logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OTTOMAR RAUSCH

Böhmerwald, Heimat


Böhmerwald, Heimat,
lang schon weil ich fern von dir,
Doch deiner Wälder Rauschen,
das hör' ich stets in mir.
Ich seh die Moldau fließen
durch deine grünen Auen,
von deiner Höhen Rücken
herrlich den Hochwald schauen.
Ich seh im Geist die Berge
im Abendrot erglüh'n,
hör fern ein Glöcklein läuten,
seh Herden heimwärts zieh'n.
Da fasst mich tiefes Heimweh
nach dir, mein Böhmerwald.
Dich könnt ich nie vergessen,
würd' ich auch noch so alt.

Šumavo, domove můj


Šumavo, domove můj,
vzdálen na tě myslívám.
ten šum tvých lesů stále
hluboko v nitru mám.
Vltavu vidím plynout
zelení lučin tvých,
na hřebeni tvých výšin
pás hvozdů zřím nádherných.
Vidím v duchu ty hory
v červáncích rudě vzplát,
v dáli znít slyším zvonky
vracejících se stád.
Po tobě, Šumavo má,
to stesk mě zaplavil.
Nelze tě zapomenout,
jakkoli stár bych byl.

Glaube und Heimat, 2014, č. 1, s. 63

P.S. Chvalšinský rodácký zpravodaj Karl Böhm prezentuje v krajanském měsíčníku tyto verše jako "ein kleines Gedicht von unserem hochw. Herrn Dechant Otmar Rausch", tj. "malou báseň našeho dp. děkana Otmara Rausche".

Der Mond ist aufgegangen


Der Mond ist aufgegangen,
die goldnen Sternlein prangen
am Himmel hell und klar.
Der Wald steht schwarz und schweiget,
uns aus den Wiesen steiget
der weiße Nebel wunderbar.

Wie ist die Welt so stille,
und in der Dämmrung Hülle
so traulich und so hold!
Als eine stille Kammer,
wo ihr des Tages Jammer
verschlafen und vergessen soll.

Seht ihr den Mond dort stehen? -
er ist nur halb zu sehen,
und ist doch rund und schön!
So sind wohl manche Sachen,
die wir getrost belachen,
weil unsre Augen sie nicht sehn.

Wir stolze Menschenkinder
sind eitel arme Sünder,
und wissen gar nicht viel.
Wir spinnen Luftgespinste,
und suchen viele Künste
und kommen weiter von dem Ziel.

Gott lass uns dein Heil schauen,
auf nichts Vergänglichs trauen,
nicht Eitelkeit uns freun!
Lass uns einfältig werden,
und vor Dir hier auf Erden
wie Kinder fromm und fröhlich sein.

Wollst endlich sonder Grämen
aus dieser Welt uns nehmen
durch einen sanften Tod!
Und wenn Du uns genommen,
lass uns in' Himmel kommen,
Du unser Herr und unser Gott!

So legt euch denn, ihr Brüder,
in Gottes Namen nieder;
kalt ist der Abend Hauch.
Verschon' uns, Gott! Mit Strafen
und lass uns ruhig schlafen.
Und unsern kranken Nachbar auch!

Teď luna nebem vzchází


Teď luna nebem vzchází,
hvězdy ji doprovází,
oblohou šíří jas.
Černý les stojí zticha
a z luk co kouzlem dýchá
stříbro mlh v tento pozdní čas.

Svět náhle, jak se šeří,
se důvěřivě svěří
kráse a je sám klid.
Jako v komůrce tiché,
jsou teď strasti dne liché
a do sna mohou odejít.

Tam, hleďte, stojí luna --
není ji vidět zplna,
kulatá je i tak.
I mnohé věci ani
nejsou než k pousmání,
když nevidí je spící zrak.

Nám hrdým lidským dětem
souzen tím hříšným světem
vždy zmatek jenom byl.
Spřádáme zámky vzdušné
a klamy malodušné,
aby jen unikal nám cíl.

Bože, Tvou slávu najít
přej nám! Nech bludu zajít,
marnostem vale dát!
Kéž zůstanem jen prostí,
kéž můžem před věčností
jak zbožné děti šťastně stát.

Rač nás pak od neštěstí,
co svět má, v pokoj nésti,
smrt dej nám prostou ran!
Prosíme snažně Tebe,
rač povolat nás v nebe,
kde sídlíš Ty, náš Bůh a Pán!

Kéž usnete blaženě
dnes, bratři, v Božím jméně;
večer dech chladný má.
Kéž mine nás trest Boží,
kéž v klidu usnem v loži!
Kéž i soused líp usíná!

Kirche - Kirchengeschichte - Kirchenräume

Ano, Matthias Claudius (1740-1812), rok 1779. Jedna z nejznámějších básní německé literatury vůbec, i díky zhudebnění Johanna Abrahama Petera Schulze (1747-1800) z roku 1790. Její citací podle Seppa Matejky, zastoupeného svými texty na webových stranách Kohoutího kříže, zakončil v říjnu pohnutého roku 1938 své kázání chvalšinský děkan Ottomar Rausch při slavnosti s pochodněmi a šumavskou i německou hymnou na zdejším sportovním hřišti. Kdyby jen tak věděli účastníci té parády, oslavující připojení k "Říši", oč o všechno se hraje! "Kéž mine nás trest Boží...!" Dne 18. července 1956 zemřel po operaci střev na mnichovské klinice Marie Terezie (Maria-Theresien-Klinik) kněz, který tehdy možná i tato prosebná slova z poslední sloky Claudiovy básně citoval. Byl tři dny 21. července nato uložen do země k poslednímu odpočinku v Pasově, kde je pochována i jeho matka. Víme my, "hrdé lidské děti", co to ten trest Boží vlastně je? Dne 21. ledna 1903 byl kaplanem Wenzelem Ždichyncem v děkanském kostele Navštívení Panny Marie ve Vimperku (Winterberg) pokřtěn den předtím narozený chlapec na jméno Ottomar Isidor Joseph Rausch. Ten Isidor byl dán nejspíš po kmotříčkovi Isidoru Gabrielovi, zdejším hostinském, Joseph po dědovi z otcovy strany, měšťanu kašpersko-horskému. Babička Magdalena z otcovy strany byla roz. Polaková a pocházela z Gaberle (dnes Javoří) u Hartmanic. Novorozencův otec a také jmenovec Ottomar Rausch byl podsládkem (Unterbräuer) ve vimperském pivovaru, maminka Josefine byla pak dcerou už zmíněného chlapcova kmotříčka, hostinského Isidora Gabriela, a jeho ženy Josefy, roz. Hromádkové z domu na vimperském předměstí čp.1, kde její muž provozoval v nájmu svou hostinskou živnost. Mladý Ottomar navštěvoval gymnázium v rakouském Linci (Linz) a po něm vystudoval bohosloví na českobudějovickém kněžském semináři. K jeho vysvěcení v Českých Budějovicích (Budweis) došlo i podle zápisu ve vimperské křestní matrice dne 4. července roku 1926. Působil po několik let jako kaplan v Horní Plané, než se až do vyhnání stal děkanem chvalšinským. Zasloužil se tam o obnovu interiérů zdejšího kostela sv. Máří Magdaleny, při níž došlo roku 1933 mj. za bočním oltářem k objevu fresky Vyslání sv. apoštolů (viz Informační systém cestovního ruchu Český Krumlov), kterou zrestauroval krumlovský malíř Jobst, jinak i poslanec československého Národního shromáždění za Sudetoněmeckou stranu (viz Wikipedia). Kazatelnu a oltáře renovoval tehdy rovněž v Českém Krumlově působící malíř Wilhelm Fischer (je také i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Po smrti děkana Píchy byl pak dne 3. února roku 1935 Rausch uveden prelátem Dr. Praschlem z Českých Budějovic do svého úřadu. Byl přívržencem liturgického hnutí, které chtělo péčí o sborový zpěv a společnou modlitbu přispět k činné účasti věřících na chrámové bohoslužbě. V poválečném Německu zastával větší počet míst v Bavořích, naposledy v Preying, pošta Saldenburg, na jih od Grafenau. Přál bych mu, aby nad jeho pasovským hrobem alespoň "v duchu", který nás všechny pojí, i kdybychom nechtěli, zazněla ta úvodní báseň a píseň.

- - - - -
* Vimperk / České Budějovice / Horní Planá / Chvalšiny / † Mnichov (BY) / † † Pasov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození a křtu ve vimperské matrice
Vzácné foto z vimperské dvojí primice roku 1926: ze tří kněží v prvé řadě sedí odleva Ottomar Rausch, děkan Dominik Brunner a Isidor Gabriel
Zpráva o úmrtí jeho matky na stránkách krajanského měsíčníku
Kostel sv. Máří Magdaleny ve Chvalšinách a freska Vyslání sv. apoštolů v jeho presbytářiKostel sv. Máří Magdaleny ve Chvalšinách a freska Vyslání sv. apoštolů v jeho presbytáři

zobrazit všechny přílohy

TOPlist