logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WALTER FRANZ PILS

Madonin div z Německého Benešova

Kaplická silnice (v originále "Kaplitzer Straße" - pozn. překl.), která vede z naší obce (rozuměj Německý Benešov, dnešní Benešov nad Černou - pozn. překl.) západním směrem, byla pro mne branou do světa. To po ní jsem pokaždé opouštěl naše tiché šumavské městečko, když jsem po školních prázdninách musil zpátky do krumlovského gymnázia či později za války nazpět ke své jednotce luftwaffe v obsazené (Čech by asi řekl spíše okupované - pozn. překl.) Francii. Byla zbudována teprve počátkem minulého (rozuměj devatenáctého - pozn. překl.). Do té doby vedl veškerý dopravní provoz do Kaplice po "dluhošťské cestě" (v originále "über den Ottenschlager Weg" - pozn. překl.), která severně odsud míjela tak řečený Galgenberg (tj. "Šibeniční vrch" - pozn. překl.). V jeho blízkosti nacházeli sedláci opakovaně na polích lidské kosti. Tady opravdu stávala, jak mi otec jednou vypravoval, místní šibenice. Kromě ní se tu nacházely hroby z časů morové rány a takzvaný morový sloup (Pestsäule), k nim rovněž odkazující. Není divu, že celé to místo bylo, co z mládí pamatuji, považováno za strašidelné a lidé se mu, zejména pak za tmy, úzkostlivě vyhýbali.
Při nové Kaplické silnici stával právě v úseku, zaručujícím poslední výhled na Stifterovo údolí (Stiftertal) a otcovský dům, v louce už kamenná boží muka /v originále "ein Bildstock aus Stein" - pozn. překl.) s obrázkem Madony, umístěným na ně zbožnou rukou ke cti Božské Matky. Mohlo mi být tak třináct nebo čtrnáct let, když sem jednou zase zamířily mé kroky. A musil jsem konstatovat, že se malba na plechu nachází v opravdu žalostném stavu. Obličej Mariin byl téměř úplně porušen rzí a z pozlaceného meče, kterým bylo prokláto její planoucí srdce, se dala rozeznat snad leda rukojeť. Podle všeho to nebyl ani nijaký zvláštní umělec, kdo se tu pokusil o kopii jednoho z barvotisků, jaký visel snad v každém "Božím koutě" (v originále "Herrgottsswinkel" - pozn. překl.) zdejších selských stavení spolu s obrazem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a jaký se dal pořídit v blízkých poutních místech Maria Trost (rozuměj poutní kostel Panny Marie Utěšitelky - pozn. překl.) v Dobré Vodě u Nových Hradů (Brünnl) či Maria Schnee (rozuměj Svatý Kámen u Rychnova nad Malší - pozn. překl.) za pár korun.
K mému rozhodnutí došlo zcela spontánně: budu ten obraz restaurovat, a sice tajně, aniž bych o tom někomu řekl byť i jediné slovo (v originále "ohne jemandem auch nur ein Sterbenswörtchen davon zu sagen" - pozn. překl.), počítaje v to i mé rodiče. Nebyl jsem si totiž tenkrát docela jist, zda můj úmysl není nějakým trestným činem. Poté, co jsem se jednoho dne ujistil, že v blízkosti není živé duše, přivalil jsem ke kamennému dříku božích muk pár velkých balvanů, vystoupl výš a odloupl zrezivělý plech z kamenného výklenku, zatímco levou rukou jsem objímal sloupek. S bušícím srdcem jsem donesl svou kořist pod pláštěnkou do deště domů do připraveného úkrytu. Nacházel se v nepoužívaném koutě půdy nad stodolou, kam se dalo vlézt jen po žebříku dírou ve zdi.
Tady jsem uchovával své tajné poklady: množství svázaných ročníků "Meggendorfer Blätter (humoristický časopis, nazvaný tak podle mnichovského ilustrátora Lothara Meggendorfera /1847-1925/ a vycházející v letech 1889-1928 - pozn. překl.) a "Gartenlaube" (snad nejpopulárnější ilustrovaný německý časopis vůbec z let 1853-1944 - pozn. překl.) s jejich napínavými historkami a dovednými obrázky k aktuálním kdysi událostem, jako třeba k potopení Titaniku. Také různé nástroje a malířské náčiné jsem tu shromažďoval. Tady nahoře jsem zrezivělou tabuli začal nejprve pečlivě šmirglovat, když jsem však zjistil, že by to bylo příliš namáhavé a že rez už zapracovala opravdu ošklivě, poohlédl jsem se po nové tabuli a u Karliho Hofflelnerů jsem brzy našel tu pravou. Obracel jsem se pak k němu vždycky o radu, když jsem měl nějaký problém se svým jízdním kolem. Často mně musel svařovat vidlici, poněvadž jsem si neodpustil sjíždět na bicyklu schody. Příhodný plech, který jsem u něho získal, byl dokonce zinkový, se zárukou, že nikdy nezreziví. Hned naproti u Pepiho Bauera jsem získal i plechovku se zbytkem "základní barvy pro nátěry vnitřní i vnější" (v originále "Vorstreichfarbe für innen und außen" - pozn. překl.), po jejímž použití jsem mohl přikročit k vlastní práci.
Něco kopírovat se mi příčilo. Bolestná Madona se skleslým obočím a mečem v srdci mi působila nevýslovnou bolest a byla mi vlastně navýsost nesympatická. Rozhodl jsem se pro mladou, šťastně se usmívající Madonu prostřed luk, posetých květy, podobnou té, které byl obraz v duchu určen, v náručí baculaté, líbezně rozesmáté Jezulátko, které se rozpustile ohání po pestrém motýlkovi.
Poněvadž k vyschnutí malby a posledního krycího nátěru fermeží bylo třeba vyčkat více nežli čtrnácte dnů, mohl jsem své tajemství zplna vychutnat i se vším strachem, který by mohl prozradit zloděje, jakož s nevyslovným potěšením nad vydařeným dílem, než konečně věc došla tak daleko, že jsem jednoho pozdního večera mohl za pomoci kapesní lampy svou "luční Madonu" vsadit nazpět do výklenku božích muk. S napětím jsem pak vyčkával jakéhokoli ohlasu, přinejmenším ze strany majitelky louky, o níž jsem věděl, že pravidelně nakupuje v dědečkově krámě (autorův děd z matčiny strany Ignaz Pascher byl německobenešovským pekařem - pozn. překl.). Skutečně se brzy nato objevila a vzrušeně vykládala, cože se stalo. Poněvadž široko daleko nebylo umělce, jemuž by se dala přemalba připsat, hovořila hned ve své prosté nábožnosti o zázraku, učiněném divu. Pozdní chodci měli prý dokonce za noci na zmíněném místě zpozorovat jakousi záři, což tvrdošíjnou fámu o zázraku jen dále přiživilo.
Takovou reakci veřejnosti jsem arci neočekával a toliko jsem žasl, jak je prostá duše plna lidové víry nakloněna podobnou nevysvětlitelnou příhodu okřídlit gloriolou nadzemského divu.


Hoam!, 1999, č. 9, s. 15-16

Paprsek světla - narozen v roce 1919

Pln starostí hleděl venkovský učitel Ignaz Pils z vysokého okna svého skrovného školního bytu do širého kraje tam k západu, odkud teď po týdny nadcházely drsné listopadové bouře. Nesly s sebou dokonce už i první sníh. Pak zamířil pohledem na jih, kde mírné svahy vrchoviny přecházely znenáhla do temných lesnatých hřbetů (v originále "in die dunklen Tannenrücken" - pozn. překl.) jižní Šumavy a konečně obrátil zrak i severním směrem na českou stranu (v originále "ins Böhmische" - pozn. překl.), jejíž jazyková hranice sem dosahovala na vzdálenost několika málo kilometrů.
Co jen přinese budoucnost? Psal se rok 1919. První světová válka byla ztracena (rozuměj zejména pro Německo a Rakousko-Uhersko - pozn. překl.) a v mírových smlouvách z Versailles a Saint Germain manifestovaly vítězné mocnosti, jak si představují nové uspořádání Evropy. Rakousko musilo vzít na vědomí nejen odstoupení jižního Tyrolska Itálii, nýbrž ze sporých zpráv, které tu a tam prosakovaly (rozuměj zřejmě ještě před koncem války a uznáním zmíněných mírových smluv - pozn. překl.), zaznívalo, že celá Šumava, obývaná téměř výhradně německy mluvícím obyvatelstvem, se má stát částí nově vzniklé Československé republiky. Selský lid okolních vsí to přijal jako vůli Boží a pasák ovcí, který na svazích vše převyšujícícho Schulbergu pásl své stádo, si se smíchem notova posměšnou písničku:

Der Tschechoslowak
mit 'm z'rissenen Frack
der wird jetz in Böhmen regier'n.
Holdrioh!

(tj. "Ten Čechoslovák má zedranej frak, teď nám vládnout má, holarijá hou!" - pozn. překl.)
Učitel však hleděl vývoji vstříc opravdu ustarán. Jak se zachová nové vedení státu v čele s Tomášem Garrigue Masarykem vůči Němcům v okrajových oblastech Čech? Jaká budoucnost, pomyslel si, bude asi dopřána jeho dětem? Maria, jeho žena, byla podruhé v naději a mohlo trvat nejvýše pouhých několik dnů, než dítě přijde na svět. Budoucí matka už listovala v kalendáři a vybírala příhodné jméno. Nemělo by přece jako u jejího muže dojít k tomu, že byl pokřtěn jménem Ignaz, poněvadž všichni "běžní" svatí jako Josef, Hans, Anton a Jakob byli ve velké rodině už takříkajíc obsazeni a v osobních nesnázích by jistě tak jako tak byl předstižen přímluvami příbuzenstva k těmto patronům.
Konečně nalezla dne 29. listopadu jméno Walter, které se zalíbilo, snad ve vzpomínce na minesengra von der Vogelweide, i jemu. Připsaná zkratka "ev." nebudila nejdřív větší pozornost, bylo však rozhodnuto přibrat jako druhé jméno ještě Franz po katolickém světci Františkovi z Assissi. Za křestního kmotra byl kuriózně pozván židovský obchodník Franz Schwarz z matčina krumlovského příbuzenstva. Zda přitom hrála roli naděje, že ten bohatý strýc, který v Krumlově (v originále "aus Krummau" - pozn. překl.) vlastnil hned několik domů, by snad mohl vypomoci, kdyby se budoucí Walter jednou ocitl ve finanční nouzi. Po dívčím jméně Maria až tak nepátrala, poněvadž si byla (i bez ultrazvuku) jistá, že to bude zase chlapec.
Když Maria pocítila prvé bolesti, nezbyla učiteli jiná volba, než poslat svých 17 žáků ze školy domů a vydat se do dobrou hodinu pěší cesty vzdáleného Německého Benešova (Deutsch Beneschau) pro porodní bábu. Ta byla na takové žádosti zvyklá, sbalila hbitě svých potřebných pět švestek (v originále "packte behend die nötigen Sibensachen zusammen" - pozn. překl.) a oba vyrazili naproti mokré sněhové fujavici nazpátek k rodičce do Velkých Skalin (Großgallein). Ještě nikdy učitel té příkré cestě nahoru ke škole tak nezlořečil jako onoho 28. listopadu roku 1919. V létě, když bylo jasné počasí a od jihu ho až sem zdravila sněhová pole rakouských Alp, připadal si tam nahoře jako nějaký hradní pán, ale za nevlídných podzimních větrů, které hvízdaly starými školními prostorami a průvan dělal na kobercích vlny, jako by pod nimi běhala nějaká myš, proklínal tu větrnou hůrku a celé nuzné učitelské povolání. Zlé jazyky ostatně tvrdily, že Rakušané rádi staví školy na kopci proto, aby mohli říci, že jejich děti chodily do vyšší školy.
Jeho tajná přání pak kroužila kolem jednoho místa rodného Německého Benešova, kde otec nacházel se svou rodinou obstojný příjem ze živnosti koželuha. Musel ovšem mnohé obětovat tomu, aby mohl jít nejmladší syn Ignaz do Budějovic (Budweis) na studia. S jak nuznými poměry se chlapec i tak musil potýkat, dá se vysoudit z toho, že k procvičování hry na klavír měl k ruce jen dřevěné prkénko s namalovanými klávesami. Žádný div, že na učitelském ústavu požadovaná ukázka zběhlosti prstokladu na skutečném nástroji jaksi nevyzněla při vší vynaložené píli. Jeho česká bytná mu přitom neopomněla klást na srdce svou svou kostrbatou němčinou: "Wenns werden wieder zu Hause sein, könnens wieder dicker einschmiern den Butterbrot." (tj. "Až budete doma, můžete si mazat máslo na chleba zase tak tlustě jak chcete." - pozn. překl.) Když byl Nác (v originále "Naz" - pozn. překl.) pak o prázdninách skutečně doma, pomáhal otci na polích "Krebsů vrchu" (v originále "auf den Feldern des 'Krebsenberges'" - pozn. překl.) nebo v lese, kde se k vydělávání koží loupala kůra ze stromů. To, že si starý "Krebs" (tak se zřejmě "po domě" říkalo Pilsovu otci - pozn. překl.) s sebou tajně po širokým kabátem nesl vždycky schovanou bouchačku a na káře pak pod kůrou vezl domů i nějakého toho zajíčka či koroptev, nezůstalo hajnému jistě dlouho skryto, strpěl to však mlčky s ohledem na bohatství zvěře a nuzné poměry zdejších. Dělo se to také jen za špatných časů a když byla bída opravdu veliká. V blízkém potoce, kde se máčely hovězí kůže, bylo i dost pstruhů, kteří, chytáni často jen holýma rukama, byli vítaným obohacením nedělního oběda.
Dole, kde se říkalo "na Žabově" (v originále "in der 'Froschau'" - pozn. překl.) a "na Bělidle" (v originále "auf der 'Bleiche'" - pozn. překl.), se v Benešově usazovali řemeslníci. Inu, tam nahoře ve "vnitřním městě", tam měli své nóbl byty rodiny obchodníků a usedlých měšťanů, jejichž "lepším dcerám" (v originále "deren 'höheren Töchtern'" - pozn. překl.) dával Nác později hodiny hry na housle; mezi nimi i Mitzi (tj. Maria - pozn. překl.) Anderlová, dcerka obchodníka se smíšeným zbožím a drogisty, který měl svůj dobře prosperující obchod hned naproti benešovskému kostelu. Bylo to plaché, ale velmi hezké děvče s vosím pasem, jehož míra 45 centimetrů odpovídala předpisům tehdejší módy. Není divu, že o hodinách houslí, které Mitzi u Náce brala, byly pauzy mezi jednotlivými etudami Czernyho "Průpravy zběhlosti" (v originále "Schule der Geläufigkeit", kterou ovšem Carl Czerny /1791-1857/, jehož otec Wenzel Czerný byl rodem z Nymburka, napsal pro klavír! - pozn. překl.) stále delší a zběhlost v líbání a laškování nybývala forem stále virtuóznějších. Mladá láska byla trpěna i díky chování matky Anderlové, která sice, jak se to tehdy patřilo, zpočátku byla coby "gardedáma" (v originále "als 'Anstandsdame'" - pozn. překl.) přitom, v dalším průběhu výuky však s ohledem na stále výraznější pokroky, která její milovaná dcera při muzicírování dělala, měla víc a víc co na práci v kuchyni nebo v obchodě, když ti dva "procvičovali" ty své etudy. Důvěrné tykání nejspíš ještě ovšem přes jejich rty nepřešlo, poněvadž podle rodinné ústní tradice měla Maria na Ignazovu otázku, zda by se chtěla stát jeho ženou, odpověděla rovněž otázkou: "Sands narrisch?" tj. "Vy jste se zbláznil?"
Přesto byla z toho brzy svatba, nakonec proti vůli ženichovy matky, staré "Krebsin" (tj. "Krebsky" či "Krebsové", jak se paní Pilsové, roz. Pascherové, říkalo "po domě", kam se přivdala - pozn. překl.). Nesouhlasila s tou svatbou zřejmě proto, že si nedokázala představit, jak by ta nóbl dáma, zabývající se navíc takovými daremnostmi (v originále "mit solchem Firlefanz" - pozn. překl.) jako je hra na housle a nosící korzet podle poslední módy, mohla být se svýma jemnýma ručkama vůbec k něčemu v domácnosti. Tak malá ruka, mínila, pořádný knedlík (v originále "vernünftige Knödel" - pozn. překl.) neuválí. Nejhorší arci bylo, že na ní lpěla poskvrna v tehdejších časech zcela neodpustitelná, totiž že byla nemanželským dítětem. Láska obou mladých lidí však smetla všechny překážky. Nevěstino věno putovalo na žebřiňáku do školní budovy ve Velkých Skalinách. Bylo na tehdejší poměry tak bohaté, že se volci museli pořádně opřít do chomoutů, když stoupali do školního vrchu. Přesně po devíti měsících se jim narodil syn, který dostal jméno Johannes a teď, dva roky nato, došel běh věcí opět tak daleko, že Nác supěl do vrchu s porodní bábou po boku. Když došli nahoru, stačil jim krátký pohled na rodičku, aby bylo jasno, že horkou polévku, kterou si pro všechny případy ještě stačila navařit, už nejspíš nedojí. Rázně a určitě znělo bábino nabádavé komando a Ignác měl plné ruce a nohy práce, aby stačil tempu: připravit horkou vodu, přinést teplá bílá prostěradla a než se muž vlastně tím vším teprve vlastně osvěžil z náročné pěší cesty a zahřál údy zvenku prochladlé, ležel jeho druhý syn pěkně čistý a zavinutý v kolébce a byl jsem to já, Walter Franz Pils.
Osm dnů nato jsem měl být pokřtěn. Kromě bílé "zavinovačky" (v originále "Wickelpolster" - pozn. překl.), která byla u chlapců obvykle křížem krážem převazována světle modrou širokou stuhou (té se česky říká "povijan", kteréžto slovo často označuje i celou zavinovačku - pozn. překl.), u děvčat ovšem růžovou, jsem byl zabalen ještě do široké deky a malý průvod se mohl vydat pěšky ke křtu do blízkého Soběnova (Oemau), kam Velké Skaliny farností příslušely. Foukalo a chumelilo jako už celý týden předtím a všichni dorazili zmrzlí a promočení do ledově studeného kostela. Tu se přihodilo cosi, o čem mí rodiče později opakovaně rádi vyprávěli.
Když mne kněz pokropil svěcenou vodou a pronesl nade mnou onu latinskou obřadní větu: "Ego te baptizo in nomine Patris et Filii et Spiritui sancti, amen" (tj. "Já tě křtím ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, amen" - pozn. překl.), prodral se podzimní oblohou, po týdny šedivě zataženou, po čase prvý sluneční paprsek a oknem kostela ozářil malou scénu jasem. Moji rodiče si s úsměvem pohlédli navzájem do očí, poněvadž to přijali jako dobré znamení pro budoucnost syna i celé rodiny. Sedmdesát let uplynulo od té doby, když jeden výtvarný kritik napsal k Walterovým vystaveným pracem následující soud:
"Nápadné je stále se navracející znázornění zářícího světla jako metafyzického elementu, od něhož se zdá vycházet všechna spása (v originále "alles Heil" - pozn. překl.). Podobně jako zlato v jeho cyklu "Goldbildern" (tj. "Zlaté obrazy" - pozn. překl.) dosahuje to světlo vlastní samostatné symbolické hodnoty, stává se nadpozemskou, životadárnou a život uchovávající materií, bez níž by nebyla možná nádhera pozemského stvoření."


Hoam!, 2008, č. 11, s. 18-20

Příbuzní

Drogerie (v originále "die Drogerie", doslova ovšem "obchod s materiáliemi" v širším významu - pozn. překl.) mých prarodičů proti kostelu měla zvláštní roli už tím, že sem venkované chodili o nedělích po jitřní i hrubé mši nejen nakupovat, nýbrž i probrat nejnovější události a vyměnit si politické názory, pokud nedali přednost jednomu ze tří zdejších hostinců. Bzučelo to tu pak hovory jako v úle a vzduch v krámě ztěžkl kouřem z fajek. Dlouhá řada regálů s nespočetnými, temnorudě natřenými šuplíky nabízela poživatiny všeho druhu. Lopatkami v šuplících rovněž uloženými plnil dědeček papírové kornouty cukrem a solí, rýží i kávovými zrny, odvažoval je na pultových vahách se sadou závaží a navyklým hmatem kornout zavřel. Nebyly nijaké hotové obaly a tak bylo nakupování trochu zdlouhavé. I ocet a olej se plnil z velkých proutím opletených demižonů do lahví a lahviček.
Ovšem také na nejběžnější nemoci lidí a zvířat měl dědeček všelijaké domácí prostředky a hned k nim rovnou dokázal přidat i ústně nezbytné medicínské rady. Kandovaný cukr a eukalyptové bonbony proti rýmě, ricin a sušené ovoce proti poruchám zažívání a baldrián proti nespavosti. Stále se navracející nemoci zvířat diagnostikoval na dálku podle často velmi obšírných popisů podávaných mu selskými majiteli, a také po rizicích a vedlejších účincích se titíž nedoptávali nějakého "doktora či apatykáře", nýbrž zase jen obchodníka Anderla, který ke všem svým receptům dával místo velkého balení co možno nejpodrobnější ústní návody k použití. Když si například třeba nějaký sedlák stěžoval, že má ve stáji krysy, sundal dědeček z regálu dolů jednu z velkých mořských cibulí, které tu visely svorně s obětními svícemi, voskovými sloupky, česnekem spleteným v copy, lýkem a tkaničkami do bot. Vysvětlil pak až do minuciózních podrobností a s obšírností, jež nebrala nijaký ohled na další zákazníky, jak jedovatou hlízu rozdrtit na kousky, ty opéci na sádle a potom je dřevěným špánkem, nikoli snad vidličkou či lžící, vpravit tak, aniž by se jich ruka dotkla, do krysích děr. Zkušenosti c.k. vrchního šikovatele (v originále "Hauptfeldwebel" - pozn. překl.) u jedné sanitní jednotky mu přišly při jeho medicínském poradenství zřejmě velice vhod. První světová válka byla také častým tématem hovorů, když se obchod přes den pomalu prázdnil a zbylo v něm nakonec jen několik bývalých frontových vojáků, kterým dědeček tu a tam šenkoval pálenku vlastní nepovolené výroby. Mnohokrát jsem přitom slýchal místní jména jako Banja Luka či Sarajevo.
Po jeho šťastném návratu z války byl i sbor dobrovolných hasičů v Benešově (rozuměj Německý Benešov - pozn. překl.) rád, že našel muže, který alespoň do jisté míry zaručoval velitelské kvality a ovládal nejdůležitější povely. Proto byl Anderl brzy zvolen do čela sboru. O jeho předchůdcích se vyprávělo, že to za nich chodívalo míň po vojensku. Namísto "rechts um", tj. "vpravo v bok" se prý velelo: "Manna, drahts eng um mitm Orsch zu der Kirchen", tj. "Chlapi, votočte se zadkem ke kostelu" nebo namísto "im Gleichschtitt marsch", tj. "pochodem vchod" se prostě řeko: "Gemma", tj. "jdem".
Se svým marciálním knírem a zlatě zářící helmou vypadal také dědeček opravdu impozantně, když třeba při průvodu o Božím Těle nebo o Vzkříšení kráčel vepředu v náležitém odstupu od černých helem svých mužů. I v pokročilém stáří, když už trochu kulhal, poněvadž ho trápila podagra (v originále "das Zipperlein" - pozn. překl.), potlačil při podobných příležitostech bolest a mašíroval jako nějaký mladík. Zlatá sekyrka (v originále "das goldene Hackl" - pozn. překl.), kterou nosil v koženém úchytu při opasku jako znamení důstojnosti svého úřadu, se mi podobně jako bílé rukavice ovšem zdály poměrně málo vhodné třeba ku stržení hořícího trámu či rozhrnutí žhoucího popela.
Příliv zákazníků do jeho obchodu ani nijak neutuchl, když o dva domy dále otevřel koloniál židovský kupec jménem Frischmann a na druhé straně kostela se etabloval obchod pana Ganse. Ti tři konkurenti si dokonce vypomáhali navzájem, když někomu z nich nějaký druh zboží došel. Jeden obchodník látkami jménem Herrschmann a lékárník Schweinfurt završovali kontingent zde usedlých Židů. Ačkoli se zdejších starousedlíků poněkud stranili (není divu, přišli z velkoměsta a ve venkovské odloučenosti drsné Šumavy se jistě necítili právě blaze), byli v Benešově přesto akceptováni a navštěvováni. Já chodil k Herrschmannovým rád už proto, že měli mluvícího papouška.
Mnozí řemeslníci a provozovatelé živností dole na Černé (v originále "unten am Bach" - pozn. překl.) vedli ještě malá hospodářství a něco dobytka. To, že můj dědeček (rozuměj ten druhý z otcovy strany - pozn. překl.), který kromě svého koželužství ještě pytlačil, mě vždycky fascinovalo. Můj dědeček pytlák! Pomyšlení, které vyvolává řadu otázek, zvláště dnes, kdy genetika prodělává tak netušený rozvoj. Kolik asi mi z těch dědičných sklonů předal, kolik radosti ze zakázaného ovoce, z porušování legality, z překračování všeobecně uznávaných norem, zároveň i ten tísnivý pocit viny, bolestné poznání, že člověk zase jednou selhal.
Také strýc Schederů (v originále "Schederonkel" - pozn. překl.) dělal zakázané věci. Byl výjimečně zručný v trhání zubů. Jen se dvěma kleštěmi a jedním nástrojem podobným šroubováku ujímal se zvlášť komplikovaných extrakcí, zubů moudrosti třeba. Z důvodu absence zubařského křesla musela zaskočit "Schedermoam", jeho žena. Usadila se do mužovy lenošky, vzala pacienta na klín a pevně svírala jeho ruce křížem dozadu jako v nějaké svěrací kazajce. Pro absenci vyplachovací ústní stříkačky se oba muži před zákrokem posilnili mocným douškem z lahve kořalky. To pro případ, že by pacientovi nestačila dávka na kuráž, kterou si v hospodě dopřál už před těžkou cestou sem.
Skutečnost, že při podobných akcích nikdy nedošlo k nijaké infekci, se mi dnes jeví skoro jako zázrak.
Chybí ještě popis obou mých babiček. Otcovu maminku, starou "Krebsin", jsem neznal jinak než jako hluboce shrbenou, jdoucí o lískové holi, těžce poznamenanou artrózou nebo spíše nemocí zvanou Morbus Bechtěrev, zrak trvale mířící k zemi, pro mne klasická podoba čarodějnice. Přicházela k nám jen zřídka a se synovou volbou nevěsty se nikdy nedokázala smířit. Ten stavovský rozdíl jí zřejmě hodně trápil. Cítil jsem tu averzi a setkávala se i z mé strany s citelným chladem. Když se mě prý ptali po příčinách mého odmítavého postoje, měl jsem odpovědět: "poněvadž není hezká".
Babička Anderlová naproti tomu byla statná žena, velká a štíhle rostlá, zjev, jak alespoň prozrazovaly její fotografie z mládí, výjimečné krásy. Nijaký div, že se na ní, dívce tehdy ještě nezkušené, podepsala veškerá tragiky osudu Markétčina (rozuměj hlavní dívčí postavu Goetheova Fausta - pozn. překl.). Její první láskou byl mladý varhaník ze svatovítského kostela v Českém Krumlově (v originále "Domorganist von Krummau" - pozn. překl.), jejím rodném městě. Když pak očekávala plod jejich milostného poměru, odešel do severních Čech a nedal už o sobě vůbec slyšet. Tak se narodila moje budoucí maminka Maria. Dnešní člověk si dokáže sotva představit, jakou veřejnou hanbu tehdy představovalo nemanželské děcko. Obchodník Anderl si mladou matku, která ho ve své nouzi beze zdráhání následovala, vzal za ženu, dal i jejímu dítěti své příjmení Anderl a usadil se, aby šel z cesty všem řečem, v Německém Benešově.
Když později za dnů "Třetí říše" bylo z Hitlerova popudu nařízeno, aby každý Němec podal důkaz o svém árijském původu, dopídil se můj otec po měsících pátrání konečně adresy varhaníka, tedy mého skutečného dědečka. Dosáhl také soudního výroku ve Frýdlantu v Jizerských horách (v originále mylně "Friesland /Isergebirge/" - pozn. překl.), kde se pan Johannes Grohmann, povoláním "kapelník v.v." ("Kapellmeister i.R.") k otcovství doznal. Já tomu člověku nato napsal v radostném očekávání dopis, v němž jsem ho požádal o setkání. Myslil jsem si, že bude mít radost z vnuka, který mu může zahrát na varhany nějakou Bachovu fugu nebo třeba i jednu malou kompozici vlastní. On však reagoval poměrně hrubě a nechtěl mít "s tou věcí" už napříště nic společného. Tak zcela vybledla gloriola, kterou byl pro mě do té doby spíš nezaslouženě obklopen.
Když jsem byl jednou s babičkou sám, vyprávěla mi podrobně o ojedinělosti, bezpodmínečnosti a bezedné hloubce této své první lásky, která zůstala i její láskou jedinou, o urážkách, které musela snášet ze strany svého okolí a jak konečně následovala nemilovaného muže jinam, aby ušla potupě a své malé Marii mohla uchystat teplé hnízdo. Tak musela po celý svůj život trpět za onen "hřích mládí". Neměla se však z čeho kát. Bylo to přece všechno tak ušlechtilé, tak krásné a dobré. - Nebyla to slova Goetheova z jeho "Fausta"?
Překvapen a zasažen tím, že se babička právě mně tak otevřeně vyznala a učinila mne důvěrníkem svého osudu, vzal jsem ji něžně do náručí, poplakal si s ní trochu a měl ji od té doby ještě mnohem raději. A přese své mládí jsem už tenkrát cítil cosi jako potřebu navrátit jí přinejmenším díl lásky, která jí byla jejím svůdcem, jejím mužem a jejím okolím upřena. Při pohledu nazpět dnes také dnes chápu, z čeho plynula její vysoce nadprůměrná vazba na vlastní dceru a jaký šok z odloučení musela zažít, když si tatínek její Marii vzal. Z drobných, ne právě vlídných vyjádření o jejím zeti, jimž jsem tehdy na rozdíl ode dneška dobře nerozuměl, se dá usoudit, jak jí ta ztráta dala trpět. Situace se urovnala, když jsme se přestěhovali z Velkých Skalin do Německého Benešova, a to zejména tím, že se maminka denně přesně ve čtyři hodiny odpoledne vydala půl hodiny cesty za babičkou. Od té pravidelné návštěvy se nedala odradit ani deštěm, ani sněhem či nějakou jinou překážkou. A my hoši jsme ji také při ní snad den co den doprovázeli, nejprve v kočárku, později pěšky a konečně i na koloběžkách.

Tatínkovo přeložení

Do časů mé mladistvé lehkovážnosti vpadl náhle osudový úder, z něhož se zejména maminka tak snadno nevzpamatovala. Otec byl jedním Čechem, který zůstal v anonymitě, obviněn z toho, že se zachoval neloajálně vůči českému národu. Ten člověk shromáždil 10 bodů obžaloby, mezi jinými následující:
: Otec měl prý odmítnout uvedení nové učebnice dějepisu, kterou vydalo i německy Státní nakladatelství v Praze, To souhlasí, poněvadž otec opravdu zjistil a také konstatoval, že jsou na mnoha jejích místech nesprávně prezentována historická fakta.
: Otec měl během školní výuky opustit třídu pro účast na pohřbu, jemuž asistoval se smutečním sborem. I to souhlasí do té míry, že jednou skončila žákům hodina předčasně kvůli zmíněnému pohřbu, výuka však byla v každém případě dohnána a nahrazena.
: Otec měl žáku české školy, který ho zdravili česky "Dobrý den!", odpovědět francouzským "Bon jour!" Tomuto "přečinu" jsem byl dokonce osobně přítomen. Šlo o dítě chudých rodičů, sedící ještě rok předtím v mé třídě, které bylo ovšem poté posláno svými rodiči do české školy, poněvadž tam dostalo šaty, boty a školní potřeby zdarma darem.
: Otec se měl účastnit shromáždění státu nepřátelských. Míněny byly každoroční slavnosti slunovratu (Sonnwendfeiern), které byly jedinou příležitostí, při níž se šumavští obyvatelé mohli veřejně přihlásit ke svému němectví. Podle prastarého pohanského zvyku se chodilo za letního slunovratu na jeden blízký vrch a tam se zapalovala hranice dřeva. Účastníci slavnosti přinášeli s sebou použitá proutěná košťata, zažehovali je jako pochodeň a vyhazovali vysoko do vzduchu. Napočítali jsme jednou od našeho stanoviště na Schmiedbergu (tj. "kovářově vrchu" - pozn. překl.) na okolních kopcích 74 ohňů. V mnoha krajích se kutálela z vrchů do údolí zapálená ohnivá kola. Oblíbeným zvykem bylo i skákání přes oheň ("Feuersprung"), při kterém proskakovali mládenci ruku v ruce se svými vyvolenými děvčaty plameny zažehnuté vatry a tím veřejně zpečeťovali své vzájemné zaslíbení. Hlubší symboliku v tom zvyku skrytou není těžké odhalit: Chci s tebou a po tvém boku jít cestou necestou a všemu navzdory (v originále "durch dick und dünn gehen" - pozn. překl.) a ruku v ruce s tebou překonat a přestát všechny rány osudu, které nám život připraví.
Pro mě byl slunovratový oheň pokaždé zcela výjimečnou událostí. Už to noční putování pod hvězdným nebem, s hudbou cvrčků kolem v lukách a lucerničkami svatojánských broučků blikajícími z křovin při cestě! Samozřejmě i já třímal v rukou své koště, i když jsem byl ve styku s ohněm vždycky trochu ustrašený a příliš blízko k hořící hranici jsem se neodvažoval. Se zájmem o to větším jsem sledoval mluvené projevy při ní a slunovratová rčení, po jejichž vyslovení každý z řečníků vhodil do ohně věnec z jedlových snítek. Také můj dědeček pokaždé něco proslovil jako zástupce hasičstva. Jednou si přichystal zvlášť jadrné "slovo k ohni" ("Feuerspruch") z veršů Ernsta Moritze Arndta (1769-1860, mj. autor textu německé hymny):

Der Gott, der Eisen wachsen ließ,
der kannte keine Knechte.
Drum gab er Säbel, Schwert und Spieß
dem Mann in seine Rechte.
Drum gab er ihm den kühnen Mut,
den Zorn der freien Rede,
daß er bestände bis aufs Blut,
bis in den Tod die Fehde.
Bůh, který kovu dává zrát,
otroctví neuznává.
Proto dal muži ukovat
zbraň k boji o svá práva.
Proto i odvahu mu dal,
hněv ku svobodné řeči,
až do krve by zastával
svůj spor i v nebezpečí.
Když ovšem dědeček přišel na řadu, nechala ho paměť žalostným způsobem na holičkách (v originále "ließ ihn vor Aufregung sein Gedächtnis jämmerlich im Stich" - pozn. překl.). Začal sice velice rázně a směle:
Der Gott, der Eisen wachsen ließ,
der kannte keine Knechte.
Drum gab er ihm...
Bůh, který kovu dává zrát,
otroctví neuznává.
Proto dal mu...

Ano, cože mu to jen dal? To jediné, co dědečka ze všech těch darů (v německém originále je "zbraň" vyčtena trojí a všechna ta slova začínají písmenem "s", což se česky dodržet sotva dá - pozn. překl.) ještě napadlo, byl "hněv ku svobodné řeči".
Potom hodil svůj věnec do ohně a zvolal obvyklé "Heil!" (doslova odpovídá českému "Na zdar!" - pozn. překl.) Musel si dát za sebou líbit pár uštěpačností z našich úst pro svou "svobodnou řeč", která byla sice dostatečně "hněvivá", ale také dost krátká.
Jiný z řečníků, vypráví se, měl ve stejné situaci, když se mu také zadrhl proslov, zakončit: "A scheiß, brennt a so!" (tj. "A hovno, hoří i tak!" - pozn. překl.)
Zpátky ale k otcově obžalobě. Musil se zodpovídat před českým soudem v Praze. Hájil se sám, potřeboval však tlumočníka, poněvadž nerozuměl (zřejmě česky - pozn. překl.) jediného slova. Soudní ortel zněl: přeložení z trestu do Úštěku (Auscha) v severních Čechách. O následujících letních prázdninách jsme se tedy stěhovali.
Já osobně ovšem ty změny jen přivítal, poněvadž znamenaly konec nesvobody v internátu a také oné pokořující výuky češtiny u Plempla. Vyplývala z nich ale i nezbytnost každodenní cesty školním vlakem z Úštěku do Litoměřic (v originále "nach Leitmeritz an der Elbe" - pozn. překl.) na tamní gymnázium (v originále "in die 'Oberschule für Jungen'", jak znělo označení gymnázií až za nacizmu, nikoli za republiky - pozn. překl.). I tato potíž nádavkem však se brzy projevila jako netušený zisk. Když jsem v sedm hodin ráno pouštěl dům, kde jsme v podnájmu bydlili, viděl jsem na obzoru svůj vlak, blížící se od Liberce, a mohl jsem si tempo svého kroku, kombinovaného s během, upravit tak, abych na nádraží dorazil současně s lokomotivou.
Můj bratr Hans nehodlal tomuto mému napínavému závodu s časem nečinně přihlížet. Měl potřebu mi pomáhat a tak se denně vydával už deset minut přede mnou s mojí aktovkou na cestu k nádraží, jen abych i já ten vlak s jistotou stihl. Nebylo mi to ani dost vhod, ostatně už měl pro svou ochotu pomáhat jiným jízlivou přezdívku "kuli", nedal se však odradit za nic na světě. Tu moji honičku "na poslední chvíli" prostě nesnesl. A tak jsem nakonec jeho bratrské pomoci dal volný průchod.

P.S. Předchozí texty jsou vlastně jen úryvky z knihy profesora Waltera Pilse pod názvem "Der Engel mit den 100 Gesichtern" (tj. "Anděl sta tváří"), kterou podle Valerie Maiové (ta mi kopii kapitoly "Die Verwandten", tj. "Příbuzní", osobně zaslala), také samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže, sepsal pro svou vlastní rodinu.

V následujícím textu vypovídá šéfredaktor krajanského měsíčníku "Hoam!" (a další z autorů, zastoupených na stránkách Kohoutího kříže) o Walteru Franzi Pilsovi, pokud to neřekl o sobě on sám v řádcích předešlých, vše podstatné. Snad je třeba jen doplnit, že ten nepominutelný šumavský umělec zemřel v Karlsruhe dne 22. června roku 2008 a je pochován na tamním hlavním městském hřbitově.

Obrazy jako mosty od člověka k člověku

Armin Fechter

V bádenské metropoli Karlsruhe je domovem jeden z nás německých Šumavanů, jehož umělecká tvorba je sice na vysoké úrovni, ale mnoha krajanům to velkolepé dílo až dosud utajeno. Je to tím podivnější, oč vyšší uznání práce profesora Pilse získává. Ocenění a nákupy z veřejných i státních míst to dokládají. Jako dosud nejprominentnější kupec získal dvě Pilsovy malby bývalý německý spolkový kancléř Dr. Helmut Kohl. Spolkový prezident Johannes Rau udělil navíc před několika dny umělci právě osmdesátiletému, bylo to přesně 30. srpna 1999, Spolkový záslužný kříž se stuhou.
Kdo je Walter Pils? Narodil se dne 28. listopadu roku 1910 ve Velkých Skalinách na jižní Šumavě, nedaleko od Německého Benešova, kterému už jako třináctiletý žák gymnázia v Českém Krumlově věnoval jednu neuvěřitelně zralou malířskou práci. Budovy městečka s kostelem a školou, okolní krajina a příroda se v ní pojí v souznělou kompozici, kterou talentovaný chlapec podal s opravdovou výstižností. Už dva roky předtím, to mu bylo pouhých jedenáct let, namaloval Walter Pils pozoruhodný obraz Madony s Jezulátkem na klíně. Při jné příležitosti nahradil tajně coby jakési klukovské dobrodružství zle zrezivělý plech z výklenku božích muk se zpodobením Bolestné Matky Boží novou zinkovou tabulí se šťastně se usmívající Madonou a dítětem (viz k tomu jeho vlastní vzpomínku "Das Madonnenwunder von Beneschau" v měsíčníku Hoam!, 1999, č. 9, s. 15-16). Obě zmíněné Pilsovy práce odkazují na hluboce religiózní duchovní zázemí, kterému se ani v pozdějších letech nijak neodcizil. Chlapce formoval samozřejmě už jeho rodičovský dům. Jeho otec Ignaz Pils byl učitelem kreslení, ředitelem obecné školy a varhaníkem kostela sv. Jakuba v Německém Benešově. On i jeho manželka Maria pečovali o múzické a ve víře zakotvené vzdělání a výchovu, vedoucí chlapce už velmi časně k umění a k hudbě. Už jako šestiletý hrál ke mši na varhany. V rodině, k níž patřil ještě Walterův bratr Hans, se pěstovalo domácí muzicírování. Všichni společně tvořili Pilsovi smyčcový kvartet, ve kterém hrál Walter na cello. Haydnův kvartet C Dur op. 33, č. 3, zvaný "Ptačí" (v originále "Haydns Vogelquartett" - pozn. překl.) a Schubertův kvintet A Dur "Pstruh" (v Deutschově katalogu má číslo D. 667, bylo složen v Schubertových 22 letech roku 1819, zveřejněn byl však až 10 let nato rok po skladatelově smrti - pozn. překl.) se vynořují stále znovu jako témata jeho obrazů, jakože Walteru Pilsovi vůbec představují barvy slyšitelné tóny a zvuky a do malířových děl jeho rukou vcházejí a z nich opět navenek také znějí.
Nadto se rodina Pilsova věnovala i sborovému zpěvu a její přednes čtyřhlasých chorálů zazníval častěji při benešovských pohřbech.
Byl to otec, kdo rozpoznal Walterovo umělecké nadání a cílevědomě je podporoval. Vedl chlapce k vlastnímu vidění a zároveň mu dával k dispozici vhodný materiál. Podnětů pro oči nacházel Walter kolem sebe opravdovou hojnost (v originále "in Hülle und Fülle" - pozn. překl.), ať už to byla tvarově překypující sakrální výzdoba jihočeských barokních kostelů, pozdně gotické krásné madony, kterými se ten kraj stal proslulým, líbezná krajina sama ve zvlněné vrchovině svých polí a lesů a konečně psané slovo, literatura, které stále přibývalo v učitelském domově otcově, k němuž syn chodil i čtyři roky do školy.
Jeho tvůrčí schopnosti se pak mohly dále rozvinout, když se stal žákem humanistického gymnázia krumlovského. Navrhoval oblečení, šperky, obuv. O prázdninách se činil v hrnčířské dílně svého strýce, kde jako keramik modeloval pohádkové postavičky, prvé portréty a akty. V roce 1939 složil Walter Pils maturitu a byl krátce nato povolán k wehrmachtu. Jeho tvůrčí žíla mu pomohla šťastně přestát následující válečné roky. V severní Francii vymaloval důstojnické kasino a pracoval neoficiálně pro generála Sperrleho (generál polní maršál Hugo Sperrle /885-1953/ velel nacistické legii Condor za španělské občanské války, pak i 3. letecké armádě v bitvě o Francii a pak i o Británii, za to, že nezabránil spojeneckému vylodění v Normandii, byl zbaven funkce a v norimberském procesu po válce i zproštěn obvinění z válečných zločinů - pozn. překl.), později, to už v jižní Francii, si vylepšoval příjmy malováním květinových zátiší a krajinek. Dva semestry studijní dovolené 1941/42 (oficiálně mu byla udělena proto, aby v Mnichově studoval strojírenství) využil k tomu, aby se ve zbývajícím čase zabýval u žádaného portrétisty profesora Königa (Hein König /1891-1971/ měl v mnichovském Schwabingu od dvacátých až do sedmdesátých let minulého století malířskou a kreslířskou školu, kterou navštěvovali i někteří členové proslulé mnichovské skupiny protinacistického odporu Bílá růže - pozn. překl.) studiem "hlavy, aktu a anatomie lidského těla".
Léta strádání následovala až v zajetí po konci války. Walter Pils se ocitl v jednom z uhelných dolů v okolí Plzně. Znovu však i tady pomohlo malování vyváznout jemu i několika druhům v nouzi z přímého ohrožení života. Roku 1946 se mu pak z lágru nucených prací zdařil útěk do Rakouska, kde nalezl prvé přístřeší v Linci. Všechno to, co se naučil v otcovském domě, hodilo se i nadále: působil jako pianista v americkém klubu, později si vydělával na obživu coby aranžér firmy Studio Linz, než od roku 1950 mohl opět pokračovat ve svém výtvarném vzdělávání na Kunstschule der Stadt Linz. Na rozdíl od dosavadních spíše autodidaktických náběhů nalezl nyní cestu k moderním uměleckým směrům. Experimentování s novými výtvarnými prostředky, hledání nových forem, procesů a výpovědí ho už do budoucna nemělo nikdy opustit. Vedle vysoké hry s bezpředmětným uměním nevzdal se ovšem ani vyzkoušených cest předmětné tvorby, už jen kvůli nezbytnému každodennímu dobývání vezdejšího chleba. Pro lineckého biskupa zpodobil tak tenkrát například Madonu v ochranitelském plášti (v originále "Schutzmantelmadonna" - pozn. překl.). V roce 1952 přesídlil Walter Pils do Karlsruhe. Následoval tak svou manželku Rosemarie, se kterou se oženil čtyři léta předtím (1948), do jejího domovského města. Dům, který si tam dali zbudovat, vznikl podle jejich vlastních plánů, navrhli společně i jeho zařízení, nad nímž tehdy mnozí ostatně trochu konzervativně vrtěli hlavou. Narodily se jim čtyři děti, které - podle staré rodinné tradice - horlivě následovaly otce v hudebních projevech a kolosální spotřebě papíru.
Mezitím Walter Pils nejenže neustával ve svých studiích na Kunstakademie, ale podjal se nadto roku 1954 i získání učitelské kvalifikace na Pedagogickém institutu, aby mohl následně vstoupit do školské služby jako učitel výtvarné a pracovní výchovy (v originále "Zeichen- und Werklehrer" - pozn. překl.). V roce 1960 se ovšem na Pedagogický intitut (později se označení ústavu změnilo na "Pedagogische Hochschule", tj. "Vysoká škola pedagogická") vrátil jako vyučující a působil tu od roku 1977 po dalších deset let s titulem profesora. Během své činnosti na Vysoké škole pedagogické vzniklo jen málo výtvarných prací, poněvadž se Pils věnoval především pedagogickým a didaktickým úkolům. Tak vyvolal v život dva odborné časopisy, které poskytly významné impulsy a dosáhly mezinárodního uznání. Vedle toho pěstoval i nadále hudbu, mimo jiné jako člen lázeňského orchestru v Bad Bergzabern, kde našel na jedné straně podnětnou inspiraci, na druhé příjemné uvolnění. Celá rodina ovšem se už léta vrací za letním oddychem na jedno místo ve Španělsku - mírné klima, které tam Pils nachází, vitální barvy a středomořský charakter okolí, to všechno posiluje jeho tvůrčí síly, takže ten dům na slunném jihu se od roku 1987 stal i ústředním místem jeho života a práce. Osvobozen od nároků školy vytvořil tu množství nových obrazů. Pils si neklade nijaká omezení, navazuje mnohem spíše tam, kde ho povolání učitele donutilo přestat: experiment, hledání výtvarné řeči přiměřené zvolenému tématu charakterizuje nyní jeho nadmíru bohatou tvorbu.
V roce 1990 dal Pils své práci nový cíl: podporuje jejím prostřednictvím opuštěné děti (v originále "die Straßenkinder" - pozn. překl.) v brazilském městě Sao Paulo. Kolem 600 olejomaleb v celkové hodnotě 900 000 německých marek už prodal za tímto účelem. Ten, kdo má zájem o náročnou olejomalbu a rád by podpořil charitativní činnost profesorovu ve prospěch brazilských "dětí ulice", může se obrátit na adresu jeho ateliéru:

Professor Walter Pils,
Erzbergerstraße 97,
76133 Karlsruhe,
Telefon 0721 / 72048.

Umělec zašle zájemcům svůj 96stránkový barevný katalog a nabídne obrazy za polovinu galerijní ceny. Případní kupci obdrží kvitanci daru pro finanční úřad.
"Walter Pils," tak soudí profesor Wolf Bienhaus, "není malířem temnoty, tísně a obžaloby. Nepřenáší na plátno své obavy, svá zklamání a své zraněné bytí. Přinejmenším ne v prvé řadě. Z jeho prací promlouvá spíše nadějeplný, budoucnosti přisvědčující postoj vůči sobě a svému světu. Na slova 'No Future' odpovídá svým: 'Yes! Future!' Jeho úsilí směřuje k pozitivním mezilidským vztahům, ke "stavění mostů" mezi lidmi navzájem, k propojení s celkem světa, k souzvuku a rovnováze, ke hře a tvorbě, z níž pak stále více vychází a rodí se především estetický půvab a vkusná kompozice. Jeho obrazy jsou poselstvím, které se příjemci ne vždycky hned otevírá. Nalaďují spíše, než aby zprostředkovaly nějaký hotový koncept. Dovolují vám bloudit po sobě očima a narazit tam přitom na téma, které se pak vyjeví jako jejich prazáklad."


Hoam!, 1999, č. 10, s. 3-7

- - - - -
* Velké Skaliny / Benešov nad Černou / † † † Karlsruhe (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Se svou ženou Rosemarie
Stará pohlednice z Velkých Skalin i s budovou rodné místní školy
Bývalá německá škola ve Velkých Skalinách, ve které se narodil
Takto se po válce v Karlsruhe živil malováním portrétů podle fotografií i se slevou pro krajany

zobrazit všechny přílohy

TOPlist