logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALFRED PROKSCH

Kronika Pohoří na Šumavě a okolí

Na pomezí tří zemí (rozuměj Čech, Dolních a Horních Rakous - pozn. překl.), zvaném tu Dreiländerecke, byla v roce 1661 zřízena kamenná pyramida (v originále "die Steinpyramide" - pozn. překl.), ze které dnes stojí vztyčen toliko podstavec (v originále "nur noch der Sockel aufrecht steht", jde ovšem nejspíš o tzv. "Dreiländersäule" s portréty zemských patronů sv. Václava, sv. Leopolda a sv. Floriana, viz k tomu na webových stranách Kohoutího kříže text Antona Siky - pozn. překl.). Nacházel se tam kolem obrovský bukový les o rozloze 3 hodin chůze co do déĺky a 4 hodin co do šířky. Tady na místě, kde dnes stojí myslivna čp. 1, náležející Martinu Vaterovi, byla v roce 1780 hrabětem Johannem von Buquoyem zbudována sklárna, která po jeho neteři dostala jméno Paulina, užívané jako místní označení podnes (osada měla v roce 1906 115 obyvatel, roku 1934 klesl jejich počet na 76, dnes je místo zcela opuštěno - digitálně přístupné výsledky archeologického průzkumu viz digitálně přístupná práce Jana Čániho a Jana Pařeze o sklářeské huti Paulina - pozn. překl.).
Sklárna byla pronajata Josefu Schreinerovi a po něm se jí také většinou i říkalo "Schreinerhütte". Roku 1852 byla zrušena.
Kolem stála obydlí sklářských dělníků a dřevorubců a dnešní hospoda na Šancích (v originále "das heutige Schanzwirtshaus", samozřejmě dávno už nyní zaniklá - pozn. překl.) byla sídlem správce huti. Dům patřil do Čech, k panství hraběte Buquoye.
V roce 1758 vzniklo první osídlení buquoyských poddaných podél silnice vedoucí od Pertholze na Freistadt.
Hospoda na Šancích - dům nazývaný tu také "beim Wirt im Walde" (tj. "u hostinského v lese" - pozn. překl.) byla podle výpovědi stoletého Sebastiana Altmanna a jeho osmadevadesátileté sestry Barbary Weilgunyové stavením čp. 1 na panství dolnorakouského barona von Hackelberga (viz o něm pasáž na s. 17-19 dnes digitálně dostupné krajanské kroniky na webu Bucherser Verein, týkající se dnes málo srozumitelného ostrého hraničního sporu - pozn. překl.). Děd Sebastiana Altmanna, dvaadevadesátiletý muž, který tu býval sklářským dělníkem, vyprávěl, že ve zdejších rozlehlých pralesích se vyskytovali vlci, postrach osídlenců.
Místní obyvatelé se zaměstnávali výrobou rozličného dřevěného nářadí a předmětů ze dřeva, jako byly trdlice (tj. nástroj na potírání /lámání/ lnu či konopí - pozn. překl.), lopaty, dřeváky. talíře apod., které pak nosili na trh do Freistadtu.
Roku 1693 byla v blízkosti Pohořského rybníka (v originále "in der Nähe des Bucherser-Teiches", tady stojí za to připomenout, že českou obdobou místního jména Buchers byl původně výraz "Pucheř", také "Puchoří" apod. /to byla i varianta slova "buchar"/, nikoli "Pohoří", i když pomístní jméno "pohorzie" se vyskytuje v okolí už k roku 1524, šlo však o označení potoka; úřední český název Pohoří na Šumavě byl zaveden až v roce 1923 - pozn. překl.) na Šancích, a to na českém území (v originále "auf böhmischen Gebiet" - pozn. překl.), vybudována Urbanem Kramperem a lesmistrem Urbanem Glaserem z Bělé (v originále "aus Zirnetschlag" - pozn. překl.) sklárna. Hostinec na Šancích byl - jak už zmíněno - jejím "panským domem" (v originále "das Herrenhaus" - pozn. překl.).
Vyrábělo se tu tabulové sklo a láhve, posílané do Freistadtu.
Sklářským mistrem byl jistý Brocher, kterého měl od panství huť v nájmu (v originále "in Bestand hatte" - pozn. překl.). Po Brocherovi se stal huťmistrem jistý Elias.
V roce 1774 byla huť zrušena.
Zároveň se zbudováním kostela v Sandlu roku 1693 byla zřízena "pohořská" sklářská huť (v originále "die Bucherser-Glashütte" - pozn. překl.) a sice v místech, kde dnes stojí panský pivovar. Stavení čp. 38, řečené "Seilerhaus", bylo tehdejším jejím panským domem.
Pivovar byl roku 1742 rozšířen, roku 1826 pronajat a roku 1889 zavřen.
Prvním "pohořským" huťmistrem byl nějaký Goldfinger, po němž následovali v řadě Mayr, Schreiner, Paul Linik. Poslední zmíněný byl krejčím, který se svým tovaryšem hotovil všechny nezbytné kusy oděvu pro pracovníky hutě. Týž měl v zásobě i šatstvo k vypůjčení. Za zápůjčku kabátu se platilo 5-6 krejcarů, u kalhot to činilo 3-4 krejcary. Krejčí Linik pocházel z Chebu (v originále "aus Eger" - pozn. překl.). Vybudoval i "christinberskou" sklářskou huť (v originále "die Christinberger- Glashütte" - pozn. překl.) na pozemcích barona von Hackelberga a přešel pak na tak řečenou Guguhütte, která byla však v provozu už před ním (v diplomové práci Hany kadlecové je ovšem "Schneider Link" /!/ zmiňován k roku 1775 jako její stavebník - pozn. překl.).
Posledním huťmistrem na Pohoří a prvním na Janových Hutích (v originále "auf der Johannestaler-Hütte" - pozn. překl.) byl Matthias Ernst.
Dělníci na "pohořské" huti náleželi k farnosti Malonty (v originále "zur Pfarre Meinetschlag" - pozn. překl.), přičemž tato farní osada je vzdálena 3 hodiny cesty a oni tam přicházeli na bohoslužby jen vzácně, většinou mířili do 2 hodiny vzdáleného Sandlu či do Hermannschlagu (rozuměj dnešní Kuří - pozn. překl.), což byly kostelní osady bližší.
Cesta do Malont vedla jen a jen lesy a byla značena zapíchnutými stromovými větvemi. Po celá léta docházel sem jednou či dvakráte do roka nějaký duchovní z Malont, aby vyslechl svatou zpověď nebo svátostně zaopatřil staré a nemocné.
V zimě zůstávaly nově narozené děti často i 3-4 týdny nepokřtěny a mrtví byli kvůli vysokému sněhu stejně tak dlouho uchováváni doma.
Skláři byli obdařeni mnohými výsadami a osvobozeni byli rovněž od vojenské služby.
Mouka byla dovážena z Freistadtu a z Weitry. Chleba a maso se sem většinou vozily Německého Benešova (v originále "aus Beneschau", rozuměj dnešní Benešov nad Černou - pozn. překl.) a byly předávány huťmistrovi, který je pak za stanovenou cenu vydával pracovníkům.
V letech 1717, 1763-1764 a 1772 panovaly v Čechách veliká drahota a hlad; v té době sem zamířilo mnoho Němců z Čech od saské hranice (v originále "viele Deutschböhmen von der sächsischen Grenze" - pozn. překl.), zejména z Rokytnice nad Jizerou (v originále "aus Rochlitz" - pozn. překl.), aby hledali obživu ve sklářských hutích. K těmto přistěhovalcům náležejí ještě dnes tu žijící s příjmeními Ulrich, Goldstein, Pohl, Grohsmann, Goldmann, Grohmann atd..
Někdy kolem této doby se začaly pomalovávat sklenice na pití a začaly se ve velkém vyrábět podmalbou na skle svaté obrázky, které si získaly značný odbyt v Tyrolích, v Uhrách, ve Štýrsku a v Korutanech a staly se velkým výdělečným odvětvím pro tuto neúrodnou a nuznou končinu. Autory obrázků byli největší měrou Němci z Čech (v originále "größtenteils Deutschböhmen" - pozn. překl.).
V roce 1772 za časů veliké drahoty stál korec (tj. přibližně 93 litrů či 4 věrtele - pozn. překl.) žita 10 zlatých (1 zlatý = 100 krejcarů = 2 koruny při přepočtu koncem 19. století - pozn. překl.), libra (tj. asi půl kila - pozn. překl.) hovězího masa 5-6 krejcarů, libra telecího masa 10 krejcarů, máz (tj. něco přes litr - pozn. překl.) piva 4 krejcary konvenční měny, v následujících letech pak korec žita 2 zlaté, libra hovězího 2-3 feniky (1 fenik = 1/4 krejcar - pozn. překl.), libra telecího 10 feniků, libra zvěřiny 6-8 feniků a přece to nikdo nechtěl kupovat, poněvadž byl nedostatek peněz.
Dřevo nemělo nijakou hodnotu a lidé dostali dokonce pokyn končinu místy odlesnit a dřevo spálit, aby byla získána půda k obdělávání. Popel ze spáleného dřeva musel být však odevzdán, aby z něho byl vyroben potaš pro zpracování skla.
Pro nadbytek skla, které mohlo v Českých Budějovicích dosáhnout lepšího ocenění, došlo v letech 1769-1774 k založení dřevoplavby tím směrem, za kterýmžto účelem byla na Pohořském potoce zřízena přehradní nádrž (v originále "zu welchem Zwecke der Bucherser Teich als Stauwasser hergerichtet wurde" - pozn. překl.).
Zmíněný rybník (později známý a na mapách uváděný pod jménem Jiřická nádrž - pozn. překl.) byl založen už v roce 1521 a táhl se až k Pohoří, Šancím a Berau (v originále "Berrau", osada, která ani neměla české jméno, při hranici s Rakouskem dnes zcela zaniklá, viz webové stránky Zaniklé obce, německé jméno měla snad ve významu "borůvková niva" /"Beerau"/ - pozn. překl.). V roce 1595 se rybniční hráz protrhla a povodeň způsobila údajně velké škody až do Prahy a v Praze samé (v originále "bis Prag und in Prag selbst", proto byl rybník podle některých pramenů zván "zemským mordýřem" /"der Mörder Böhmens" - pozn. překl.).
Roku 1791 byly už v Pohoří (až do roku 1923 byly ovšem českou obdobou německého místního jména Buchers výrazy jako Puchéř, Puchoř či Puchoří a úřední jméno Pohoří na Šumavě, dané osadě za "první" republiky, je zeměpisně vlastně nepatřičné, poněvadž okolní vrchy jsou už součástí Novohradských Hor /Gratzener Bergland či také Freiwald/) - pozn. překl. pořádány týdenní a dobytčí trhy.
V roce 1798 tu už stálo 68 domů se 116 rodinami. Kostel byl za panování Marie Terezie zřízen roku 1779 nejprve ze dřeva a po třech letech z kamene. Dřevěná věž byla převezena do Terčí Vsi (rozuměj dnešní Pohorskou Ves - pozn. překl.). kde byl v této době rovněž zbudován kostel.
První mše svatá byla sloužena v Pohoří dne 16. srpna roku 1779 a to, poněvadž kostelu tehdy ještě chybělo vnitřní zařízení, v sousední školní budově před provizorním přechodně zřízeným oltářem.
Kostel byl zasvěcen Panně Marii Dobré rady a o příčině tohoto aktu se dochovala následující pověst: Existovalo už sice císařské nařízení určující, že má být ve zdejší končině zbudován dům Boží, kde má přesně stát, však dosud shoda nalezena nebyla; tu rozhodl ve věci Bůh sám. Mnoho obyvatel totiž spatřilo na nebi nad jistým místem metlu ve zvláštní záři. Také dětem, které sem přicházely v procesí s praporcem a stromovými ratolestmi (v originále "mit Fänlein und Baumzweigen" - pozn. překl.), zjevila se paní v bílém šatu s děckem v náručí. Tak byl určen pozemek ke zbudování kostela a svěřen pod ochranu Svaté Panny. Když se váhalo nad jmenovitým mariánským zasvěcením, řekl jeden z přítomných: "Maria wird uns am besten darüber beraten!" (tj. "Maria sama nám nejlépe poradí!" - pozn. překl.) a ostatní opáčili jednohlasem: "Ja, unter dem Gedächtnis: 'Maria vom Guten Rate'" (tj. "Ano, ano, kostel budiž zasvěcen Marii Dobré rady!" - pozn. překl.).
Oltářní obraz "Maria Dobré rady" prý vytvořil malíř Brüml ve Freistadtu. Dřevěná zvonice stála vedle staré školní budovy. Stavba kostela z kamene byla započata roku 1783 a dokončena v roce 1791. Fara byla zbudována současně s dřevěným kostelem roku 1779 a v roce 1865 teprve nynější (později tam sídlili pohraničníci a nyní je přestavěna na moderní penzion - pozn. překl.).
Pohoří bylo zpočátku lokálií a prvním lokalistou (lokálním farářem) se stal Franz Steinkellner z Cetvin (v originále "aus Zettwing" - pozn. překl.), který tu také za velké účasti lidí ze všech okolních osad sloužil už zmíněnou první mši svatou († 13. května roku 1781 v Pohoří ani ne dva roky poté, co se tak v srpnu 1779 stalo, viz matriční záznamy o o narození 12. listopadu 1743 v Cetvinách /tady je příjmení psáno Steinkeller/ a úmrtí, nedožil se tedy ani 38 let - pozn. překl.).
Současně s kostelem vznikl i městys Buchers (dnešní Pohoří na Šumavě je jako bývalá obec vlastně jen katastrálním územím, spadajícím pod obec Pohorská Ves - pozn. překl.) za tehdejšího správce panství Manna, který s farním kaplanem Konstantinem Jacobem přísně dohlížel na to, aby nově zbudované domy dodržovaly rovnou linii (v originále "in gleicher Linie aufgeführt wurden" - pozn. překl.) podél hlavní ulice.
Prví osídlenci podle regulovaného místního plánu z roku 1788 tu byli: Karl Goldmann, Karl Grasmann (sklomalíř), Johann Pichler, Wolfgang Schmidbauer (cvočkař /v originále "Nagelschmied" - pozn. překl./), Matthias Hubauer, Lorenz Götzenauer, Johann Prüll (ranhojič /v originále "Chirurg" - pozn. překl./), Johann Miksch, Matthias Strasky, Andreas Schaffer, Augustin Schwingshandl, Anton Großschopf, Anton Grohmann, Adalbert Gegner, Martin Keck, Josef Payer, Paul Wundsam (podkovář /v originále "Hufschmied" - pozn. překl./), Franz Dibitanzl, Christof Goldmann, Ignaz Dorfmeister.
Posloupnost zdejších farářů byla následující: Franz Steinkellner od roku 1779, Ignaz Mikolasch, od nšhož pocházejí tyto záznamy, Wenzel Meyer, Johann Dorazyl, Konstantin Jacob, Jacob Witzany, Josef Ernoscht (Ernst), Martin Schmidt, Filipp Schneedorfer do roku 1868, Josef Zusch, Josef Fischböck, Anton Kamaryt a Johann Berger.
Jako kaplani zde působili: Konstantin Jacob, Karl Prinz, Wenzel Hoffeldner, Johann Janco, Ignaz Löffler, Josef Schwarz, Franz Geiger, Josef Gutwirth, Franz Pollak, Johann Iserle, Josef Ernst, Josef Zusch, Matthias Ehsl, Peter Valenta.
Prvním řídícím učitelem zdejší školy byl od roku 1779 Johann Wegrath, pak Jakob Janda, Matthias Harrer, Martin Harrer, Bernhard Teml, Franz Müller, který po roce 1868 odešel do Linze jako učitel měšťanské školy, po něm byl řídícím učitelem Rudolf Lang (1874-1894) a po něm Franz Tomann do roku 1919.
Pohoří na Šumavě sestávalo z mnoha osad, které k němu náležejí (publikováno v roce 1930 - pozn. překl.), a sice: Stodůlecký Vrch (v originále "Stadlberg" - pozn. překl.) 1757, Staré a Nové Šance (v originále "Alt- und Neuschanz" - pozn. překl.) 1747, Beerau (také Bienau, Penau) 1757, Kamenec (v originále "Steinberg" - pozn. překl.) 1749 (hora téhož jména geometricky změřená v roce 1845 vykazovala 3429 vídeňských stop /v originále "Wiener Fuß" - pozn. překl./, tj. 1069 metrů nad mořem, na Lužnici (v originále "am Leinsitzbach /die Luschnitz/" - pozn. překl.), na potoce zvaném Kiesbach (v originále "am Kiesbach" - pozn. překl.) 1793, dále Schwarzviertel a Steindörfl (česká místní jména v obou případech neexistují - pozn. překl.).
Kostel v Pohoří stojí 2400 vídeňských stop, tj. 918 metrů nad mořem.
V roce 1700 tu ještě existovaly rozlehlé pralesy a slatě (v originále "und Moräste" - pozn. překl.), kam nějaký člověk vstoupil jen vzácně.
Před 300 lety patřily tyto lesy jako téměř celé jižní Čechy, mající sahat až k Weitře a Zwettlu, tehdy slavnému rodu pánů z Rožmberka (v originále "Herren von Rosenberg" - pozn. překl.).
Statek Velešín (v originále "Gut Welleschin" - pozn. překl.), k němž náležela i lesní končina kolem Pohoří, připadl roku 1387 právě Rožmberkům.
Od nich přešel tento kus země (v originále "dieser Teil des Landes" - pozn. překl.) do vlastnictví schwarzenberského a poté do vlastnictví rodu Buquoyů (v originále "an das Haus von Buquoy" - pozn. překl.), který ho jako lenní panství (v originále "als Lehenherrschaft" - pozn. překl.) podržuje i dnes s patronátním právem nad zdejší farností.
Pro velké bohatství dřeva v této končině - velký bukový kmen stál tehdy ne víc než 4-5 krejcarů - tu bylo zbudováno množství sklářských hutí.
Tak v roce 1764 vznikla po hraběnce Therese von Buquoy pojmenovaná Terčí Huť (v originále "Theresienhütte" - pozn. překl.), dvacet let nato (1784) po nájemci Wenzelu Fürlingerovi zvaná i Fürlingerova Huť (v originále "auch Fürlingerhütte" - pozn. překl.), díky čemuž se dodnes tu stojícím stavením někdejších sklářských dělníků říká "Fürlinger Häuseln".
Provoz této sklářské hutě byl ukončen už v roce 1798.
Roku 1785 byla založena Ahornhütte (rozuměj dnes zaniklá osada Javory - pozn. překl.) u Terčí Vsi (přesněji u loveckého zámečku Žofín /v originále "jetzt Sophienschloss, Jagdschloss" - pozn. překl.) na říčce Černá při Leberhardtově jezu (v originále "am Schwarzaubach an der Leberhardtwehr" - pozn. překl.).
V letech 1771-1772 byla zřízena sklářská huť na Silberbergu (rozuměj zcela zaniklé Stříbrné Hutě - pozn. překl.). Prvním huťmistrem tam byl Josef Mayer (pod jménem Josef Meyr ho na webových stranách Kohoutího kříže najdeme v textech Franze Blaua a Johanna Breziny - pozn. překl.), povýšený později do šlechtického stavu s přídomkem "von Mayerswalden" (má být "von Meyrswalden" - pozn. překl.). Ten byl i stavebníkem huti a spravoval ji po 25 let, než založil množství sklářských hutí u Vimperka v Lenoře (v originále "bei Winterberg in Eleonorenhain" - pozn. překl.), kde také zemřel.
Po Mayerovi tu působil 4 až 5 let Ignaz Stangl. Ten zakoupil Käshofhütte u rakouského Ličova (v originále chybně "Kaschhofhütte bei Lischau" /!/ - pozn. překl.) a zemřel roku 1841 v Linci.
Po Stanglovi přišel sem na Stříbrné Hutě Bartholomäus Röhsler, který byl v roce 1828 jmenován ředitelem všech buquoyských hraběcích sklářských hutí.
Po něm následoval Karl Röhsler, pak v řadě Safarschik, Alois Doubrawa, Franz Ernst a Hausa.
Dne 17. srpna 1880 byla zrušena i zdejší sklářská huť.
Tady na Stříbrných Hutích fungovala nejstarší brusírna skla v jižních Čechách, na jejíž provoz přispěl částkou 1500 zlatých hrabě von Buquoy a stavebníku Mayerovi zajistil dvacetiletý nájem (podle smlouvy z 10. července 1772). V roce 1795 byla rovněž Josefem Mayerem zbudována sklářská huť Bonaventura (rozuměj dnes rovněž zcela zaniklé Skleněné Hutě - pozn. překl.), spravovaná ze Silberbergu tamním huťmistrem, který si tu vydržoval písaře jako kontrolora (v originále "der dort einen Hüttenschreiber /Kontrollor/ hielt" - pozn. překl.). Stavebník Mayer dostal k výstavbě huti od hraběte Buquoye 1000 zlatých a 30 korců (tj. půl lánu = kolem 9 hektarů - pozn. překl.) pozemku.
Vojevůdce Karl hrabě Bonaventura Buquoy to byl, na jehož památku dostala huť, zrušená roku 1881, své jméno.
V roce 1777 zbudoval Paul Luck Johannestaler-Hütte (osada při ní zanikla pod jménem Janovy Hutě - pozn. překl.), vysvěcená 11. října toho roku. Po stavebníkovi huť přejal od panství do nájmu Matthias Ernoscht, a to na 12 let, po kteréžto době vedl provoz pro hraběte Johanna von Buquoye.
Po Ernoschtovi nastoupil jako vedoucí provozu už zmíněný Wenzel Fürlinger, který tu zůstal po 16 let. V roce 1838 byla po 62 letech své existence i tato huť zrušena.
Panský dům se proměnil na myslivnu, kterou obýval vrchní lesní (v originále "Oberförster" - pozn. překl.) Johann Wegscheider. Tři domky byly určeny pro vysloužilé sklářské dělníky. Zbylá stavení však byla na 70 let prodána panským dřevorubcům. Na podzim roku 1843 došlo k rozšíření stájí a zřízen tu byl panský hospodářský dvůr pro 80 kusů mladého dobytka (ještě v roce 1955 tu žilo v 9 domech 14 obyvatel - pozn. překl.).
Po zrušení Johannisthaler-Hütte (tady je namísto "Johannesthaler" psáno "Johannisthaler"/!/, správně je ovšem podle Antona Teichla /Geschichte der Herrschaft Gratzen, 1899/, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, ovšem "Johannesthal" - pozn. překl.) byla zbudována sklárna v Černém Údolí (v originále "in Schwarzthal" - pozn. překl.), vysvěcená dne 11. prosince roku 1838.
Dne 6. června 1810 navštívil císař František (rozuměj František I. Rakouský, jako Franz II. poslední vůbec císař Svaté říše římské v letech 1792-1806 (viz blíže Wikipedia, fiktivní posmrtný portrét v korunovačním úboru císaře Svaté říše římské, pražský pomník Krannerův /jezdecká socha v roce 1919 sňata a moderní kopie jezdecké sochy vsazena teprve v roce 2003!/ a vídeňský monumentální pomník na nádvoří Hofburgu - pozn. překl.), do roku 1835 i král český (korunován v Praze 9. srpna 1793, jeho žena dva dny nato - pozn. překl.) v doprovodu nejvyššího komořího hraběte von Wrbna (blíže o něm viz webová adresa Wikipedia - pozn. překl.) a generálního adjutanta generálmajora von Kutschery (blíže o něm viz Musiklexikon - pozn. překl.) tuto lesní končinu a v 8 hodin večer za jásotu lidu slavil vjezd na Pohoří. Dne 7. června v 5 hodin ráno (to zřejmě značí, že tu někde spal - pozn. překl.) odjel císař na Stříbrné Hory.
Dne 8. března 1789 složil Paul Gerhart, truhlář z Prešpurku (v originále "ein Tischler aus Preßburg" - pozn. překl.), do té doby protestant, vyznání víry katolické, čemuž asistovali jako svědkové revírník Anton Biebl, už zmíněný skelmistr Josef Mayer a rovněž už zmíněný skelmistr v Johannesthalu Matthias Ernoscht.
Téhož roku 1789 byla na Pohoří zřízena palírna (v originále "eine Branntweinbrennerei" - pozn. překl.), zrušená v roce 1860.
Dne 13. srpna 1824 (v originále letopočet chybí , doplněn je z krajanské "Bucherser Chronik" - pozn. překl.) uhodil blesk ve stavení čp. 11 (i tento místní údaj je doplněn z krajanské kroniky - pozn. překl.), patřícím Jakobu Altmannovi, spálil po celém těle jeho manželku Therese, aniž by poškodil její oděv.
V roce 1848 byl zřízen místní poštovní úřad.
Dne 28. září 1887 se Pohoří dostalo telefonního spojení a 27. října 1889 byl otevřen i telegrafní úřad.
Roku 1888 byl založen dobrovolný hasičský sbor (v originále "die Freiwillige Feuerwehr" - pozn. překl.) a roku 1895 místní skupina sdružení Deutscher Böhmerwaldbund.
Požáry v Pohoří nastaly v letech 1782, 1790, 31. října 1884 a 18. září 1889.
Pohoří na Šumavě čítá 762 německých obyvatel, 117 domů, 2596 hekterů pozemkové plochy, z toho ovšem 1880 hektarů lesa.
Podle sčítání lidu z roku 1900 tu ovšem žilo 1274 obyvatel celkem, 1910 1164 obyvatel celkem, z toho na Pohoří samém 705, v Jiřicích (v originále "auf Georgendorf" - pozn. překl.) 112, v Janových Hutích 85, na Pavlíně (v originále "auf Paulina", po druhé světové válce bylo rozhodnuto o zalesnění místa - pozn. překl.) 85, na Stříbrných Hutích 120 a na Skleněných Hutích 57 obyvatel (Catalogus cleri podle malontského faráře Toupalíka v jeho překladu tohoto textu do češtiny vykazuje k roku 1930 550 obyvatel v Pohoří samém, v Jiřicích 97, v Janových Hutích 65, v Pavlíně 79, ve Stříbrných Hutích 107, ve Skleněných Hutích 31 a v Horní Malši /Maltschbach/ 10 obyvatel; Pohoří mělo tehdy čtyřtřídní a Stříbrné Hutě jednotřídní školu - pozn. překl.).
Pohoří na Šumavě leží v nadmořské výšce 918 metrů.


Waldheimat, 1930, č. 11, s. 171-174

Českobudějovický měsíčník "Waldheimat" zůstává ve svých 10 ročníkových souborech nedocenitelným pramenem informací o Šumavě i dnes. V roce 1930 tam byla "z pozůstalosti Johanna Baptista Katzlera" publikována zásluhou Alfreda Proksche z Lince, jak uvádí podtitul německého originálu, kronika, kterou podáváme v českém přetlumočení. Malontský pan farář Jan Toupalík (*30. srpna 1928 /místo mi není známo, †17. srpna 2008 v Prachaticích ve věku 80 let) zachoval kusý a často chybný, přesto pro svou dosavadní ojedinělost za "normalizace" cenný pokus o český překlad článku (jedna strana v "samizdatu" navíc vypadla) s poděkováním "historiku" Alfredu Prokschovi. Když jsem v krajanské publikaci "Bucherser Chronik" hledal mezi mnoha jmény osob souvisejícími nějak s historií někdejšího městyse Prokschovo či Katzlerovo jméno, s úžasem jsem zjistil, že moje snaha je marná. Možná příčina mi vysvitla při dalším pátrání po osobě lineckého Alfreda Proksche, který je ovšem pouhým zprostředkovatelem Katzlerových historických záznamů. Na 5. stránce satirického vídeňského časopisu "Kikeriki" z 29. ledna 1933 ho ve vyhledavači Rakouské národní knihovny vidíme na snímku, sousedícím s podobenkami Hermanna Goeringa (takto je zde "po rakousku" ještě psán) a Josefa Goebbelse a v dosti obsáhlém hesle na Wikipedii, odvolávajícím se i na spolehlivé heslo lexikonu "Deutsche Biographie" a na pro nás zásadní "Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder", nacházíme to, co ke jménu, které pro krajany zřejmě není k sounáležitosti s ním zcela lákavé, fakticky patří. "Linecký" Alfred Proksch se narodil 8. března 1891 v Láryšově (německy Larischau, dnes Býkov-Láryšov) u severomoravského Krnova (Jägerndorf). Po vychození obecné školy ve svém rodišti a maturitě na krnovské vyšší reálce absolvoval roční vzdělání na železniční akademii v rakouském Linci. kde se v mládí potkal s Adolfem Hitlerem, stal se po pádu monarchie spoluzazakladatelem národně socialistické dělnické strany (DNSAP) v Rakousku a následně už v roce 1926 župním vedoucím tzv. "Hitlerbewegung in Österreich", frakce, jež byla předbojovníkem nacistického "anšlusu" Rakouska. Založil řadu nacistických tiskových periodik a dokonce i také už roku 1926 nakladatelství N.S.P. Verlag, které z Goetheovy ulice čp. 13 v Linci (dnes je v budově řidičská škola /Fahrschule/ Noha) šířilo Hitlerův program. V nacistické Východní marce (Ostmark) se stal "říšským pověřencem (Reichstreuhänder) pro pracovní záležitosti" i pro sudetská území a pak zemským prezidentem pracovního úřadu s ponecháním předchozí pravomoci. Po válce byl zajat Američany a odsouzen na 4 roky těžkého žaláře v sovětské zóně Rakouska. Se ztrátou majetku byla spojena i ztráta nároku na penzi. Zemřel ve Vídni 3. ledna roku 1981 v málem dožitých 90 letech. Když jsem pátral po životních datech Johanna Baptista Katzlera, našel jsem jediného muže toho jména, narozeného 10. srpna roku 1844 ve Skleněných Hutích, zvaných ovšem tehdy Bonaventura. Chystám se teď číst český překlad díla sv. Bonaventury "O trojí cestě", který vydal Vyšehrad v roce 2019. Sedím sám v prázdném bytě za pandemie koronaviru a putuju v duchu na Pohoří na Šumavě. Nemám vlastně nic dalšího dodat k tomu, co jsem lidsky omylně našel.

- - - - -
* Láryšov, Býkov-Láryšov / Pohoří na Šumavě / Janovy Hutě / Skelné Hutě / Stříbrné Hutě / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záhlaví článku v časopise Waldheimat
Kolorovaná pohlednice Pohoří na Šumavě, kterou vydal místní obchodník Josef Liebl
Pohledy na Pohoří dnesPohledy na Pohoří dnes
"Linecký" Alfred Proksch v nelichotivé společnosti nacistických funkcionářů a budoucích válečných zločinců - mohl by to být on, kdo se zabýval historií odlehlé "šumavské" obce?

zobrazit všechny přílohy

TOPlist