MARGARETE PSCHORNOVÁ

Bethlehem* Krippe im Stall und Lämmer auf der Weide zur Nacht, Licht erst wie Morgendämmer hellauf dann Sternespracht. Mutter und Kind, kein Kissen. Armut und Winterwind. Aber schon ohne zu wissen bietet den Schutz das Kind. Beten - Staunen - Verweilen. Hirten gekniet in Ruh. Kindes Segens-Erteilen, plötzlich fühlst es auch du.	Betlém Jesle v stáji - a v pláních ovečky v noční čas. Záři jak o svítání rozsévá hvězdný jas. Matka s děckem se v nouzi chvějou, jak zebe je. To maličké však vzbouzí plamínek naděje. Pokleknou v prosbách tiše pastýři v závrati. I ty, cos zdáli přišel: hleď, Dítě žehná ti.
Hoam!, 1977, č. 12, 2. str. obálky
Mai 1945 Einst warst du unser Leben, warst unser Herzschlag du, geliebtes Dorf im Grünen, von Sonne überschienen bis in die Abendruh. Sie trieben uns von dannen in einer Maien-Nacht. Die Liebe war gestorben. Die Welt im Hass verdorben. Kein Sternlein hat gewacht. Es bellten laut die Hunde der fremden Schergen her. Wie war der Weg, der letzte da Angst und Leid uns hetzte so unbeschreiblich schwer. Noch ging der Duft der Blüten mit uns zum Dorf hinaus ... dann musste im Entsagen das Herz sich überragen. Wir schritten schweigen aus	Květen 1945 Celý náš život bylas, vlastního srdce hlas, vsi naše, v stromech skrytá, co jasné slunko vítá až po večerní čas. Vyhnali nás tamodtud, květnová byla noc. A láska zašla v smrti. Nad záští, co svět zdrtí, neměly hvězdy moc. Jen psi hlasitě vyli vstříc cizím biřicům. Hnát pryč nás odsud měli, všechny, co opouštěli už navždy rodný dům. Ještě šla vůně květů ode vsi s námi dál ... Pak už muselo prudce v nás přemoci se srdce. Krok v nic se rozléhal
Liebes Heimat-Lesebuch(1983), s. 175>
Im Böhmerwald Der Böhmerwald ist rätselvoll, Weiß nicht wohin ich schauen soll. Das Moos wächst hier wie nirgendwo, Hat Krönchen auf wie nirgendwo Noch urwaldgleich ist diese Welt, Ganz andres Blühn als Hirtengeld, Als Krauseminz und Thymian Legt hier das Gras als Schmuck sich an. Wie eine Träne perlenhold, Dem lieben Gott vom Aug gerollt, So ruht ein See in Schlucht und Grund, Noch aus der ersten Schöpfungsstund. Wer weiß, was hier an Tieren lebt, Was in der Nacht da huscht und webt? Bald knackt es dort, bald rauscht es hier - Kein Wunder stünde Pan vor dir! Spinnwebe lässt dich nichts mehr sehn, Am End wirst du noch irregehn? Schau auf den Fuß, sonst stolperst du! Hier braucht man derbe Wanderschuh. Und doch ein Blick auch wipfelwärts, Du bist entzückt bis in das Herz. Mein Böhmerwald, du machst mich reich, Doch fühl ichs und versteht zugleich: Du bist am liebsten ganz allein. Du willst der alte Träumer sein. Ich weiß, du hegst ein holdes Kind, Das MÄRCHEN heißt und Sagen spinnt.	Na Šumavě Šumava je tak záhadná, kam pohlédnu, kdo z nás ji zná? Jak nikde zaplavil ji mech a v korunách těch hvozdů všech je prales vlastně tenhle svět, květů, co jinde nevidět, a vůní, copak tymián: tu i tráva má výdech rán. Jak lesní perla z minula, co Bohu z oka skanula, jezero dřímá v šeru skal, jak Stvořitel je zanechal. Kdo ví, co v šeru přebývá tu zvěře, co jen ozývá se nocí zvuků! Temný ráj: Pan sám v něm hude na šalmaj! Pavoučím zrak ti opřádá, až zbloudíš, tahle zahrada! A mnohá slať je vábný svod, tu nestačí pár pevných bot. Raději vzhlédni: v korunách těch stromů pláchne i tvůj strach. Má Šumavo, co dáváš sil, aby i srdcem pochopil každý z nás v osamělém dni, že starý les jen sní a sní. A jeho dcerou Pohádka je, žije v něm dál a přede báje.
Aus "Heimweg nach Böhmen und Mähren" Eine Wehefeier 1961 Hoam!, 1974, č. 6, 2. str. obálky
Vergänglichkeit Zuletzt kommt dieses: einmal über Nacht ist alles aus, was dich in langen Jahren unsagbar froh und elend hat gemacht. Die Stunden, die wie Sommerblumen waren, so hell, so zart, so voller Duft und Sang, sie sind entschwebt wie windverwehter Klang... Jetzt sind die Früchte reif in deinem Garten. Die Blätter gilben, fallen von den Bäumen... Du hältst nicht mehr vom Hoffen und Träumen. In dieser Zeit auf nichts mehr warten. Die, die du kanntest, sind schon lange weit. Ein Fremdling bist du in der lauten Welt. Wie gut, dass du um and're Heimat weißt und dass der Herr dich bei den Händen hält.	Pomíjivost Nakonec přijde to: jedenkrát přes noc je po všem, celých těch dlouhých roků radost i žal jak ztratily by moc. Hodiny, které jak letní květy byly, jas jen a něha, všech vůní mnohohlas, odnesl vítr jak zvuk, co dozněl v nás... Dozrály plody ve tvé zahradě. Listí žloutne a opadává k zemi... Nezbylo nic, je konec s nadějemi. Není už nač ani snad čekat. Těch, jež jsi znával, zašel smích i pláč. Jste si jak cizí ty a celý svět. Ještě štěstí, že druhý domov znáš: s Bohem tam dojdeš na konci svých let.
Heimweh Duft von weißem Holunder, Von Lindenblüte zur Nacht, Hat mir - ist's denn ein Wunder? Liebstes Erinnern gebracht. Lange muss ich verweilen. Bang und beklemmt ist die Brust. Heimweh lässt sich nicht heilen. Ich hab es immer gewusst.	Stesk po domově Vůně lip k podvečeru bílých bezů jak dřív, přišlo mi teskno, věru. Vzpomínka - jaký div, že trvá hodnou chvíli, když tiše sevře hruď. Vím jen, že léty sílí ten stesk náš, buď jak buď.
Dem Böhmerwald-Dichter Karl Winter Wer soll jetzt noch von der Heimat singen, vom schönen, grünen, deutschen Böhmerwald? Wer soll den Mundartklang der Väter bringen, da du im Erdreich ruhest, still und kalt? Wer soll vom Bauernstand der Heimat reden, vom frohen "Hüatabuam" und vielem so? Wer soll uns künden, wie die Bauern beten - und wie's daheim einst war, bald bang, bald froh? Ich fass sie nicht, die herbe, schwere Sage, dass du gegangen bist ins Vaterhaus, dass du von hinnen bist, ohn' Gruß, ohn' Frage und Freunde schauen nun vergeben aus. Es klingen deine Worte uns'ren Ohren und uns're Herzen klagen's weh und laut: Wir haben dich, du treuer Freund, verloren. Wir suchen dich, soweit der Himmel blaut.	Šumavskému básníku Karlu Winterovi Kdo jak ty bude o Šumavě zpívat, v nářečí našem kdo jí vzpomene? To i v ní se víc začlo připozdívat, když ulehls do země studené. Kdo o selství víc poví než ty, znalý, než chlapec z chalup, jímž jsi vždycky byl? Kdo ví, jak sedláci se modlívali - jak domov bral žalu i štěstí díl? Nač vážit ale trpká, těžká slova, to domů vrátil ses, jak Bůh to chtěl, jen mlčet zbývá, už nelze ptát se znova a nestihnou tě vzkazy od přátel. Znějí však dál tvé verše našim uším a v našich srdcích zpívají si dál: Ztratili jsme tě navždy, já však tuším tě tam, kde den se nebem zamodral.
P.S. Tato báseň vznikla k úmrtí Winterovu 25. července 1977 v Neumarkt-Sankt Veit.
Traumschöne Stille* Unterm Schnee verborgen liegt das Land. Die Heide träumt. Im Nebel ruht die Ferne. Der Hochwald trägt sein himmlisches Gewand, Zu Häupten glühen tausend Sterne. Durch den Forst schwingt fernher Glockenklang. Das Reh zieht auf verwehte Steigen. Christrosen blühen auf dem Hang. Wo unter Schneelast sich die Äste neigen. Traumschöne Stille geht durchs Waldgezelt. Die Hasen bergen sich ins Strauchgeflechte. Im Sternenlicht zur winterlichen Welt Entschwebt die heiligste der Nächte.	Ticho krásné jak sen Pod sněhem skryt kraj vidíš spočívat. Lada sní. Dálky kdesi v mlze plují. Hvozd modrostříbře nebeský má šat, tisíce hvězd jej korunují. Zvon zdaleka slyšet přes blízký les. Zavátou stezkou přicházejí laně. Vánoční růže rozkvétají dnes, sníh kolem pokryl ale všecky stráně. Ticho krásné jak sen jde hvozdy zas. Zajíci plaše schoulili se v keři. Ve svitu hvězd v ten neúprosný čas svatá noc vzejde těm, kdo věří.
Sudetendeutsche Zeitung, 1954, č. 51-52, s. 6
P.S. Vánoční růží se rozumí čemeřice černá, chráněný druh v Rakousku a v Německu, kvetoucí i pod sněhem od konce prosince až do jara.
Die Moldau bei Prag So wie bei Prag die Moldau singt, so singt sie nirgends mehr - und kommt sie auch vom Böhmerwald aus tiefen Schluchten her. Bei Prag vergisst sie, was sie sah, da fällt in ihren Strom der Glanz der alten Kaiserstadt von Burgen, Brück und Dom. Da fällt noch mehr in sie hinein an schmerzlich-süßem Klang - bei Prag blieb sie am liebsten stehn, so schwer wird dort ihr Gang. Sie hört von deutschem Schöpfergeist, der diese Stadt erschuf - und in den Jubel mischt sich auch der Deutschen Klageruf. In Böhmen kam ich anderswo noch oft am Ufer her - doch wie bei Prag die Moldau singt, so singt sie nirgends mehr...	Vltava v Praze Jak v Praze zpívá Vltava, nezpívá nikde snad - šumavská lesní hlubina v té písni dá se znát. Co řeka cestou viděla, je dávno minulost. Teď zhlíží se v ní město měst, Hrad, pod ním Karlův most. Tu v písni sílí víc a víc přesladce teskný cit, těžkne jím říční běh - a proud jak chtěl by zastavit. Slávu a sílu země té jako by v sebe vzal, i těch, kdo museli z ní jít, pád, vyhnanství a žal. Ten stesk i jinde po Čechách ti občas dá se znát - co v Praze ten břeh tu zpívá však, nezpívá nikde snad.
Heilig Vaterland - Neuere deutsche Lyrik, s. 22
Ostwinds Klage Hörst du den Wind am Fenster? Ich kenne ihn genau. Pocht er mit müden Fingern wie eine alte Frau. Kommt er von da geflogen wo ich zu Hause bin. Doch fehlt in seiner Botschaft die Kraft, der frohe Sinn. Er kennt die Täler lieblich auch schon seit früher Zeit. Es war dort Leben damals. Jetzt ist es still vor Leid. Der Wind auf seinen Schwingen, er trägt der Heimat Not: "Jetzt leben drüben", klagt er, "Ist schlimmer als der Tod."	Žaloba východního větru Slyšíš za okny ten vítr? Já důvěrně ho znám. Jak stará žena buší prsty na sklo i rám. On přiletěl k nám odsud, kde jsem dál domovem. Říká, že zašla radost, jíž dýchala ta zem. Shůry údolí vlídná už zdávna jak já znal. Tenkrát v nich vládl život, teď ticho jen a žal. Ten vítr na svých křídlech mi hlasem dá to znát: "Teď umřít je líp než žít tam", slyším jej žalovat.
Liebes Heimat-Lesebuch (1983), s. 213

Básně Margarety Pschornové jsou převzaty z časopisu Hoam!, ze sborníku Sudetendeutsche Kulturalmanach VII, 1968 (v následujícím svazku VIII, 1974 publikoval Viktor Karell i medailon o ní s přehledem jejího díla) a také z výboru novější německé lyriky Heilig Vaterland, vydaném ve Vídni roku 1982. Ačkoli jejich autorka pochází z Chebska - narodila se 6. června 1922 v Radošově (Rodisfort) a vydala dokonce v chebském nářečí i sbírku veršů, obrací se svou tvorbou k celé sudetské oblasti, jak o tom svědčí nejen její poezie,ale i vzpomínkové prózy. Proto ji přetiskují i šumavské krajanské časopisy a kalendáře. Některé básně Margarety Pschornové byly i zhudebněny a vydány ve zpěvnících a na gramofonových deskách. Autorce, žijící v Heilsbronnu, byla roku 1979 udělena za její literární dílo medaile Adalberta Stiftera. I to svědčí o jejím hlubokém sepětí se "šumavskou" německou literaturou. Dne 25. července 1987 zemřela Margarete Pschornová (publikovala i pod pseudonymem Margit Egerer) podle renomovaného slovníku spisovatelů Deutsches Literatur-Lexikon (svazek"Plachetka bis Rilke") v bavorské obci Neuendettelsau ve Středních Frankách.

- - - - -
* Radošov / † † † Neuendettelsau (BY