logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF PUX

Proč taky ne?

Prý se tak ozval, když mu „dohazovali“ jeho budoucí známost a prvou choť, porodní „bábu“ Margarethe Kubitschekovou, která mu umřela roku 1955. Přežil v Linci i svou druhou manželku, roz. Swobodovou a umřel ve věku téměř 107 let v hornorakouské metropoli, kde spí svůj věčný sen i klasik šumavské literatury Adalbert Stifter, zastoupený ovšem i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Josef Pux po sobě nijakou knihu nezanechal, Josef Quass, který má rovněž na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení, v následujícím textu své řeči ke stoletému jubilantovi však připomíná, že bez Puxových vyprávění by malontskou farní kroniku dohromady nedal. Tehdejší oslavenec se narodil v Malontech (Meinetschlag) dne 12. září roku 1910 ve stavení, jehož číslo popisné 107 (dosud tam dům s oním číslem stojí) naléhavě připomíná věk, jehož se Josef Pux v Linci málem dožil. Byl by v Malontech nejspíš pokojně setrval, nebýt druhé světové války a jeho jednoročního nasazení v Rusku. Z anglického válečného zajetí se roku 1946 už nevrátil domů, ale usadil se právě v Linci, stejně jako jeho mladší sestra Gisela (*21. ledna 1912), provd. Salzerová. Oba jeho bratři, Hans (*6. července 1908) a Franz (*29. srpna 1913) takové štěstí neměli a řadí se mezi malontské válečné padlé. Rodiče byli vysídleni do německé východní zóny a žili tam u nejstarší dcery Marie (*1. srpna 1904) v blízkosti „hansovního“ města Stendal (dnešní spolková země Sasko-Anhaltsko). V roce 1947 našel Josef Pux zaměstnání v lineckých dusíkárnách (Stickstoffwerken in Linz), kde se stal později dílenským mistrem. Roku 1972 odtud odešel do důchodu. I po smrti své druhé ženy, s níž si postavil v Linci vlastní domek, žil tam ještě dlouho v dobrém zdraví (kolik let by mu asi život dopřál, kdyby mohl zůstat doma v Malontech, napadne člověka). V proslulém restaurantu Schlössl na Pöstlingbergu s nádherným výhledem na Linec oslavil v roce 2010 své sté narozeniny, při nichž pronesl Josef Quass, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, následující řeč, hodnou věru českého přetlumočení. Proč taky ne?

Slavnostní projev, určený stoletému Seppu Puxovi

Josef Quass

Seppe, náš milý narozeninový oslavenče!
Slavíš dnes narozeniny opravdu zcela výjimečné, totiž už sté v pořadí. Chci Ti poděkovat, že smím být u toho a že Ti můžu osobně popřát štěstí a Boží požehnání. Naše styky sahají celých osm desítek let do minulosti. Byly mně pouhé třiroky, když jsi roku 1925 nastoupil u mého otce svou profesní kariéru jako krejčovský učeň. Tvá učňovská léta leží ovšem v šeru mé dětské po paměti, ale že Ti všichni říkali „Pux Peperl“, to jsem zachytil opravdu brzy. Ve vzpomínce mi také utkvělo, že jsem mnohokrát směl jít s tebou k vám domů, poněvadž to od nás nebylo opravdu nijak daleko. Byl jsem vždycky očarován mnoha blyštícími se skleněnými koulemi na kůlech růžových keřů ve vaší zahrádce a musel jsem přemáhat pokušení si některou z nich vzít s sebou na hraní. To ovšem zůstalo jen mým nesplněným snem. Když jsem začal chodit do školy, měl jsi už – jak vidím z Tvého výučního listu s datem 3. prosince 1928 – učňovská léta za sebou. Pracoval jsi teď v otcově krejčovské dílně a patřils takříkajíc do naší rodiny, kde Tě měli všichni rádi. Mohlo to být právě někdy kolem v roce 1928, kdy jsi zachránil život mé čtyřleté sestřičce Gerti. Hned pod rodičovským domem honil se u rybníka, zvaného u nás „Schmidfranzeins Teich“, houf dětí, mezi nimi obě moje sestry a já. Když jsem šel kolem malé Gerti, dostala ode mě lehký štulec a skutálela se dolů do vody. Ještě než jsem zjistil, co se za mými zády stalo, nesl Peperl dítě celé mokré a málem utopené k nám domů. Právě se odněkud vracel a zasáhl bleskově. – Dalo by se uvést ještě něco, co má dlouhodobější platnost, jubilant má ten rok určitě v dobré paměti. Bylo to takhle jednou odpoledne a v dílně měli co na práci otec, maminka, Paperl a také jeden z celkem tří našich veselých tovaryšů, buď Franz Mara, nebo Poldi Pösinger. Okno dílny, obrácené k jihu, poskytovalo volný výhled na sousedovic zahradu, kolem které šla právě pěkná dáma, nová místní porodní asistentka, bydlící u malorolníka Strabergera. Tu si někdo z kruhu pohotově přisadil: „Peperl, du hast eh noch keine ,Feste‘, das wär doch die ,Richtige‘ für dich.“ (tj. „Pepi, ty přece zatím nemáš žádnou napevno, tohle by byla pro tebe ta pravá.“ - pozn. překl.). Po veselé výměně „pro“ a „proti“ i lecjakého „sem tam něco“ následovala tichá přemýšlivá odmlka, po níž Peperl ze sebe vydal jen: „Warum auch nicht?“ (tj. „Proč taky ne?“ - pozn. překl.) Nato popsal malý lístek krátkým sdělením, které jsem směl předat paní porodní asistentce Margarete Kubitschekové, aniž bych tušil, že se tím razí cesta jednomu manželskému svazku a já jsem tedy jakýmsi mladým prostředníkem. – Uplynula dvě léta a v roce 1932 musel Peperl narukovat k československému vojsku. Jeho pracovní vysvědčení nese datum 30. září 1932. Když měl Peperl vojnu za sebou, byl už jeho mistr (tj. otec autora projevu Rudolf Quass - pozn. překl.) na smrt nemocen a zemřel v srpnu téhož roku ve věku 43 let. – Běh života se teď klikatil jinými cestami osobně i politicky a válka psala tragické kapitoly rodinných osudů. – K prvnímu znovushledání se Seppem po válce došlo v Linci, kde Sepp obýval 10 čtverečních metrů velký strážní domek na křižovatce železniční trati Selztalbahn se salcburskou říšskou silnicí. V tomto krejčovském „salonu“ mi spíchl jeden oblek šitý na míru, který značně zvedl moje sebevědomí začínajícího učitele. – Dne 2. ledna roku 1955 jsme se osudovou náhodou potkali na linecké Mozartstraße, kudy jsem se právě vracel z porodnice. Uplynulé noci jsem se stal otcem. Seppl mi tak blahopřál jako první. Doma jsme si přicinkli sklenkami a při víně spolu poseděli (v originále „Daheim ließen wir dann die Weingläser klingen!“ - pozn. překl.). – A znovu jsme za sebou nechali delší časovou prodlevu, syn mezitím absolvoval gymnázium, takže u nás došlo ke dvěma pohodovým pánským jízdám. Patřil k nim i věrný kumpán Franz Salzer, který tentokrát ze zdravotních důvodů nemůže být s námi, a také někdejší poštmistr Egon Dietrich; válečné časy, vyhnání, nové začátky a především někdejší venkovský život nám daly bohatou látku k hovorům. – V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem začal pracovat na naší farní kronice. Písemných záznamů bylo málo, zejména pokud se týče novější místní historie. V dlouhodobé paměti narozeninového jubilanta bylo však uloženo mnohé z toho, co se ve vsi událo, a co se nyní stalo oním „Es war einmal“. – Také podíl na patronátních slavnostech ve Windhaagu si zasluhují připomínky jako obzvláštní vrcholy našich krajanských setkání… – Milý Seppe, zůstaň nám ještě dlouho zachován jako malontský drahokam (v originále „als Meinetschläger Urgestein“ – pozn. překl,) a my Ti přejeme do dalších let, kéž za Božího přitakání (v originále „der Herrgott möge sein ,Ja‘ dazu geben“ – pozn. překl,), jen všechno dobré.


Glaube und Heimat, 2017, č. 2, s. 37-38


- - - - -
* Malonty / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dožil se téměř 107 let...
Záznam malontské křestní matriky o narození jeho otce a jmenovce
Záznam malontské křestní matriky o narození matčině v Deskách (Brettern)
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro dům čp. 107 v Malontech s rodinou Puxovou včetně něho

zobrazit všechny přílohy

TOPlist