logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF PSCHEIDL

Girglhof a umrlčí prkno při hoře Falkenstein

V září 1975 jsem podnikl se svými dvěma syny už dávno plánovaný výstup na 1312 metrů vysokou horu Falkenstein, odkud je nádherný výhled na šumavské hřebeny. Na cestu jsme se vypravili z osady Zwieslerwaldhaus přes vodopády na potoce Steinbach a Malý Falkenstein. Poté, co jsme se nějaký čas zdrželi na vrcholu Velkého Falkensteinu a užili si krásného rozhledu, zašli jsme se maličko posilnit do hostince zdejší horské chaty, jejímž nájemcem tehdy byla Železná Ruda "městys" (v originále "Markt Eisenstein" - pozn. překl.). Následovala cesta zpátky dolů, pro kterou jsme zvolili delší její trasu přes Ruckowitzschachten. Ta horská louka byla také mým cílem, poněvadž jsem věděl, že se někde při ní nachází umrlčí prkno s připomínkou někdejšího šumavského selského dvorce zvaného "Girglhof". Při kraji lesa na okraji louky jsme je nemuseli dlouho hledat: stálo na malém skalním výčnělku hned vedle značené turistické stezky.
To místo bylo pro ně vybráno v roce jeho vztyčení 1962 nejspíše proto, poněvadž se tu ze stínu korun lesních velikánů otevírá daleký výhled do šumavského domova, k hotelu Rixi při Špičáku (Spitzberg) u "vsi" Železná Ruda (v originále "Dorf Eisenstein" - pozn. překl.), k hotelu Prokop (v originále "zu den Prokophäusern"! - pozn. překl.) poblíž a pod Špičákem hlavně k usedlosti zvané odedávna Girglhof. Byl to jeden z nejstarších a také největších selských dvorců železnorudských vůbec. Jeho pozemky dosahaly kdysi až nahoru k Čertovu jezeru (Teufelssee), které ještě samo patřilo způli k němu. Odtud také jeho označení "Girglsee", jak se mělo podle starých záznamů Čertovo jezero kdysi nazývat. Blízko usedlosti stála kdysi k ní patřící Theresienhütte, sklářská huť na výrobu zrcadlového skla, která dvakrát, naposledy v roce 1891, vyhořela a po druhém z požárů už nebyla nikdy více ohnovena. I krásná kaple, zasvěcená sv. Antonínovi (Antonius) patřila ke Girglhofu. Od hostince ve dvorci vedla lesní cesta k Čertovu jezeru. Girglhof byl domovem mnoha generacím. Posledními majiteli z rodu Schreinerů a Fuchsů byli Anton a Adolfine Fuchsovi, mezitím zesnulí v bavorském Nabburgu. Počátkem druhé světové války v roce 1939 musel být dvorec ještě prodán. Anton a Adolfine Fuchsovi měli totiž tři dcery, z nichž podle tehdy platného říšského dědického zákona zvaného "Reichserbhofgesetz" žádná nesměla usedlost převzít. Jako kupec se našel Karl Kohlmayer z Kötztingu, který se ovšem z nabytého majetku dlouho netěšil, poněvadž byl, jako tolik jiných, v roce 1945 vyvlastněn a nakonec i vyhnán (rozuměj "odsunut" - pozn. překl.). Na Girglhofu se po vyhnání německého obyvatelstva nacházel posléze družstevní kravín (v originále "eine Viehkolchose" - pozn. překl.).
Bylo to v roce 1686, kdy prapředek pozdějších držitelů Michael Schreiner blízko dnešní Železné Rudy (v originále "nahe vom jetzigen Dorf und damit Markt Eisenstein" - pozn. překl.) klučil les a na klopotně vydobyté půdě zbudoval rozlehlý statek, brzy známý všude po Šumavě i mimo ni. Jméno Girglhof má nejspíš svůj původ ve skutečnosti, že Michael Schreiner měl tři syny, jejichž křestní jméno znělo u všech shodně Jiří. Příjmení Fuchs se na statek dostalo před více než 200 lety, když jeden ze Schreinerů, který zemřel mlád, nezanechal po sobě syna a dědičkou dvorce se tak stala jediná dcera. Ta se provdala za obchodníka Josefa Fuchse, který byl později po mnoho let železnorudským starostou.
Starý Girglhof, stavěný převážně ze dřeva, padl roku 1877 za oběť požáru, který způsobila jiskra, zalétlá sem od lokomotivy z blízké železniční trati. Na jeho místě byla pak zbudována velká zděná budova, svítící dodnes do daleka bílou omítkou.
Zdobeno mistrovskou rukou řezbářů z dílny Edmunda Bauera v nedalekém bavorském Zwieselu, bylo v říjnu 1962 na paměť Girglhofu a lidí, kteří ho tvořili, vztyčeno při Rukowitz-Schachten mohutné umrlčí prkno z dubového dřeva, a to záměrně alespoň vzdušnou čarou přímo na dohled docela blízkému a přece tak dalekému Girglhofu. Iniciativa k instalaci dřevěného památníku vzešla od bratří Dr. Karla a Bertholda Langerových z Krumlova (v originále "Brüder Dr. Karl und Berthold Langer aus Krummau" - pozn. překl.), kteří jsou s osudy dvora spjati. Umrlčí prkno je věnováno jak prapředkům a prvním budovatelům statku, tak i sedmi generacím jejich potomků a nese na sobě vyryto i domovní znamení statku, kterou je runa, tj. germánské písmeno v podobě kosy jako posledního svého tahu, přísným gotickým písmem nad ním pak i tyto prosté verše:

Dieses Haus ist mein,
und doch nicht mein,
wem 's vorher war,
's war auch nicht sein.
Ich mußt hinaus,
du zogts hinein,
möge Gott uns allen gnädig sein.
(tj.: Ten dům je mým.
a přece není mým,
čí předtím byl,
též ne, já vím.
Já musel pryč,
tys přišel tam,
kéž je Bůh milostiv všem nám.)

Prkno vysvětil velebný pán Monsignore Max Brechenmacher z vyšší reálky ve Zwieselu. Archivní ředitel Dr. Kurt Oberdorffer, který se v mnoha směrech zasloužil o uchování sudetoněmeckého kulturního dědictví, nastínil při vysvěcení pohnuté dějiny Girglhofu a připomněl přitom jména dvou šumavských literátů Josefa Blaua a Hanse Watzlika. Právě zásluhou Watzlikova románu "Aus wilder Wurzel" (vyšel po válce roku 1953 znovu v nakladatelství Karl-Kraus-Verlag v bavorském Mnichově - pozn. překl.) vešly děje Girglhofu už natrvalo do věčného pokladu celoněmecké literatury. Na tehdejší slavnostní hodince se mezi jinými podíleli svou účastí i vnuci Antona a Adolfine Fuchsových.
Když jsme ještě pořídili ještě několik snímků pamětního místa s umrlčím prknem za Girglhof a dalekohledem dali alespoň na chvíli zraku zalétnout tam k šumavskému domovu, mohli jsme se vydat nazpátek dolů k Zwieslerwaldhausu cestou přes Hans-Watzlik-Hain a Schwellhäusl. Byli jsme rádi, když jsme už k podvečeru dorazili na hraniční nádraží v Bavorské Železné Rudě. V nádražní restauraci, jejímž majitelem byl tenkrát jeden krajan z někdejšího Alžbětína (Elisenthal), patřícího k Železné Rudě, jsme se vydatně posilnili dobrou krmí na šumavský způsob a pravým plzeňským "ze sudu", než nás vlak dopravil nazpět do Zwieselu.


Glaube und Heimat, 1991, č. 11, s. 25-26

P.S. V Glaube und Heimat, 1966, č. 20, s. 846 vyšel původně tento text ke čtvrtému výročí umístění umrlčího prkna na Rukowitz-Schachten v kratší podobě, z níž ovšem rozšířená jeho verze vychází se zachováním celých pasáží. Autor je tu v roce 1966 psán příjmením Pscheidel!

Legenda o skalce zvané Herrgottsriegel

Když se vydáte od Špičáckého sedla (Spitzbergsattel) cestou k Černému jezeru, dá se hned při ní v jednom jejím ohybu spatřit výrazný skalní útvar, o kterém se až do vyhnání vyprávěla následující legenda:
Za časů, kdy Kristus Pán putoval ještě po Zemi, přišel i na naši krásnou zelenou Šumavu do končin tu kolem Železné Rudy. Přemožen při pohledu na okolní krajinu její nádherou a unaven dlouhým putováním usedl blízko Černého jezera na jeden kámen při cestě trochu si odpočinout. Dodnes lze (alespoň do vyhnání lze bylo) zblízka na skalce, o níž legenda vypráví, zaznamenat výstupek k sezení jakoby přímo určený, kde snad tenkrát unavený Ježíš nalezl nejkrásnější výhled (dnes je skalka spíše skryta v lesním stínu - pozn. překl.) a útočiště ke klidnému oddechu. Tak přišel ten kamenný výčnělek s křížem na svém vrcholu ke jménu "Herrgottsriegel", tj. "skalka Boží".


Glaube und Heimat, 1992, č. 5, s. 90
Hoam!, 1992, s. 284

P.S. Zatímco v Glaube und Heimat vyšel tento text jako pouhá popiska ke staré pohlednici, v Hoam! má novější pohlednice s týmž motivem popisku vlastní a Pscheidlův text s titulkem "Von Anblick überwältigt und des Wanderns müde" (tj. "Přemožen při pohledu na okolní krajinu její nádherou a unaven dlouhým putováním..." - pozn. překl.) je graficky upraven jako samostatný článek pod snímkem, který opravdu dokazuje krásu výhledu od skalky s křížem (viz i Karl von Margelik).

Josef Pscheidl, narozený 24. listopadu 1927 v Železné Rudě jako nejstarší syn Josefa Pscheidla a jeho ženy Anny, roz. Schreinerové, byl dlouholetým zpravodajem domovské rubriky své rodné obce v měsíčníku Glaube und Heimat a autorem mnoha článků o ní i v dalším krajanském časopise Hoam! Od roku 1973 se podílel jako člen sdružení "Arbeitskreis der Markt- und Dorf Eisensteiner Kirchweih" na každoročních "posvícenských" setkáních železnorudských rodáků ve Zwieselu, a to až do roku 2006. Zemřel 14. května 2008 v domově pro seniory ve Freilassingu.

- - - - -
* Železná Ruda / hora Falkenstein / Čertovo jezero / † Freilassing (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam železnorudské oddací matriky o svatbě jeho rodičů ve zdejším farním kostele Panny Marie Pomocnice z Hvězdy dne 14. února roku 1924 - oddávajícím knězem byl děkan Andreas Úlovec, ženich Josef Pscheidl, švec v Hojsově Stráži čp. 145, narozený v Hojsově Stráži čp. 91 dne 18. listopadu 1899, byl synem Josefa Pscheidla, podruha v Hojsově Stráži čp. 91, a Anny, roz. Kleinerové z Chvalšovic (dnes část městyse Čachrov) čp. 4, nevěsta Anna, pomocnice v domácnosti v Železné Rudě čp. 35, narodila se v Železné Rudě čp. 28 dne 16. července 1899 jako dcera Georga Schreinera, železničního dělníka bytem v Železné Rudě čp. 28 a Theresie, roz. Wudyové ze Železné Rudy čp. 36
"Herrgottriegel" na pohlednici staršího data se sedící dámou
Skalka zvaná "Herrgottriegel" u Černého jezera na pohlednici z roku 1935 (viz i Karl von Margelik)
"Jiříkův Dvůr" (Girglhof) na staré pohlednici
Okolí Girglhofu na obraze Antonína Chitussiho (1847-1891) nazvaném
Krajina pod horami a uchovávaném ve sbírkách Národní galerie v Praze

zobrazit všechny přílohy

TOPlist