logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EUGEN PORÁK

Příběh zrodu papírny Vltavský mlýn - bratří Porákové v Loučovicích

Můj tatínek Arnošt Porák (1849-1918, v originále Ernst Porak) se ve svých 35 letech vrátil po tříletém pobytu v Severní Americe zpátky do Krumlova (v originále Krummau an der Moldau - pozn. překl.), kde byl společníkem firmy Krumlovské grafitové závody - bratří Porákové (v originále "Krummauer Graphitwerke Brüder Porak" - pozn. překl.). Jeho otec a můj děd (poslanec českého zemského sněmu i rakouské říšské rady za českou národní stranu /rozuměj Staročechy/ Antonín Porák, rodák z Lišova u Českých Budějovic - pozn. překl.) byl městským lékařem v Trutnově (Trautenau), jeho matka a má babička pak dcerou tamějšího zakladatele prvých mechanických přádelen lnu v celém Rakousku Johanna Faltise (Antonín Porák působil v tom jazykově německém městě jako lékař od roku 1854 a byl tamtéž 1861 -1866 i předsedou okresního zastupitelstva a "posledním českým starostou města", jak se alespoň píše v nekrologu Arnošta Poráka v pražských Národních listech z dubna 1918 - pozn. překl.).
Aby poznal možnosti využití vodní síly horního toku Vltavy, procestoval otec s Ing. Wilhelmem z Gothy, zástupcem tamní firmy Briegleb, Hansen Co., od Krumlova celou krajinu vltavského okolí a z Horní Plané (Oberplan) dorazil posléze 30. září 1884 k Lipenskému zdvihu (Lippnerschwebe), všude pln úžasu nad ladem dosud ležící mohutnou energií, tak zřetelně pulzující ve spádných kaskádách řeky především právě tu od Lipenského zdvihu dolů k Vyššímu Brodu (Hohenfurth). Toho dne i v těch následujících byl stav vody ve Vltavě právě příhodný k tomu, aby se dosažené výsledky měření jevily velice slibně a přiměly posléze otce získat koupí tři z těchto říčních úseků i s přilehlým územím do svého vlastnictví. Podnícen jak mohutností vodní síly, tak i příznivými vyhlídkami na snadné získání dřeva z okolních lesů pojal můj otec záměr zřídit tu továrnu na celulózu a s pomocí matčinou dokázal finančně náročný projekt dovést ke zdárnému uskutečnění.
Už v lednu 1885 bylo započato se stavbou, při čemž lze sotva popsat překážky, dané terénem i dopravními obtížemi, které bylo nutno zpočátku překonávat. Kdo zná ty končiny, pochopí, jak nadobyčej silnou vůlí, obětavostí a odvahou se museli vyznačovat zakladatelé podniku, neboť to byl opravdu tvrdý kus práce, proměnit tuto romantickou divočinu na průmyslové středisko s přilehlými sklady materiálu a obytnými sídlišti pro zaměstnance.
Vytrvalost a neselhávající elán však přinesly své ovoce a konečný úspěch nemohlo oslabit ani značné překročení stavebních nákladů, vynucené především mnoha půdními sesuvy a závaly, které nakonec nezabránily dovršení díla už na podzim 1886 (tedy za necelý rok - pozn. překl.).
Anna Porak-Faltisová zemřela roku 1882, aniž by se dočkala konce výstavby. Čtyři bratři mého otce, tj. moji strýcové Alfons, Viktor, Hugo a Anton a otec dohromady byli od té doby jedinými společníky firmy s názvem Vltavský mlýn (Moldaumühl).
Tento stav trval až do roku 1895, kdy můj otec Arnošt Porák převzal samostatné vedení výhradně do vlastních rukou.
Dnem 12. září 1886 mohlo být započato s provozem celulózky. Byla v ní dřevosekárna (Holzputzerei), tři vařáky (Kocher) na výrobu sulfitové buničiny a k tomu potřebné odvodňovací zařízení (Entwässerungsmaschine), jakož vodní turbiny o výkonu 700 HP. Objem výroby činil zhruba 8 tun buničiny denně. Při továrně bylo i sedm obytných domů. Všechny tovární budovy a přilehlé obytné domy měly elektrické osvětlení, na tehdejší dobu opravdová šumavská senzace, vezmeme-li v úvahu, že např. ve vídeňském Hofburgu se tehdy dosud svítilo petrolejkami (v originále "Petroleumbeleuchtung" - pozn. překl.)


30 Jahre Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich 1949-1979, s. 66-73

Lesník Theodor Mokrý uvádí ve svých tiskem nevydaných pamětech, že to právě on poradil Arnoštu Porákovi místo, kde by bylo vhodné využít vodní síly Vltavy k pohonu papírenského závodu. Vltavský mlýn existuje dodnes (jen celulózka byla 1966 zrušena) a k jeho osmdesátinám vyšla roku 1964 publikace, z níž překlad Porákova textu, který je pouhým počátkem delší a zčásti odborně zaměřené stati v krajanském sborníku, přebírá třeba český výraz "dřevosekárna" pro "Holzputzerei" německého originálu. Šlo o průmyslový podnik svým významem ojedinělý a především alespoň právě vznikem neodmyslitelně spojený s rodem svých zakladatelů. V Kulturním adresáři ČSR z roku 1934 je pod heslem PORÁK Evžen tento český text: *8. února 1892 Loučovice - Rodiče: Arnošt z Lišova, Emilie roz. Gartnerová. - Činnost: Předseda Vyššíbrodské elektrické místní dráhy a.s., Vyšší Brod, předseda Kartonie, nákupní a prodejní společnost výrobců lepenky a dřevoviny v Praze, místopředseda Národohospodářského sboru jihočeského, člen Okresního úřadu v Kaplici, předseda mnoha místních spolků. - Choť Jindřiška de Lapeyriere. - Děti: Jiří, Anna Gabriela, Jan Ulrich. - Loučovice, Čechy. Dokonce i v "říšském" telefonním seznamu po osudném záboru rodných Evženových Loučovic (Kienberg) nacizmem zůstala v názvu firmy čárka nad "a" v příjmení "bratří", když však na konci války byla výroba zastavena a brzy poté do Kienbergu vstoupili Američané, prohlásil se prý majitel, tedy autor našeho textu, za předsedu "národního výboru" a vyvěsil vedle americké rakouskou vlajku. Mělo to ostatně svou osobitou logiku. Eugen Anton Ernst Porák, jak nás alespoň zpravuje nekrolog v krajanském měsíčníku "Hoam!" poté, když nositel toho jména zesnul 26. října 1985 v Bad Ischlu, tom oblíbeném místě císaře Františka Josefa I., se narodil za vlády téhož roku 1892, jak už zmíněno 8. února, v Kienbergu (české jméno Loučovice vzniklo z podnětu Jana Peiskera, rovněž jednoho z autorů Kohoutího kříže, vlastně až druhotně) čp. 42. Dnešní Loučovice (jako samostatná obec ustavené až v roce 1951!) patřily zdávna na části ke třem obcím, vesměs dnes zaniklým: Bolechy (Wullachen), Krásná Pole (Schönfelden) a Mnichovice (Minichschlag), při čemž rodný dům přináležel k té prvé z nich. Otec Ernst Franz Xaver Porák (takto německy je psán i na parte v Budweiser Zeitung, kde se oznamuje i uložení ostatků v rodinné hrobce trutnovské) byl tenkrát už podruhé ženat s dcerou mlynáře Gärtnera (stojí za povšimnutí, že v onom hesle Kulturního adresáře je příjmení psáno česky bez přehlasovaného "a") ze Sedlčan, jeho šlechtický přídomek "von Varna" (udělen 1895) však už syn nepoužíval. Eugenovo jméno čteme na seznamu absolventů německé reálky v Budějovicích (Budweis) v její výroční zprávě 1911 vedle jiného maturanta z téže třídy Karla Franze Leppy. Následovaly čtyři semestry na technice v Darmstadtu, praxe v dolnorakouském Sankt Pölten a hned nato první světová válka. Z ní vyvázl mladý "jednoroční dobrovolník" sice s těžkým zraněním, ale několikrát vyznamenán a v hodnosti nadporučíka propuštěn do zálohy, aby se za zesnulého otce mohl ujmout vedení firmy. Ta se sice zanedlouho ocitla na území nového státu, ale prosperovala v míře natolik výrazné, že byla považována za vůbec největší výrobní závod střední Evropy vůbec. Za války, kdy se z akciové společnosti stala komanditní, pracovali v něm i sovětští a francouzští zajatci. V dubnu 1945, to už byl i majitel nucen narukovat k tzv. Volkssturmu, byla výroba zastavena a už 30. června podnik vyvlastněn ve prospěch obnoveného československého státu. I Eugenova žena byla původem Rakušanka: komtesa Henriette Albertine se narodila na zámku Kremsegg blízko Kremsmünsteru, dějiště jejich svatby v roce 1925. Založila na Šumavě spolek "Deutsche Heimarbeit", který pomohl v těžké situaci zejména domácím tkalcům loučovického okolí. Ze sběrného tábora ve Vyšším Brodě spolu v květnu 1946 dorazili nejprve do bavorského Schondorfu am Ammersee v okrese Landsberg am Lech, později do Rakouska, v jehož výslovném "státním zájmu" získal už rok nato nedávný ještě československý vězeň rakouské občanství. Působil ve štýrském Niklasdorfu v představenstvu tamní papírny a s nástupem do penze se usadil ve zmíněném už Bad Ischl, kde vedl až do roku 1976 dvě vlastní firmy a kde i pochován. Působil tam dlouhá léta v okresní skupině Sudetoněmeckého krajanského sdružení, jejímž čestným předsedou byl posléze zvolen. Deset let před svou smrtí byl oceněn Záslužným křížem spolkové země Horní Rakousko. V Českém Krumlově se mostu přes Vltavu při odbočce na Kaplici a Rožmberk blízko Budějovické brány po otci, který se podle internetových stránek města zasloužil o zdejší český živel, dodnes říká Porákův nad ulicí jménem U Poráků a budovou bývalé papírny, v níž sídlí Centrum Porákův dům.

Eugenu Porakovi k devadesátinám

Lilo Sofka-Wollnerová

Když jsem byla požádána, abych napsala laudatio k 90. narozeninám pana Poraka, začaly se mé myšlenky zrovna rojit kolem dokola a ani dnes, když usedám před prázdným listem papíru, nijak se mi nedaří všechny je uspořádat. Před mnohým článkem člověk tak sedá a neví, jak začít, ale chci-li uctít tohoto muže, nevím spíš v plnosti vynořujících se řádků, kde a kterým z nich bych začala.
To, že vůbec právě já mám článek psát, má původ v tom, že můj otec (rozuměj Michael Wollner, zastoupený rovněž i se svou básní o Adalbertu Stifterovi na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) udržoval od mládí až do své smrti s rodinou Porakových ten nejužší kontakt a také já se s nimi dobře znala, s jejich nejstarším synem Georgem jsem chodila do školy a přátelila se s Aniellou, jejich dcerou. Ani po smrti mého otce ten kontakt nebyl nikdy přerušen a před sotva pár dny jsem se mohla alespoň v telefonickém hovoru přesvědčit o tom, jak dobrému zdraví a čilé mysli se pan Porak dosud těší. Věřte mi, vážený, milý pane Poraku, jakkoli vedle mě leží otcova kniha "Das war unser Kienberg" - to abych se z ní mohla opřít o některá data -, vracím se myšlenkami zpátky do vlastního dětství, které bylo nám "Kienberským" dáno tak bezstarostně a šťastně prožít; a právě o tom bych ve vztahu k Vám chtěla dnes povědět několik slov!
Když tak mířím ve vzpomínkách do svých dětských let, cítím ovšem nejhlubší vděčnost především k rodičům, že jsem směla prožít ten divuplný čas. Velký dík náleží ale také Vám a Vaší paní choti, kteří jste našim umožnili zajistit nám to bezstarostné mládí.
Vidím Vás v duchu před sebou, jak odcházíte z úřadu, jak dohlížíte na továrnu a sklady, na kontejnery i brusírnu dřeva - jistě si vzpomenete, že my děti jsme byly vždycky právě tam, kde jsme neměly co pohledávat - ať už to bylo v jezdecké stáji, na střeše ledárny, u tenisových kurtů, v hale či v hudebním salonu. Jak často jsem celá zjasněna naslouchala Vaší hře na housle - i po tolika letech díky za to! Vidím Vás, jak jedete na koni ke své nádherné vile i jak s rodinou v kočáře - kočí pan Zimmerbauer sedí vepředu na kozlíku - Ali a Rosa hrdě v čele - míříte v neděli ke kostelu a my Kienberští za doprovodu dechové hudby vzadu za Vámi. Nezapomenutelným zážitkem zůstává pro mě i za jedné dětské svačiny promítaný film "Das Ehepaar Porak in New York" (tj. "Manželé Porakovi v New Yorku" - pozn. překl.). První Vámi samotným natočený film ve Vašem domácím kině - pan Porak mezi mrakodrapy - seděli jsme s otevřenou pusou a očima široce rozevřenýma, bylo to všechno tak nedosažitelné - Amerika - film - pro nás to bylo jako pohádka. A za to, co se nám na tehdejší poměry leccos pohádkového nabízelo - za to vděčíme právě Vám! A vůbec by mělo být už jednou řečeno: Kienberg byl na převážně tak chudé Šumavě něčím jako ostrovem blažených. Jakkoli nepatřili všichni k privilegovaným - nepanovala tu v Kienbergu nijaká závist, každý byl se svým vlastním životem spokojen.
Můžete se dnes ohlédnout za naplněným životem, životem, který pro Vás přichystal tolik až nedozírných výšin i hlubin. Když jste dne 8. února 1892 spatřil poprvé světlo světa, maturoval na c.k. reálce v Budějovicích, studoval na německé technice v Praze (v originále "in Prag an der Technischen Hochschule", ačkoli jiný pramen uvádí čtyři semestry v Darmstadtu - pozn. překl.), byl volontérem (tj. neplaceným asistentem - pozn. překl.) u Voitha v Sankt Pölten, netušil jste zřejmě ještě, jak těžký úkol Vás čeká převzetím továrny (rozuměj loučovické firmy po zesnulém otci - pozn. překl.) Píše se rok 1918 a pád monarchie vrhá všechno do nepřehledného chaosu. Dokázal jste však svěží silou a čerstvou myslí dále zbudovat a rozšířit podnik, založený Vaším otcem Ernstem Porakem. Dokončena byla i novostavba "panského domu" (Herrenhaus) a 14. prosince 1925 se v něm konala Vaše svatba s Henriettou de Lapeyriere z rakouského Kremseggu. Z manželství vzešly tři děti: Georg, Aniella a Ulrich a sám ten manželský svazek se stal pro Kienberg pravým požehnáním, neboť Vaše paní choť byla neúnavně činná na sociálním poli - bylo i její zásluhou, že Kienberg tenkrát už v lecčems předběhl svou dobu. K padesátiletému výročí existence firmy Vltavský mlýn (Moldaumühl) vystrojil celý Kienberg a okolí velkou slavnost. Dík, který Vám přitom byl vysloven, platí i zakladateli podniků, Vašemu otci Ernstu Porakovi. Firma byla dále rozšířena, byla zbudována papírna, kartonážka, pila, elektrárna, 54 obytných domů atd. Přesahovalo by rámec této zprávy, kdybych měla vypočítávat všecky Vaše čestné funkce a tituly; byl jste přece i prezidentem nejrůznějších zájmových sekcí (Fachgruppen).
Po pádu Německa (v originále "Zusammenbruch" - pozn. překl.) jste byl první, koho Češi zatkli a drželi po šest měsíců ve vazbě u krajského soudu v Českých Budějovicích. Po vyhnání jste po mnoha oklikách našel útočiště v Bad Ischlu, kde se Vám podařilo vytvořit krásný nový domov. Od těch dob jste byl po mnoho let předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení v tom krásném městě a neúnavným podporovatelem svých krajanů a jejich organizací. Počet těch, jimž jste osobně obstaral a zařídil důchod i přídavnou rentu, se nedá už ani zjistit.
Byl jste až do vysokého věku sportovně činný, zejména jako lyžař - mám dojem, že jste ještě v 82 letech získal v tomto sportovním odvětví jakousi cenu - a především jako předseda Kneipp-Bundu (spolek pro aktivní zdraví, nazvaný podle zakladatele vodoléčebné metody Sebastiana Kneippa - pozn. překl.) jste všeobecně znám a uznáván.
Když nyní oslavujete v kruhu své rodiny 90. narozeniny, buďte ujištěn, že všichni Vaši krajané, zejména ti kienberští, budou v duchu slavit ten den s Vámi a chtějí Vám při té příležitosti připít na zdraví a dlouhá léta jako poslednímu opravdu velikému šumavskému hospodáři.


Vaše Lilo Sofka-Wollnerová


Glaube und Heimat, 1982, č. 2, s. 2-4

P.S. Příjmení Porak je tu v celém textu stejně jako v autorčině německém originále psáno krátce, poněvadž je psán osobně a na "český úzus" v něm věru nedochází. Proto jsou tu ostatně i Loučovice nazývány výhradně německy "Kienberg".

- - - - -
* Loučovice / České Budějovice / Vyšší Brod / † † † Bad Ischl (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Eugen Anton Ernest Porák de Varna se podle záznamu v křestní matrice farní obce Vyšší Brod narodil 8. února 1892 (dvacet dnů nato byl ve Vyšším Brodě pokřtěn) v Loučovicích čp. 42 - továrna Ernestu Porákovi, vdovci po Ottilii Schererové z Krumlova (synu Antona Poráka a Anny, roz. Faltisové, obou z Trutnova) a jeho druhé ženě Emilii, dceři Josefa Gärtnera ze Sedlčan a Elisabeth, roz. Holzové z Příbrami
Se svými zaměstnanci v Loučovicích
V mladších letech se svým psem
Henriette Albertine Porák, roz. komtesa de Lapeyriere, s manželem v mladých letech

zobrazit všechny přílohy

TOPlist