logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HELMUTH POSNER

Wo seid Ihr, wo?


Wo blieb die wunderbare Zeit, der Jugend schöne Stunden?
Sie ist längst Vergangenheit und viel zu schnell entschwunden.

Noch Kinder, - waren wir verdammt, zu kämpfen und zu sterben.
Für Führer, Volk und Vaterland - zu töten, zu verderben.

Wo blieb der Freunde frohe Rund - aus jenen Jugendtagen?
Gefallen, verschollen und verstreut, es blieb nichts als Fragen.

Wo blieb der Mädchen frohe Schar, das Liebeslied der Lerchen?
Wo? Sagt mir wo? Und nicht - es war und ist - und bleibt ein Märchen.

Ich frage mich jahraus, jahrein, wo seid ihr nur geblieben?
Wo möget ihr wohl heute sein, die man dereinst vertrieben.

Jetzt bin ich alt, bin schon ergraut, doch schließ ich meine Lider -
Was denkt ihr, was meine Auge schaut? - Ich seh Euch alle wieder!

Ich sehe Euch um mich geschart, ihr Freunde und ihr Mädchen.
Genau so, wie ihr damals ward, in unserem Heimat-Städtchen!

So jung, so glücklich und so froh! - so frei und ungezwungen.
Ich wollt die Wirklichkeit wäre so! - Nichts blieb, nur Erinnerungen

Kde jste, kde?


Kde je ten divukrásný čas, mladí jsme tenkrát byli,
snad prošel jen tak kolem nás, trval jen krátkou chvíli.

Smrt stála někde ve stínu, vedla nás, ještě děti,
válčit pro Vůdce, Otčinu - hnala nás do prokletí.

Padl tak mnohý kamarád z onoho času mládí.
Kde hledat dávné domovy, nikdo nám neporadí.

I dívčí písně dozněly, slavičí trylkování,
zmizeli druzi veselí, jak pohádková přání.

Ptám se a marně vzpomínám, rok co rok paměť křísí,
co vše vyhnanstvím vzali nám, čím bývali jsme kdysi.

Jsem starý už a šedivý a chybějí mně slova.
Nikdo z vás ať se nediví - přec vidím všechno znova.

Druhy těch krásných dávných let, jak uplynuly v čase,
jako by ožil i náš svět, domov v celé své kráse.

Svobodně dýchám, šťastný host, mladě tak, bez umdlení.
Kéž by to byla skutečnost - ne vzpomínky a snění.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2001, s. 432

Wenn mas richti überdenkt


Vierzg Johr is her und a scho mehr;
dass mir vertriebn san worn.
Aus Haus und Hof, aus Wiagn sogar,
aus dem, was unser Hoamat war,
dem Land, wo mir geborn.

Und jeder denkt vo Zeit zu Zeit
an all das Schreckliche no heit
in ganz gerechtem Zorn.
Doch freiwillig war koana heit
zum Wiedernübergeh bereit
und war er no so orm.

Denn wenn mas richti übererdenkt,
hat uns das Schicksal reich beschenkt
und drübn sans jetzt die Norrn.
Sie ham, was immer ham ham wolln,
ham olls, was s uns vor vierzg Johr gstohln -
und trotzdem olls verlorn.

Když to pořádně promyslíš


Čtyřicet let už je to, ba i víc,
co ztratili jsme svoji rodnou zem.
Všecko nám vzali, vyhnali i děti,
z kraje, kde žili jsme od nepaměti
co byl nám všem jediným domovem.

Někdy si připomene každý z nás
hrůzy a bezpráví, co přinesl ten čas,
a hněvem srší, cože se mu stalo.
Dobrovolně však šel by sotva zas
tam zpátky, kde je to teď pod obraz,
z nás kdo: mít znova zas tak málo?

Když totiž pořádně to promyslíš,
osud nás vlastně podaroval spíš
a tamti blázni byli.
Mají to, co nám vzali před lety,
to z chamtivosti, pouhé odvety -
a všecko roztratili.

Glaube und Heimat, 1991, č. 12, s. 13

Gratzen


Unser Stadtl wor bestimmt net groß.
Vom oldn bis zum neuchn Schloss,
vom Kazilberg bis hi zum Gstütt
wor ziemli olls. Doch in der Mitt,
der kloane Fleckn af der Höh
wor dafür no amol so schö.

Doch was is bsonders an der Stodt?
Sie hot, was jeds kloans Stadtl hot.
A Rathaus, Kirchn, Häuser, Straßn,
a Schul, paar enge Winklgassn,
a Residenz mit Bureaus,
a Armen- und a Spritznhaus,
a Kinderheim, zwoa, deri Kapellen,
a Gfängnis mit fünf kolde Zelln,
an Marktplotz im Quadrat, net kloa
und mittndrin an Brunn aus Stoa,
in dessn Wossa, frisch und klor
der Himml spiaglt s ganze Johr, -
umsamt vo Baam, die Schattn gebn -
und a Viehwoog steht danebn
Und die bedinet, wenns nöti ist
Der oanzige, a Polizist.

Was is bloß bsonders an der Stodt,
die hot, was jeds kloans Stadtl hot.
I will euch s sogn. Es san die Leit,
die drinna lebn scho lange Zeit;
wo jeder jedn kennt so guat,
gleich -- wer er is und was er tuat.
Es ist die Sprach, die so vertraut
wohi ma hört, wohi ma schaut
und zwischndurch und immer wieder
Sang und Klang der deutschn Lieder.

Und wer s jetzt no net errot,
das Bsondere vo derer Stodt,
verrat i das Geheimnis. Denn:
"das Stadt is mei Hoamat gwen!"

Nové Hrady


Nebylo to tu velké snad:
nový zámek a starý hrad,
Kazilberk, cesta ke hřebčínu,
toť asi všechno. Jenže inu,
ten ostroh s městem, milý kout,
nedá se mi zapomenout.

Co na něm bylo jinakého?
Měl, co každý kout druhu jeho:
radnici, kostel, staré domy,
školu, silnici, co se lomí
do uliček kol rezidence,
hasičárnu, dům s chudobincem,
mateřskou školku, kaple troje,
chládek šatlavy pro rozbroje,
náměstí čtvercového tvaru,
kašnu z kamene tam postaru,
v jejíž vodě běh ročních časů
zrcadlí nebe v tmě i jasu.
Vedle stojí ve stínu stromů
vůz s kravkou před návratem domů.
Střeží to všechno, pravda jistá,
jediný kolem policista.

Co je v tom městě jinakého?
Co nemá jiné druhu jeho?
Chci vám to říci. Každý z nás,
kdo žili jsme v něm delší čas,
se každý s každým vlastně známe
a dodnes na to vzpomínáme
řečí, která tu všude zněla
a leckdy se v ní uslyšela
i milá píseň v mluvě naší,
co povídám, vždyť dobře znáš ji.

Kdo i pro tu řeč neuhád'
co na tom městě měl jsem rád,
prozradit chci to teď vám všem:
"Bylo mně proto domovem!"

Glaube und Heimat, 1987, č. 6, s. 13

>Wenn i vom Schöninger...


Wenn i vom Schöninger weit außi schau,
siach i mei Hoamat in grea und blau.
Grea is der Böhmerwold, der Himml blau,
wenn i vom Schöninger weit außi schau.

Als kloana Bua scho hob i mir oft denkt,
di hot der Herrgott wirkli reich beschenkt.
Denn sovül Glück im Lebn hot nits jeds Kind,
dass s a im Böhmerwold sei Hoamat findt.
Drum treibt mi d Sehnsucht immer wieder hin,
wou i dahoam, wou i geborn bin.

Wia oft bin i den Plansker nauf zum Schaun
vom Josefsturm af oll die Berg und Aun.
Oda i hob mi afan Felsblock gsetzt
und hob ma denkt, wia schön wars Sterbn jetzt.
Sou mittn drin, - alloa af weiter Flur
in unsern Herrgotts herrlicher Natur.

Obn bin i gsessn und hob friedli tramt
und hob die Zeit und s Hoamgeh meist versamt.
Der Wold is dunkl wordn, koa Laut zum hörn
und über mir der Himml vulli Stern.
Bei sovül Schönheit hob i immer gmoant
mei Herz bleibt steh. Und hoamli hob i gwoant.

Und wer a echter Böhmerwöldler is,
dem gehts genau wia mir, - des woaß i gwiss.
Wo er a lebn mog, es is oanalei,
der oltn Hoamat bleibt er ewig treu
und bitt sein Herrgott, wenn er n zu si holt:
a Platzerl, wou er siacht sein Böhmerwold.

Pohled z Kletě


Když z Kletě hledim dolu do kraje,
vidim, že země kolem zelená, modrá je.
Šumava zelená se, vobloha modrá je,
když z Kletě hledim dolu do kraje.

Už jako kluk jsem nebi děkoval,
co všechno nám tu Pánbůh daroval.
Dyť nemá každej toho štěstí díl,
aby se na Šumavě narodil.
Proto mě tužba znovu žene sem,
vodtud jsem rodem, jen tu domovem..

Kolikrát Blanskej les jsem uhlídal
z Josefský věže, ty doly a hory dál.
Nebo jsem na kus šedý skály sed '
a myslel, jak krásný by bylo umřít tady hned.
Tak všemu uprostřed - na jedný Boží nivě,
v zahradě, co Pán stvořil milostivě.

Tu nahoře jsem sedal a v míru snil tak rád
a mnohdá zapomněl na čas i na návrat.
Tma bylo už, v lese ni duše živý,
jen hvězdy nade mnou a nebe dobrotivý.
Z tolika krásy, co tu všude bylo,
snad v slzách by se srdce zastavilo.

Komu je jako mně domovem Šumava,
tomu se vede stejně - a steskem stonává.
Aťsi žije pryč dávno z domova,
svý rodný zemi věrnost zachová
a prosí Pánaboha, když už ho k sobě vzal,
aby mu Šumavu tam shora ukázal.

Der letzte Abend


Wir sitzen beisammen in schweigender Rund
und hinter Stacheldrahtmauern.
Die drohenden Schatten der Abendstund
lässt unsere Herzen erschauern.

Die Sonne seh'n wir zum letzten Mal
hinter heimischen Bergen sich neigen
und von der rauschenden Maltsch im Tal
den feuchten Nebel steigen.

Die Sterne funkeln in all ihrer Pracht
vom Firmament hernieder,
ein süßer Duft zieht durch die Nacht
von Schneeball und von Flieder.

Die Bäume raunen, flüstern im Wind,
als könnten sie uns verstehen,
als ahnten sie, wie traurig wir sind,
von hier, unsrer Heimat zu gehen.

Wir sitzen beisammen so still und so stumm,
und unsere Blicken grüßen
das Land unsrer Väter um uns herum,
das wir nun verlassen müssen.

Und heimlich, ganz heimlich und ungewollt,
erfüllt von Bangen und Leiden
manch heiße Träne vom Auge rollt,
denn schwer fällt es allen, zu scheiden.

Nur eine, nur diese Nacht wollen wir noch
in Liebe und Träumen verloren
die Heimat umarmen! Sie hat ja doch
uns alle ernährt, uns geboren.

Poslední večer


Sesedli jsme se do skupiny,
kolem nás zeď, ostnatý drát.
Večer nás obkličuje stíny,
srdci snad chce se okorat.

Slunce vidíme naposledy
zacházet s tebou, domove
a závoj mlh, teskný a bledý,
nad Malší od luk vyplove.

Hvězdy se třpytí z nebes výše,
ze zahrad voní až sem k nám
sladce a opojivě tiše:
tušalaj, šeřík rozeznám.

Stromy se šepotavě chvějí,
jako by rozuměly,
že opouštíme v beznaději
všecičko, co jsme měli.

Sesedli jsme se, plaší, němí,
a pohled náhle zralý
se loučil kolem s rodnou zemí,
kterou nám všem teď brali.

A tajně, mlčky, bezděky,
však o to větší ceny,
utkvěl nám v tváři navěky
pláč silou zadržený.

Jen tuto noc, dokud je čas,
chcem padnout do objetí
domovu, který zrodil nás
a nedá nás, své děti.

Glaube und Heimat, 1983, č. 5, s. 12

P.S. Báseň je doprovázena poznámkou za titulem: vznikla prý v poslední noci před vyhnáním z 21. na 22. května 1946 ve sběrném táboře v Kaplici.

Ein Lichtlein

Meiner lieben Gattin Gretl gewidmet
(†11. April 1999)


Es geht ein neues Lichtlein an.
Es ist noch winzig klein.
Und doch erwärmt es dich und mich
und auch den Mensch von nebenan
mit seinem milden Schein.

Es geht ein neues Lichtlein an
auf dieser großen Welt.
Und unter Milliarden Lichtern
merkt man nicht, dass es fortan
die Welt noch mehr erhellt.

Es geht ein müdes Lichtlein aus
auf diesen großen Welt.
Und unter Lilliarden Lichtern
merkt man nur in Gottes Haus,
dass fortan eines fehlt.

Ein strahlend Lichtlein ging heut aus.
War nur für mich erschaffen.
Voll Güte war tagaus, tagein,
voll Liebe war sein milder Schein.
Nun geistert Dunkelheit im Haus.
Mag es in Frieden schlafen.

Světýlko

Mé milované ženě Markétce,
která zemřela 11. dubna 1999


Světýlko jednou vyšlo nám
a hřálo mě i tebe
i plno lidí kolem nás.
To aby nikdo nebyl sám
snad seslalo ho nebe.

Světýlko jednou vyšlo nám,
co ozařuje svět.
Nejmenší z milionů světel
nebylo. Všude kolkolem
jasu přidalo hned.

Teď unaveno zhaslo. Dnům
nedostává se svit.
Tak mezi miliony světel
chybí. Potemněl Boží dům,
i když dál nutno žít.

Světýlko zhaslo teď mým dnům.
Co jasu bylo v nich!
Ta láskyplná, blízká tvář,
ta každodenní vlídná zář!
Teď jen tma prostoupila dům.
Rád v míru usnul bych.

Glaube und Heimat, 1999, č. 6, s. 27

Beim Huafschmied


Beim Huafschmied drobn am Obertor
gings immer lusti zua.
Da hot der Schmied mit seine Gsölln
in Ollerherrgottsfruah
die Radln vo die Bauernwogn
mit Eisnroaf bezogn.
Und, - wos am ollerscheensten wor
die Rösser neu beschlogn.

Des Dinglding und Dingldang,
de ganze Hammerei,
des Dinglkling und Dinglklang
wor Glocknläuterei.
Mit Dinglding und Dingldang
der Amboss singt dabei
sei Dinglding, sei Dingldang,
sei Dingldangldei.

Der Lehrbua tritt den Blosebolg,
dass hoch die Funkn sprüahn.
Und in dem helln Feier sieacht ma
s Eisn rout erglüahn.
Mit lange Zanga hults der Gsell
dann aus der hoaßn Gluat
und hammert, bieagt und formts so lang,
bis s richti passn tuat.

Die ganze Schmiedn rieacht nach Huaf,
a emsigs Hin und Her.
A jeder schwarz vo Rauch und Ruaß,
als obs a Teifl wär.
Doch eh ma si verschaut, san scho
Die Radln vo an Wogn, -
und gricht, was dro zum richtn is
und s Rösser frisch beschlogn.

Beim Huafschmied drobn am Obertor
gings immer lusti zua.
Doch mehr als vierzg Johr is s scho her,
i wor a kloana Bua.
Heit toan die Bauern Trecker fohrn,
koa Ross steht mehr im Stoll,
Der Huafschmied is a Märchen wordn,
und s hoaßt: es wor amoi.

U kováře


Při Horní bráně v kovárně
je vždycky veselo.
Proč s Božím ránem v jeden ráz
by se hned nemělo
vokovat kola vod vozů
vobručí kovovou
a koně dobře vopatřit
zánovní podkovou?

Duní to, cinká napořád,
jak zvon to vyzvání,
Bimbam a buchbuch nastokrát
a nezná skonání.
Buchbuch a bimbam nastokrát
dál kovadlina zní,
bimbam a buchbuch nastokrát
duní bez přestání.

Učedník šlape do měchů,
až jiskry roznítí
a kov v řeřavejch uhlících
v plameni zasvítí.
Pak už dlouhejma kleštěma
ho vyndaj z popela
a kovaj, bušej, by podkova
kopytu seděla.

Zžehlý je cejtíš zavánět
v tom dejmu kam se hneš.
Tváře černý jak satanáš,
pokad se rozhlídneš.
Však než to stihneš vokouknout
jsou kola na voze
a kůň do chodu jak má bejt
podkován na noze.

U kováře tu při bráně
bejvalo veselo.
Než, půl století je to už,
leccos se semlelo.
Kam poděli se sedláci,
kde koně vidíš stát?
Je to jen z dětství pohádka,
co bylo jedinkrát.

Glaube und Heimat, 1992, č. 3, s. 21

Slovníček: Huafschmied = (pod)kovář, droben am Obertor = nahoře při Horní bráně, Gsölln = tovaryši, in Ollerherrgottsfruah = od samého Božího rána, Radln = kola, Eisnroaf = železná obruč, wos am ollerscheensten wor = co bylo nejkrásnější, Lehrbua = učedník, Zanga = kleště, bieagt = ohýbá, bis s richti passn tua = až správně sedne, padne, Huaf = kopyto, podkova, Ruass = saze, Teifl = čert, was dro zu richtn = co je na něm k narovnání, Bua = chlapec, Trecker = traktor, s hoaßt: es wor amol = jak se říká: bylo jednou...

Zu jeder Zeit


Ich freu mich, wenn der Ostwind weht
und Wolken westwärts ziehn.
Sie bringen Grüße von daheim,
wo ich geboren bin.

Ich freu mich, wenn der Wind sich dreht Jsem rád,
und Wolken ostwärts treibt.
Dann schick ich Grüße an Daheim,
das meine Heimat bleibt.

Und wenn es regnet, stürmt und schneit,
dann macht es mir nicht aus.
Ich denk an längst vergangne Zeit,
wie 's war bei uns zuhaus.

Doch wenn der Wind sich schlafen legt,
der Himmel wolkenlos,
dann fühl ich mich wie einst als Kind
in meiner Mutter Schoß.

Und wenn die Sonne golden lacht
bringt sie die die Heimat mir
und Mond und Sternenschein bei Nacht
zieht mich zurück zu ihr.

Und so hab ich zu jeder Zeit
vor mir mein Böhmerland,
weil es der gleiche Himmel ist,
der alles überspannt.

V každý čas


Těším se, vítr z východu když věje;
oblak na obzoru se v modru slil
jak pozdrav domova a ten že byl a že je,
kde jsem se narodil.

i když se vítr náhle stočí
a ten mrak nazpátek se vydává.
Pak pozdrav po něm pošlou moje oči
tam, kde je Šumava.

A když pak prší, bouří nebo sněží,
tak ani to mi nevadí.
Jako bych byl, kde v dálce domov leží,
vracím se do mládí.

A když i vítr nakonec jde spát
v nebeské zátočině,
jsem tam, kde coby děcko usínal jsem rád:
na maminčině klíně.

Když pak se zlaté slunko usměje,
sám domov zjeví se mi.
I v svitu luny, v každé hvězdě je:
jsem provždy v rodné zemi.

V každý čas jsem tam, v klíně rodných Čech.
Obloha, stále jiná,
je pro mě jedna jen. Můj Bože, nech,
ať všechno obepíná.

Glaube und Heimat, 1998, č. 12, s. 39

Alles, was mir blieb


Sieht nur, was ich verloren hab!
Was ist als Trost geblieben!
Nur eins, ein einfach kleines Grab
der Mutter ist geblieben.

Doch selbst der mir so teure Ort
er zeugte von Verbrechen
denn er, der Marmorstein war fort,
geraubt von einem Tschechen.

Und nur paar Meter weiter stand
der Grabstein, frisch errichtet.
Was ich auf Mutters Hügel fand
war Unkraut, wild verdichtet.

Was mir von damals übrigblieb,
von dem, was ich besessen,
von Heimat, Kindheit, Mutterlieb,
all dem, wie es gewesen,

war, als ich Jahre später kam,
von Heimwehschmerz durchdrungen
nur eines, das ich mit mir nahm,
liebe Erinnerungen.

Všechno, co mi zůstalo


Vizte jenom, co ztratil jsem!
Hleď na tu hroznou dobu!
Co zůstalo mi, je černá zem
zdéli matčina hrobu.

Někdo i do těch drahých míst
ve zlém však zavítal.
Mramor, kde jméno se dalo číst,
jeden Čech odtud vzal.

Tak o pouhých pár metrů dál
ční deska jako nová.
Komu bych zločin žaloval?
tady mi došla slova.

Co mi teď vlastně zůstalo
z toho, co jsem kdy míval?
Domov a dětství, bývalou
lásku, bolest jak příval

a teď, alespoň zdá se mi,
jen stesk a čas, co letí,
i to, co šlo s námi se všemi:
od Boha dar paměti.

Glaube und Heimat, 1996, č. 7

Jako byly Budějovice a Krumlov pro Šumavana velkoměsty jeho kraje, tak byla Kleť, která se nad nimi zvedá, jeho horou. Blanský les (Plansker Wald) v ní nejen zdraví hraniční pohoří, ale je sám jeho součástí. Putovaly sem na vrchol celé generace Šumavanů a ke skále nedaleko nejstarší rozhledně v Čechách z r.1825, zvané původně po jednom ze Schwarzenberků Josefská věž, váže se jméno spolku znějící německy Leitersteiner, tedy asi jako Žebříčtí. Ta skála, dnes zarostlá v okolním lese, se totiž jmenovala Žebřík (Leiterstein) a dodnes je na ní deska na památku jednoho z kamarádů, padlého v první světové válce v rakouském stejnokroji. Kleť byla zkrátka něco jako žebřík do šumavského nebe. Umí snad, jak se alespoň píše ve Vaculíkově Českém snáři, také sama prorokovat, a to nejen časy stále horší - jen ty dvě světové války a všechno kolem nich by snad stačily i na větší horu - ale i ty jednou snad i lepší. Kéž se nad ní proto zableskne alespoň jedna z těch několika prostých básní Helmutha Posnera, autora v Bavorsku vydané knížky veršů a vzpomínek Mei Hoam dahoam (1993). Narodil se 1. září 1923 v Českém Krumlově, odkud vede nahoru na vrchol Kletě krásná cesta kolem tzv. "modrého obrazu", který už navždy oslavil svým románem Der blaue Herrgott Rudolf Slawitschek. V lednu 1938 se Posnerovi přestěhovali do Nových Hradů (Gratzen), tady začal patnáctiletý Helmuth psát básně. Tři roky nato narukoval do války na ruskou frontu a skončil v sibiřském zajetí. Po skončení války ho čekal sběrný tábor v Borovanech blízko Českých Budějovic a odsun. V Bavorsku působil jako železničář, jeho koníček, psaní, ho však provázel vlastně po celý život až do předčasného invalidního důchodu. Vydalo to právě na knížku, vydanou spolkem Glaube und Heimat, diecézního časopisu vyhnaných Šumavanů v Bavorsku. Ať těch několik jeho básní je tichým symbolem smíření živých i mrtvých, společného obzoru nebeské modři nad námi všemi a doufejme, že i obzoru navěky zelené země, do níž jako do prázdného statku jednou po letech jistě opět vkročí dobří lidé a hospodáři.

- - - - -
* Český Krumlov / hora Kleť / Nové Hrady / Borovany

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodný dům čp. 114 na českokrumlovském Parkáně
Děti na českokrumlovském Parkáně v létě 1920, tři roky předtím,
než se v září 1923 Posner v domě vepředu nalevo narodil...
... a podobný pohled v roce 2010
Otcova českokrumlovská cukrárna na snímku fotoateliéru Seidel z roku 1931 - možná snímek zachycuje i jeho maminku?
Obálka s vlastní kresbou  (1993)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist