logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANNA QUITTEREROVÁ

Husy

Náš soused Sager nepotřeboval nijakého psa, poněvadž mu dům i dvůr hlídal zlý houser. K Sagerovým do světnice vedla cesta jen přes jeho mrtvolu. Musela jsem tak sestru Ernu vždycky doprovázet, i když šla třeba jen k pile; byla přece jenom ještě malá a měla z husí velký strach. Já sama jsem houserovi brzy přišla na jeho divné spády. Člověk se nesměl dát v žádném případě do běhu, to se vás hned chytil za šaty; naopak bylo třeba drze přijít blíž, aby měl víc respektu a když přece nepřestal dotírat, popadla jsem ho prostě za dlouhý krk, poněvadž pak kousnout nemohl, a celou silou odmrštila dál od sebe. Tak jednoduše se ale většinou nevzdal. Se hněvivým sykotem na mě dorážel opět a teprve asi tak po třetím neúspěšném útoku se halasně kejhaje obrátil ke svému hejnu a odtáhl s ním někam pryč. Myslím si dodnes, že to naše husy byly hodnější, snad proto, že jsme se o ně tak dobře starali, krmili je a opatrovali. Na prádlo vyložené k bělení měly ale zálusk naše husy stejně jako ty Sagerových. Maminka měla svoje bělidlo na trávníku při potoce. Vedle ležela dřevěná lopata a kdo šel kolem, postříkal jí prádlo čistou potoční vodou. Naše husy hlídaly v noci dům. I kdyby se někdo sebetišeji plížil ke vchodu do stáje, husy to svým kejháním nenechaly bez povšimnutí a ztropily takový hluk, že až uši zaléhaly.
Bolelo mě u srdce, když jsem musela přihlížet, jak naše husy škubají. Často jsem je přitom dokonce držela za hlavu a byla ráda, že maminka dávala alespoň pozor, aby jim při škubání nedělala moc velkou bolest. Husám přikládala velikou důležitost; to jejich zásluhou jsme přece měli dobré peří do ložního prádla a ona snad už myslela i na naše budoucí věno.
Bylo to v zimě. V husím hejnu jedna mladá husa chyběla. I v tuhle roční dobu se husy vyháněly na venek. Měly přece teplý pernatý šat a nemusely v něm nijak mrznout. Večer maminka přišla s tím, že všechny husy nejsou doma a že jí musíme pomoci hledat. Kolem dokola jsme propátrali celý dům, nahlédli i do stodoly a kolny, obešli hromady prken se stálým voláním "Hussi, hussi!", ale všecko marno. Po husách ani stopy. Ve světnici jsme se ohřáli, poněvadž venku mrazy až praštělo, a na milé husy jsme brzy zapomněli. Ne tak naše maminka: "Ta mladá husička, kde jen může být? Chuděra bídně skončí, jestli ji nenajdeme." A bere do ruky lucernu a vyjde ještě jednou ven do zimy. Přejde most a na naší louce si posvítí na všecka místa, která se ve sněžném třpytu vrší nad své okolí. A hle! našla tam naši husu zahrabanou zpola v jednom dolíčku, ani ne docela pod sněhem. Nemohla už asi dopředu ani nazpátek a byla už beze všech sil. Plná radosti ji přinesla do domu a ukazovala nám, že husičku přece jen našla. Cože se vlastně stalo? Druhého dne nám vyprávěli sousedé, že viděli toho odpoledne letět naše husy od domu až na louku u potoka, což nebývá u hus zase nic tak obvyklého. Přitom asi jedna husa nešťastně přistála do škvíry mezi sněhem a ledem dolíčku a nedokázala se už odtud vyhrabat.


Böhmerwäldler Jahrbuch 2007, s. 70-72

P.S. Tento i další texty pocházejí z knihy "Ein Haus im Böhmerwald" - Erinnerungen an eine Kindheit in Elendbachl (1995).

Jak jsme nečekaně přišli ke knižnímu pokladu

Podle skutečné události ze školy v Polce (1934)

Bylo to jednoho dne v zimě. Když jsme se my děti vydávaly ráno na cestu do školy, řekl nám otec: "Dneska musím spálit vaše knihy!" Smály jsme se tomu! Náš tatínek byl šibal, rád nám vyprávěl "gluigede Gschichtn" ("vylhané historky"), jak jim říkal a jak si je on sám ovšem i vymýšlel.
Tentokrát to ale nijaká "vylhanina" asi nebyla, poněvadž jsme po odpoledním vyučování jsme na své sáňky naložily spoustu knížek, které jsme měly na zpáteční cestě vyložit u pily. Byly to knihy ještě z časů starého mocnářství a měly být zničeny. Náš pan řídící si asi myslel, že zkázu nejrychleji dokoná spalovna zdejší pily, patřící sousedu Sagerovi a nám; proto také o tom uvědomil mého tatínka.
My děti ze vsi Polka (Elendbachl) a Nová Polka (Neuelendbachl, také Burg) jsme tedy táhly své sáňky s nákladem knížek přes úzký a zasněžený most přes Vltavu (Moldau) a dál přes Mlýnský vršek (Mühlbergl) k pile. Tatínek nás tam už čekal. Pomohl nám odnosit knížky malými dveřmi do výtopny, abychom je potom mohli uložit do chodby spojující spalovnu s hlavní halou pily. My děti tu stanuly se školními brašnami na zádech a čekaly zvědavě na to, co bude následovat. Bylo tu horko a taková vřava hned vedle velkého parního stroje, že navzájem se bavit prostě nešlo. Hleděly jsme na otce, který teď pomocí táhla a železné tyče zvedl velké víko topného kotle. Hned nám odtud vyrazil vstříc obrovský žár a bylo třeba zavřít oči, aby nás jeho rudá záře neoslepila. Teď vzal otec několik knih do ošatky, zvedl ji vysoko nad hlavu a vysypal její obsah shora do planoucího ohně. Kdo by myslel na návrat domů, když to tu bylo tak strašně zajímavé! Kovové víko zase zapadlo, otec se posadil na jediný stůl, který ve spalovně stál, a potahoval pokojně ze své dýmky. Stály jsme kolem něho a čekaly, poněvadž knihy nehoří nijak rychle a musely nejprve roztopit vrstvu mokrých pilin.
Dívala jsem se na ty krásné knížky kolem a po malé chvíli jsem se odvážila vyslovit, co jsem měla už dlouho na srdci: "Vota, gib mir a Buach!" ("Tati, dej mi jednu knížku!") A tatínek opravdu sáhl do kupy a jednu mi podal. Marie Pribilova, co stála vedle mě, natáhla ruce se stejnou prosbou: "Mir auch, mir auch," ("Mně taky, mně taky"), která ovšem zalehla ve volání všech ostatních. Každé z děcek dostalo od otce po knize.
Po hodné chvilce: "Vota, gib mi a nou a Buach!" ("Tati, dej mi ještě jednu knížku!") A tak dostaly všechny podruhé. Už jsme vycítili tatínkovu slabou stránku a chtěly jsme teď knihu za knihou, až jsme před ním stály obloženy každé knihami ze všech stran. Najednou vidím kamarádku, jak k otci natahuje ruce jako by ještě nedostala nic. "Wo hast du die Bücher, Marie?" ("Kde máš ty svoje knížky, Marie?") "Unterm Bretterstoß habe ich sie versteckt" ("Schovala jsem si je pod hromadu prken"), prozradila mi. Udělaly jsme to tak po ní všechny a nastrkaly knihy vespod složených hromad řeziva, kde byla zmrzlá zem, ale žádný sníh. A hned jsme byly zpátky pro nový příděl.
Tatínek mezitím přišel na to, jak uvést do souladu pálení knížek s jejich rozdáváním.
Byl čas přitopit! Tatínek zvedl plnou ošatku knih vysoko nad hlavu, aby je s rozmachem vysypal do nenasytné tlamy plamenů s takovou hranou neobratností, že větší část spadla mimo kotel do mezery vlevo, odkud se je teď děti pokoušely ztěžka vydobýt. Obsahem příští ošatky už otec minul cíl rovnou pod naše nohy.
Jak jen jsme se na ně vrhly! Vlekly jsme je odtud, co jsme stačily unést. Když všechny zmizely - mezitím se už venku setmělo - vzaly jsme sáňky a hledaly jsme své úkryty pod prkny. Když jsem dorazila k tomu svému místu, bylo tam knížek jen pár. Nebo jsem si snad místo úkrytu spletla? Rozhlížela jsem se kolem, hledala u vedlejších hromad v přesvědčení, že jsem těch knížek přece nashromáždila daleko víc. Hledaly i ostatní děti. Zřejmě jsme si hromady prken v tom spěchu dobře neprohlédly, jedna se podobala druhé k nerozeznání. Rychle rostoucí tma nám nedávala mnoho času, a tak jsme naložily trochu zklamány každá tu svou kopičku knížek na sáňky a jely domů. Rodiče poté, co se vrátili z práce ve stáji, znalecky hodnotili naše knižní poklady. Vynořovaly se jim nejspíš v mysli vzpomínky na jejich vlastní školní časy, každou z těch knih dobře znali.
Pár dnů nato se mě sousedka Sagerová ptala: "Habt ihr 'Das Lied der Mutter' auch gerettet?" ("Zachránili jste taky "Matčinu píseň?") Baže jsme ji zachránili. Ldyby jen tak náš pan řídící věděl, jak tatínek špatně vyplnil to jeho přání s pálením školních knížek!


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1995, s. 60-61

P.S. Dojemná síla té dětské vzpomínky spočívá snad především v tom, jak nenasytná tlama ničící nejen haldy starých knih, ale celá staletí lidské civilizace, číhala teprve v patách malých děvčátek z Polky, aby se rozevřela naplno a dokořán v časech, které měly následovat.

O škole v Polce

Řídící učitel Leopold Formanek píše v časopise "Waldheimat" 1925: "... v roce 1882 byl ode vsí Polka, Březová Lada (Birkenhaid) a Slatina (Filz) odkoupen dům čp. 18 a zvýšen pak o jedno patro. V přízemí byl zřízen byt pro řídícího školy a jiné pomocné prostory, v poschodí pak jsou dvě učebny. Zpočátku byla škola jednotřídní, od roku 1887 je dvojtřídní..."
Byt řídícího obývali postupně i se svými rodinami učitelé Leopold Formanek, Johann Meisinger, Alois Novak a Guido Rodinger. Roku 1927 se za působení Johanna Meisingera stala ze školy jednotřídka, ale už čtyři roky nato 1931 tu byly dvě třídy zpátky. Nový třídní učitel Bernhard Ilg z Kunžvartu (Kuschwarda, dnes Strážný) převzal nižší stupeň, tj. ročníky 1-3.
Dobře si ještě vzpomínám na svá školní léta ve třetí třídě. Hned v prvý den školy se usadil temperamentní mladý učitel na jednu z desek přední řady lavic, zvedl do výše rákosku (Tatzenstock), které se u nás říkalo "Patzestawerl" a ptal se, cože je to za proutek? Tiše a zdráhavě se z našich úst vydralo: "Das Patzestawerl!" Tu pan učitel k našemi obrovskému úžasu zlomil rákosku vedví a dodal rozhodným hlasem: "Das brauchen wir nicht!" ("To my potřebovat nebudem!"). Rychle si tak získal naše srdce a rákosku skutečně nepotřeboval.
Pan učitel Ilg byl dobrý pedagog a vychovatel. Jednou o přestávce napsalo jedno z dětí své jméno na zástěnu u kamen. Ve chvíli tam stála vlastnoručně vymalována i jména nás všech ostatních. Když šel náš milovaný pan učitel po přestávce kolem kamen, bylo nám dost hrozně a leckterý z nás měl v sobě pocit viny. Mně samé se ovšem ta zástěna zdála teď mnohem hezčí, ne už tak jednotvárně šedá, a tajně jsem doufala, že učiteli se to může také líbit. On se ale jen zasmál a pravil: "Die Name der Esel sind überall zu lesen!" (tj. "Jména hloupých na všech sloupích!"). Zahanbeni jsme se pokoušeli později svá jména zase smazat. V následujícím školním roce převzal Bernhard Ilg vyšší stupeň a byl tak ve 4. třídě i mým učitelem.
Roku 1933 nastoupil na naši školu jako nový učitel Richard Rothbauer. Vyznačoval se klidnou povahou a velkou pílí, opravdu hodně jsme se od něho naučili. Oba dva, Bernhard Ilg i Richard Rothbauer, padli ve světové válce.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 222-223

Rozloučení s Polkou

Rok 1945 - konec války a odsun

Co teď s námi bude? Každý den se vynořovaly nové zvěsti. Jednou jsme měli dál patřit k Německu, pak zase nás měli připojit k Rakousku a nakonec jsme přišli znovu k Československu. Párkrát jsme se radovali, než potom dolehl veliký smutek.
Jednoho dne byli Češi tady. Nastěhovali se do školy a hostince a nám bylo už jasné, ke komu patříme. Život šel dál, bylo jaro a na polích bylo dost práce na to, aby na rozumování nezbyl čas.
Na Strunzových stodole někdo přilepil ceduli. Přečetli jsme, co je na ní napsáno, ale dál jsme se o ni nestarali, ačkoli tam stálo, že všechno tu má náležet jakémusi tak řečenému "Deutsche Volkseigentum" (tj. "Německé lidové vlastnictví" - pozn. překl.). Nikdo se nad tím nijak nevzrušoval, o té ceduli prostě nepadla řeč. Nerozuměli jsme ani smyslu toho pojmu, ačkoli zněl tak samozřejmě (v originále "klipp und klar" - pozn. překl.). "Lidové vlastnictví" nám nic neříkalo, a že by tím mělo být myšleno něco našeho, to už jsme nechápali vůbec. Když jsme se ale jednou v neděli vraceli z kostela, nastalo mezi lidmi pozdvižení, že prý Češi prohledávají všechna stavení. Začali na konci vsi u Wagnerů a brzy došli až k nám. Nestačili bychom nic schovat, i kdybychom snad chtěli. Češi prošmejdili celý dům místnost po místnosti a brali, co se jim líbilo. Bäckerovic teta z Horní Vltavice (Obermoldau) měla u nás dvě bedny s věcmi, poněvadž si myslela, že na malé vsi jsou jistěji uloženy. Ty bedny Češi odnesli s sebou a nic nepomohly naše námitky, že věci v nich nepatří vůbec nám. Už jsme je nikdy neuviděli.
Jednoho dne bylo ohlášeno, že všichni mladiství se mají hlásit na obecním úřadě v Horní Vltavici. Když se tak stalo, objasnili nám tam, oč jde: čekala nás nucená práce u českých sedláků. S kamarádkou Resi Michetschlägerovou jsme se rozhodly vydat se na kole do Německa a poohlédnout se po nějaké práci tam. Naše děvečka Anna Pribylová musela k Čechům do služby a moje sestra Erna směla zůstat doma jen na základě lékařského vysvědčení pro maminku.
Přítelkyně a já jsme pracovaly nejprve na jednom selském hospodářství v blízkosti Grainetu (to odtud se dnes každoročně vydává do Prachatic symbolický průvod soumarů po historické Zlaté stezce - pozn. překl.) a později jsme bydlely u paní Stumpfvollové ve Philippsreutu (tam zase stojí kopie Stožecké kaple /Tusseter Kapelle/ z časů, kdy jí u nás hrozila téměř jistá zkáza - pozn. překl.). Byla na nás moc hodná, nechala nás spát na své vlastní posteli a sama si lehla do komůrky vedle. To její syn poskytl v roce 1984 pozemek pro stavbu repliky kaple ze Stožce.
Na Svátek matek 1946 jsme šly ještě s Marií Stegbauerovou ze Slatiny přes hranici naposledy k nám domů. Maminka z toho radost neměla. Řekla jen: "Ráda vás vidím, ale bylo by lepší, kdybyste už nechodily; máme o vás jen strach. Ani tady doma už si nemůžete být jisté. Každou chvíli by sem mohli přijít Češi." Marie šla hned dál k rodičům do Slatiny.
A skutečně, chvíli nato slyšíme, jak se otevírají domovní dveře. Hned jsem se běžela schovat do jiné místnosti. Byl také nejvyšší čas, Čech (v originále je jmenován "Wojto" - pozn. překl.) už vcházel k nám do světnice.
Dobře si ještě vzpomínám na poslední noc doma. Byla jsem dlouho vzhůru. Okno bylo dokořán, slyšela jsem šumění potoka a cítila tu cizí hrozbu nad naší vsí.
Nazítří odpoledne jsme se s ní loučily. Šly jsme přes naši louku k lesu. Na jeho kraji jsme se posadily do trávy a dívaly se dolů ke vsi. Bylo nám jasné, že ji vidíme naposledy. Pevně jsme si ten pohled vrývaly do paměti, pak jsme se zvedly a s těžkým srdcem zamířily k vozové cestě, odkud jsme se mezerami stromořadí nepřestaly ohlížet zpátky, dokud nám docela nezmizela z očí.
Dne 30. června 1946 museli i rodiče a Erna opustit domov. S mnoha rodinami z Nové Polky a ze Slatiny se dostali nákladním vlakem jednoho z transportů do bavorského Rottalu. Rodiče pak našli azyl ve vsi Pattenham v okrese Griesbach, mnozí obyvatelé naší vsi se usadili ve Švábsku (Schwaben).
Jak velká byla ještě tenkrát naděje na návrat domů! Vyhnanci se navzájem často utěšovali slovy: "Příští rok jsme přece zase zpátky doma!"
Dopadlo to všechno jinak. Rodiče a Erna museli do služby k sedlákům. Touha po domově spíše rostla, než aby slábla. Na návrat se už nedalo ani pomyslet, hranice byly totálně obehnány ostnatým drátem, domov byl blízko a přece náhle tak daleko! Jen v myšlenkách jsme se tam mohli vracet - a také ve snu. To v nočních snech jsme překračovali hranice, plni strachu bloudili lesy a stanuli pak před naší vsí, která před námi ležela ve světle a neskutečné kráse vlídných barev, které zvaly dál. Došli jsme až k našemu stavení, kde dosud bydleli rodiče a sourozenci, a cítili jsme alespoň na pár minut blaženého snu to nevýslovné štěstí být doma pospolu.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 369-370

S Annou Selbitschkovou ze zcela zaniklé dnes Polky - narodila se tam v ní 6. května 1923 - se Ernst Quitterer (1921-2003), zastoupený rovněž samostatně na internetových stranách Kohoutího kříže, podle sdělení Rosy Tahedlové oženil v roce 1953 už v Německu po svém návratu z ruského zajetí. Stačili spolu tedy poté žít, naposledy ve švábském Günzburgu při ústí řeky Günz do Dunaje blízko hranice svobodného spolkového státu Bavorsko s Bádenskem-Württemberskemo ještě 50 šťastných let, jistě i ve vzpomínkách na domov, kterým navíc dokázali dát oba i literární tvar. Anna Quittererová zesnula 13. února roku 2018 na loži pečovatelského domu v bavorské obci Aying blízko Mnichova, o týden později byla pak pochována do rodinného hrobu ve městě Leipheim v bavorském Švábsku, kde spí svůj věčný sen i její manžel Ernst Quitterer. O čem se jim asi bude zdát?

- - - - -
* Polka / Prachatice / † Aying (BY) / † † Leipheim (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Otec, matka a za nimi bratr Franz Selbitschka a děvče na letním pobytu na další fotografií z jejích mladých let
Matka na fůře, Anna v šátku při kravském povoze, za loukou les zvaný "Sagers Woid"
Se sestrou Ernou a kamarádkou Marií za senoseče v dívčích letech na "Zadní louce" u Polky
Na lyžích je ona ta nalevo s kamarády Emilem Weberem a Resi Michetschlägerovou
S maturitní třídou 1943 po padesáti letech, i tady stojí zcela vpravo

zobrazit všechny přílohy

TOPlist