logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

AUGUST PLEISCHL

Vzpomínka pozdního navrátilce

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava jsem byl přidělen do služby Oberlandratu (šlo o úřad podřízený říšskému protektorovi, pověřený ve svém obvodu působnosti dozorem nad protektorátními úřady - pozn. překl.) v Klatovech (Klattau). Klatovy byly kdysi německým městem (pokud se ovšem opíráme o objektivní výsledky sčítání lidu, mělo město, kde jsou i církevní matriky od roku 1648 vedeny průběžně v češtině, v roce 1890 10597 obyvatel a Průvodce Šumavou od Antonína Bašty, byť do jisté míry národnostně pročesky a svým způsobem antisemitsky zaujatý, hovoří v roce 1904 jistě ne zcela bez důvodu o tom, že "469 Němců v Klatovech dlužno přičísti na vrub němčícím Židům a důstojnictvu" a konstatuje hned následující větou: "Jinak jsou Klatovy v podstatě českými." - pozn. překl.).
Když 5. května roku 1945 vypuklo v Protektorátu povstání, nepomyslil nikdo z nás Němců na to, že by Češi tak beze slitování udeřili proti všemu německému. V těch dnech se teprve mnoha Němcům otevřely oči. Zase jednou jsme pochopili, že Češi jsou hrdinové až poté, když proti nim stanou bezbranní lidé.
Také pro mne počala tehdy cesta utrpení, která měla trvat hned několik let. Klatovští se v letech 1945 a 1946 vyznačovali obzvláštní krutostí. Nezastavili se ani před masovými vraždami. Už v noci z 5. na 6. května započali se svými akty násilí vůči zadrženým Němcům. K těm nejhorším došlo ve vazební věznici krajského soudu (od roku 1959 tu bylo umístěno horšovskotýnské pracoviště Státního oblastního archivu v Plzni - pozn. překl.), kde už tehdy našly své pravidelné uplatnění jak "pětiocasá kočka" (rozuměj karabáč, v originále "fünfzüngige Katze" - pozn. překl.), tak gumový obušek. Zvláště obávané bylo "fackovací komando" (v originále "Prügelkommando" - pozn. překl.). Všichni příslušníci této bandy - dala by se tak nazvat - nosili při sobě neustále kovové trubky, jimiž zadrženým uštědřovali 30 až 50 dobře mířených úderů. Kdybych chtěl metody těch trýznitelů popsat blíže, vydalo by to na obsáhlou knihu.
Obzvlášť hanebné bylo, že se dopouštěli násilí také na mnoha německých vojácích. Po šest let naši chlapci (v originále "unsere Landser", tj. "naši obyčejní vojáci", poněvadž výraz "Landser" odpovídá staršímu i v češtině známému označení "lancknecht" - pozn. překl.) musili lehat v blátě, byli podrobeni nejhorším nárokům, zimě a kdovíčemu všemu jinému. Po pádu se chtěli nejkratší cestou dostat ke svým milovaným. Mnozí měli štěstí, mnozí však byli Čechy pochytáni jako divá zvěř a bylo jim podstoupit těžká muka. Tisíce jich už domů nikdy nedošli. O jejich osudu by české lesy mohly vyprávět - ony ale mlčí a blízcí těch mrtvých se nikdy nedovědí, kde našli jejich otcové a synové místo svého posledního spočinutí. Viděl jsem hodně vojáků do modra zbitých už ve chvíli, kdy byli přivlečeni do věznice. Se zdviženýma rukama, obličej otočen ke zdi vězeňského dvora, musili ti ubožáci strpět bezpočet ran, které na ně dopadaly. Leckterá z těch zdí o tom snad dodnes nese svědectví. Zdvižené paže až po dlaně zbité do krvava zanechaly rudý otisk v omítce. Česká lůza, která se dá najít ve všech vrstvách toho národa, se s tím ovšem nespokojila. Aby utišily českou žízeň po krvi, vynášely mimořádné lidové soudy urychlené ortely. Stovky naprosto nevinných Němců (v originále "vollständig unschuldig" - pozn. překl.) byly odsouzeny k smrti. Zcela odporné bylo, že jejich cestě na popravu přihlíželo právě tu v Klatovech mnoho žen a dětí. Děsilo mne, s jakou škodolibostí a triumfem dav popravám asistoval.
Nás, kteří jsme vězeli v žaláři, trápila vedle hladu především obava z nejisté budoucnosti. Pro Němce, jimž byly uloženy mnohaleté tresty nucených prací, byla soudní vazba jen počátkem nového utrpení. Obvykle byli vysláni na nejtěžší úseky uhelných a uranových dolů. Strážní nešetřili posměšnými výroky druhu: "Viděli bychom vás nejraději dva metry pod zemí." Mnozí z nás snášeli všechny ústrky a týrání zmužile. Nemálo vězňů se ovšem ocitlo na pokraji psychického zhroucení, zejména pokud je postihla při práci nemoc. Během let se chování věznitelů ovšem přece jen změnilo a náš život byl o něco snesitelnější.
Copak se stalo s českými "hrdiny prvního sledu" z let 1945 a 1946? Mnozí z nich sedí dnes pod zámkem jako kdysi my. Nemálo z nich opustilo svou vlast. Ti z nich, kdo zůstali za ostnatým drátem, měli smůlu a sdílejí týž osud, který chtěli připravit nám. My němečtí vězňové jsme měli to štěstí, že jsme vždycky co možno brzy zjistili, jaký vroubek má ten či onen z Čechů na svědomí. Ti rozumnější z nich k nám hledali cestu. Téměř všichni tvrdili, že se na Němcích ničím neprovinili. Většina z nás měla ovšem nos na podobné věci a dovedli jsme rozeznat zrno od plev.
Kdo nese vinu na vyhnání Němců? Měli jsme ve vazbě možnost číst leckterou knihu, která není svobodnému světu dostupná. Každý sudetský Němec by měl znát práci Zdeňka Fierlingera "Ve službách ČSR". Fierlinger byl za války českým velvyslancem v Moskvě a seznamuje nás ve své knize jak se svými názory, tak s diplomatickými depešemi a událostmi s diplomatického života vůbec. Z jeho vývodů je jasné, že podnět k vyhnání sudetských Němců vzešel od Beneše. Oba svazky knihy zřejmě už zmizely v Československu z veřejných knihoven. Vypůjčit se z nich nedaly už od roku 1953. Je až neuvěřitelné, na základě jakých lží Beneš dosáhl svého cíle.
Jaký názor na sudetoněmecký problém mají Češi dnes? Ti slušní mezi nimi své soukmenovce, kteří se vydali v roce 1945 a později do pohraničí, nazývají "zlatokopy". Většina podobných živlů tam ostatně nevytrvala, poněvadž už prostě nebylo čeho se zmocnit. Mnozí z nich po roce 1948 stejně všechno, co zabrali, zase ztratili a jsou dnes chudší než my. Často mě Češi utěšovali: "Vraťte se do pohraničí zpátky a už se zase nějak dohodneme. Když se to na obou stranách propagandisticky připraví, bude to možné."
Kdo by mi chtěl zazlívat, že na základě hořkých zkušeností, nabytých během mého věznění, zněla má odpověď takto: "Potom, co se stalo, je možné sousedství, ale společný život v jednom státě si už představit opravdu neumím."
V poslední době vynaložila česká vláda mnoho úsilí, aby obraz pohraničí vylepšila (v originále "um das Grenzgebiet urbar zu machen" - pozn. překl.). Člověk se musí smát, když o tom čte. Osidlování pohraničí stojí český stát nespočetné miliony, cíle však nemůže být dosaženo. Ani ekonomické výhody, které vláda Čechům ochotným usídlit se v těchto oblastech zajišťuje, nevedou k úspěchu. Náš domov čeká - na nás!


Hoam!, 1957, č. 3, s. 25-26

Zajímal mě osud autora těchto upřímných, byť leccos zamlčujících a bezvýchodných řádků. Jaký stát by si asi představoval, v němž by Němcům v Čechách kynul znovunavrácený domov a kde by nemusili žít s Čechy pospolu? On sám se narodil v šumavském Perneku čp. 2 dne 12. září roku 1911, kdy byly české země ještě pevnou součástí rakousko-uherské monarchie. Jeho otec Josef Pleischl byl synem sedláka z Maňavy (Deutschhaidl) čp. 6 Wenzla Pleischla a jeho ženy Elisabeth, roz. Kindermannové z téhož maňavského stavení. Josef Pleischl legitimizoval svého syna Aloise (*9. dubna 1899) a dceru Marii (*19. srpna 1901), které měl s Marií Stutzovou z Perneku čp. 2, až sňatkem s jejich matkou dne 30. září roku 1901 v Želnavě (Salnau), kterým se na mohutný pernecký statek z Maňavy přiženil. Když August Pleischl 30. listopadu 2002 v bavorském Petersbergu jednadevadesátiletý skonal, žila z osmi dětí Josefa a Marie Pleischlových už jen Augustova sestra Anna. Jeho samého ve smrti cestou do domova věčného předešli sestra Maria (*1901) už v roce 1912, bratr Karl (*1913) v roce 1978, sestra Paula (*1904) v roce 1984, bratr Alois (*1899) v roce 1991, bratr Johann (*1910) v roce 1996 a bratr Josef (*1907) v roce 2001. Onen domov čeká opravdu nás všechny. Ten "navrátilec", doslova "navrátilec domů" ("Heimkehrer") z titulu textu nakonec hovoří jen o poválečném Německu, kam se někdy v půli padesátých let August Pleischl z Perneku vydal ještě půl století žít a pokojně zemřít.

- - - - -
* Pernek / Klatovy / † † † Petersberg (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o svatbě jeho rodičů 30. září 1901 v želnavské oddací matrice
Záznam želnavské matriky o narození Augustovy sestry Marie, legitimizované až pozdějším sňatkem Josefa Pleischla s Marií Stutzovou
Záznam želnavské matriky o narození Augustova bratra Aloise Pleischla v Perneku čp. 2, legitimizovaného opět až pozdějším sňatkem Josefa Pleischla s Marií Stutzovou
Podle jména a adresy by na těchto snímcích fotoateliéru Seidel z let 1920 a 1921 měli být jeho sourozenci Alois a PaulaPodle jména a adresy by na těchto snímcích fotoateliéru Seidel z let 1920 a 1921 měli být jeho sourozenci Alois a Paula
Zpustlé stavení Pleischlových v PernekuZpustlé stavení Pleischlových v Perneku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist