logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL PRINZ

... kde je štěstí?

Mariánské kázání

Zase učinil někdo totéž, co dělají všichni: vydal se hledat štěstí. Slyšel hrát housle, slyšel cinkot pohárů a veselý smích. Tady snad musí být štěstí domovem. Přidal se tedy a brzy byl z kumpánů ten nejveselejší. Odměnou mu byla popletená hlava a prázdná peněženka, štěstí ale nenašel. Něžná písnička vábila. To láska zpívala odkudsi a on šel teď za ní, štěstí ale nenašel. Nějaké světlo sahalo až k němu a volalo ho: Chci tě vést někam vysoko, kde tě uvidí všichni a budou se ti kořit. Dal se za tím světlem, brzy však zjistil, že bloudí. Tak putoval celým širým světem a nahlédl do každého lidského obydlí, štěstí ale nesídlilo v žádném z nich. Poslední cesta ho vedla setmělým lesem, černým jako sama noc. Najednou stojí před velkou budovou s bílou kupolí, nad jejímž vchodem se dá číst nápis: Zde je štěstí doma. Ta radost, že konečně našel, co přece tak dlouho hledal! Chvatně vstoupil a spatřil teď, kdeže se to ocitl. Byl to hrob.
Má ten příběh co činit s pravdou? To by bylo truchlivé až příliš. Znám opravdu mnohé, kteří věří, že štěstí jim přinese až hrob. Jsou to ti z lidí, kdo prošli těžkým utrpením, hořkým zklamáním či beznadějnou nouzí a nevidí konce toho všeho. Život je naplnil zoufalstvím a tak jim naději slibuje toliko smrt. Je ještě jiná cesta, kterou by museli jít, kdyby chtěli nalézt štěstí. Museli by jít každý za svou maminkou. Dokud má člověk maminku, stojí při něm dosud i štěstí. Matka pochopí, odpustí a daruje všechno. Jeden umělec dostal za úkol namalovat štěstí. Namaloval matku s dítětem. Nejen děcko však potřebuje maminku, aby je naučila prvým slovům a krokům. Slova a kroky pozdější jsou přece často mnohem těžší nežli ty prvé. Naše maminky už nejsou mezi živými, opustily nás. Copak nás však matka může opustit? To ona přece zrodila světu život. Tady leží štěstí, které nás přetrvává. V Marii s Kristem Ježíšem. K ní jdeme znovu v měsíci máji. Štěstí se dá přirovnat ke slunci, poněvadž čím je slunce přírodě, tím je štěstí lidskému srdci. Klíčící semínko se slabé prodírá namáhavě zemskou hrudou, aby se dostalo ke světlu. Listy se obracejí za světlem a květy se probouzejí a rozevírají jako dítě otevírá oči, jakmile je pozdraví slunce svými paprsky. Rostliny, které musejí stát v temném koutě, nedokážou žít, když se jim neposkytne úrodnější půda a lepší péče. Je nám, odvážím se říci, svěřena vzácná rostlina, útlý život. Máme jej pěstovat a rozhojnit. Musíme obrátit své duše za sluncem. Sluncem naší duši je Ježíš Kristus, který sám o sobě řekl: Já jsem světlo světa. Obrátit duši za sluncem znamená vystavit ji Bohu. Čím temnější je tvůj život, tím víc musíš hledat svého Vykupitele Ježíše Krista, nechceš-li chřadnout a zahynout.
Jeden kněz jde s jiným duchovním osadou a tu uvidí při cestě pěkný domek. Prostě domek jako skvost, všechno v nejlepším pořádku, zahrada v plném květu a čistě udržovaná. Návštěvník nešetří potěšením a chválou. Jeho hostitel farář však zvážní a řekne nato knězi ze sousedství: "Uvnitř ale neuslyšíte po celý den dobrého slova. Jen mrzutost tam panuje a svár a váda. Slunce chybí tomu obydlí."
Obrátit duši za sluncem. K tomu je měsíc máj časem nejkrásnějším. Per Mariam ad Jesum! To znamená: Skrze Marii k Ježíši! Jistě má i zima svou krásu, léto svůj zářivý lesk a podzim své tiché radosti, ale jaro a zejména máj v něm má svůj zcela zvláštní půvab. Téměř silou táhne to člověka do přírody ven. Je to touha po slunci. Pomysli však jen, co by bylo platno, kdyby se život zelenal a radost kvetla kolem, ale nikoli v tobě samém? K čemu by byl všechen květ všude mimo, kdyby tvá duše vadla jako listí na podzim nebo byla stejně chladná jako zimní zem? Jaká roční doba to vlastně panuje ve tvé duši? Kvete máj také v ní? Kvete i ve tvé duši májová víra v pomoc tvé Nebeské Matky? Před několika týdny mi řekla jedna matka, které jsem chtěl dodat odvahy, poněvadž její dítě už nikdy nenabude zdraví: "To dítě? To je můj anděl!"
"Schmerzenskinder sind Herzenskinder"(tj. "děti bolesti jsou dětmi srdce" - pozn. překl.), vzpomněl jsem si na staré úsloví. V bolestech jsme přišli na svět, abychom vystoupali až nahoru na Golgotu života, kde stojí pod křížem Maria. To, co jí bylo jako matce bolestí a strázní, stalo se nám všem útěchou. Můžete věřit, že nám Maria v nebi odpustí, kolik pro nás musela vytrpět žalu a strasti. Zeptejte se jen poutních míst s nápisy na jejich zdech: "Maria hat geholfen!" Maria pomohla! To platí i pro dnešek.


Glaube und Heimat, 1979, č. 5, 2. strana obálky

Jak dobře znal ty, k nimž hovořil! Byl jedním z nich. Narodil se 5. dubna 1913 jako páté z devíti dětí selské rodiny v Humpolci (Kumpatitz) u Sušice (Schüttenhofen), ve vsi, náležející k farnosti Albrechtice (Albrechtsried). Spolu se sousedními zcela německými tehdy Milčicemi (Miltschitz) měla ještě mezi válkami 182 německy mluvících obyvatel, nadto i 30 českého jazyka. Po vychození obecné školy navštěvoval reálku v Kašperských Horách (Bergreichenstein), na níž i maturoval. V roce 1934 vstoupil do kněžského semináře v Českých Budějovicích (německy tehdy úředně označovaných Böhmisch-Budweis), tamní studia uzavřel však 1939 už po záboru pohraničních území někdejšího Československa a jejich začlenění do celku Německé říše, jehož "protektorátem" se ostatně téhož prvního roku války staly i Čechy a Morava. Poté, co byl 29. června 1939 v bavorském Pasově (Passau) tamním biskupem Landersdorferem vysvěcen na kněze, sloužil krátce jako kaplan v šumavském Rejštejně (Unterreichenstein), administrátor v Bukovci (Mogolzen) a kaplan na Kvildě (Außergefild), než přišel následujícího roku 1940 coby expositus do Kaltenbachu (dnešní Nové Hutě), aby tam setrval po všechna těžká válečná léta až do neblahého času "odsunu". Válka stála život každého desátého z jeho farníků, polovinu vůbec pak všech kaltenbašských mužů, schopných vojenské služby. Nastoupil v obci své místo po špatně německy hovořícím faráři, jehož kázáním prý místní kdysi odmítali naslouchat, nyní však při mši mluvil ponejvíce k zbylým tu ženám a dětem, které v sedmi třídách učil i náboženství. Byl varován, že mu hrozí nacistický koncentrační tábor, když odmítl nejen zákaz procesí o Božím Těle, nýbrž i odstranění křížů ze školy. Fotografie zachytila, jak pomáhá ve vsi, zbavené mužů, s polními pracemi, jimž byl od dětství zvyklý. Mír nepřinesl úlevu: 8. července 1946 byl i Karl Prinz donucen s oběma svými sestrami opustit území obnoveného československého státu a hledat nový domov v Německu, zničeném vinou válečných hrůz. Působil nejprve v letech 1946-1951 jako kooperátor v Hauzenbergu blízko Pasova, pak 1951-1960 v nedalekém Schaibingu, kde se zasloužil o výstavbu nového kostela sv. Josefa, 1960-1974 v Engersthamu (od roku 1972 je větší díl této předtím samostatné obce jen místní částí bavorského městyse Füstenzell), kde leží od roku 1986 pochován i Josef Dichtl, posléze pak až do vlastní smrti v jižně od Pasova položené obci Neuhaus am Inn (k ní od roku 1972 připadla místní část zmíněné už obce Engertsham jménem Niederreisching). Tam také skonal 20. ledna 2001 a byl na místním hřbitově tři dny nato i uložen do hrobu. "...kde je štěstí?" budeme se s ním ptát znovu a znovu.

- - - - -
* Humpolec u Sušice / Kašperské Hory / České Budějovice / Rejštejn / Bukovec / Kvilda / Nové Hutě / † † † Neuhaus am Inn (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Působil i jako administrátor v Bukovci (Mogolzen) s krásným románským kostelem Nanebevzetí Panny Marie (kazetový strop jeho lodi je ovšem i slohově pozdější)Působil i jako administrátor v Bukovci (Mogolzen) s krásným románským kostelem Nanebevzetí Panny Marie (kazetový strop jeho lodi je ovšem i slohově pozdější)
Starodávný kostel v Bukovci na zimním snímku
Bukovec na dvou starých pohlednicíchBukovec na dvou starých pohlednicích
Článek Josefa Kufnera k 50. jubileu Prinzova kněžství na stránkách krajanského měsíčníku
Tady mu u příležitosti jeho odchodu na penzi předává člen výboru vyhnanců z Kaltenbachu Josef Nowotny jako dárek na památku snímek kostela Nejsvětějšího Srdce Páně v dnešních Nových Hutích

zobrazit všechny přílohy

TOPlist