logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF PRINZ

V Budějovicích na vojně a další osudy šesti kamarádů ze Šumavy

Šumavští čeští Němci se setkávali v posádkovém městě České Budějovice během vojenské služby v československé armádě, samozřejmě jen pokud ovšem mluvíme o letech 1918-1938. Šest mladých mužů, kteří se ve volném čase po službě scházeli a bavili ve městě tehdy jistě mnohem tišším než dnes (možná že ani té němčiny v ulicích neznělo tehdy tolik, byť německé obyvatelstvo tvořilo asi šestinu populace - pozn. překl.) , zanechalo své podpisy na rubu jedné památeční fotografie. Jsou na ní zachyceni v roce 1926 v československých uniformách tři vojíní: Fritz Schröder, Johann Hoidn a Dr. Leo Hans Mally, dále délesloužící desátník Gilbert Buchta, svobodník Josef Gampl a rotný Ing. Franz Kufner. Posledně jmenovaný sloužil už na konci první světové války u 91. pěšího regimentu (zvaného také "šumavský" - pozn. překl.) c. a k. monarchie a ve škole pro záložní důstojníky v Bruck an der Mur získal i vyšší vojenské vzdělání. Na tomto místě je třeba poznamenat, že němečtí branci s maturitou nebo s ukončeným vysokoškolským vzděláním bývali z československých škol po krátké službě propouštěni s poznámkou: "Nedostatečná znalost českého jazyka a politická nespolehlivost."
A teď něco k osudům čtyř z těch, co se kdysi podepsali na rub snímku. Čtyři kamarádi byli totiž ze stejného kraje, z "Künischen", jak se německy říkalo Královskému hvozdu, z "Královácka" tedy, ze samého srdce Šumavy. Podle toho také se vyvíjely jejich další osudy.
Fritz Schröder se narodil 12. května 1905 v Radešově (Schröbersdorf). Měl bratra a pět sester. Otec Karl Schröder působil jako učitel trojtřídní obecné školy v krásné a dnes zcela zaniklé sklářské osadě Hůrka (Hurkenthal) nedaleko Prášil (Stubenbach). Rodina Schröderova přesídlila pak do Radešova na dědičný statek matčina rodu - říkalo se tam "po chalupě" Bartelhof. V romantickém údolí Radešovského potoka (Elefantenbach) a mladé Otavy (té se tu německy říkalo Ouh) prožily děti nejkrásnější léta života. Za první světové války učil otec na pětitřídní obecné škole chlapecké a dívčí v blízkém Rejštejně (Unterreichenstein) a byl i regenschorim tamního kostela sv. Bartoloměje.
Fritz po vychození obecné školy navštěvoval německou státní reálku v Kašperských Horách (Bergreichenstein) a maturoval tam roku 1924. V Plzni absolvoval s vyznamenáním obchodní akademii.
Působil pak v Chebu (Eger) jako externista na tamějším učitelském ústavu. Roku 1934 složil odborné zkoušky z kreslení a biologie, aby mohl učit na měšťanské škole. Následujícícho roku složil i zkoušku z českého jazyka.
Získával si přátele svou jemností a dobrotou. Se svou ženou Hannou roz. Panniovou učili na dvojtřídní obecné škole v obci Svojše (Zwoischen). Poté, co byl povolán k službě ve školském úřadě v Sušici, následovala právě roku 1926 ještě základní vojenská služba u pěšího pluku v už zmíněných Českých Budějovicích.
Do roku 1938 působil Schröder jako odborný učitel i na měšťanských školách v Kašperských Horách a v Hartmanicích. V Hartmanicích byl dokonce jmenován ředitelem školy, než přišla válka a s ní povolání k německému wehrmachtu. Nejprve v Ansbachu, pak v Praze především pro dobrou znalost češtiny a ruštiny i v roli vojenského tlumočníka a překladatele.
O Vánocích roku 1941 se naposledy viděl se svou ženou a dvěma dětmi. Neuviděli ho už nikdy. Odjel s transportem přímo na stalingradskou frontu a už roku 1942 byl ohlášen rodině jako nezvěstný.
Geometr Johann Hoidn přišel na svět roku 1905 na samotě Dornhof poblíž hradu Kašperka (Karlsburg) : jeho rodnému statku se říkalo Odum (u Adama). I on po vychození obecné školy v Tuškově (Duschowitz) navštěvoval německé státní vyšší reálné gymnázium v Kašperských Horách, kde i maturoval. V letech 1923-1926 studoval geodézii na německé technice v Praze. Po základní vojenské službě u československé armády v Budějovicích složil v Praze v české řeči státní zkoušku z geodézie a nastoupil ve státních službách místo u Zeměměřičského úřadu v Košicích na východním Slovensku. Roku 1938 převzal vedoucí funkci na katastrálním úřadě v hesenském Hambergu (na jih od Kasselu). Johann Hoidn byl ženat s Annou Thurnerovou, dcerou hostinského v Novém Dvoře (Neuhof), pocházející tedy také z jeho rodného kraje, zemřel však v 60 letech svého věku daleko od něj v hesenském Kasselu.
Dr. Leo Hans Mally patří k významným autorům šumavské německé literatury. Narodil se 18. června 1901 na statku Fenzelhof (stojí dodnes - pozn. překl.) v obci Hamry (Hammern) pod Ostrým (Osser). Podle křestního listu se jmenoval vlastně Josef Mally. Jeho otec byl tam v nádherném údolí řeky Úhlavy (Angel) knížecím hohenzollernským lesníkem. Gymnázium syn absolvoval v Doupově (Duppau) a v Plzni, na Karlově univerzitě v Praze (magickému kouzlu toho města propadl už navždycky a bude se k němu ve svém literárním díle vracet po celý život) si vybral germanistiku, divadelní vědu a národopis, promoval pak disertací Hexenglauben im Böhmerwald (Šumavská pověrečná vyprávění o čarodějnicích). Brzy nato oblékl i on uniformu vojáka československé armády.
Roku 1927 vydal svou první knihu, sbírku básní Gedichte. Pracovat začal jako redaktor sudetoněmeckého časopisu Deutsche Heimat v Plané u Mariánských Lázní, přešel pak do služeb bavorského listu Deggendorfer Donaubote (tedy Posel od Dunaje) a roku 1930 nastoupil k velkým novinám Münchener Zeitung v bavorské metropoli. Deset let nato ho povolal Adam Kraft do své nakladatelské firmy v Karlových Varech (tehdy už v říšském záboru jen Karlsbad) jako lektora i samostatného autora. Následovala ovšem vzápětí vojenská služba ve wehrmachtu, ve válce samé pak americké zajetí a po válce odsun. Ztratil v těch dnech totální německé porážky všechny své písemnosti, mezi nimi i rukopis připravované šumavské románové trilogie. Pracoval v Deggendorfu jako kdysi v letech předválečných opět u novin, rovněž tak později i v Řezně a konečně jako redaktor lokálního vydání významného listu Münchner Merkur v alpském Garmisch Partenkirchen. Vrátil se pak ještě jednou a už natrvalo do Deggendorfu, kde trávil svá poslední léta.
Celkový náklad jeho děl dosáhl 140 000 výtisků, nehledě na obrovské množství článků, povídek a básní roztroušených po novinách a časopisech. Získal i četná literární ocenění. Dr. Leo Hans Mally zesnul v Deggendorfu 16. prosince 1987 a je pohřben co nejblíž možno rodné Šumavě v Bavorské Železné Rudě.
Ing. Franz Kufner se narodil 15. června 1900 jako syn učitele v Nové Dlouhé Vsi (Neu Langendorf). Rodnému domu s hostincem se říkalo Wolfwirtshaus. Po vychození obecné školy i jeho cesta vedla do reálky v Kašperských Horách, kde maturoval roku 1918.
Za první světové války byl krátký čas žákem školy pro záložní důstojníky v Bruck an der Mur.
Po krátkém působení v roli pomocného učitele se zapsal na německém vysokém učení technickém v Praze na elektrotechniku a ukončil svá studia státní zkouškou. V letech 1926 a 1927 sloužil u pěšího pluku československé armády v Českých Budějovicích. Nepříznivá hospodářská situace donutila Ing. Kufnera přijmout v optických závodech v Nýrsku (Neuern) místo, které neodpovídalo jeho vzdělání. Nezaměstnanost bez vyhlídek na možnost pracovního zařazení ho nakonec donutila roku 1932 odejít do Ruska, odkud se však po dvou letech práce (působil jako podnikový ředitel sirkáren v Kaluze) vrátil zpátky domů. Rozhodl se změnit zaměření a stát se učitelem.
Studoval dálkově na učitelském ústavu v Praze a působil pak na několika obecných školách svého rodného kraje: v Tuškově, Zejbiši (Seewiesen, dnes Javorná), Rejštejně, Dlouhé Vsi a po složení odborných zkoušek i jako učitel měšťanských škol v Hartmanicích a v Kašperských Horách, kde setrval až do roku 1945. Vedl tu zároveň i pokračovací školu řemeslnickou a rolnickou.
Po násilném odsunu se sešla rodina Kufnerova pohromadě teprve roku 1947 ve Vídni. Brzy nato přišel pětiletý syn Günther tragicky o život při dopravní nehodě.
Vysokoškolská vysvědčení z Prahy ovšem v Rakousku neplatila a bylo třeba překonat mnoho těžkostí, než se cílevědomou a úpornou prací Kufnerovým nakonec po prvých doslova nuzáckých letech v nové vlasti podařilo dosáhnout přece jen slušnější životní úrovně.
Oba manželé Kufnerovi se účasnili bohaté spolkové činnosti šumavských krajanů, pořádali přátelská setkání, založili a vedli pěvecký soubor, získali za svou činnost i veřejná uznání. Deutscher Böhmerwaldbund (ano, i tato snad nejvýznamnější šumavská krajanská organizace vznikla kdysi právě v Budějovicích - bylo to v roce 1884 a sedmdesát let nato byla po přerušení v letech nacizmu obnovena ve Spolkové republice Německo - pozn. překl.) vyznamenal Ing. Franze Kufnera zlatým čestným odznakem Böhmerwald-Ehrenzeichen in Gold... Odešel na věčnost 1. března 1987.
Čtyři kamarádi ze Šumavy, šest podpisů na staré fotografii z Budějovic, jak je svedla dohromady uniforma státu, který také už neexistuje. Ani z nich nežije už nikdo. Zůstala ta zem, kterou básník nazval dědictvím, a také Budějovice, jak jsou vidět ani ne tak zdáli ze šumavského nebe. Ne, to není jen vzpomínka: osud je vždycky něco víc.

P.S. Překlad Prinzova článku z prvního čísla ročníku 1993 krajanského měsíčníku Glaube und Heimat (s původním názvem Böhmerwäldler in der Garnisonstadt) vyšel s mírnou překladatelovou úpravou závěru už téhož roku ve vánočním čísle Česko-bavorských výhledů.

Dipl.-Ing. Josef Prinz se narodil dne 23. července roku 1909 na usedlosti zvané Engelhof v šumavské obci Radešov (Schröbersdorf) u Kašperských Hor. Koncem dvacátých let dvacátého století měl Radešov na 185 německy mluvících obyvatel. Josef Prinz poté, co absolvoval kašperskohorskou měšťanku, odešel na německou techniku v Brně. Působil pak jako inženýr zeměměřič v Českém Krumlově ve schwarzenberských službách, z nichž roku 1935 přešel do státních. Za ženu si vzal Češku, která zemřela při porodu synově. To s ním, Dipl.-Ing. Karlem Prinzem, jsem se seznámil na krumlovském sympoziu Stifter 2000. Cestou na hornoplánský hřbitov a z něj mi vyprávěl o osudu dítěte v časech odsunu. Otec se po návratu z válečného zajetí ocitl v bavorském Nördlingen a mohl tam působit až do důchodu ve svém oboru zeměměřiče. Syn se stal stavebním inženýrem a uchoval si krásnou češtinu, kterou mi zprostředkoval i otcovy vztahy k německým literátům ze Šumavy, mezi něž se Josef Prinz zařadil především svou půvabnou knížkou Mein kleines Heimatbuch vom Böhmerwald. K dvoustému jubileu budějovické diecéze zpracoval pak s precizností sobě vlastní mapu jihočeských německy mluvících farností. Jeho článek o osudech Šumavanů, sloužících kdysi spolu v československé uniformě v Českých Budějovicích, jsem kdysi, nevěda ještě nic o vlastních osudech autorových, natož o tom, že si budu dopisovat do 555 45 Bad Kreuznach, Gerbergasse 17a s jeho synem, přeložil pro vánoční číslo Česko-bavorských výhledů, ročník 1993, z krajanského měsíčníku Glaube und Heimat. Dipl.-Ing. Josef Prinz zemřel 29. ledna 1996 v bavorském, vlastně švábském spíše městě Nördlingen (v Nordlinkách, jak mi odtud píše jeho syn, který nezapře znalostí jazyka svou českou matku), kde je i pochován.

- - - - -
* Radešov / Kašperské Hory / Český Krumlov / † Nördlingen (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Foto z mladších let
Při vyměřování ve Stožci roku 1931
Jako mladý československý důstojník-čekatel na svatbě své sestry Amalie v dubnu roku 1933 u kostela sv. Mořice na Mouřenci, tamního faráře, jímž byl až doposledka páter Franz Andraschko, vidíme stát s plnovousem druhého zleva
Stojí tu třetí zleva před kaplí biskupa Neumanna na Hochsteině vyznamenán medailí nesoucí světcovo jméno, úplně vlevo je zachycen Emil Weber, napravo od Josefa Prinze prelát Johannes Barth, pak Alois Wellek a Richard Schiefer

zobrazit všechny přílohy

TOPlist