logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF QUASS

O dvou hostincích v Malontech a také něco o zdejším masopustu

Ta budova, jeden z devatenácti celkem někdejších obecních domů v Malontech (Meinetschlag), stávala hned při východu z kostela. V letech kolem přelomu století (rozuměj devatenáctého a dvacátého - pozn. překl.) se tam říkalo "Gasthaus zum Bäcker" (tj. "hostinec U pekaře" - pozn. překl.), poněvadž tenkrát při hostinci fungovala i pekárna. Než přešel roku 1911 do majetku rodiny Salzerovy, provozovala ho paní Marko. První soukromý vlastník hostince Matthias Salzer zemřel v roce 1918 v italském Miláně. Poté, co se vdova po něm paní Klara Salzerová znovu provdala za Josefa Pfeiffera, říkalo se tomu podniku v čp. 111 všeobecně "Beim Pfeiffer" (tj. "u Pfeifferů"), na štítě však stálo psáno "Gasthaus zur Sonne" (tj. "hostinec U Slunce"). Než se roku 1822 přestěhovali žáci a učitelé do nové školní budovy na malontské návsi, konalo se vyučování právě v obecním domě čp. 111. O tehdejším provozu školy v té budově nedochovaly se ale nijaké písemné záznamy.
V Pfeifferově hostinci byly v přízemí umístěny vedle jiných prostor hostinská místnost a kuchyně, v poschodí nad nimi středně velký sál a přísálí. Myslivecké sdružení tady konalo každoročně tradiční bál, a na Bartoloměje (v originále "zu Badlmei" - pozn. překl.) byla tu o posvícenské zábavě stejná tlačenice jako v tanečním sále blízkého Pauliho hostince "Zum goldenen Kreuz" (tj. "U Zlatého kříže").
Než byla u Pauliho umístěna spořitelní a zápůjčková pokladna (Spar- und Darlehenkasse), úřadoval v malé vedlejší místnosti prvého poschodí starý Amrisch, první vedoucí zdejšího spořitelního ústavu. Sedlák Amrisch, přes den činný ve svém hospodářství, mohl se věnovat práci pokladního převážně jen ve volných večerních hodinách. Majitelé domu si na noční kroky a šustoty v poschodí už zvykli, koho by však napadlo, že je jedné noci nezpůsoboval sbou prací pan Amrisch, nýbrž kasař vetřelec. Noční návštěvník měl ale smůlu, poněvadž se do opancéřované skříně nevlámal a musel zmizet bez kořisti. Nepořádek v místnosti byl tím menším zlem a úkol uvést ji opět do původního stavu zůstal vyhrazen rukám páně Amrischovým.
Hostinská paní Pfeifferová byla výtečná kuchařka, což oceňovali především místní učitelé a četnícu, kteří u Pfeifferů vesměs pravidelně obědvávali. Nedělní návštěvníci bohoslužeb ve zdejším kostele sv. Bartoloměje sem rádi zašli na gulášek (v originále "ein kleines Gulasch" - pozn. překl.) či kořeněný "pajšl" ("ein würziges Beuschl"). Hostinská místnost Pfeifferových se plnila i po každém pohřbu, když pozůstalí zasnulé osoby - jak to bylo obvyklé - pozvali smuteční hosty na tzv. "Bloatabier" (Begleiterbier) k zapití pohřebního průvodu.
Mezi Puxových obchodem a domem Zettlových, předtím Wurzingerů, stávalo malé stavení, ve kterém se celá desetiletí provozovalo řeznictví. Pan Salzer a pan Pfeiffer měli také řeznickou koncesi. Hostinec "u Slunce" se Čechům po válce jaksi nehodil do jejich přetvoření, spíše však zpotvoření návsi, a tak byl už někdy v letech předcházejících tzv. "pražskému jaru" stržen a srovnán následně se zemí.
Masopust, o jehož slavení v Malontech se tu chci ještě krátce zmínit, vrcholil tu obvykle o masopustní neděli. Vrcholu masopustního veselí, říkalo se mu "Faschingkehraus", předcházela sobota, kdy si farář Singer nepřál nijaké tancovačky a měl k tomu dobrý důvod. Mnozí z farníků by totiž namísto návštěvy kostela doháněli spíš zameškaný spánek. Pro spásu jejich duší bylo tedy přece jen lepší, když tak činili v pondělí.
Konec masopustu se tedy slavil v neděli "u Pauliho" (tj. jak už řečeno "U Zlatého kříže" - pozn. překl.), a to vůbec ne špatně. Už jenom ti malontští muzikanti hráli jedna radost. Páry se roztáčely ve vířivém kruhu, sukně dívek se vznášely v letu, a když místní mládenci zadupali při krocích bujného "landleru", třásla se podlaha sálu. "Eště se propadnou skrz," cedil mezi zuby nejeden ochmelka.
Masopust slavila i příroda, jednou pak zvláště divokým způsobem. Prudká sněhová bouře se hnala nad poli a skučela kolem stavení. Těm, kdo vraceli tou dobou domů, ukázala se ve veškeré své nevázanosti. Bičovala sněhem do obličeje, až rty hořely, kdo si dost nedržel klobouk, zmizel mu nenávratně do tmy noci. Bylo třeba zabořit hlavu ještě hloub do vyhrnutého límce, aby člověku neomrzly uši.
Pondělního rána se dali spatřit někteří z mužů, ale také z žen nikoli náhodou ještě klopýtat zavátými cestami. Rozhlíželi se zřejmě marně všude kolem po kloboucích, které jim odnesl vichr. Pár jich mělo štěstí, poněvadž na kamenné zdi u Pfeifferů skončil noční výlet mnohé zatoulané pokrývky hlavy. Leckdo z pozdních navrátilců domů ale nosil ještě dlouho jen "chlupatou čepici" (v originále "Wertahuat" - pozn. překl.) a upadl tak nakonec v podezření, že si nedělní klobouk prostě nemůže dovolit.

P.S. O hostinci "U Zlatého kříže" pojednává na jiném místě na stránkách Kohoutího kříže i Franz Hoffelner, který se v tom domě (Pauli) narodil a zpodobil ho i kresbou, kterou reprodukujeme v obrazové příloze.

Památník padlým v Malontech

V červenci 1926 se v Malontech na Šumavě konalo slavnostní odhalení nového památníku padlým. Byla to veliká místní událost, na níž se podílely skupiny válečných veteránů (tenlrát se ještě říkávalo spíše "vysloužilců" - pozn. překl.) z okolních míst a při které samozřejmě vyhrávala i malontská dechovka. Polní mši svatou sloužil dopoledne farář Albert Mach, který měl i kázání, k odpolednímu slavnostnímu programu patřil pak projev, pronesený řídícím učitelem Karlem Zahradkou.
Štíhlý, vysoký žulový památník byl vztyčen za starostování Johanna Weilguniho, řečeného "Schmidtfranzei", který po krátkém obranném boji v prosinci 1918 vyjednával s Čechy o vydání všech zbraní místního obyvatelstva a zachránil tak obec od dělostřeleckého zásahu armády nového státu. Stejně jako někdejší památník císaře Josefa II. z roku 1893, odstraněný v prvých letech po první světové válce, stojí i památník padlým na malonstké návsi před vodní nádrží, po roce 1945 ovšem umlčen, duchovně zcizen a historicky zfalšován.
Na jeho přední straně stála totiž kdysi vyryta jména šedesáti padlých obce Malonty a přilehlých osad Meziříčí (Uhretschlag), Velíška (Wölschko) a Radčice (Radinetschlag), zúženou horní část zdobilo zpodobení černého kříže ve vavřínovém věnci, pod nímž byl nápis "Die Heimat ihren treuen Söhnen" (tj. "Domov svým věrným synům" - pozn. překl.).
Malontský památník padlým přetrval v roce 1945 takříkajíc vestoje převratné první měsíce po skončení druhé světové války. To, že ovšem stejně neujde nesmyslné a ničivé české pomstě, dalo se spolehlivě předvídat. Podle vyprávění jednoho dosud žijícího očitého svědka, který se na jaře 1946 krátce před vyhnáním svých příbuzných tajně postranními cestami přikradl domů do Malont, přijelo onoho osudného dne pro památník několik Čechů s traktorem do jeho blízkosti a chystali se ho povalit. Nejprve byla odstraněn ozdobný hrot s rostlinným motivem, pak měl být traktorem stržen i prostřední díl s podstavcem. Když se přetrhlo lano, "práce" byla přerušena. Bylo rozhodnuto památník padlým namísto zničení "upravit" na "věčnou", byť celkem ojedinělou připomínku českého "vítězství" za pomoci jednoznačného překroucení dějinných fakt a souvislostí.
Nápis na kamenném torzu byl seškrabán, sedřené místo překryto kovovou deskou s reliéfem orajícího rolníka (zúženou horní část krášlí reliéf s poprsím Dr. Edvarda Beneše - pozn. překl.) a pod tím nově pak vyryta slova "BÍLÁ HORA ODČINĚNA 1945".
Co měla tabule s nápisem znamenat? Nebyli snad právě ti dosavadní němečtí obyvatelé vsi pilnými rolníky, kteří učinili úrodným kraj kolem? Mohl někdo rozumět nápisu o Bílé hoře jinak, než jako výrazu pomsty či snad mírněji řečeno: "Teď jsme si kvit!" Co měli ovšem, může se každý zeptat, Malontští co činit s bitvou na Bílé hoře, s náboženskými nesváry či s pražskou defenestrací, se vzpourou českých stavů proti Habsburkům a s popravou českých pánů, mezi nimiž našli ostatně smrt Němci jazykem stejně jako Češi česky mluvící? Důvody, které vedly k Bílé hoře a událostem s ní souvisejícím, netýkaly se nijak česko-německých vztahů a problémů, spočívaly v prvé řadě v neposlušnosti českých stavů vůči císaři a v problematice církevního rozkolu, protestantské reformace a katolické protireformace. Text nemá tedy v podstatě nic společného s historickými skutečnostmi. To ostatně připustila i kompetentní česká místa, obecní zastupitelstvo Malont, jak se dnes obec česky nazývá, trvalo však na ponechání provokativního textu.


Sudetenpost, 2006, č. 17, s. 9

Josef Quass se narodil 29. května 1922 v Malontech čp. 137 (říkalo se tam podle krejčovské tradice v domě "Rudlschneider") švadleně Rose Quassové (rok narození 1894), která po skončení války uprchla do Rakouska, kde pak její syn (měla ještě o dceru Gertrude, o dva roky mladší než on) žije i se svou ženou Ruth a s titulem "Oberstudienrat", s nímž odešel na penzi, v Linci na Dunaji, Niederreithstraße 29, dodnes. "Peppi", jak mu říkají přátelé, je autorem záslužné kroniky "Mein Heimatort Meinetschlag", zahrnující i k farní obci příslušející osady, iniciátorem setkání malontských rodáků v rakouském Windhaagu a také neúnavným sběratelem údajů o drobných sakrálních památkách, tj. "Marterln", jak se křížům a božím mukám v šumavském dialektu láskyplně říká, v okolí rodné obce.

- - - - -
* Malonty

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Připomínka jeho osmdesátin na stránkách krajanského měsíčníku
K vydání jeho knihy o šumavských osobnostech na stránkách rakouského krajanského listu - následuje i zmínka o nové knize Franze Bayera
Obsáhlý pozdrav k jeho devadesátinám napsal do krajanského časopisu Alois Harasko.jpg
Šumavský landler na videozáznamu (viz i Walburga Beutlová)
Památník padlých v Malontech dnes a náves, jak vypadala před rokem 1914 (viz i Aurelia Kranerwitterová)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist