logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ADOLPH MARTIN PLEISCHL

Slovo závěrem

Moji pánové!
Promluvili jste 9. dne tohoto měsíce (9. května 1838, kdy už bylo všeobecně známo profesorovo přeložení do Vídně, objevili se posluchači jeho přednášek na pražské univerzitě všichni tam jako jeden muž ozdobeni v klopě kabátu pomněnkovými květy - pozn. překl.) velmi jemným a přitom duchaplným způsobem k mému srdci a pohnuli jste mé nejhlubší nitro. Musil jsem tehdy potlačit své city, abych si uchoval pro dnešek, co bych vám ještě rád položil na srdce.
Zvolili jste nevinnou mluvu květin, abyste mi přednesli svá přání a skutečně! nemohli jste volit lépe! Prvá dítka navracející se vesny jsou sice němá, hovoří však tak zřetelně a slyšitelně k citlivému srdci: "Nezapomeň na mne!" (v originále "Vergiss mein nicht!", což psáno dohromady "Vergissmeinnicht", jak známo, je v němčině označením pomněnky - poz. překl.) a jejich hlas se nedá přeslechnout.
Tedy: "Nezapomeň na mne!" zní heslo, "Nezapomeň na mne!", to slovo pro hodinu rozloučení.
Já na Vás určitě nezapomenu, mě najdete ve Vídni znovu takového, jaký jsem odešel z Prahy, zejména pak připraveného v každý čas každému z Vás poradit a pomoci, jak jen to budu moci; mé dveře byly až dosud každému z Vás otevřeny a také ve Vídni je před Vámi nezavru, ba naopak jsou Vám otevřeny s radostí.
Nezapomeňte ale ani Vy na mne!
Ano, vím, že na mne nezapomenete. Věřím, že jsem Vám nebyl pouze pomíjivým zjevem, doufám a přeji si, abych mohl žít ve Vašich srdcích dál.
"Nezapomeň na mne!" pravím ke každému z Vás, nezapomeň na mne při práci; tím chci říci, pracuj neúnavně na svém vlastním vzdělání; studuj do základů, co se týká Tvého povolání; nespokoj se pouhým biflováním nazpaměť, nýbrž snaž se především, abys všemu dobře porozuměl; neulpívej při jevu samém, nýbrž usiluj dobrat se jeho podstaty; nenech stát se naučenému kusým zlomkem, nýbrž proměň je "in succum et sanguinem" (tj. "ve šťávu a krev", český obrat "přejít do krve" znamená vlastně totéž - pozn. překl.); nenech je zůstat něčím cizím, nýbrž učiň je svým vlastnictvím a organickým celkem.
Tak jsem si přál, že byste měli studovat chemii, tak, doufám, jste tu nádhernou vědu doposud i studovali a budete ji v tomto duchu studovat i nadále. Když se nyní budete také všemi ostatními vědami, které Vás mají připravit k Vašemu vznešenému a významnému povolání, zabývat v témže duchu, pak mne při své práci jistě nezapomenete.
Nezapomeňte na mne v hodinách zotavení! Vzpomeňte na zvolání toho, kdo se s Vámi loučí, kdo Vás při každé příležitosti upozorňoval na vznešené určení člověka a na jeho důstojnost, kdo Vás vždy odkazoval k čemusi Vyššímu, Vznešenějšímu a Věčnému. Volte tedy i ke svému zotavení jen takové prostředky, které jsou člověka hodny. Je-li duch vytrvalou prací ve vědě unaven, potřebuje ovšem osvěžení a zotavení, může je ale sdostatek nalézt v jiné vědecké činnosti; neboť už pouhá změna předmětu je osvěžením a duch byl unaven toliko předchozím předmětem, pro nový to neplatí.
Zvládnutí přísných, k Vašemu budoucímu vznešenému povolání nezbytných věd musí vždy být a také zůstat cílem Vašeho nejusilovnějšího snažení, v každé z nich musíte získat důkladné znalosti; to je Vaše prvá a nejsvětější povinnost; přece však i jiné věci, které se lidí jako takových týkají, Vám nesmějí zůstat neznámými; mám na mysli krásná umění: kresbu a malbu, říši tónů a básnictví.
Není třeba Vám teprve nyní dokazovat, jak nezbytné je umění kreslit každému přírodovědci, je pak všeobecně známo, jaké uspokojení dokáže přinést do života.
Mám Vám teprve nyní dovozovat moc hudby? Mám hovořit o zázračných dílech Amfíónových a Orfeových (synové bohů z řeckých bájí - pozn. překl.)? Nechme však mýtů a zůstaňme při svých vlastních zkušenostech s hudbou: což si nevzpomínáte všichni z vlastního poslechu na Haydnovo "Stvoření" (oratorium z roku 1798 - pozn. překl.), na jeho "Roční doby", jeho mše a kvartety? Komu z Vás zůstaly neznámy Mozartovy věčně nové, věčně krásné melodie a harmonie? Jeho mše, jeho nedostižné "Rekviem"? - A ten, kdo nalezl jednou zalíbení v těchto mistrovských či jim příbuzných dílech jiných básníků tónů, zda v nich nenašel i ochranu a záštitu proti prázdnotě a nevkusu módních šumařů?
Obraťme se nyní k umění básnickému!
Zatímco Horác svými slavnými verši

"Vos exemplaria graeca
Nocturna versate manu, versate diurna"
(tj. "Studujte příklady Řeků,
studujte nocí i dnem" - pozn. překl

mohl svým Pisonům (jeho List či Poslání Pisonům býval později zván O umění básnickém - pozn. překl.) a Římanům doporučit jen řecké vzory, jsme my dnešního dne mnohem šťastnější. Vedle Řeků, kteří ovšem zůstávají stále vzorem, máme ještě Římany a klasiky všech novějších národů. Pokud však hovořím o klasicích, je třeba tomu rozumět v přísnějším slova smyslu a já Vás prosím, abyste volili vždy jen to ze všeho nejlepší a opravdu nejpříkladnější. Básníka, který se mísí s davem, který se oddává jeho zálibám a vášním, který dává slovo pošetilosti a hříchu a beztrestně propadá neřesti, takového básníka a jeho knih, byť by si jich dav jakkoli vysoko cenil, se varujte zdaleka! Básníka však, který člověka povznáší, který ho odkazuje k tomu nejvyššímu a věčnému, který ho očišťuje ze špíny a pozvedá vzhůru k důstojnosti ducha, jako mezi Němci Schillera, který Vám zpívá o cti, o Bohu a o nesmrtelnosti, jako Tiedgea (Christoph August Tiedge /1752-1841/, dobový německý básník, nejvýznamnějším asi jeho dílem je epos "Urania", cosi jako "na racionalistickém základě zbásněná filosofie Kantova" - pozn. překl.) a jiné duchem rovné, ty si vezměte za průvodce tímto pozemským žitím a každá minuta, kterou jim věnujete, oplatí Vám tisícerou měrou. Aby byl požitek úplný, je ovšem nutno být schopen číst autora v originále, což mne vede k novému předmětu, který Vám musím naléhavě doporučit: totiž studium starých a nových jazyků.
Tolikrát je často člověk člověkem, kolika řečmi mluví; Francouzi se stává Francouzem, Italovi Italem, Němci Němcem, Slovanovi Slovanem: zejména lékaři je nezbytně nutným, aby rozuměl jazyku svého pacienta, poněvadž prostředník mezi nimi oběma je k ničemu a pacient mnohdy teprve po dlouhých pokusech a ne bez odporu svěří lékaři tajemství svého nitra; nehledě už k tomu, že lékař v nejpřísnějším slova smyslu musí být mužem "z lidu", poněvadž jej jeho povolání přivádí do styku se žebrákem stejně jako se státníkem a knížetem, krátce s příslušníky všech lidských stavů, každý z nich pak u něho doufá a žádá nalézt útěchu a pomoc v tělesném utrpení. Kdo by snad pochyboval o tom, že lékař, který má všem těm požadavkům dostát, musí být mužem mnohostranného vzdělání? Ten, kdo o tom pochybuje, ten není zrozen a povolán k tomu, aby se opravdu velkým lékařem stal.
Nezapomeňte na mne ve dnech tísně a zármutku!
Když na Vás ze všech stran dorážejí bouře neštěstí a pohrom, neklesejte na mysli! Římský básník (jde opět o Horatia - pozn. překl.) nám neumí představit nic vznešenějšího nežli obraz neohroženého muže, jehož při pádu světa pokryjí trosky, aniž by ho přiměly pocítit strach:

"Si fractus illabatur orbis,
Impavidum ferient ruinae."
"Pokud se hroutí svět,
neustrašeného pokryjí až jeho trosky."

Sám Spasitel světa přináší nám poselství mnohem radostnější, mnohem útěšnější a učí nás, že naše osudy řídí vše milující Otec, který ve své moudrosti i ze zdánlivě nejhoršího neštěstí pro nás dá vzejít opravdové útěše a pokoji duše, tedy skutečné záchraně a spáse. - Vrhne-li tě nemoc do tábora nemocných, snášej ji trpělivě a věz, že On, jenž trůní nad hvězdami, jednou rukou udílí rány a druhou do nich kape hojivý balzám.
I já jsem se přece teprve před několika málo hodinami vytrhl z toho tábora bolesti, abych přispěchal sem do Vašeho středu.
Uloupí-li Vám smrt otce, matku, bratra, přítele, příznivce a podporovatele právě v čase, kdy byste ho potřebovali nejvíce, neklesejte na mysli! On shůry sešle zázrakem pomoc. Až se tak stane, vzpomeňte si, že Vám to přítel a učitel předpověděl a že to bylo řečeno z jeho vlastní zkušenosti.
Tvůj oděv se pokazil a ty zatím nevíš, kde vzít jiný. Vyjdi ven a pohleď na luka, planoucí v kráse jara! On, jenž to nejmenší z kvítek učinil nádhernějším, nežli byla Salome ve svém přepychu a okázalosti, pomůže ti zakrýt tvou nahotu. Máš starost o jídlo a víš sotva, čím utišíš svůj hlad! Pohleď a viz, i mladému krkavci se dostane jeho potravy! Mohl by snad On, kdo všechny živí, kdo krmi opatřuje i krkavcům a červům, zapomenout na tebe? - V každé tísni tedy vzhlédněte vzhůru k Němu, bez jehož vůle ani vlas z naší hlavy nespadá. - Abyste to ovšem mohli plni důvěry učinit, musíte také věrně následovat Jeho vůli. Musíte si s pílí a horlivostí bez jakékoli omrzelosti hledět svých studií. Musíte se s veškerým vypětím svých sil snažit o nabytí důkladných vědomostí v předepsaných předmětech.
Ty však, mladý příteli, který jsi až dosud jen s nesnázemi a po opakovaných zkouškách absolvoval první třídu, kladeš si už nyní otázku, zda jsi dalšího studia mediciny vůbec schopen. Změřils už své nepatrné síly s těmi navýsost těžkými předměty, z nichž medicina sestává? Dosud jsi tak neučinil, ach, a proto tak učiň ještě dnes a důkladně vyzkoušej, quid valeant humeri, quid ferre recusent (tj. "co unesou a co se zpěčují unést tvá ramena", znovu citát z Horatiova Poslání Pisonům čili O umění básnickém - pozn. překl.); a máš-li zjistit, že na studium tak významné je tvá síla slabá, pak se ještě dnes obrať a medicinu opusť; neboť věz, že bys jinak jednal proti vůli Nejvyššího, který po svém nevyzpytatelném úradku rozdělil nadání různě, jednomu ho dal více a druhému méně. Pokud ti tedy nedal patřičnou sílu, neurčil tě ani k tomu, abys ji snad mohl použít. Nejednej tedy déle proti Jeho zřetelně seznané vůli a zvol si povolání, k němuž v sobě cítíš sílu a sklony, jistě se v něm pak můžeš stát potřebným a váženým občanem státu. Jako lékaři by ti však růže nekvetly a ty bys draze zaplatil svůj omyl ztrátou celého svého životního štěstí.
Ty, milý mladý příteli, který planeš tělem i duší pro lékařské povolání, přece však dokážeš jen s vypětím všech sil vyhovět nárokům sebe sama i svých učitelů, ach, neklesej na mysli, pracuj dál bez únavy a jistě dosáhneš svého cíle. Nepodléhej závisti vůči nadanějším spolužákům a děkuj s pokorou Tvůrci, že ti milostivě udělil ne-li deset, tedy alespoň čtyři či pět liber nadání.
Ty konečně, dary ducha bohatě požehnaný jinochu! nehleď s pýchou či dokonce s pohrdáním na své chudší spolubratry, nezapomeň nikdy, žes obdarován nikoli vlastní zásluhou, že tvé nadání je toliko nezaslouženým darem a nezaslouženou milostí. Věz, že od toho, kdo je bohatě obdarován, se také hodně vyžaduje. Snaž se naopak podporovat své méně nadané spolužáky, učit je, pomáhat jim radou i činem a účinně tak projevit svůj dík za větší míru schopností, které se ti dostalo; neboť podle toho poznám, že jste byli mými žáky, když v lásce a souzvuku nabízíte jeden druhému navzájem pomocnou ruku, když jeden trpělivě snáší slabosti druhého a když putujete společnou stezkou ve vzájemném míru a lásce.
Nezapomeňte na mne, když Vám radost kyne svou rukou!
Jak se však má člověk radovat? Tělesně i duševně, v souladu s tím, k čemu je určen, neboť sestává z těla a duše; vždy ale s mírou a v patřičných mezích.
Tělesně stojí člověk nejblíže zvířeti; neměl by však nikdy zapomínat na to, že když byl stvořen ze země, nevdechl mu život nikdo jiný nežli sám Nejvyšší a zasvětil ho tak tomu, aby se stal občanem světa duchovního.
Ach, jen zůstaňte vždy pamětlivi toho vznešeného určení, prosím Vás o to a prosba toho, kdo se s Vámi loučí, kéž se hluboko vryje do Vašich srdcí! Prosím Vás proto, varujte se zdaleka každého špinavého chtíče, který Vás hrozí strhnout na roveň zvířete.
Těšte se nádherně vybavenému tělu! Těšte se něze večera poté, co jste unesli úpal a tíhu dne, když si teď vlídný západ pohrává s Vašimi kadeřemi, když chladem ovívá Vaše rozpálené čelo. Těšte se z toho, když zralá třešeň, jablko jako malované, sladká hruška či vinný hrozen osvěží Váš lačný jazyk! Těšte se z toho, když sklenka vody uhasí Vaši palčivou žízeň! Těšte se z toho, když Vám dechne vstříc skromná fialka skrytá v trávě, vonná rezeda, kvetoucí strom či keř!
Těšte se sladké písni slavíka, kterou z větve nad zurčícím potokem uchvacuje celé okolí! Těšte se, když lidské hrdlo vydá zvuky ještě sladší a slavičí zpěv ještě daleko překoná! Těšte se láskyplnému hlasu matčinu, vážnějšímu hlasu otcovu, varujícímu hlasu přítelovu! Těšte se, když květena rozestře po lukách nádheru všech svých barev! Těšte se z nádhery údolí i majestátu hor, sahajících k nebesům! Těšte se z jasu něžně šplounajícího potoka i z velebnosti říčního proudu! Těšte se z vlnění osetých lánů i z loubí révy, která věnčí vrchy svou krásou!
Těšte se z ušlechtilé vznešenosti lidské tváře! Těšte se ze všech svých smyslů, nezapomeňte však nikdy, že jsou jen prostředkem vyššího účelu. Také zvíře se dokáže těšit z toho, co právě prožívá, takže slyšíte lva spokojeně mručet, radostí řehtat bujného koně, nevinné jehně s bečením poskakovat pastvinou.
Člověk pouze na tom potěšení samém však neustává, nýbrž pozvedá oči a tvář k hvězdnému nebi, aby za každou radost děkoval Stvořiteli.
Těšte se z nádhery slunce, které všechno osvětluje a všechno oživuje! Těšte se z něžného jasu, který stříbrná luna, věrná průvodkyně naší Země, lije na ni darem v nočních tmách! Těšte se, když se v nich zatřpytí nebe plné hvězd v celé skvělosti svého majestátu! Radujte se, poněvadž v hvězdném moři zříte právě nespočetná obydlí otcovského domu, která nám, dětem toho domu, připravil všechny nás milující Otec.
Radujte se z našeho vznešeného určení, padněte však zároveň na kolena a dejte z modlících se úst vyrazit proudu chvály a díků tam do síní půlnoci!
Tak na mne nikdy nezapomenete!
A nyní, když se podle vůle Nejvyššího naše dosavadní stezky nemají už déle setkávat, my pak stanuli na rozcestí, kde se dvojí, rád bych Vás všechny, všechny, také ty, kdo byli mými žáky už dříve, přitiskl ke svému zarmoucenému srdci, vyprosil pro Vás požehnání nebes a řekl Vám všem své srdečné "Lebewohl! ".
Jen už nijaká slova o tom, že se rozcházíme, poněvadž se jistě shledáme znovu!
Nemá-li být některým z nás na této straně hrobu nikdy více dopřáno, abychom se ještě v životě přátelsky potkali, chceme se vyzbrojit myšlenkou, že nás sice ani sama ruka anděla nemůže uchránit od tělesné smrti a klesnutí v zem, že však ani legie andělů nejsou schopny nás tam v hrobě udržet, neboť naše nejvlastnější Já, náš duch se vrátí nazpět k prazdroji všeho života, k prazdroji všeho ducha.
Kéž nebesa vyslyší mou modlitbu a dá nad Vámi, nad těmito prostorami a nad touto školou spočinout svému nejhojnějšímu požehnání! Kéž je nechá provždy spočinout nad učitelským sborem lékařů a chirurgů, nad lékařskou fakultou a nad jejím vysoce ctěným panem ředitelem a guberniálním radou! Kéž je nechá provždy spočinout nad celou univerzitou, nad Alma Mater, mou duchovní matkou! Kéž je nechá spočinout nad Prahou, která mne jako nezkušeného a nemajetného mladíka pohostinně přijala (ti, kdo zde tak učinili, odpočívají už dávno v hrobě a přijali už od Odplatitele všeho i odměnu za své dobré činy; jejich blízcí však dosud žijí a můj dík nevyhasne nikdy), podporovala a dodnes obdařuje v přátelství a lásce svým přístřeším; kéž je nechá spočinout nad vysokými a nejvyššími úřady země!
Kéž nebesa zaplaví svým nejhojnějším požehnáním celou drahou otčinu, celý rakouský císařský stát, nejvznešenější, nejjasnější císařský dům a zejména Jeho Veličenstvo našeho nejmilostivějšího císaře Ferdinanda Prvního!
Tedy na radostné znovushledání!

P.S. V úplnosti tu přeložená řeč, jak ji pronesl na rozloučenou se svými pražskými studenty milovaný jimi učitel (vyšla v máji 1838 "in Prag, gedruckt bei Thomas Thabor im ehemaligen Annakloster Nr. 948" - dnes se z iniciativy Václava Havla koná v prostorách zrušeného Anenského kostela pravidelně o jeho narozeninách předávání cen Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize 97), svědčí o přímo básnickém citu autorově, který od břehů Vltavy, při níž se na Šumavě narodil a v Praze pak učil na zdejší univerzitě, odchází k viničným svahům metropole na Dunaji a dobově naplňuje s velikou mírou přesnosti představu ušlechtilého "doktora Augustina", tj. "vznešeného", ze spisů Adalberta Stiftera, svého současníka a krajana zároveň!

Adolph Martin Pleischl se narodil v Jenišově (Hossenreit), dnes zcela zatopeném Lipenským jezerem, 10. října 1787. Blízko leží Horní Planá (Oberplan), kolébka Stifterova. Hned však povězme, že ani jenišovský rodák neudělal svému vltavskému kraji (někde jsem dokonce našel jeho rodiště označeno jako "Hossenreit bei Budweis"!) nijakou ostudu. Od roku 1806 studoval v Praze filosofii a medicinu a 22. července 1815 získal v Karolinu i titul doktora všeobecného lékařství. Věnoval se poté studiu chemie a stal se na pražské univerzitě asistentem a pak nástupcem profesora Freysmutha (profesorem obecné a farmaceutické chemie byl jmenován v roce 1821). V letech 1838 -1848 působil ve stejné funkci na univerzitě ve Vídni, rok po svém odchodu na penzi byl jmenován dvorním radou (Hofrat). Byl medicinským topografem Prahy a Vídně, zabýval se analýzou vody, zejména minerální, nejvíce pozornosti věnoval pak karlovarským pramenům, v jejichž vodě objevil draslík, jód a brom a svými pracemi se přičinil (1843) o zavedení vývozu minerální vody z Karlových Varů (Karlsbad) do světa. Byl propagátorem lázeňské léčby v Karlových Varech, Mariánských Lázních (Marienbad), Františkových Lázních (Franzensbad) i Teplicích (Teplitz-Schönau), kde městské lázně sám založil. Pokoušel se izolovat emetin (alkaloid hlavěnky dávivé se v lékařství užívá jako emetikum, tj. látka vyvolávající zvracení), podnítil Jana Evangelistu Purkyně, tehdy asistenta anatomie, aby také jako on zkoušel účinky chemických látek na sobě samém. Zejména ho ovšem proslavil vynález zdravotně nezávadného nekovového emailu, kterým mohlo být napříště opatřováno kovové nádobí. Byl za své zásluhy oceněn rytířským křížem Řádu Františka Josefa. Těžko však překonat hlasy vděčných žáků, jejichž oslavné básně vyšly už před zmíněným Pleischlovým odchodem z Prahy ve svazečku nazvaném "Stimmen dankbarer Schüler zum Namensfeste...atd." a vydaném 1836 v předvečer jmenin jejich učitele. Najdeme tu vedle textů převážně německých i české, latinské a polské, mně však nedá, abych necitoval jedno německy psané akrostichon, podepsané příjmením Strasser a nepokusil se i o jeho českou verzi:

Preisst flehn'd aus des Herzens tief schwellendem Drange
Laut, wie es uns saget ein dankbar Gefühl;
Es möge der himmlische Vater noch lange
In Freude verlängern Sein irdischer Ziel.
SCHön, so wie im Lenze ein heiterer Morgen
Erheitert die ganze belebte Natur,
Lach' froh Ihm das Leben - entkleidet der Sorgen!

Prosba dmoucí ze srdce hloubi se dere,
Láskyplný cit náš hlas ji propůjčil;
Energie ať dá mu nebeský Otec steré
I síly, by šťastně dosáh' svůj pozemský cíl.
SCHopen by byl, jak jitro vesny když svítí,
Ergo když i ožívá příroda jím,
Lehce smát se jak ono - by přálo mu žití!

To ke dvoustému výročí narození Pleischlova a stodvacátému výročí jeho úmrtí 31. července 1867 na zámečku Dorf u rakouského Steyru vyšel v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat na stránkách dvojčísla 9/10 také následující text:

Ke dvojímu jubileu

Gustav Hofmann

Už za třicetileté války vlastnil Stefan Pleischl, syn Wenzela Pleischla z Karlových Dvorů (Karlshof) blízko Horní Plané velký dvorec v Jenišově (v čp. 5 se tam "po chalupě" říkávalo později "beim Lang", tj. "u Langů"), který v roce 1695 předal svému synovi Adamu Pleischlovi. Roku 1726 přešel pak statek na Franze Pleischla.
Jeho bratr Josef Pleischl si vzal 1738 za ženu Elisabeth Zachovou z Maňávky (Böhmisch Haidl), "po chalupě" řečenou Jahnlovou, v Jenišově pak koupí nabyl statku "zum Wagner" ("u Wagnera", příjmení "Wagner" je tolik, co české "Kolář" - pozn. překl.) v Jenišově čp. 12. Zemřel však předčasně, a to už v roce 1755, kdy se jeho tehdy teprve šestnáctiletý nejstarší syn Matthias oženil se čtyřiadvacetiletou Magdalenou Kindermacherovou z Maňavy (Deutsch Haidl), ze stavení řečeného "Petern", tj. "u Peterů". I Matthias skonal mlád roku 1772 v pouhých 33 letech svého věku. Jeho syn Josef měl 1778 sedmnáctiletý svatbu se sedmadvacetiletou Ludmillu Plonerovou z Hodňova (Honetschlag).
Když se jim narodily děti, pečovali jako rodiče velice o jejich výchovu a vzdělání. Jedna z dcer převzala statek (později se tam říkalo "u Müllerů", při čemž příjmení "Müller" je tolik, co české "Mlynář" - pozn. překl.), druhá se stala matkou ranhojiče (v originále "Wundarzt" - pozn. překl.) Schacherla z Horní Plané, syn Eduard provozoval právnickou praxi v Praze, Adolf Martin došel jména coby slavný lékař a chemik a měl bratra Matthäuse nějaký čas u sebe jako laboranta.
Adolf Martin navštěvoval jako chlapec nejprve farní školu v Horní Plané, později venkovskou školu v blízké Hůrce (Stuben). Obzvláštní vliv měl na jeho rodiče hornoplánský děkan a biskupský vikář Karl Holzinger, který je přiměl poslat Eduarda a po třech letech po něm i Adolfa Martina k už tehdy věhlasnému učiteli a hudebníkovi Johannu Nepomuku Maxandtovi do Frymburka, kde oba získali solidní základy k dalšímu studiu. Z první své "latinské školy" (tj. gymnáziu) v jihočeském Písku přichází Adolf Martin 1803 na akademické gymnázium pražské, v letech 1806-1809 se pak v Praze věnuje studiu filosofie a také lékařství, zejména chirurgie. Medicinská studia skončil v roce 1814, rok nato napsal svou inaugurační disertaci, kterou i obhajoval v disputaci před nejvyšší lékařskou komisí a 23. července 1815 byl pak slavnostně promován na doktora mediciny. Celé studium absolvoval s vyznamenáním. K disputaci se však proti zvyklosti z baroka zděděné dostavil bez paruky (v originále "ohne Haarbeutel" - pozn. překl.) a nenapudrován.
Dr. Pleischl se nyní obrátil ke studiu chemie. Ještě roku 1815 zastával místo asistenta tohoto vědního oboru na pražské univerzitě, poté znovu 1818/1819. Už tehdy prováděl četná obtížná chemická zkoumání v oboru soudního lékařství, týkající se zejména případů travičství.
Poté, co 13. listopadu 1819 podstoupil tehdy obvyklé konkurzní řízení na uvolněný profesorský stolec chemie a studijní ředitelství mu vystavilo vzorné vysvědčení o jeho dosavadní činnosti i v oboru chirurgie, poté, co mohl experimentovat ve své laboratoři před zraky samotného císaře Františka, byl jmenován řádným c.k. profesorem chemie na nejstarší univerzitě celé říše. Při slavnostním zahájení svých přednášek promluvil Pleischl na téma "Über der Nutzen der Chemie in Hinsicht der unentbehrlichsten Bedürfnisse der Menschen" (tj. "O prospěšnosti chemie s ohledem na nejnezbytnější potřeby lidí" - pozn. překl.). V Praze se k jeho přednáškám scházeli studenti z nejrůznějších koutů světa a jejich posluchači byli nejen snad medici a farmaceuti, nýbrž i právníci, technici, ekonomové a důstojníci.
Když v roce 1821 nemohl být z mouky semleté ze vzrostlého obilí pečen poživatelný chléb, dostal Pleischl za úkol vypracovat k tomu odborné dobrozdání. Zveřejnil výsledky svých pokusů a zkoumání pod titulem "Über die verschiedenen Verfahrensarten, aus Mehl von ausgewachsenem Getreide ein der menschlichen Gesundheit zutrschlichen Gesundheit zuträgliches oder gedeihliches Brot zu bereiten" (tj. "O rozličných způsobech, jak z mouky semleté ze zralého obilí připravit chléb, prospěšný lidskému zdraví" - pozn. překl.).
Roku 1842 panovala velká nouze o krmivo pro dobytek. Na stránkách listu "Wiener Zeitung" tenkrát Pleischl doporučil mlít mouku z březového dřeva, která se obsahem živin blíží kukuřičné slámě (Čeněk Zíbrt ve spisku "Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety", vydaném ve válečném roce 1917 věnuje tomuto návrhu na s. 42 celou kapitolu a připomíná, že Pleischlův chemický rozbor v tom smyslu už roku 1835 jen doplňoval práci Mathiase Kaliny von Jäthenstein /tento autor má na stránkách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení/ pod názvem "Die Nothhülfe bei Mangel an Futterstroh durch eine theilweise Fütterung mit Holzmehl, auf Erfahrungen begründet /tj. "Nouzová výpomoc při nedostatku krmné slámy částečným zkrmováním mouky ze dřeva, kterážto praxe je podložena zkušeností"/ a s podtitulem "Nebst einer chemischen Untersuchung der Bestandtheile des Birkenholzmehls und Vergleichung derselben mit den bekannten Strohgattungen von Dr. Adolph Martin Pleischl" /tj. "S přiloženým chemickým rozborem složení mouky z březového dřeva a srovnáním téže se známými druhy slámy od Dr. Adolfa Martina Pleischla"/ a šlo v obojím případě o přetisk z pražského časopisu "Oekonomische Neuigkeiten" z téhož roku 1835 - pozn. překl.). Tzv. "mokrým vykuřováním" (v originále "Räucherung auf nassem Wege" - pozn. překl.) usiloval roku 1846 o zdolání hniloby brambor (sužující rokem 1845 počínaje celou Evropu - pozn. překl.) a o uchování této důležité složky lidské výživy.
Pleischl vytvořil pevné základy k medicinské topografii Prahy. Podrobil zkoumání pražské skalní podloží, tvořené převážně přeměněnými břidlicemi, chemicko-fyzikálně zkoumal i vodu řeky Vltavy (Moldau), pražské vodovody a veřejné studny pražských nemocnic.
Tyto chemické průzkumy rozšířil pak na minerální vody Františkových Lázní, Mariánských Lázní, Teplic a zejména Karlových Varů a jeho přičiněním se z nich staly doslova zdroje zlata i do budoucna. Stanovil v karlovarské termální vodě draslík, jod a brom jako dosud neobjevené podstatně účinné její součásti.
V roce 1838 vedla Pleischlova skvělá pověst k jeho povolání na profesorský stolec chemie vídeňské univerzity. Také zde se dále zajímal o karlovarské termální prameny. Na plenárním zasedání c.k. Společnosti lékařů (k.k. Gesellschaft der Ärzte) veřejně zkoumal účinky karlovarských vod na džbáně, který ani po vyprázdnění a následném rozbití nejevil tu nejmenší známku chemické změny. I Dr. Wight hlásil, že prokázal v indické Bombaji tytéž léčebné účinky karlovarské vody jako u jejího pramene. Roku 1851 putoval pak první velký transport džbánů s karlovarskou minerálkou až do daleké indické Kalkaty.
Pleischlovo jméno coby autora vědeckých pojednání proniklo daleko do celého světa. Jeho odborné texty byly přeloženy do řady světových jazyků a přinesly mu vysoká akademická vyznamenání doma i v zahraničí.
I rakouská vláda opakovaně vyjádřila své uznání obecně prospěšné činnosti šumavského rodáka. Poněvadž Pleischlovo učitelské působení se stalo jednou z obětí říjnových událostí roku 1848 v povstalecké Vídni, propůjčil mu císař Ferdinand (vystřídaný v prosinci toho roku z iniciativy Felixe knížete Schwarzenberga svým osmnáctiletým tehdy synovcem Františkem Josefem, dožívající však v Praze s příjmím "Dobrotivý" až do své smrti v roce 1875 - pozn. překl.) v uznání zásluh vlastence vždy plně oddaného habsburskému císařskému domu usnesením z 1. října 1849 titul c.k. vládního rady.
Ještě během své úřední činnosti v Praze a ve Vídni varoval Pleischl před škodlivými účinky obvyklého tehdy hliněného nádobí na lidské zdraví, poněvadž olovo obsažené v jeho glazuře se uvolňuje do potravy. Neméně nebezpečné bylo měděné kuchyňské náčiní, jakož i jen špatně pocínované.
Pleischl se nijak nespokojil poukazem na nebezpečí, hrozícím odtud lidskému organismu, nýbrž usiloval o to je odstranit. Vynalezl zcela zdraví neškodný kovuprostý email, jímž se dá potáhnout a vypálit vnitřní strana nádobí ze železného plechu. Vzniklo tak celé nové tovární odvětví!
Továrna na Pleischlovo emailované zdravotní nádobí ve Vídni přešla po zakladatelově smrti do vlastnictví jeho syna Adolfa, zatímco druhý syn Dr. Theodor Pleischl působil v dunajské metropoli jako praktický lékař.
Svá poslední léta prožil emeritní profesor chemie a c.k. vládní rada Dr. Adolf Martin Pleischl v tichém ústraní na zámečku Dorf u Steyru, který patřil jeho zeti, věhlasnému lékaři prof.Dr. Johannu rytíři von Oppolzerovi (1808-1871), rodákovi z Nových Hradů (Gratzen). Tam v Dorfu Pleischl téměř osmdesátiletý i skonal dne 31. července roku 1867.
Ředitel měšťanských a odborných škol vídeňských a frymburský rodák Jordan Kajetan Markus (1831-1893, je rovněž samostatně zastoupen na těchto webových stránkách - pozn. překl.) dal podnět k umístění pamětní desky na jenišovském rodném domě Pleischlově (je dnes spolu s celou okolní obcí zatopen pod hladinou Lipenského přehradního jezera - pozn. překl.) a při příležitosti jejího odhalení dne 8. září 1882 pronesl i slavnostní řeč. Obec Hůrka mu na znamení díku udělila (rozuměj Markusovi - pozn. překl.) své čestné občanství.


- - - - -
* Jenišov / Horní Planá / Hůrka, Horní Planá / Frymburk/ † Dorf an der Enns (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho křtu 11. října 1787 v Horní Plané poté, co se 10 t.m. narodil v blízkém Jenišově (Hossenreut) rolníku Josephu Pleischlovi a jeho ženě Ludmille, roz. Plonerové (zde psáno "Planerin")
Vzácný snímek Pleischlův v kruhu příslušníků vlastní rodiny - na klíně mu tady sedí Theodor Oppolzer,
    jehož otec Johann rytíř von Oppolzer, Pleischlův zeť, je zachycen zcela vlevo

zobrazit všechny přílohy

TOPlist