logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS PINNER

Velikonoční zvyky ve Vyšším Brodě a okolí

Už před Květnou nedělí chodili chlapci na dlouhé lískové pruty (v originále "Haselruten /Schößlinge/" - pozn. překl.), které už uměli venku najít, také na ratolesti jívy s kočičkami, větévky zelené thuje, modřínů a buků. Hospodář (v originále "der Bauer" - pozn. překl.) z nich spletl mohutnou "Weihpalm" (tj. "palmovou ratolest" , označovanou česky i "beran" - pozn. překl.), která odpovídala velikosti a významu jeho selské usedlosti (v originále "Größe des Hofes" - pozn. překl.). Dlouhá, opravdu dlouhá musila být. Zdobily ji hedvábné stuhy, které už měla selka nachystány.
Ten, kdo neměl žádného chlapce v domě, musil si zamluvit k nesení palmové ratolesti na Květnou neděli nějakého ze sousedství, kde jich bylo často i víc, kteří neměli nijakou "palmu", kterou by mohl nést (v originále "die keinen ,Palm' zu tragen hatten" - pozn. překl.), a na Květnou neděli ho přijmout do svého domácího společenství. Obnášelo to kromě pohoštění i "Trinkgeld" (tj. "zpropitné" - pozn. překl.) a velikonoční vajíčka.
Dny před Velikonocemi byly na selském stavení a ve dvoře vyhrazeny velkému jarnímu úklidu. Sedlák a jeho čeleď seli oves.
Už na Zelený čtvrtek začalo barvení vajec a pečení bábovky (v originále "Guglhupfbacken" - pozn. překl.), v češtině je ovšem pro tuto "bábovku" obvyklejší označení "mazanec", viz k tomu webové stránky Maminčiny recepty - pozn. překl.); každý z obyvatel domu dostal na Bílou sobotu v ošatce na chleba bábovku obloženou kolem dokola obarvenými vajíčky. Na Zelený čtvrtek odlétaly zvony do Říma a hoši s řehtačkami ohlašovali hlasitými zvuky až do Bílé soboty čas k modlení. Po pěti hodinách obcházení s řehtačkami si odnášeli domů svou odměnu: velikonoční vajíčka, bábovky a peníze.
Pak začala na návsi velká hra s vejci (v originále "das große Eierspiel" - pozn. překl.), sekání vajec penězi: vejce bylo položeno na zem a nějakou mincí zasahováno jako cíl. Pokud zůstala mince ve vejci vězet, patřilo vejce střelci; pokud minula svůj cíl, připadla majiteli vajíčka. Další hrou bylo "pekání" vajec (tj. ťukání jedním vejcem o druhé, které déle vydrží nenakřápnuto - pozn. překl.). Ten, kdo vlastnil tzv. "Pechspitz" (tj. vejce na špici obratně otevřené a naplněné smolou /německy "Pech"/, takže bylo mnohem tvrdší - pozn. překl.), byl ovšem ve výhodě. Koulení vajec po dvou násadách od hrábí (v originále "das Eierrollen auf zwei Rechenstangen", v jiných pramenech je řeč o "Eierkegeln" - pozn. překl.), při čemž byly hrábě vepředu přeloženy křížem přes sebe, způsobovalo mnoho radosti a bylo ze všech zmíněných her asi tou nejkrásnější.
Po Vzkříšení na Bílou sobotu chodili si dospělí mládenci ke svým nejmilejším pro velikonoční výslužku (v originále "das Osterpackel", tedy doslova "velikonoční balíček" či "velikonoční paklík" - pozn. překl.), která sestávala z barevných vajec a škrábaných kraslic - škrábání ocelovým hrotem bylo opravdové umění - a jiné malé upomínky a předměty osobní potřeby. Leckterý milovník odešel ovšem pomazán či polit a sklidil jen posměch.
Velikonoční výslužku si musil každý zasloužit. Při josefském posvícení 19. března měli mládenci příležitost se řádně předvést.
Na Velikonoční neděli byly svěcené "palmy" rozebrány, lískové pruty rozřezány na kousky a zrobeny "palmové kříže", které sedlák po obědě donesl na obilné pole a zarazil je doprostřed něj. Každé obilné pole tak dostalo svůj "Palmkreuzl" (tj. "palmový křížek" - pozn. překl.). Ženci dávali při sklizni pozor na to, kdo se k němu dostane. Když se lískový prut ujal (z českých pověstí známe lískový prut v podobě Přemyslovy otky jako symbol životaschopnosti rodu, otka v podobě okované tyče sloužila v zemědělské práci k oškrabování pluhu - pozn. překl.) a vyrazily z něho zelené listy, pak žnec zavýskal a vetkl si zelenou ratolístku za klobouk. Pokud byl dosud svobodný, byla před ním brzká svatba. Pokud byl už ženat, měl se brzy účastnit něčí svatby nebo čekat přírůstek v rodině.


Hoam!, 1951, č. 3, s. 4-5

Rodový katastr vyšebrodské matriky nám dovoluje nahlédnout hlouběji do posloupnosti "kaltenbrunnských" Pinnerů, s nimiž můžeme začít své pátrání řekněme Andreasem Pinnerem (1783-1836) na tamním čp. 10, synem Josefa Pinnera a jeho ženy Johanny, roz. Kaufmannové, který si v listopadu roku 1810 vzal za manželku Marii Oppenauerovou (1791-1863), dceru Sebastiana Oppenauera rovněž z Kaltenbrunnu a Kathariny, roz. Kroiherové z Herbertova, a měl s ní pak 12 dětí, z toho 6 synů a 6 dcer. Jeden z jejich synů, Franz Pinner (1823-1897), oženil se v říjnu 1848 s Mariannou Schmidingerovou (1819-1890), dcerou Adalberta Schmidingera z Kaltenbrunnu a Marie, roz. Krammerové z Jílovic (Gilowitz). a měl s ní 6 dětí, z toho 4 syny a 2 syny. Jeden z jejich synů, Johann Pinner (1854-1924), vzal si v listopadu 1881 za ženu Katharinu, roz. Pinnerovou (1855-1922), dceru Mathiase Pinnera z Kaltenbrunnu a Marie, roz. Galli z Herbertova (Gerbetschlag), jejíž matka pocházela z Petřejova (Bretterschlag). Ti dva, v nichž se spojily dva rody Pinnerových, měli spolu jen dvě děti: Marii (1882-1940), která se roku 1904 v rakouském Linci provdala a za války tam i zemřela, a Josefa, narozeného dne 29. ledna 1875 v Kaltenbrunnu čp. 5, ve stavení matčiných rodičů, tedy ještě před svatbou svých rodičů vlastních (na záznamu ve vyšebrodské křestní matrice je vedle podepsaného přiznání Johanna Pinnera k otcovství jako jeden ze svědků podepsán i Dr. Emil Putschögel, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže). Johann Pinner hospodařil už na rozdíl od svého otce z čp. 10 na kaltenbrunnském statku čp. 9 (část toho stavení podle leteckých snímků, vystavených na webu Kontaminovaná místa, ještě stojí), jeho syn Josef je už psán v rodovém katastru jako "Inwohner" ve Vyšším Brodě čp. 143. Tam ve Vyšším Brodě se 8. ledna 1912 Hans Pinner i oženil s Theresií Woisetschlägerovou, narozenou 3. září 1881 v dnes zaniklé Kamenné (Stein) čp. 8 jako dcera tamního chalupníka Johanna Woisetschlägera a jeho ženy Anny, roz. Woisetschlägerové z Kaltenbrunnu čp. 34. Jejich prvororozencem byl 29. května 1913 syn Johann (měli pak ještě tři dcery: Josefu, Marii a bezejmennou (Anonymu), zemřelou ve 4 měsících, naposledy v roce 1929 syna Franze), náš autor Hans Pinner. Vím, že žil v roce 1951, z něhož pochází naše textová ukázka, ve Wittislingen ve švábském zemském okrese Dillingen an der Donau, připomínka jeho sedmdesátin míří už do Adelshofen v mnichovském regionu (vzdušnou čarou je odtud do Mnichova (München) 37 a půl kilometru. Byl léta pověřencem "domovského okresu Kaplice" (jako "Heimatkreisbetreuer von Kaplitz" je označen jak v "Hoam!" z roku 1954, tak v rakouském listu "Sudetenpost" z roku 1980!). Naposledy zaznamenal krajanský časopis v roce 1984 jeho jednasedmdesátiny. Pak už bylo ticho po pěšině. Pořád jsem doufal, že ho na ní v tolik zmlklém Vyšebrodsku někdy potkám, třeba o Velikonocích u jeho rodných Studánek na grošovaném selském koni. V roce 2013 mi ale Klaus Mohr poslal úmrtní lístky jeho a jeho ženy - zemřel v roce 1984.

- - - - -
* Studánky, Vyšší Brod

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Velikonoční jízda ve Vyšším Brodě - na bělouši sedí Hans Pinner
Rodový katastr vyšebrodské matriky ho mezi dětmi Josefa a Theresie Pinnerových uvádí jako prvorozeného
Úmrtní lístky Hanse Pinnera a jeho ženy Kathi, roz. Veitsové,
vnučky malíře Franze Veitse a sestry jeho vnuka Fritze VeitseÚmrtní lístky Hanse Pinnera a jeho ženy Kathi, roz. Veitsové,
vnučky malíře Franze Veitse a sestry jeho vnuka Fritze Veitse
Z jeho pozůstalosti má Jihočeská vědecká knihovna několik ročníků krajanského časopisu - na jedné z obálek je Pinnerova tehdejší adresa hned vedle šumavské hymny a litografie s adresátovým rodným Vyšším Brodem podle obrazu Augusta Hauna (1815-1894)
Znak města Adelshofen, kde stopa po něm mizí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist