logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARLMANN PÖHNL

Kostel v Újezdě Svatého Kříže

Od křtu českých velmožů (v originále "seit der Tschechentaufe" - pozn. překl.) v Řezně roku 845 až do zřízení vlastního biskupského stolce v Praze patřily Čechy nejprve k biskupství v Řezně (Regensburg). Tusta (Taus) a Horšovský Týn (v originále jen "Teinitz", ačkoli celé německé místní jméno zní "Bischofteinitz" - pozn. překl.) byly u nás hlavními opěrnými body bavorské misijní činnosti v Čechách ("Taus" či podle Kosmovy kroniky "Tugust" byl zřejmě hrad, u něhož vznikla osada Domažlice, jejíž české jméno němčina nepřijala, zatímco Týn (Tein) jako opevněné místo pochází z keltského slova "dunum" téhož významu - pozn. překl.).
Kostely v Domažlicích a Horšovském Týně jsou nejstaršími farními kostely v naší oblasti. Horšovský Týn byl už zdávna sídlem církevního dohledu, jakéhosi arciděkanství, k němuž připadaly i domažlický, horšovskotýnský a dnešní přimdský soudní okres (v originále "Pfraumberger Gerichtsbezirk", dnes už ovšem stejně jako onen horšovskotýnský a domažlický neexistující, poněvadž od roku 1949 splynuly soudní okresy s těmi správními, které jsou po zrušení okresních úřadů v roce 2002 v České republice už jen statistickou jednotkou - pozn. překl.). Z Horšovského Týna byla v tomto prostoru vzniklá místa duchovní péče spravována a dozorována. Aktivními spolupracovníky na poli šíření a upevňování křesťanské víry v našem pohraničním území byli poustevničtí bratří, proudící sem z bavorského kláštera obutých augustiniánů eremitů (bosí augustiniáni vznikli až v 16. století - pozn. překl.) v Schönthalu u Rötzu (a Waldmünchenu - pozn. překl.), kteří už velmi časně založili poustevnu v místě pozdějšího augustiniánského kláštera v Pivoni (Stockau) u Ronšperka (Ronsberg, dnes Poběžovice - pozn. překl.). Tito zbožní mužové postavili pak kaple a dřevěné kostelíky s poustevnami v Šitboři (Schüttwa), Hora Svatého Václava (Berg), Svatý Jiří (Sankt Georgen) u Ronšperka, Erazim (Erasmus) u Mutěnína (Muttersdorf) a v lesíku zvaném Steinbergwäldchen blízko Újezdu Svatého Kříže (Heiligenkreuz) u Hostouně (Hostau).
S křížem a nástroji k mýcení přicházeli eremité do pousteven, stali se utěšiteli a pomocníky nemocných i chudých a zakladateli kostelů a far. Tak nás poučují církevní dějiny, že pověst o tom, že založení kostela v Újezdu Svatého Kříže předcházela existence poustevny "na Steinbergu" má historické jádro. Z historie pivoňského kláštera augustiniánů se dovídáme, že z Bavor sem přišlí eremité byli zaslíbeni svatému kříži a že v jeho znamení konali své misijní dílo. Od těchto zbožných bratří nabyl zdejší dům Boží i své patrocinium, tj. zasvěcení. Slavnost Povýšení Svatého Kříže, každoročně konaná v den 14. září, dala jméno i samotnému místu Heiligenkreuz (česky Újezd Svatého kříže, dnes část města Bělá nad Radbuzou - pozn. překl.).
Ze stavebních záznamů téměř všech našich domovských farních kostelů lze zjistit, že ve svých začátcích, a to až na několik málo výjimek, vzešly z prostých venkovských kaplí a byly podrobeny četným přístavbám, rozšířením a renovacím.
Také farní kostel v Újezdu Svatého Kříže, který je poprvé zmiňován roku 1384 (v některých pramenech coby sídlo faráře už kolem roku 1350 - pozn. překl.) jako místo duchovní péče, prošel podobným vývojem. Újezd (původně zvaný Újezd v Chodech - pozn. překl.) jako ves s kostelem byl významný už svou polohou (na levém křídle skupiny 13 "přimdských" chodských vsí /Pfraumberger Chodendörfer/ i s německým osídlením při staré obchodní cestě Schönsee - Straßhütte - Ostrov /Wasserau/ - Mutěnín /Muttersdorf/, viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.). Přifařeny k ní byly staré chodské vsi Bělá nad Radbuzou (Weißensulz), Čečín (Zetschin), Třemešné (Zemschen), Bezděkov (Pösigkau) a Málkov (Molgau) a zdejší dům Boží byl vedle toho ve Stráži (Neustadtl) jediným kostelem přimdské chodské oblasti (v originále "die einzige Kirche des Pfraumberger Chodengebietes" - pozn. překl.). Poněvadž v tomto časovém období od roku 1121 byly všechny stavby ve zmíněných starochodských vesnicích postaveny toliko z hrubě opracované kulatiny a zastřešeny slaměnými došky, byl ten prvý a nejstarší kostelík té doby v Újezdě Svatého Kříže také jen skromná dřevěná stavba uprostřed oploceného pohřebiště; stejně tak i těsně vedle zbudovaná malá fara s doškovou střechou.
V jednom soupise všech farností s duchovními beneficiemi, pořízeném pražskou arcidiecézí je Újezd Svatého Kříže uváděn už na 14. místě mezi 52 kostely horšovskotýnského arciděkanství, a sice se 17 groši desátku půlročně (v originále "mit 17 Groschen halbjähriger Pfarrabgabe ,Dezemleistung'" - pozn. překl.). Z těchto údajů vyplývá, že farnost a kostel v Újezdu Svatého Kříže musily vzniknout už po roce 1100. Hostouň (Hostau) např. se na tomto soupise objevuje teprve na 23. místě s ročním desátkem 30 grošů a Mutěnín až na 37. místě s ročním desátkem 16 grošů. Farní kostel v Újezdu Svatého Kříže může být hrdý na to, že je tím nejstarším domem Božím v širokém okolí.
Mladší dceřinné kostely vznikly v Železné (Eisendorf) teprve v roce 1601, v Bělé nad Radbuzou dokonce až v roce 1784 a v Pleši (Plöß) roku 1680. V pohnutém čase husitských válek (1429 a 1433) byly nouzově zbudované vsi, kostely a kaple, mezi nimi také náš starý dřevěný kostel v Újezdu Svatého Kříže i ten ve Stráži, zvané německy i Newenstätlein, zpustošeny či zcela zničeny. Naštěstí se roku 1454 objevil v Újezdu Svatého Kříže první lenní pán, a to jistý Laminger z Albenreuthu, který nyní jako nový patronátní pán zbudoval s pomocí pilných, robotou povinných nevolnických rukou nový, větší farní kostel s prostornou farou z lomového kamene a se šindelovou střechou. Mezi lety 1530 a 1540 vznikly západně od Újezdu Svatého Kříže nové švamberské vesnice Bystřice (Wistersitz), Liščí Hora (Fuchsberg), Hammersbrunn-Neubäu (Novosedly) a za hraničním lesem při lokalitě "am Steinock" kolem roku 1540 ves Eisendörfel (Eisendorf, dnes téměř zaniklá Železná - pozn. překl.). Poněvadž všechny tyto nové osady byly přifařeny k Újezdu Svatého Kříže, získala farnost nezvykle na rozloze, takže do ní byli na arcibiskupský zásah přikázáni na výpomoc benediktini z kláštera Kladruby (Kladrau), vzrůstajícímu ke svému vrcholnému lesku. Zde budiž podotknuto, že blízké osady Doubravka (Dobraken) a Černá Hora (Tschernahora) jsou pozdějšími panskými založeními rytířského statku Svržno (Zwirschen), udržely si k němu až do roku 1848 robotní povinnost a byly obě také až do této doby přifařeny k Hostouni. V období vlády prvých pěti Lamingerů na Újezdu Svatého Kříže (1454-1600) zažil farní kostel v Újezdě Svatého Kříže různá stavební vylepšení. V letech 1570-1629 byl kostelem evangelickým a byl proto za třicetileté války těžce postižen.
Od listopadu 1620 do srpna 1621 byly v hraničních oblastech od Waidhausu (v bavorské Horní Falci - pozn. překl.) až po Železnou vojska v nepřetržitém bojovém styku: z jedné strany před Prahou poražená evangelické šiky pod velením Ernsta von Mansfelda a z té druhé katolická císařská armáda Tillyho. Desetiměsíční boje zpustošily vsi a města hluboko do vnitrozemí a poznamenaly ovšem i kostely a fary. V jednom záznamu té doby, který se týká obnovy poničeného kostela v Újezdě Svatého Kříže, čteme: "Der kaiserliche Mautner Thomas Hanakam zu Weißensulz vendet im Jahre 1630 zum Kirchbaue in Heiligenkreuz." (tj. "Císařský výběrčí mýta Thomas Hanakam z Bělé nad Radbuzou přispěl v roce 1630 na znovuvýstavbu kostela v Újezdě Svatého Kříže." - pozn. překl.) Tímto rokem také skončilo šedesátileté evangelické mezidobí 1570-1629 ve farnosti. Protireformační obracení obyvatel na katolickou víru začalo ovšem hned po roce 1620. Nový pán, který neoblomně setrval v přísné katolické víře a dosáhl také proto v císařské službě vysokého postavení, totiž Wolf Wilhelm Laminger, mladší bratr za hranice uprchlého Wolfa Heinricha Lamingera, vyznáním evangelíka, koupil roku 1600 státem konfiskovaný statek Újezd Svatého Kříže, v témže roce i Bělou nad Radbuzou s vesnicemi Bystřice, Liščí Hora a Novosedly a 1625 také statek Eisendorf včetně lesa k němu náležejícího a spojil tak jako prvý majitel celé panství ve svých rukou (značně diferencovanější popis majetkových proměn ve vztahu k rodu Lamingerů viz Wikipedia - pozn. překl.). Jako věrný služebník přísně katolicky smýšlejícíhi císaře Ferdinanda III. dal Wolf Wilhelm hned po porážce evangelíků v bitvě na Bílé hoře (1620) ve všech deseti vsích farnosti Újezd Svatého Kříže spálit evangelické bible, zpěvníky a modlitební knihy a tvrdým nátlakem donutil poddané v maximálně krátkém čase ke znovupřijetí katolické víry. Aby nově obrácené ve víře upevnil, postavil v Újezdě Svatého Kříže roku 1630 na pozůstatcích zničeného farního kostela nový, znamenitý dům Boží a korunoval jej do výše strmící cibulovitou věží s lucernou. Zobrazení této stavby obsahuje kronika zdejší farnosti. Záznamu z farní kroniky Bělé nad Radbuzou vděčíme za sdělení, že nový kostel v Újezdě Svatého Kříže byl povýšen na poutní jako zázračné místo uctívání kříže Kristova (v originále "zur Wallfahrtskirche, zu einer wundertätigen Stätte des heiligen Kreuzes erhoben wurde" - pozn. překl.). Také vysoko nade vesnickou zástavbu se zvedající masívní patrová fara, obklopená vzácně prostorným hospodářským dvorem se dvěma ovocnými a jednou okrasnou zahradou, byla založena v této době. Dům Boží byl pak čas od času za následujících velmi religiózních patronátních pánů hrabat Zuckerů von Tamfeld a prvého z baronů Koců z Dobrše Václava renovován a i vnitřně vybavován. V půli 19. století padla hrdá cibulovitá věž a kostelní loď za oběť požáru, způsobeného úderem blesku. Kristián Koc z Dobrše (1806-1883), druhý baron z rodu Koců z Dobrše jako majitelů panství, a jeho zbožná choť Aglaia, roz. princezna von Auersperg (1857-1883) se stali stavebníky farního kostela, jehož věž se zvonem je zakončena strmou valbovou střechou (zvanou "dlátko", navíc má jednu ze dvou špicí zakončenu křížem a druhou kohoutem - pozn. překl.)


Bezirk Hostau - Heimat zwischen Böhmerwald und Egerland (1977), s. 214-217

V roce 1992 připomněla, když už to bylo možné, jméno "místního badatele" Karlmanna Pöhnla i česky psaná kronika "Újezdu Svatého Kříže v Chodech". To už ovšem nebyl zmíněný 33 let mezi živými. Čtyři roky nato táž kronika uvádí, že oprava kostela Nalezení Svatého Kříže, kterému Pöhnl věnoval svůj v originále ovšem německý text naší ukázky z jeho díla, byla financována zejména bývalými německými farníky, dále sdružením Ackermann-Gemeinde a také biskupstvím v Řezně (Regensburg) a referátem kultury Okresního úřadu v Domažlicích (ten byl v roce 2002 zrušen). Městský úřad v Bělé nad Radbuzou, k níž osada nyní náleží jako její část, tehdy na žádost administrátora farnosti odpověděl podle kroniky, kterou týž vedl, záporně. To právě tady v Bělé nad Radbuzou čp. 132 se Karl Pöhnl 29. října roku 1878 narodil a ve zdejším kostele Panny Marie Bolestné byl ještě toho dne kaplanem Mathiasem Kotalem i pokřtěn. Otec Franz Pöhnl byl v rodném domě chlapcově na náměstí, který dosud slouží někdejšímu účelu, hostinským (v křestní matrice je označení "Gastgeber"), jeho otec Franz Pöhnl starší byl se svou ženou Theresií, roz. Reisovou, na téže adrese ještě "Wirtschaftsbesitzer", tj. majitel hospodářství. Novorozencova matka Theresia byla dcerou Karla Spörla, mlynáře v Bělé nad Radbuzou čp. 62, a Anny, roz. Eckartové z Újezdu Svatého Kříže čp. 68 (i ten dům tam dosud stojí na původním místě). Na záznamu křestní matriky vidíme ještě přípis o svatbě Karlmanna Pöhnla dne 4. října roku 1910 v Ústí nad Labem (Aussig) s Bertou Schückeovou. Sotva bychom věděli víc, kdyby se ve velké rodácké knize o Hostouni neobjevil Pöhnlův medailon od Rudolfa Womese (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Zní v českém překladu takto (jen titul jsem pozměnil, aby nahradil pouhé jméno Karlmann Pöhnl):

Učitel a regionální historik

Rudolf Womes

Historik, který má sám svůj příběh, dalo by se říci o Karlmannu Pöhnlovi. Narodil se 29. října 1878 v Bělé nad Radbuzou. Poté, co vychodil obecnou školu ve svém rodišti a měšťanskou školu v Horšovském Týně, studoval v letech 1896-1900 na německém učitelském ústavu v Praze a stal se učitelem. Od roku 1900 až do roku 1944 působil Karlmann Pöhnl ve školách městského školního obvodu Ústí nad Labem (v originále "im Aussiger Stadtschulbezirk" - pozn. překl.). V letech 1915-1918 se jako záložní důstojník účastnil první světové války.
V roce 1919 založil v Ústí nad Labem pomocnou školu, jejímž ředitelem byl až do posledka. Vedle toho byl externím učitelem na zdejším učitelském ústavu a na živnostenské učňovské škole, což mu přineslo ocenění zlatým křížem za zásluhy.
Po 35 let (1905 - 1940) působil na čelné pozici v učitelském sdružení okresu Ústí nad Labem-Chabařovice (v originále "im Aussig-Karbitzer Bezirkslehrerverein" - pozn. překl.) a byl pak jemnován i jeho čestným členem. Bavorské učitelské sdružení (v originále "der Bayrische Lehrerverein" - pozn. překl.) vyznamenalo Karlmanna Pöhnla zlatým diplomem (v originále "mit dem Goldenen Ehrenbrief" - pozn. překl.) za dlouholetou úspěšnou činnost ve svém výboru a druhým zlatým diplomem byl pak poctěn za své více něž půlstoletí věrné členství v něm.
Je opravdu škoda, že Karlmann Pöhnl své vlastivědné práce, které od roku 1902 ve spolupráci s řídícím učitelem Josefem Blauem z Nýrska publikoval, jen málokdy došly knižního vydání a jsou převážně roztroušeny po regionálních novinách a časopisech.
Jeho články o chodské minulosti pomezí Čech mezi Přimdou a Herštejnem (v originále "zwischen Pfraumberg und Hirschstein" - pozn. překl.) by vydaly na objemnou knihu, zajímavou nejen snad pro někdejší obyvatele Bělé nad Radbuzou a Újezdu Svatého Kříže. Horšovskotýnští krajané mu vděčí za zásadní pojednání, týkající se historie bývalého okresního města.
Spolu s řídícím učitelem Peterem Dusikem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vydal svazek našich domovských pověstí. S vášnivým zaujetím sledoval Karlmann Pöhnl stopy historie našeho domova na jeho vrších a hradech, lesích a polích, městských domech i selských dvorech. Jeho historická šetření čerpala z obecních, farních a vrchnostenských archivů a mnohé slunečné dny svátečního volna zasvětil listováním v zaprášených konvolutech prastarých dokumentů naší minulosti.
Ještě v pokročilém věku putoval za objevy skrytých tajemství regionálních dějin, stále znovu nacházel v nich něco nového a nepoznaného.
Představenstvo krajanského sdružení Bund der Eghalanda Gmoin mu za jeho zásluhy o uchování kultury chebského kmene propůjčilo zlatý čestný odznak s děkovnou listinou.
Dne 27. září roku 1959 jednaosmdesátiletý Karlmann Pöhnl zesnul ve württemberském městě Urach (od roku 1983 Bad Urach - pozn. překl.).


Bezirk Hostau - Heimat zwischen Böhmerwald und Egerland (1977), s. 601-602


- - - - -
* Bělá nad Radbuzou / Horšovský Týn / Újezd Svatého Kříže, Bělá nad Radbuzou / † † † Bad Urach (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Kostel a škola v Újezdě Svatého Kříže na staré fotografii
Plánek doprovázející jeho text o kostele v Újezdě Svatého Kříže
Titulní list kroniky města Bělá nad Radbuzou s jeho podpisem
Farní kostel Narození Panny Marie v Domažlicích

zobrazit všechny přílohy

TOPlist