logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

CHRISTINA PRINZ-MICHLOVÁ

Za maminkou

Paní Agnes Prinzová (Mirtein Nussi z Kondrače /Neudorf/ čp. 24) dokonala 31. května 2014 odpoledne v Ingolstadtu svůj naplněný život. Spatřila světlo světa před více než 95 lety dne 19. prosince roku 1918 v Rychnově u Nových Hradů (Deutsch Reichenau bei Gratzen) v jižních Čechách. Vyrůstala v blízké Kondrači (Neudorf), kde její rodiče Paul (*1869) a Maria (*1886) Hammerovi převzali v roce 1923 selskou usedlost manželů Johanna a Marie Hopfingerových, matčiných předků. Tady i chodila do školy. Řídící učitel Müller ji už časně pověřoval dozorem nad svými dětmi. Během té doby si jako školačka osvojila brzy mnohé z kuchařského umění učitelovy choti. Láska k dětem a radost z vaření a pečení se v ní asi probudily už tehdy. Dne 14. července 1936 se provdala za Franze Prinze (Motzn Franzi), narozeného 21. dubna 1910 v Hrádku (Häusles) čp. 1 jako nejmladší dítě Johanna Prinze a jeho ženy Rosiny, roz. Jakschové z Rychnova u Nových Hradů čp. 80. V roce 1937 převzali rodičovskou usedlost v Kondrači. Mezitím přišel na svět syn Franz (*1936). Walter se narodil v roce 1940, následovaly dcery Elisabeth (*1942) a Waltraut (*1944). Rodinné štěstí bylo ovšem vždy znovu vystavováno těžkým zkouškám. Tak umřela v listopadu 1942 narozená dcera Lisi (Elisabeth) už několik měsíců poté, co spatřila světlo světa. Po té pronikavé ráně následovalo už v srpnu 1945 náhlé vysídlení z domova se ztrátou veškerého majetku. S nejnezbytnějšími osobními věcmi v zavazadlech byli přiděleni rodině Františka Fučíka v Lahuti (část obce Mokrý Lom v okrese České Budějovice) k pobytu a výkonu práce. Tady v roce 1946 zemřel Agnesin otec Paul Hammer.
24. října roku 1946 se ocitli ve sběrném táboře v Českých Budějovicích. Pobyt v lágru byl krátký, už v listopadu následoval "odsun" v dobytčích vagonech přes Plzeň, Bayreuth a Bindlach do Selbu. Krátce poté se 13. března 1947 narodila dcera Rosi a rodina opustila tranzitní tábor v Selbu s vyhlídkou získat okamžitě v Ingolstadtu vlastní byt a vhodnou práci pro manžela. Vyhnanecký manželský pár Josefa a Marie Quassových a také jejich rodiče Josef a Maria Furtnerovi z Meziříčí (Uhretschlag), s nimiž se Prinzovi v táboře poznali, rozhodl se ihned pro tutéž cestu. Přátelství tehdy vzniklé mezi oběma rodinami i jejich dětmi přetrvalo celá desetiletí a trvá až dodnes. 1. května 1947 dorazili společně do Ingolstadtu. Prvé přístřeší tu nalezli ve Flanderských kasárnách (Flandernkaserne). Tady byli ubytováni po dobu 5 let s mnoha jinými rodinami ve společném prostoru, odděleni navzájem jen zavěšenými dekami.
Otec rodiny našel práci u firmy Despag. Po 27 letech práce v akordu přijal až do penze službu ve směnách jako vrátný. Počáteční přání manželů Prinzových provozovat vlastní zemědělské hospodářství se bohužel nepodařilo realizovat.
Krátce po narození nejmladší dcery Christl (tj. autorky tohoto textu - pozn. překl.) v červnu 1952 se mohla rodina konečně 1. srpna téhož roku nastěhovat do vlastního bytu v Schubertově ulici (Schubertstraße) na novém ingolstadtském sídlišti (v originále "in einer gemeinnützigen Neubausiedlung in Ingolstadt" - pozn. překl.). Agnesina maminka Maria Hammerová bydlila tu u dvou svých starších dcer Traudi a Rosi v sousedním bytě domu: rodina Furtnerova uvolnila jednu svou místnost. 1. února 1961 mohla pak rodina přesídlit do nově získaného vlastního domova v polovině obytného domku pro dvě rodiny. Tady bydlila i Agnesina maminka Maria Hammerová až do svého skonu 4. července roku 1963. V srpnu 1964 ztratila Agnes Prinzová svého manžela, jehož smrt byla pozdním následkem zranění utrpěného ve druhé světové válce. Stala se tak ještě více středem velké rodiny, která se mezitím rozrostla o dvě snachy, tři zetě, čtyři vnuky, jakož i čtyři pravnuky. Ze záchvatu mrtvice, který ji postihl během pobytu na zahradě své sestry Nani v Enzersdorfu, se rychle zotavila s několika trvalými omezeními. Nani, která byla ženou Ferdinanda Stutzensteina (Neuwirt Ferdinand z Kondrače, + 1990), žila se svou rodinou ve Vídni. Zemřela v říjnu roku 2007.
V únoru 2000 utrpěla Agnes Prinzová další ztrátu úmrtím svého syna Franze v 64 letech jeho věku. Zesnul po krátké těžké nemoci - byla to rakovina - právě dva a půl roku po své manželce. Syn Walter podlehl v červenci 2008 v 68 letech téže zákeřné chorobě. Při nešťastných pádech, jež ji postihly v letech 2004-2005, došlo u ní k četným zlomeninám dolních končetin a byla od té doby pro omezenou schopnost pohybu odkázána na pomoc a podporu svého okolí. Vlastními silami už o sebe nedokázala pečovat. Její nezlomná víra a síla její osobnosti jí daly snášet nesnáze spojené s upoutáním na lože a invalidní vozík s obdivuhodnou trpělivostí a odolností. V kruhu rodiny a příbuzných a za velké účasti přátel, sousedů a známých byla dne 5. června 2014 pochována po boku svého chotě na ingolstadtském Severním hřbitově (Nordfriedhof). Martin Geistlbeck, farář od sv. Pia (v originále "von St. Pius" - pozn. překl.), ocenil ve svém pohřebním proslovu na rozloučenou její život a charakter těmito slovy (zde v českém přetlumočení - pozn. překl.):
"Paní Agnes Prinzová byla po celý svůj život milující a starostlivou manželkou a matkou, stále laskavě přítomnou pro všechny své blízké. Svou vlídnou, vyrovnanou a kladnou povahou byla trvalým a spolehlivým středem velké rodiny. Paní Prinzová ráda všem vařila a pekla, přičemž se často obracela pro suroviny ke své s láskou udržované a pěstované zahradě. Její pohostinnost byla oceňována všemi, kdo ji mohli zakusit. Sílu pokojně přestát radosti i strasti pohnutého života čerpala z pospolitosti své rodiny, přátel z původního domova a tady z Ingolstadtu stejně jako z hluboké náboženské víry. Pravidelně četla krajanský časopis 'Glaube und Heimat' i denní a katolický tisk a sledovala politické i sportovní události. Velkým dojmem na mě zapůsobil její příkladný přístup k vlastní minulosti. Paní Prinzová se dokázala vnitřně vyrovnat s bezprávím, které jí bylo způsobeno vysídlením a vyvlastněním celého majetku, překonat a přijmout to, co ji potkalo. Její pravidelné a početné návštěvy domova - mohla při nich i přenocovat ve svém někdejším stavení - a její smířlivý postoj k jeho dnešním obyvatelům si zaslouží vysokého uznání a mohly by nám všem posloužit jako vzor. Také její způsob výchovy, založený na důvěře a pochopení, si zaslouží obdiv. Darovala v duchu pořekadla 'všechno má svůj čas' svým dětem onu zálohu láskyplné empatie, která brala vážně jejich lidskou důstojnost a pozitivně motivovala jejich osobnostní růst. Až do posledka měla mnoho radosti ze svých 4 vnuků a 4 pravnuků, které chovala hluboko v srdci a jejichž vždy přibývající fotografie nepřestávaly zdobit stěny jejího bytu. Díky dobré rodinné pospolitosti mohla paní Prinzová až do posledka žít ve svém domě.
Milí bratři a sestry, truchlíme za naší paní Prinzovou, která nás svým vyrovnaným a lidsky příkladným charakterem obdarovala tolikerým dobrem. Při veškerém našem smutku vyslovujeme jí dnes upřímný dík a zaplať Bůh za všechnu tu lásku, kterou rozdávala nejen svým blízkým, nýbrž všem těm, s nimiž se potkala. Chováme nyní naději, že je u Boha v nebesích. U Boha, který vzkříšením svého Syna proměnil náš pozemský život v život věčný s ním. Skrze naši modlitbu, naše vzpomínky a slavení mše svaté smíme být s naší drahou zesnulou paní Agnes Prinzovou i nadále spjati. Amen."
"Těm, kdo v Tebe věří, Pane, se život neodnímá, ale proměňuje." To se praví při bohoslužbě v jedné z modliteb. Farář Geistbeck vložil i ta slova kapitulního děkana Klause Schimmöllera do své smuteční řeči jako projev naděje a víry. Mohou být podle něho útěchou i těm, kdo se ve chvíli smutku zdánlivě necítí schopni ji přijmout. Dávají nám k zamyšlení, zda ve smrti nejde spíše než o téma ztráty o téma proměny a obohacení novým životem u Boha. Právě víra v ten nový život přece provázela, posilovala a formovala paní Agnes Prinzovou po celou její pozemskou existenci.
Ta slova nabyla pro mne obzvláštního významu. Ve vděčnosti za každičký okamžik, za každičké slovo a gesto, za všechen čas, který jsem s maminkou směla prožít, za důvěru, kterou mě obdarovala, za štěstí, že se jí stále ještě mohu cítit tak nablízku.
Mám teď před sebou jako nejmladší její dcera ještě jeden veliký úkol. Až do nedávné doby vyprávívala mi maminka častokrát o tom, co si uchovala v paměti o svém šumavském domově. Byla s ním a s tamějšími lidmi po celý život velice úzce spjata. Velice by mě těšilo, kdybyste mi sdělili své vzpomínky na mou maminku a její rodinu, na to, co jste společně prožili. Snad najdete podporu ve své vlastní rodině či mezi svými přáteli.


Glaube und Heimat, 2014, č. 12, s. 35-36

Literatura je rodu ženského a příběhy žen jsou literaturou samou. Předchozí text to dokládá historií, kterou si každý můžeme vložit třeba do osudu vlastní matky, pokud mu ovšem nezemřela ve 39 letech na srdce jako ta moje. Na jazyku, jímž mluvily, záleží pro každého z nás jednotlivě možnost výpovědi. Proto jsem musil dceřinu vzpomínku přeložit do své vlastní mateřštiny, vědom si toho, že jazyk paměti kohokoli z nás je jistě jinak přeložitelný jen sotva. To vědomí pokusu o záznam kéž se přenese i na případného čtenáře. Empatie vyžaduje jistého úsilí, jež je samo sobě odměnou. Ve způsobu, jakým se obrátila dcera zesnulé rodačky z jižní Šumavy (uvádí v krajanském časopise i svou adresu a telefon) na celou širší rodáckou komunitu, cítíme naději, že pro budoucnost věru nemá a nesmí být všechno ztraceno. Sdílíme už jistými společnými mravními zásadami (třeba křesťanskou láskou k bližnímu) víc, než jsme ochotni si připustit.

- - - - -
* Ingolstadt (BY) / Rychnov u Nových Hradů / Kondrač / Hrádek / České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o narození matčina otce Paula Hammera v křestní matrice farní obce Rychnov u Nových Hradů, kde přišel na svět 26. června 1869 ve stavení čp. 97, s pozdějším přípisem o jeho zdejší svatbě 21. ledna roku 1912 s Marií, roz. Lawitschkovou
Její maminka s daty narození a úmrtí na snímku, doprovázejícím dceřin text na stránkách krajanského měsíčníku
Podle leteckého snímku z roku 2014 stavení čp. 24 v Kondrači dosud stojí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist