logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEINRICH PLECHINGER

Čarodějnice ve mlýně

Skutečná událost ze Šumavy


Za jednou šumavskou osadou (v originále "hinter einer Ortschaft im Böhmerwalde" - pozn. překl.) stojí na šplounajícím potoce starý mlýn, zbudovaný někdy kolem roku 1600 a měnící často své majitele. Ke mlýnu náležely pozemky o rozsahu přes 30 hektarů. Před dávnými časy vlastnil stavení jeden starší mlynář, který ho převzal po otci. Usedlost byla velice výnosná a dokud byl mlynář až dosud čilý a všude byl schopen přiložit ruku k dílu, šlo všechno jako po drátku (v originále "am Schnürlein" - pozn. překl.). S přibývajícím věkem mu ovšem ubývaly síly a on už nemohl celé hospodářství obstarat jako dřív. Navíc byla i jeho žena, trápená velice bolestným neduhem, už léta upoutána na lože. Tři dcery, které by mlynáři mohly být pilně k ruce, byly příliš nóbl, než aby si snad ušpinily ručky u krav ve chlévě kydáním hnoje. Z tohoto důvodu připadla všechna práce čeledi, která hospodařila podle vlastního uvážení. Ještě tak nejlépe na tom byli koně, které opatroval svědomitý pacholek, s hovězím dobytkem a s prasaty to ale šlo z kopce. Krávy bučely hlady, přestože měly plné krmelce.
Jednoho dne povídá hlavní děvečka (v originále „Großmagd“, česky se říkalo i „staršinka“ – pozn. překl.) mlynáři: "So geht es nicht mehr weiter. Vor zwei Wochen ging eine Kalbe und ein Schwein ein und jetzt sind wieder zwei Kühe aufstößig. Der Stall ist verhext!" (tj. "Takhle už to nejde dál. Přede dvěma nedělema pošlo jedno tele a jedno prase a teď jsou zase dvě krávy bez chuti žrát. Ten chlív je vočarovanej!" – pozn. překl.) Načež byl vyrozuměn Honnes, který měl hospodářství v blízké osadě a jako vedlejší zaměstnání provozoval pohodnictví (v originále „die Wasenmeisterei“, česky se pohodnému říkalo i „drnomistr" či "ras" a příjmení Kundera pochází zřejmě od toho, že pohodný dřel kůži z koní nebo koz /Kozdera/ a i sýkora koňadra má jméno po své průbojné krutosti vůči koním – pozn. překl.).
Když se Honnes objevil ve mlýně a mlynář se mu svěřil se svou nesnází, řekl: "Diese Hexe werden wir bannen." (tj. "Tu čarodějnici musíme zažehnat." – pozn. překl.) Zamumlal do svého rozcuchaného plnovousu několik zaklínadel, udělal křídou tajuplné znamení na dveřích chléva a zase se vzdálil. Ještě téhož týdne však zdechla dvě prasata a jedno tele. Honnes byl na tu čarodějnici krátký.
Teď se tedy mlynář vypravil do Romansfelden, osady za horním městem Bodenmais (česky se mu říkalo i "Boží Mysl" – pozn. překl.) v Bavořích. Tam se nacházel jeden drnomistr, který měl v okolí pověst léčitele dobytka (v originále "Viehdoktor", což má ovšem v němčině i význam "šarlatán" či "podvodník" – pozn. překl.). Tomu referoval mlynář o svém očarovaném chlévě. Byl pozván k obědu a po skončeném jídle vydal se mlynář zase na cestu k domovu a ten drnomistr, který se chtěl hned začít případem zabývat, ho provázel. Když se k večeru objevili ve mlýně, obhlédl léčitel chlév i dobytek. Později se vydali do velké světnice a pochutnávali si na uzeném mase s knedlíky a zelím, načež drnomistr prohlásil, že musí tu věc vyřídit ještě dnes, poněvadž má příští den na práci něco jiného. Slíbil věc bezpodmínečně uzavřít a požádal mlynáře, zda by mohl za provedení úkonu dostat jeho svatební oděv ženicha a nějakou novou košili. Tenkrát byly takové šaty a prádlo drahé a vzácné. Mlynář slíbil však žádané poskytnout.
Drnomistr si teď vyžádal balík čistých hadrů, ostrý kartáč a dvě vědra na vodu. Než se vydal do chléva, řekl ještě, že při proceduře nesmí být rušen. Proto se museli všichni obyvatelé mlýna během té doby modlit růženec, odříkávat litanii ke sv. Linhartovi (v originále "zum hl. Leonhard", tj. k "patronovi dobytčích stád" – pozn. překl.) a vyznání víry s následujícími deseti Otčenáši.
Během té pobožnosti mlynářových lidí se vydal "Viehdoktor" do chléva, vyčistil jesle a žlaby od už měsíce se tam nacházejícího zetlelého a páchnoucího krmení, nanosil od mlýnského potoka opakovaně plná vědra vody, kterou všechno vykartáčoval a vymyl, až mu tekl pot po čele i po zádech. Pak učinil totéž i v kotcích pro prasata a když byl se vším hotov, prorazil v ostění dveří do chléva díru, na malý lístek napsal několik řádek, sroloval ho a vložil do té díry, kterou ucpal dřevěnou zátkou.
Prostřed růžencové modlitby náhle zazněl zvon od mlýnského složení, ohlašující prázdný zásobník. Mlýnský tovaryš se hned zvedl z pokleku a běžel dosypat zrní. Ze zvědavosti pak pohlédl k zadnímu oknu chléva, co drnomistr činí a spatřil ho v usilovném díle. Když byl ten s prací u konce, odebral se do světnice, kde se všichni zvedli od modlení. Řekl mlynáři, že teď bude už všechno v pořádku, když
1. mlynář od nynějška nezanedbá o nedělích a svátcích návštěvu bohoslužeb;
2. před každým krmením se přesvědčí o čistotě jeslí a žlabů;.
3. bude čeledi hledět při práci bděle na prsty.
Po vydatné večeři se vydali všichni na kutě. Následujícího rána doprovodil drnomistr mlynáře do chléva, kde se majitel nemohl ani dost vynadivit chuti a žravosti svého skotu a bravu. Drnomistr se rozloučil a v mlynářových svátečních šatech a s ranečkem uzeného zamířil na cestu domů.
Od té doby nezanedbal mlynář jedinou nedělní a sváteční bohoslužbu, neopomněl ani vést patřičný dohled na svou čeleď a jeho krávy i prasata prospívaly přímo vzorně.
Když zvědavý pacholek po čase odzátkoval díru v ostění chlévských dveří a vytáhl z ní lístek papíru tam vložený, uviděl na něm stát psáno:

"Gottvertrauen, Reinlichkeit und Fleiß
treiben immer alle Hexen aus!"
(tj. "Víra v Boha, čistotnost i píle jednostejná
všecky čáry vyženou ze mlejna!" - pozn. překl.)


Glaube und Heimat, 1953, s. 111

P.S. Musím přiznat, že jsem si zaveršoval v tomto případě i německy. V Plechingerově podání zní totiž závěrečná průpověď v německém originále takto:

"Gottvertrauen, Reinlichkeit und Fleiß
vertreiben alle Hexe!"

Dešenice - nejstarší farnost na Královácku

Dešenický farní kostel byl postaven někdy kolem roku 1300. O něco později teprve byl zbudován kostel v Nýrsku (v originále "in Neuern" - pozn. překl.). V roce 1380 stála farnost pod patronátem Viléma Kanického z Čachrova a Racka z Dešenic (v originále "Wilh. v. Tschachrau und Razek von Deschenitz" - pozn. překl.). Jak uvádí pamětní kniha (v originále "Memorabilien-Buch" - pozn. překl.), byl farní kostel během náboženských nepokojů v Čechách po dlouhý čas zpustlý a byl naposledy v rukou heretického duchovního. Ten musel být po roce 1620 farářem z Nýrska a hrabětem Kocem z Dobrše, pánem v Bystřici nad Úhlavou (v originále "Kotz v. Dobrsch, Herr von Bistritz" - pozn. překl.) odstraněn z fary ozbrojeným násilím. Dešenice, jejichž kostel byl zcela zničen, byly přifařeny k Nýrsku, ale tak, že patronátní právo zůstalo dešenickému panství.
Pro posouzení náboženských poměrů na Šumavě je zvláště důležitá okolnost, že kolem roku 1600 a ještě dlouho poté na Královácku, tj. na území králováckých svobodných sedláků (v originále "im künischen Gericht /Gebiet der königlichen Freibauern/" - pozn. překl.) neexistovala nijaká vlastní farnost a toliko jediná královácká rychta, jmenovitě malé území při obci Svatá Kateřina (v originále "das kleine Gebiet von St. Katharina" - pozn. překl.), náležela ke katolické farnosti, a sice té nýrské. Ostatní královácké rychty byly přiděleny kostelům v Dešenicích, ve Velharticích a v Mouřenci (v originále "Welhartitz und Maurenzen" - pozn. překl.), které byly ovšem všechny spravovány utrakvistickými duchovními. Nedaleko položený kostel sv. Václava postavil roku 1652 Adam Hynek Vrabský Tluksa z Vrabí, pán na Dešenicích (v originále "Adam Wrabsky, Herr auf Deschenitz" - pozn. překl.). Nacházel se u něj i katolický hřbitov, který byl ovšem roku 1700 zrušen a je zchátralý.
V roce 1670 byla farnost vdovou po Rudolfu baronu Vrabském z Vrabí Evou Marií obnovena a byl v ní ustaven a dotován vlastní farář Ignaz Lobner. Roku 1685 byla na faře založena farářem Paulem Josefem Weychenhannem na ní se nacházející pamětní kniha. Po dřívějších zápisech není k dispozici nijaká stopa.
V roce 1711 byla postavena nová farní budova a devět let nato roku 1720 zdokonalen farní kostel mj. novým presbyteriem, zřízeným na náklady hraběte Viléma Kolowrata, pána na Dešenicích.
Pozoruhodná je i skutečnost, že v nepokojných letech 1419-1434 byly zpustošeny následující osady: Horní Nýrsko, Hodousice, Stará Lhota, Špatův Dvůr (v originále "Oberneuern, Holletitz, Freihöls, Spaten" - pozn. překl.) a tři k Dešenicím náležející vsi, které už nebyly nikdy obnoveny. Předtím zmíněné osady ležely sto let pusté a bez obyvatel.
Z těchto záznamů je patrno, že už naši předkové se museli probít velice těžkými časy a i nám dal bůh domov obnovit.
Také dnes chceme, a to i kdyby měly přijít rány ještě těžší, důvěřovat Bohu a nevzdávat se naděje, že se nám zbudovat domov podaří i napříště (v originále "die Hoffnung nicht aufgeben, in der Heimat wieder aufzubauen" - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 1950, č. 3, s. 8-9

I ze soupisu odsunutých obyvatel Dešenic, který je součástí bakalářské práce Marie Habadové na Západočeské univerzitě z roku 2014, lze odvodit, že příjmení Plechinger nosila téměř třetina z nich. Heinrich Plechinger má v tom soupisu rovněž své místo, a protože figuruje na stránkách časopisu Glaube und Heimat opakovaně (naposledy roku 1956 na s. 118) jako rodácký zpravodaj, je třeba věnovat mu bližší pozornost. Narodil se v Dešenicích (prý má to místní jméno něco společného s dešti tam pod horou Prenet v Královském Hvozdu, spíše ale s nějakým deskovým statkem) 22. dubna roku 1879 poté, co se jeho otec Georg Plechinger (*23. dubna 1849 v Dešenicích čp. 17) po smrti své první manželky Anny, roz. Pinlové, s níž měl syny Franze (*1873) a Gustava (*1875), jakož dceru Theresii (*1877), dne 24. července 1878 (v matrice je psán jako povoláním "Musiker") podruhé oženil s Katharinou, roz. Urbanovou (*28. března 1855 v Hodousicích čp. 11), která mu porodila další dva syny Heinricha (*1879) a Josefa (*1881) a dceru Annu (*1885), jak vysvítá z archu sčítání lidu z roku 1890. Další archy sčítání lidu z let 1910 a 1921 už vykazují v obou případech na dešenickém domě čp. 146 jako majitele "našeho" Heinricha Plechingera se ženou Annou (*3.února 1884 v Dešenicích) a třemi dcerami Annou (*1906), Katharinou (*1908) a Hildegard (*1910). Je tu označen jako "Landwirt" a "Musikführer", což by se v hovorové češtině dalo snad vyjádřit i jako "muzikfíra" a obdobou třeba ke spisovnému výrazu dílovedoucí výrazem "hudbyvedoucí". Co tam asi všechno hráli? Jeho naděje na návrat "domů" do Dešenic nedošly naplnění a jeho adresa zněla naposledy Maichingen, což je dnešní část okresního města Sindelfingen ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Už jen o něm, nikoli jím psaným textem, Glaube und Heimat referuje v roce 1968 u příležitosti jeho devětaosmdesátin, dále už nikoli. Firma Plechinger, nevím zda s nějakou vazbou na Dešenice, tam ještě po padesáti letech roku 2018 provozuje opravnu a půjčovnu aut. Však to na Královský Hvozd není odtud nijak blízko.

- - - - -
* Dešenice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Arch sčítání lidu z roku 1890 pro dům čp. 146 v Dešenicích s rodinou Plechingerovou včetně lístku s podrobným záznamem o něm
Na arších sčítání lidu z let 1910 a 1921 je Heinrich Plechinger uveden jako majitel domu
Nositelé příjmení Plechinger i s ním a jeho rodinou v soupisu odsunutých obyvatel Dešenic
Pohlednice nýrského fotografa F. Kocha z roku 1913 zachycuje dešenický kostel a školu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist