logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF RAMMEL

Jak můj syn slavil Vánoce*

Časový obrázek


Když se ve středověku někdo vydával na cestu, pořídil předtím coby moudrý muž své poslední pořízení; nebylo totiž veskrze ničím vzácným, že za ní mohl padnout do rukou zákeřných lapků, oloupen a nezřídka i poslán přímo na onen, bohdá snad lepší svět.
Tak docela "romanticky" to dnes - ve vychvalovaném století civilizace a svobody - už asi "bohužel" nechodí, ani v tom svatém a jediném československém státě. Oloupen může být ovšem stále ještě každý, chycen, zajištěn a tak podobně rovněž, jak měl právě můj syn ještě s několika svými kamarády příležitost poznat. Nespáchal přitom jiný "zločin" než to, že chtěl bez pasu přejít hranice a něco tabáku a jiných maličkostí přes ně "načerno" vzít s sebou a být coby Rakušan vůbec sám o sobě "nebezpečným cizincem".
Tedy: můj syn je zaměstnán v Linci (Linz) a chtěl nás - tj. své rodiče a sourozence ve Vimperku (Winterberg) na německé Šumavě - navštívit o Vánocích, přání jistě pochopitelné, omluvitelné a nevinné. Patrioty ve státě československém, k němuž má nyní Šumava to věru zvláštní štěstí náležet, cloumá však neustálý strach o bezpečnost jejich "mladé svobody" a větří v každém ruksaku, neseném přes hranici, bombu a jiné věci státu nebezpečné, v každém bezstarostném mladíčkovi pak hned nějakého revolucionáře a podvratníka. Proto musí být každý sem příchozí netoliko řádně očkován, nýbrž musí vlastnit i osvědčení o své mravní bezúhonnosti, jinými slovy pas. Běda tomu, kdo ho snad nemá; tomu zůstanou brány pomyslného "ráje" uzavřeny. Bylo by ovšem omylem domnívat se, že takový pro chod státu přímo neodmyslitelný doklad lze snad nějak lehce získat. Stojí to netoliko peníze, ale i čas, někdy rovnou celé dny zaměstnávající čekání na to, až bude žádost kladně vyřízena. Tím časem můj syn zrovna neoplývá a tak pojal dobrodružný záměr, že totiž se odváží cesty bez pasu; snad i proto, že někteří kamarádi, rovněž odtud z Vimperka, měli v úmyslu totéž. K jakému jinému účelu by však československý stát udržoval armádu, která ho denně stojí 8 milionů, když ne kvůli tomu, aby bděla u bran řečeného ráje, jako kdysi ten původní střežil sám archanděl Michael. Na čínskou zeď chybí zatím peníze, ale jednou na ni určitě dojde.
V sobotu 20. prosince asi ve tři čtvrti na šest ráno vyjeli tedy můj syn a ostatní jeho vimperští kamarádi z nádraží Urfahr v Linci směrem na Aigen-Schlägl, což je konečná stanice trati zvané Mühlkreisbahn, vedoucí až téměř na samu českou hranici. V následujících řádcích chci už použít vlastního líčení synova, abych jeho zážitky reprodukoval co možná nejvěrněji:
"V 11 hodin dopoledne jsme přijeli do Aigenu a šli k obědu (uzené, dvě piva a chleba 20 K), v 1 odpoledne pak vyrazili do Čech. Pochod byl značně obtížný. Při hranici na půl metru vysoký sníh, v lese nijaká prošlá stopa. Hranice sama vyznačena v místě, kde překračuje 52 km dlouhý Schwarzenberský kanál k plavení dřeva. Nijaká vojenská postavení kolem nevidět, takže jsme myslili, že "vzduch je čistý". Když jsme byli ale tak na půl hodiny cesty v Čechách, seběhli se kolem nás ti od ostrahy hranic. Teď tu ležíme zavřeni, planě klábosíme a nesmíme se hnout z místa," píše mi syn. "Zůstáváme u jednoho sedláka v Dolní Vltavici (Unterwuldau,úředně Untermoldau). Ten bodrý muž byl zdá se celý nadšený, že mohl českým hraničářům poskytnout své služby. Dal nám u sebe nejen přenocovat, ale přinesl k večeři i černou kávu a chleba, v neděli ráno pak i snídani. Tři zadržení tu byli už z dřívějška. Přišli také od Aigenu a tváří se stejně nešťastně, že byli dopadeni. Je nás tu teď tedy dohromady celkem osm. Jeden se vlastně vracel zpátky z válečného zajetí a měl to jen něco víc než půl hodiny cesty domů, kdyby se nemusel hlásit v Budějovicích (Budweis). Dva zbylí to měli domů do Hořic na Šumavě (Höritz) ještě tak dvě a půl hodiny pěší chůze."
V neděli ráno následovala prohlídka osobních věcí a zabavení především kuřiva. Synovi zabrali 25 cigaret, dva balíčky cigaretového tabáku, balíček erárního a 6 cigár, které si on a můj bratr pro mě naspořili, kromě toho ještě dvě přadena vlny, co chtěl přinést sestrám. To ostatní od zbývajících - celkem kilo až dvě šňupavého tabáku a dvě či tři krabičky cigaret a cigaretového tabáku - rovněž všecko zabavili; jednomu z Hořických i nějaké plátno, vlnu a látky. "Ta společnost pěkně nasmrádne, až to budou chtít sami všechno vykouřit!" znělo rozhořčené bručení těch, jimž to bylo vzato a kteří se marně dohadovali, co tím ten nešťastný stát vlastně získal.
Pak se celá skupina zadržených, provázena eskortou se vztyčenými bajonety - stát byl těmi osmi právě oloupenými nejspíš nejvyšší měrou ohrožen - vydala k nádražnímu komandu do Černé v Pošumaví (Schwarzbach) s odpoledne pak drahou "gratis a franko" (zásoby humoru postiženým ještě nedošly) dopravena dál do Krumlova (Krummau, úřední německý název zněl ovšem tenkrát Böhmisch-Krumau) k vojenské policii v jednom z opuštěných klášterů. Poněvadž se v neděli neúřadovalo, museli čekat do pondělka ráno, než byli konečně předvedeni k soudu jako se to s opravdovými zločinci činit náleží. V klášteře už nebylo místa a tak se odtud dostali do arestu městské policie. "Jak tam to vypadalo," pokračuje líčení, "nedá se prostě popsat. To byste, milí rodičové, museli vidět. Měl jsem se snad něčeho dopustit, že se tu s námi jedná jako s nejhoršími zločinci? Uráží mě to, celý život si to budu připomínat... Dívali jsme se mlčky jeden na druhého. Byli jsme však jen deset minut v té opičí kleci, poněvadž jsme tloukli na dveře a křičeli tak, že přišel dozorce a utěšoval nás, že na nocleh budeme přemístěni jinam. Dali nás poté do ošetřovny; tam bylo bezvadně čisto, 8 postelí, mycí stolek, kamna... krásně jsme se zahřáli a šli jsme s dozorcem najíst se do hostince (každý 1 guláš s brambory, 2 piva a 1 krajíc chleba, dohromady to všechno 8 korun 20 haléřů). Laskavý hostinský nám proměnil německorakouské peníze (tady, možná trochu opožděně, je třeba vysvětlit, že vztahy mladého státu s tzv. Německým Rakouskem /Deutschösterreich/ nebyly - až do vyhlášení platnosti mírových dohod - vlastně nijak oboustranně dořešeny - pozn. překl.), tj. 50 rakouských korun za 20 korun "pražské měny", 8 korun jsem měl v mincích (tj. ve dvaceti-, deseti- a dvouhaléřích). Když jsme se vrátili na místo svého "přechodného pobytu", byli jsme sice opět tak řečeno pod zámkem, ale seděli jsme pěkně u kamen; a tak se zpívalo a vyprávělo a o smích nebylo nouze, takže i lidé pod okny se jím brzy nakazili. (Šibeniční humor kvete i jinými květy, které tu ale raději z dopisu reprodukovat nebudu.) V pondělí dopoledne v 9 hodin jsme se vypravili - znovu pod obnaženými bajonety - k obecnímu tajemníkovi a k okresnímu soudu, kde byl vyhotoven protokol; nekonečné sepisování, hromada podpisů pod ně, opakované záznamy všech našich osobních údajů. Tajemník mj. prohlásil: 'Jestliže jsem jednou cizincem, nemám v Čechách co pohledávat!' Jaká státnická moudrost! Kdyby tak měli totéž uslyšet Čechoslováci, odcházející do zahraničí za chlebem, který doma nenašli, za výdělkem a penězi, které odtud chtějí přinést domů? Jak se ale říká německy 'wem Gott ein Amt gibt, dem gibt er auch Verstand,' (tj. komu dal Pán Bůh úřad, tomu jistě i rozum nadělil) a náležitě tomu je správnější ten názor, který z národnostní nenávisti umožňuje šikanovat nějakého Němce."
Dále stojí v dopise: "Od soudu jsem šel znovu já a jeden z těch ostatních znovu k náčelníkovi vojenské policie do kláštera, kde jsem dostal polední menáž (bramborovou polévku a kroupy s masem a chlebem; víc než jsem mohl sníst, což je třeba vděčně uznat)." Náčelníka pak syn marně prosil, aby směl jet za svými rodiči. Toho muže nestihla sebemenší výčitka: rozkaz je přece rozkaz a pokud je po něm někdo o hlavu kratší, o to sladčeji se po řádně vyplněné povinnosti jejímu vykonavateli přece usíná... Konečně prosil o totéž co náčelníka syn osobně i pana okresního hejtmana, ale ten pravil: "To také může být pravda a nemusí, že máte rodiče ve Vimperku." Stačilo přitom, aby ten mocný pán vrhl jediný pohled do osobního dokladu anebo se dal dotázat ve Vimperku přímo; přišlo by ho to bezpochyby levněji než náklady na onoho "obránce vlasti", který musel mého syna doprovázet od hranice až do Budějovic a zase zpátky.
"Odpoledne ve 2 hodiny jsme tedy jeli my tři" - píše se v dopise dále - "(ty zbylé jsem už nikdy nespatřil) do Budějovic k nádražnímu komandu a tam jsem znovu a nesčetněkrát opakovaně prosil, abych směl jet domů, alespoň na těch pár svátečních dnů, říkal jsem, že by mi i jeden den stačil, když už tu v Budějovicích musím být, aby mě odtud odvezli na hranice zpátky. Nepopřáno mi sluchu. Z Budějovic jsem jel už jen sám, rozumí se sám s ostrahou, zpátky přes Krumlov do Horní Plané (Oberplan), kde jsem přenocoval u vojáků; dostal jsem zase najíst. V úterý v 1 hodinu odpoledne jsem se pak vydal - přirozeně s čestným doprovodem - přes Zvonkovou (Glöckelberg) zpátky k hranici." Stát byl zachráněn!
"Když jsem byl už nějaký kus cesty v Horních Rakousích, cítil jsem se zase docela jinak," píše syn. "Pochod sem se mi zdál nekonečný. Z Horní Plané až na hranici jsem potřeboval tři hodiny ve sněhu po kolena vysokém i vyšším. Šel jsem tak ještě hodinku a poněvadž se už snesla tma, zůstal přes noc v Ulrichsbergu, kde jsem dostal dobrou bílou kávu a domácí chleba; za ještě dvě piva k tomu, za postel a snídani jsem zaplatil 7 korun. Ve středu ráno na Štědrý den se ohavně rozpršelo. V 10 hodin dopoledne jsem dorazil zase do Aigenu. Dal jsem si oběd (pěkný kus uzeného na studeno za 12 korun s chlebem, 1 litr moštu za 2 koruny a 40 haléřů a krajíc křížalového chleba /v originále Kletzenbrod!/ za 3 koruny) a šel potom (o Vánocích nic nikam nejelo) až do půl sedmé večer do Gerlingu za střídavého deště, sněžení a sporého zimního slunce. V Gerlingu jsem opět přenocoval, dostal kávu s chlebem navečer i k snídani a zaplatil i s noclehem dohromady 6 korun 40 haléřů. Ve čtvrtek v 8 ráno jsem vyrazil z Gerlingu a kolem půl druhé odpoledne jsem byl zpátky v Linci... Milí rodiče, neumíte si představit, co jsem prodělal. Ukažte si jen na mapě, kudy jsem šel pěšky v takovém počasí: z Horní Plané do Lince 19 hodin! Lopotnější Vánoce jsem mít už asi sotva mohl. Dost peněz jsem taky spotřeboval za těch šest dnů, které jen tak nezapomenu. Domů k Vám jsem se vůbec nepodíval, ani stromek jsem na Štědrý večer neuhlídal, věřte, nezdržel jsem se nakonec pláče... Z Krumlova jsem Vás chtěl alespoň vyrozumět pohlednicí; nedovolili mi ale nic takového poslat, a tak jsem ji předal jednomu pošťákovi, který slíbil, že to zařídí. Může však být, že si přečetl, co jsem napsal - že mi nedovolili ani za rodiči na svátky - a roztrhal to a zahodil." (Pohled opravdu žádný nedošel.) "Chtěl jsem taky poslat telegram a poslat Vám poštou tlumok a kufr s nějakými věcmi, které mi zůstaly, pro Vás - nepustili mě ale nikam. A když jsem přece jen musel za nezbytnou potřebou, musil jsem to hlásit a jeden šel se mnou s nasazenou zbraní. Milí rodiče, protrpěl jsem toho až dost; ještě když nás bylo osm pohromadě, nepřišlo mi to tak docela, jenže být odloučen od kamarádů je přece jen jiná písnička..."
Ba, bylo by dodnes dál co vyprávět o tom, co to je "vydat se na cestu". Chci jen poznamenat, že nehledě na nespravedlivé zacházení a právní zvůli zadržení člověka vůbec je nesvědomitou bezohledností už to, nechat ho samotného napospas všem nesnázím poutě zimní divočinou, navíc v čase svátků; mohlo by to přece stát lidský život jen podlehnout okamžité únavě, zastavit se k odpočinku, usnout a zmrznout na smrt.
Ovšemže jsem já sám - když jsem se od synových druhů, dorazivších mezitím domů, dozvěděl o jeho osudu - podnikl všechno, abych dosáhl jeho propuštění; a sice jsem nejprve žádal u zdejšího četnictva o telefonické nebo telegrafické spojení do Krumlova (na své vlastní náklady ovšem). K tomu by bylo nezbytné svolení zdejšího vojenského velitelství, dověděl jsem se tam. Přimlouvaje se u něho, řekli mi, že něco takového není možné bez souhlasu vrchního komanda ve Strakonicích! Tedy marno vůbec, poněvadž s ohledem na závratné tempo úředního šimla jsem si musel uvědomit, že bych kýžený souhlas mohl obdržet nejvýš tak 8 dnů po návratu synově do Lince... Bohu budiž dík, že jsme "cizinci"!


Budweiser Zeitung, 1920, č. 24, č. 1-3

Umělecká díla malby na skle


Dne 28. května 1928 v Praze zemřelá spisovatelka paní Yella Lenz-Friebelová připomněla loni na stránkách listu Prager Abendblatt pozoruhodnou osobnost domácího umělce v nejvýš osobitém oboru sklomalby, totiž Johanna Zachariase Quasta. Narodil se 23. října 1814 v Březové (Pirkenhammer) u Karlových Varů (Karlsbad), vyučil se tam u svého otce malbě na porcelán, poté studoval malířství na pražské Akademii a vytvořil pro svatovítskou katedrálu na Hradčanech a pro chrámy v Hradci Králové (Königgrätz), Zákupech (Reichstadt), Sychrově (Sichrow) aj. obdivuhodná malířská díla na skleněných výplních oken. Měl svou vlastní metodu přípravy barev a mohl bez ostychu soupeřit se slavnými díly mnichovské školy. Jeho práce mají uměleckohistorický význam právě jako vůbec prvé domácí umělecké plody svého druhu. Byl tak řečeno samoukem na tomto poli umělecké činnosti a zdokonalil je po vzoru Cranacha, Tiziana, Rembrandta a jiných mistrů.
Quastovy obrazy vlastní také pražské Uměleckoprůmyslové muzeum a mnichovská Pinakotéka ve své obrazové sbírce. Jedna jeho větší malba získala na výstavě v New Yorku v oce 1851 zlatou medaili.
Po pobytech v Praze a jinde odešel Quast do Vídně, kde byl činný především v oblasti portrétní miniatury. Tam ho objevil pan Lobmeyr, majitel renomované firmy pro obchod skleněným zbožím, obchodní přítel a příbuzný pana Wilhelma Kralika, a přivedl ho do Lenory (Eleonorenhain). Tady zřídil Quast kreslířskou školu s večerní výukou a domohl se na tehdejší poměry opravdu značného týdenního výdělku 30 zlatých, navíc s bydlením a otopem zdarma.
Tak našel malíř v největší tenkráte sklárně v Čechách nejen výhodné místo, nýbrž v jejím uměnímilovném majiteli Wilhelmu Kralikovi i svého nadšeného podporovatele.
Jak známo, patřilo ke Kralikovu jmění kromě jiných i sklárna Adolf u Vimperka (Winterberg); teprve po majitelově smrti byla rozdělena mezi firmy "Meyr's Neffe" ve Vimperku a "Wilhelm Kralik Sohn" v Lenoře.
Podle sdělení vídeňského malíře pana Petera Neumanna, který pochází z Lenory a Quasta osobně znal, vytvořil Johann Zacharias Quast v roce 1872 dvě malovaná kostelní okna. Pro obraz Madony mu stála modelem paní Anna Kraliková, choť Wilhelma Kralika (děda dnešního majitele lenorské sklárny, poznamenává na tom místě autor), k obrazu Krista pak tehdejší soustružník dřevěných modelů pro sklárnu Johann Riederer. Obě sklomalby byly oceněny hned následujícícho roku 1873 na Světové výstavě ve Vídni a následně darovány Wilhelmem Kralikem rytířem von Meyrswalden, městskému farnímu kostelu ve Vimperku.
Obě takto získaná kostelní okna jsou asi 2 a půl metru vysoká; postavy na nich zobrazené dosahují přibližně životní velikosti a už svou barevnou nádherou prozrazují ruku skutečného umělce. Roucha září bělí, červení a modří, pozadí je vyvedeno zeleně a žlutě. Obrazy korunuje složitě stylizovaná kupolovitá klenba světle tónovaných ratolestí, vybíhající do gotického oblouku. Obě okna se nacházejí vedle hlavního oltáře vimperského farního kostela.
Ouast byl rovněž velkým milovníkem přírody a zvířat. Pro rozdílnosti v názorech odešel později do Písku, kde se vedle malby na skle věnoval rovněž umělecké fotografii. Nedostatek výnosných zakázek a právě i rozvoj fotografie, která postupně vytlačovala portrétní malbu a malbu portrétních miniatur pak zejména, přivedly ho však nakonec do nejistých poměrů, za nichž byl odkázán na pomoc příznivců a přátel umění. Zemřel 9. srpna 1891 v Písku a je pochován na tamním hřbitově Nejsvětější Trojice.


Waldheimat, 1928, s. 104-105

Vím, že s ohledem na to, co mělo následovat ještě v prvé půli toho strašlivého století, které před nedávnem minulo a proti němuž se devatenácté, jemu předcházející, jeví už jen jako vzpomínková idyla, jsou mnohé nesnáze, o nichž je v té prvé z ukázek, vlastně jakési "vánoční povídce" řeč, pouhou maličkostí. Jenže byly počátkem čehosi dosud nezvyklého a neměly po věky předtím nijaký precedens. Autor textu po léta psal pro vimperské kalendáře firmy Steinbrener mravoličné příběhy křesťanského zrna a teď se musil náhle vypořádávat s něčím nečekaným zejména pro rodilého Rakušana, jemuž to vše kolem byla až dosud "vlast jediná, ta v dědictví mu daná", abychom hovořili s klasikem. Josef Rammel se narodil 23. února 1870 v dolnorakouské obci Böheimkirchen blízko Sankt Pölten. Po letech učňovských a vandrovních, o kterých prý později rád vyprávěl, bylo krejčovskému tovaryši nabídnuto místo redaktora nejprve v budějovickém nakladatelství Moldavia a později u zmíněné už vimperské firmy Steinbrenerovy, kde působil až do roku 1918. Od toho data, jehož pozadí netřeba objasňovat, věnoval se už jen spisovatelství. Je jmenován na straně 241 nepřekonatelného Jungbauerova souboru šumavských pověstí "Böhmerwald-Sagen" (1924) jako jeden z těch, kdo se v roce 1922 ozvali na výzvu v tisku, aby přispěli knize nějakým bájným vyprávěním, které znají. Jak napsal k jeho šedesátinám list Budweiser Zeitung: "Rammel je dobrým lidovým autorem, jehož vážné i veselé 'kousky' (v originále 'Stücklein') zná na Šumavě každý čtenář. ... vyzná se totiž v duši lidu jako nikdo druhý." Psal i vlastivědné články především z dějin Vimperka, z nichž jeden na ukázku překládáme z proslulého českobudějovického měsíčníku Waldheimat. Roku 1934 se objevil v Kulturním adresáři ČSR i s uvedením svých pseudonymů Hans Sächslein, R. Böheim-Kirchner a J. Elmur, své choti Marie rozené Mendeové a jako jediné knižně vydané dílo tu figuruje spis Beitrag zur Geschichte der Judengemeinden. Nedosti na tom: v knize Naše dny se naplnily - Z historie Židů v jižních Čechách (2003) je citován i Rammelův příspěvek do sborníku vydaného shodou okolností téhož roku jako zmíněný Kulturní adresář a nazvaného Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart. Titul Rammelova příspěvku pak zní Geschichte der Juden in Winterberg und Umgebung. Jak ta historie vimperských Židů za války skončila, všichni víme. Víme i co následovalo po ní. Jak to popsat jedním osudem? Josef Rammel zemřel 26. dubna 1955 v Lainz, oné části Vídně, odkud prý k nám ve druhé polovině 19. století díky Schwarzenberkům připutovaly chovy muflonů z císařské obory. Náhle bylo to všecko dávno a nám lidem zbývá dlouho ještě se ptát, zda víme, kdy nastal zla počátek a kdy začal všeho, i toho dobrého, konec.

- - - - -
* Böheimkirchen (A) / Vimperk / † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Oznámení o úmrtí synově
Tady mu Franz Eduard Hrabe věnuje svou práci o Dr. Gustavu JungbaueroviTady mu Franz Eduard Hrabe věnuje svou práci o Dr. Gustavu Jungbauerovi
Na snímku vnitřku vimperského děkanského kostela z přelomu 19. a 20. století jsou vidět i obě Quastova oknaNa snímku vnitřku vimperského děkanského kostela z přelomu 19. a 20. století jsou vidět i obě Quastova okna
Postava Krista na jednom z oken, podrobeném v roce 2003 poprvé od své instalace restaurátorskému zásahu
Detail Kristovy hlavy z okna vimperského kostela

zobrazit všechny přílohy

TOPlist