logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

DIONYS KARL PILS

Heimat!


In deiner Wälder Dunkel möcht ich mich schmiegen,
Deiner Tannen duftigen Rauschen
Möcht ich lauschen
Und an des Baches silbernem Geriesel liegen.

Auf deinen buschumsäumten Wegen möchte ich gehen
Trunken vom Schein der Abendsonne.
Welche Wonne
Könnt ich jetzt dein Antlitz sehen!

Vom hohen Felsenturm in Moldautal hinunterschauen
Möchte ich und grüßen den Rauch der Herde.
Heimaterde,
Kannst auf meine Treue bauen!

Domove!


S tmou lesů tvých já chtěl bych zase splynout,
se šumem jedlí. Jejich vůní
kéž vzduch se plní,
kéž zřím zas stříbrné tvé potoky se řinout.

Po cestě rád bych šel zas keři lemované
zpit září slunka, které zapadá.
Jak zahrada
tvář země je, co krásou plane!

Zas hledět z věžovaté skály na Vltavu dolů
chtěl bych. Mír střech Tvých vsí kéž ke mně
vane, má země!
Jsem věrně vždy s Tebou spolu!

Glaube und Heimat, 1973, s.79

Počet, původ a vnější působení vyšebrodských mnichů od založení kláštera (1259) až do jeho zrušení (1941/1950)

Ten, kdo v posledních letech před druhou světovou válkou stoupal od křížové chodby širokým a i pro staršího člověka lehce zvládnutelným schodištěm k "fratergangu", aby odtud dosáhl "nové" budovy konventu, musil projít kolem dvou velkých obrazových tabulí, které byly umístěny vedle chodbového okna. Obě ty tabule obsahovaly, lemovány zdobnými barokními okraji, jména a nejdůležitější data těch, kdo od roku 1582 až do nejnovější doby složili řeholní slib. Seznam byl průběžně doplňován. Oběma těmito tabulemi byl všem, kteří se ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) rozhodli ke službě pod řeholí sv. Benedikta, vystaven krásný památník. Každá mladší mnišská generace viděla se tu konfrontována s dlouhou "řadou předků" (v originále "Ahnenreihe" - pozn. překl.) a cítila při čtení těch jmen jistou povinnost vyrovnat se jim ve věrném plnění řehole. Co by ostatně byl nějaký klášter bez věrného naplňování povinnosti oněch mnoha, o nichž se nedochovalo víc nežli jméno a pár životních dat? Jen jména opatů a jejich činy a snad i jména několika jiných professů (tj. řeholníků, v originále "auch einiger weniger Professen" - pozn. překl.), kteří zaujímali nějaké zvláštní postavení, vešla do dějin. Jména těch mnoha, jež byli jejich oporou, jsou však zaznamenána toliko v klášterních matrikách a knize mrtvých (nekrologiu) a to ještě ne v úplnosti. Jejich památce má být věnováno toto krátké pojednání.
Bohužel mně chybí k jeho sepsání vlastní klášterní matrika. Tolik cenného zůstalo tam ve Vyšším Brodě (zveřejněno v roce 1986 - pozn. překl.). Tím jsem odkázán jen na práci našeho nezapomenutelného historika P. Valentina Schmidta (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), v níž jsou zachycena jména všech vyšebrodských řeholníků, kteří žili před rokem 1600. Dále mi posloužila klášterní kniha mrtvých, která byla zachráněna alespoň v několika výtazích. Různé staré katalogy (nejstarší z roku 1735) mohly zprostředkovat doplňující údaje.

I. Kdo spočte jména?
Spolu s několika málo dosud žijícími příslušníky kláštera je nám známo asi 700 jmen, jejichž nositelé byli od založení vyšebrodského kláštera v roce 1259 jeho obyvateli. Vlastně to není číslo nijak imponující. Z prvých dvou století /1/ existence kláštera se nám ovšem dochovalo jen docela málo jmen, dohromady 44. Jistě je víc těch jedinců, jejichž jména nám nejsou známa. Absence dalších jmen nás však nesmí svádět k tomu, abychom snad při posuzování perzonálního stavu postupovali s přílišnou fantazií. Víme-li, že např. klášter Sedlec v Čechách (nejstarší cisterciácké opatství v českých zemích, založené roku 1142, 1421 ovšem klášter vypálili husité a po své obnově trval jen do roku 1783, kdy byl císařským dekretem zrušen - dnes je v něm provoz cigaretové továrny Philip Morris ČR a.s. - pozn. překl.) měl v době svého rozkvětu údajně 500 obyvatel a sborové modlitby se proto mohly zpívat jen po skupinách /2/, jistě nic podobného neplatí pro Vyšší Brod.
Perzonální stav byl ve Vyšším Brodě v prvních dobách jistě nízký a byl vždy udržován v jistých mezích. Pro tento názor hovoří původně malý klášterní areál, který také v prvých dvou staletích nedoznal nijakého podstatného rozšíření. Dále spadá založení opatství do doby, kdy už perioda rozkvětu cisterciáckého hnutí minula (v originále je řeč přímo o "době odkvětu", tj. o "Nachblütezeit" - pozn. překl.). Velký příliv, který se projevil ve 12. století, postupně opadal. Tady šlo o kolonizační území, tj. kraj řídce osídlený, kde bylo při zakládání nové vsi či tržní osady potřeba každé mužské ruky. Kromě toho stále více lidí k sobě vábily nově vzniklé žebravé řády. Představovat si tedy, že ve Vyšším Brodě vcházely snad do klášterního chrámu ke sborové modlitbě či na pole k zemědělské práci nějaké dlouhé zástupy mnichů, by bylo zcela falešné. Polní práce směla být nakonec svěřována mnichům jen ve zcela nepatrné míře. Jejich počet stačil v nejlepším případě na případné vedení práce.
Vlastní klučení bylo vykonáváno "poddanými". Zásada, že cisterciácké kláštery nemají přijímat nijaké dary, které by byly založeny na desátku, úroku a podobných věcech (v originále "auf Zehent, Zins und dergleichen" - pozn. překl.) /3/, už nebyla v době založení Vyššího Brodu v platnosti. Už v prvních darovacích listinách byly klášteru odkazovány vsi povinné daněmi, desátky a příjmy z kostelů. Taková daň nespočívala ovšem toliko v odvodu naturálií a peněz, nýbrž také v určitých pracovních úkonech. Když tedy Vyšší Brod v prvých dvou stoletích své existence dokázal vedle zbudování kostela a klášterního areálu provozovat i zemědělskou činnost, nemusilo to snad být bezpodmínečně umožněno jen nějakým vysokým perzonálním stavem mnichů a laických bratří.
Koncem druhého století existence kláštera, dne 18. května roku 1455, bylo v něm u příležitosti jedné vizitace napočítáno s opatem 14 mnichů, 4 novicové a 1 bratr laik. V roce 1457 s opatem včetně 17 bratří. Netroufl bych si použít toto číslo jako průměr pro 200 let předtím. Předchozí husitské zmatky mohly, přestože klášteru nepřinesly nijaké perzonální ztráty, utlumit příliv mnišského dorostu. I tady však bych se neodvážil vzít jako průměr přílivu nějaké vyšší číslo.
Pro následující třetí klášterní století je nám k dispozici 99 jmen. Tady by už mohlo jít o počet zachycený a dochovaný v úplnosti. Položíme-li za základ průměrnou délku života 40 let (to číslo bylo vypočítáno z následujícího sta let), vychází nám průměrná délka pobytu v klášteře 20 let na osobu a z toho pak lze odvodit, že běžný perzonální stav činíval v průměru 20 osob.
Skutečně je nám třeba pro rok 1484 jménem známo 20 mnichů a 1 bratr laik. Mezi roky 1559 a 1658 je to dohromady 73 jmen, jejichž nositelé v tomto časovém rozmezí obývali vyšebrodský klášter. Oproti předchozímu století znatelný pokles. Spíše tu však šlo o nepřímé působení tak zvané reformace nežli o následek třicetileté války. Dva roky před jejím začátkem totiž, dne 21. března 1616, čítal klášter za opata Farenschona 20 duchovních (v originále "20 Religiosen" - pozn. překl.), 1 novice a 3 laické bratry. Naproti tomu žilo v roce 1658, tedy 10 let po válce, v klášteře jako jeho příslušníci kromě opata 33 kněží a 2 laičtí bratři. Vyšší Brod tím daleko převyšoval ostatní cisterciácké kláštery v Čechách, v nichž během té doby se pro perzonální nouzi dalo mnohdy už sotva hovořit o nějakém klášterním životě. Zvláště se to týkalo sousedícího cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron).
Nárůst počtu řeholníků brzy po třicetileté válce lze právem uvádět do souvislosti s převzetím farní duchovní péče. Když se zejména také na jihu Čech ve druhé půli 16. století začal šířit protestantismus a dokonce ani na mnohého faráře nebylo spolehnutí, kromě toho byla tenkrát o dobrého světského kněze veliká nouze, cítili se vyšebrodští opati nuceni nejprve případ od případu, pak už pravidelně obsazovat inkorporované farnosti kněžími z kláštera. Rozhodující roli tu sehrálo upozornění českokrumlovského arciděkana adresované arcibiskupu Loheliovi v Praze, že vyšebrodský opat trpí na svých farnostech jako faráře ženaté světské kněze. Arcibiskup nato opata pokáral a ten pak ze své strany požádal o dovolení, aby směl klášterní farnosti obsazovat svými vlastními lidmi. Také od vedení cisterciáckého řádu byl opat Paul III. Fahrenschon vyzván, aby obsazoval farnosti vhodnými a způsobilými duchovními. Generální opat Nikolaus Boucherat, který roku 1616 spolu s opatem otcovského kláštera (v originále "mit dem Vaterabt" - pozn. překl.) Wilhering Georgem Grillem vykonal ve Vyšším Brodě vizitaci, dal zdejšímu opatovi pokyn, aby dal klášterním kněžím houfně kázat a fary obsazovat jen způsobilými nebo klášterními kněžími. Nebylo jich ovšem zpočátku dostatek, aby se jimi dala všechna místa odpovídajícím způsobem zajistit /4/. Později, když byl nedostatek světských kněží překonán a řádní klerici mohli se opět vzdát svých míst (v originále "aufgeben sollten" - pozn. překl.), odvolávali se vyšebrodští opati na to, že by následkem přebírání farní duchovní péče musili zvětšit perzonální stav /5/.
V následujícím pátém století po založení kláštera vzrostl celkový počet bratří na 145. V roce 1735 vykazuje katalog 39 patres, 8 bohoslovců a 3 laické bratry, tedy celkem 50 osob. Poněvadž také průměrný věk stoupl ze 40 na 52 let, vychází na základě tohoto čísla i nárůst běžného stavu pro toto století ze 46 na 47 příslušníků komunity.
Časové rozmezí od roku 1759 do roku 1858 vypočítává 149 klášterních řeholníků. Současně vzrůstá také průměrný věk na 57, 6 roku. To znamená další početní rozšíření živoucího konventu, jehož průměrná velikost činí pro toto 56 osob. Skutečně také uvádí katalog z roku 1858 celkem 58 příslušníků kláštera.
Analýza posledního sedmého století (rozuměj od jeho založení až po jeho zrušení v roce 1950 - pozn. překl.) podává následující obraz. Průměrný věk zemřelých obnáší 61 let, tedy nárůst oproti předchozímu století i přes ztrátu mnoha mladých životů ve druhé světové válce. Významně stoupl počet řeholníků starších sedmdesáti a osmdesáti let. Přepočítáno na běžný stav v té době vychází číslo 60 osob. V roce 1940 před zrušením kláštera národně socialistickými držiteli moci obsahuje katalog jména 53 kněží, 7 bohoslovců a 9 laických bratří, dohormady 69 žijících příslušníků kláštera. Kdyby po roce 1940 mohl vývoj nerušeně pokračovat, mohli bychom pro poslední století vykázat při oslavě jubilea (rozuměj v roce 1959, kdy už byl klášter komunisty devět let znovu zrušen - pozn. překl.) počet nejméně 200 členů, tj. více než dvojnásobek oproti třetímu a čtvrtému klášternímu století. Převzetí duchovní péče a také učitelská činnost na různých školských ústavech početní rozvoj vyšebrodského kláštera nijak neumenšily, ba naopak podpořily.
Co je zejména nápadné, je nepatrný počet laických bratří. Během 700 let je to jen 30 jmen konvršů, pokud klášter opět neopustili a bez ohledu na prvá tři století jeho existence. Z těchto prvých tří staletí se v tom směru zřejmě nevyvinula nijaká silnější tradice. Jak už zmíněno, vysvětluji si to z původního nedostatku způsobilého dorostu a ze skutečnosti, že klášter tolik nepotřeboval laické bratry, poněvadž měl k dispozici robotující poddané.

II. Odkud přišli
Odkud vlastně přišli během staletí do Vyššího Bodu ti muži, chtějící se tu zasvětit službě Boží? Jisté je, že první mnišská kolonie při osazení kláštera přišla sem z Wilheringu a sestávala tedy většinou z Rakušanů nebo Bavorů. Bližší údaje o jejich původu nejsou známy, což platí i o těch, kdo k nim v prvém století kláštera přibyli. Toliko jediného známe blíže jménem: je to Fr. Christianus de Rosis (česky bychom řeklo "Křišťan z Růže" - pozn. překl.), příslušník rodu zakladatelova. Může tu jít o syna Jindřicha I. z Rožmberka (†1310, viz o tomto synovi Voka I. /†1290/ blíže Wikipedia - pozn. překl.), tj. o Petra I. (viz dokument z cyklu České televice 72 jmen české historie - pozn. překl.), který se podle starého podání stal nejprve vyšebrodským mnichem, potom mu však jako poslednímu mužskému příslušníkovi pánů "červené růže v bílém poli" bylo nařízeno s papežským dispensem zase z kláštera vystoupit a dál vést svůj rod. Své poslední dny však ukončil opět v klášterních prostorách /6/.
Ze 34 příslušníků kláštera ve druhém století jeho existence, jež jsou nám známi jménem, není u 23 nijaký původ uveden, u 10 jsou zemí původu Čechy, u jednoho Rakousy.
Ve třetím století je jich 76 bez udání původu, 18 z Čech, 5 z Rakous. Z těch 18 najisto z Čech pocházejících je 17 z pozdějšího území českobudějovické diecéze (v originále "aus der nachmaligen Gebiet der Diözese Budweis" - pozn. překl.), z toho 13 z vyšebrodských farností, z Vyššího Brodu samého 5, z Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg/ 3 a z Hořic na Šumavě (Höritz) 4. Tyto tři farnosti představují i v budoucnu vedle Budějovic a Krumlova vždy znovu zdroj klášterního dorostu.
Mezi roky 1559 a 1658 jde už jen o 19 osob neznámého původu, 17 je původem z Čech, 10 z Bavor, 6 z Württemberska, 14 z jiných částí Německa, 5 z Rakouska, 1 z Chorvatska a 1 z Alsaska. Zvláště nápadná je skutečnost, že v tomto století reformace a třicetileté války činí počet ze zahraničí přicházejících bratří více než 50 procent. Jde o zjev, který se v čase následujícím už nemá nikdy opakovat. K přílivu ze zahraničí dochází v prvé řadě mezi roky 1600 a 1658, tedy hlavně během třicetileté války. Páté klášterní století vykazuje pro své mnichy následující země a místa původu: nejsou známa v 11 případech, z Čech jde o 91 osob, z Moravy 3, z Rakous 9, z Lužice (Lausitz) 7, ze Slezska 8, z Bavor 5, z Württemberska 3, z Belgie 6, z Francie a Uher po jedné. Samo pozdější území českobudějovické diecéze dodalo 64 celkem, z toho vyšebrodské farnosti 26 řeholníků (v originále "20 Religiosen" - pozn. překl.). Města v Čechách jsou zastoupena takto: Praha 11, Český Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.) 19, Vyšší Brod 7, Rožmberk nad Vltavou 7, Hořice na Šumavě 5 a České Budějovice 3 osobami. Příliv ze zahraničí je sice stále ještě silný, na procenta však mnohem nižší než ve století předtím. Ze 149 obyvatel kláštera století šestého pocházelo jich 125 z Čech, 2 z Moravy, 7 z Rakouska, 6 z Lužice, 2 ze Slezska, 1 z Württemberska a 1 z Durynska. U 5 není nijaký původ udán. Území českobudějovické diecéze dodalo klášteru 100, z toho vyšebrodské farnosti 34 professů. Město České Budějovice je zastoupeno 19, Vyšší Brod 12, Česká Lípa (v originále "Böhmisch-Leipa" - pozn. překl.), Český Krumlov 7 a Rožmberk nad Vltavou jednou osobou.
Ze zemřelých příslušníků kláštera za posledních 100 let až do našich dnů (někteří vyšebrodští cisterciáci v době vyjití textu dosud žili - pozn. překl.) pochází jich 159 z Čech, 3 z Moravy, 7 z Rakouska a 3 z Německa. Z českobudějovické diecéze sem přišlo 120 osob, z vyšebrodských farností 56, z Vyššího Brodu samého 12, z města České Budějovice 17, z města Český Krumlov 3, z města Rožmberk nad Vltavou 6, z městyse Přídolí 8, z městyse Hořice na Šumavě 2.
V celkovém pohledu dává tento výčet najevo, že u Vyššího Brodu jde o vysloveně "zemsky české" opatství (v originále "um eine ausgesprochen ,böhmische' Abtei" - pozn. překl.). To znamená, že největší část příslušníků kláštera přišla do něho z Čech, a to také v prvé řadě z jazykově německých částí jihu země. Posila "cizinci" se zdá nezbytná toliko během třicetileté války a nějaký čas po ní, respektive ji lze vyvodit z historických událostí tohoto období. Mezi "cizinci" byla řada vynikajících klášterních představených (v originále "eine Reihe hervorragender Oberer" - pozn. překl.), ekonomů a umělců.
V této souvislosti by bylo zajímavé zjistit, jak v jednotlivých časových obdobích vyhlížel poměr mezi německými a českými spolubratřími. Z neúplných podkladů, které máme k dispozici, se to ovšem s přesností určit nedá. V každém případě je jisté, že ve všech obdobích existence kláštera byla převážná většina bratří původem z jazykově německých rodin, že však ve všech obdbích žili v klášteře i čeští spolubratři a že nebyli uvnitř klášterního společenství, byť i se o nich dá hovořit jako o početní menšině, nikdy pociťováni jako cizí prvek. Ani v době před druhou světovou válkou, kdy se národnostní vlny v politickém životě Čech vzedmuly opravdu vysoko (sám autor originálu tohoto textu byl, jak vyplývá z německého životopisu 43. opata vyšebrodského Tecelina Jaksche /i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže/, dostupného na webu Cisterciáckého kláštera Vyšší Brod, řádným členem Sudetoněmecké strany - pozn. překl.), nedoznala solidarita mezi Němci a Čechy nijaké roztržky.
V pozůstalosti posledního zesnulého opata Tecelina se nachází ve strojopise text psaný českou rukou, který se pokouší vyvrátit po roce 1945 stále znovu rozdmýchávanou štvavou výtku, že vyšebrodský klášter měl být vždy jakousi baštou germanizace na Šumavě. Jsou tu uvedeny důkazy, že v klášteře národnostní hlediska nehrála nikdy nějakou roli, a právě v době, kdy tu pro Němce existovala politická možnost českou menšinu potlačit, bylo ve vedoucích postaveních kláštera nepoměrně velké množství českých spolubratří. Rozhodující byla vždy osobní zdatnost dotyčného. - Také protokoly, které byly o zrušení kláštera německými národními socialisty dodatečně vyhotoveny českou (rozuměj československou - pozn. překl.) bezpečností, dávají zřetelně najevo, že v klášteře přehnaným národnostním požadavkům oné doby nevycházelo vstříc nijaké porozumění. - A také rány, v roce 1945 způsobené bezměrným českým nacionalismem, jsou v kruhu spolubratří rychle zhojeny a zajizveny. Je proto zbytečné vyrukovávat s čísly, která přece nemohou být nikdy zcela jistá a byly by pouze záminkou kritických ohlasů.

III. Dalekosáhlé působení
K nezbytnému završení (v originále "zur Abrundung" - pozn. překl.) číselné charakteristiky v předchozích dvou kapitolách uvedené náleží ještě nyní alespoň se dotknout dalekosáhlého vnějšího působení vyšebrodských cisterciáků. Bližší náhled na ně by ovšem přesahoval rámec tohoto pojednání. - Zvláště nápadné je, že během času bylo mnoho vyšebrodských professů požadováno za představené do jiných klášterů, zatímco v sedmisetleté historii vyšebrodského kláštera nikdy nedošlo k tomu, aby sem musil být požadován opat či převor odněkud odjinud. Dalo by se z toho vyvodit, že právě Vyšší Brod požíval zvláštní vážnosti. Už v roce 1313 byl čtvrtý ze zdejších opatů, Stephan, vyžádán jako opat do mateřského kláštera Wilhering. Jiný původně vyšebrodský mnich jménem Andreas byl v letech 1483-1493 (tj. až do své smrti - pozn. překl.) opatem ve Zlaté Koruně. Stejně tak byl zvolen opatem zlatokorunského kláštera v roce 1556 P. Johannes Milegk. Jeho nástupcem tamtéž se stal původně vyšebrodský převor P. Georg Taxer, který také ještě tři roky po svém odvolání spravoval jako opat klášter, odkud jako profess vyšel, konečně se pak stal roku 1587 opatem kláštera v Sedlci, kde v roce 1595 skonal. Zlatá Koruna dostala v roce 1608 znovu za opata bývalého řeholníka vyšebrodského, jímž byl P. Valentin Schönbeck, rodák z Gdaňska (v originále "gebürtiger Danziger" - pozn. překl.). Ten několik let po složení řeholních slibů z Vyššího Brodu odešel, byl pak v Oliwě (dnes čtvrť města Gdaňsk - pozn. překl.) zbaven obvinění ze svého přečinu a stal se převorem v Pelplinu (dnes město v polském Pomořanském vojvodství - pozn. překl.), po roce 1598 opatem v Sedlci a konečně pak opatem ve Zlaté Koruně, kde ovšem roku 1616 musil rezignovat. Přes dobrodružný a z různých stran osočovaný běh svého života píše o něm zlatokorunský kronikář opat Gottfried Bylansky (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): "Er war um Goldenkron bestens verdient. Denn Goldenkron verdankt ihm seine Wiederherstellung, die Einführung des regulären Lebens und das Chorgebet, ja auch seine Rettung, so daß das Kloster dem Orden nicht verloren ging und nicht in fremde Hände fiel." /7/ (tj. "O Zlatou Korunu se zasloužil v maximální míře. Zlatá Koruna mu děkuje za své znovuobnovení, za zavedení regulérního života a sborové modlitby, ba za svou záchranu vůbec, takže klášter nebyl ztracen /cisterciáckému/ řádu a nepadl do cizích rukou." - pozn. překl.) Ještě jednou poté zvolila Zlatá Koruna po rezignaci svého opata Georga Hubera do svého čela bývalého vyšebrodského převora, jmenovitě Georga Pachmanna (byl zlatokorunským opatem od roku 1623 až do své smrti v roce 1637 - pozn. překl.).
I jiné kláštery česko-slezské provincie získávaly však své představené z Vyššího Brodu. Tak se stal opatem v Rauden (dnes polská ves Rudy v slezském vojvodství - pozn. překl.) v roce 1586 vyšebrodský podpřevor Michael Walter, opatem kláštera Žďár nad Sázavou (v originále Saar - pozn. překl.) v roce 1676 po jeho obnově P. Benedikt Zaunmüller, rodák z Českého Krumlova poté, co už tu byl "prior regens". Jako žďárský převor se objevuje v roce 1650 P. Heinrich Janus, který se však později do Vyššího Brodu vrací a stává se tu převorem a opatem (14 dnů po svém zvolení opatem však v únoru 1669 umírá ve věku 49 let - pozn. překl.), v roce 1660 P. Simeon Beer (Ursinus), 1664 P. Johannes Christian a P. Jakob Puffer z Přídolí (Priethal). Zdá se, že obnova kláštera ve Žďáru nad Sázavou, kam byli v roce 1639 opětně uvedeni cisterciáci, by se neobešla bez silného vyšebrodského elementu. V Sedlci byl kromě už zmíněného opata Georga Taxera převorem a opatem P. Johannes Hahn (Gallus) poté, co vykonával funkci převora už ve Vyšším Brodě. Jako převor kláštera v Oseku (v originále "von Ossegg" - pozn. překl.) je zaznamenán v knize mrtvých P. Georg Pitz. Ještě kolem roku 1850 byl P. Viktor Bitzan převorem v malopolském klášteře Szczyrzyc a o několik let později P. Philibert Panhölzl v klášteře Mogila (dnes je někdejší ves Mogiła částí Krakova - pozn. překl.). V roce 1949 byl opat Tecelin Jaksch poté, co také on musil následovat do exilu své spolubratry z Vyššího Brodu, povolán apoštolským vizitátorem, salcburským arcibiskupem Rohracherem jako apoštolský administrátor do Reinu, aby s tam už žijícími 7 vyšebrodskými professy spolupůsobil při znovuoživení tohoto už během války potlačeného kláštera. Díky jeho rozhledu a činorodosti se podařilo odstranit ne-li všechny, tedy alespoň větší část velkých škod, které válka a časové události tomuto nejstaršímu dosud existujícímu cisterciáckému klášteru na světě vůbec (založen v roce 1129, viz webové stránky Stift rein - pozn. překl.) způsobily. Opat Tecelin Jaksch zemřel vprostřed plnění úkolu, který si předsevzal, dne 23. května roku 1954. Jeho exilový koadjutor Dr. P. Dominik Kaindl (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), byl naposledy podpřevorem v klášteře Heiligenkreuz u Vídně, kde také v roce 1973 skonal.
V této souvislosti by nemělo zůstat opomenuto, že jeden vyšebrodský opat byl v roce 1447 povýšen do biskupské hodnosti. Byl to Sigismund Pirchan, rodák z Rožmberka nad Vltavou, který si získal zásluhy na basilejském koncilua a stal se světícím biskupem v Pasově (Passau). Posléze budiž poukázáno na dva generální opaty cisterciáckého řádu, vzešlé z Vyššího Brodu: byli to opat Leopold Wackarž (v originále "Watzkarsch" - pozn. překl.) a opat Matthäus Quatember (oba rovněž samostatně zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Jestliže dlouhé období vlády opata Leopolda bylo už samo o sobě skvělou epochou sedmisetleté historie kláštera, byl její lesk ještě zvýšen tím, že jako generální vikář rakousko-uherské provincie a generální opat řádu učinil Vyšší Brod středem řádových záležitostí. Jako generální opat měl v roce 1891, stár už přes osmdesát let, převzít nástupnictví po Gregoriovi Bartolinim, druhým cisterciáckým generálním opatem po francouzské revoluci. Bohužel třeba říci, že obecně viděno nebyla situace řádu nijak zvlášť povzbuzující. Po bouřích reformace, revoluce, sekularizace a josefínského osvícenství byly v katolických zemích Evropy pozůstalé zbytky kdysi tak mocného cisterciáckého řádu příliš dlouho bez společné hlavy a generální kapituly a vyvíjely se podle místních poměrů navzájem velice rozdílně, než aby všechno mohlo být v krátkém čase znovu navráceno do drah dávné tradice. Opat Leopold sice velmi usiloval o oživení této tradice, o živý styk a myšlenkovou výměnu mezi kláštery, snažil se probudit horlivou vizitační činností všude nový zápal pro věc řádu a o niternou a pevnou vazbu na Apoštolský stolec. Ty to snahy nalezly výraz v oslavách 800. jubilea narození sv. Bernarda (viz Wikipedia - pozn. překl.) a v generální kapitula roku 1897, konané ve Vyšším Brodě. Přese všechno opatovo úsilí se ovšem už nedalo zabránit tomu, aby se řád za jeho vlády nerozštěpil. Netrpělivá a po reformě bažící kongregace z La Trappe dosáhla v roce 1892 u papeže Lea XIII. toho, že se mohla konstituovat jako samostatný řád (viz iEncyklopedie.cz - pozn. překl.). Opat Leopold rezignoval na generální kapitule roku 1900, kde se už dal vzhledem ke svému vysokému věku zastupovat svým převorem Bruno Pammerem (i on má na webových stránkách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení, ze své funkce generálního opata. Zemřel v prosinci 1902 v 92 letech /8/. O generálním opatu Matthäusi Quatemberovi vyjde zvláštní příspěvek ve druhém díle této knihy /9/ (rozuměj chystaný druhý díl sborníku "Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch" (1986), který už nevyšel - pozn. překl.). Také v ženských klášterech našeho řádu byli činní vyšebrodští řeholníci. Tak zaznamenává kniha mrtvých 20 praepositi (tj. proboštů) v Brně, v klášteře Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova (Tischnowitz), v Marienthal (v Horní Lužici /Oberlausitz/ mezi Žitavou /Zittau/ a Zhořelcem /Görlitz/ - pozn. překl.), Marienstern (rovněž v saské Horní Lužici - pozn. překl.) a Frauenthal (ve švýcarském kantonu Zug - pozn. překl.). Starobrněnský klášter (v originále "Königinkloster in Brünn" - pozn. překl.) sám se mohl vykázat 10 vyšebrodskými probošty, resp. jako otci zpovědníky. Jeden bratr laik tu zesnul jako sakristián. V souvislosti s našimi ženskými kláštery nesmí být opomenut P. Bernhard Gicha, který pomáhal v roce 1920 založit malý klášter v Allerslev v Dánsku a jako duchovní otec stál v jeho čele až do své smrti 5. prosince 1942. Zemřel s pověstí světce. Stejně tak nebudiž zapomenut P. Lambert Kober, který byl od roku 1920 proboštem v už zmíněném cisterciáckém ženském klášteře Porta Coeli v Tišnově u Brna a tam také zesnul v roce 1961. Vyšebrodské nacházíme jako představené (v originále "als Hausobere" - pozn. překl.) také v někdejší cisterciácké koleji Bernardinum v Praze, jako profesory bohosloví a filosofie v různých klášterech řádu, na pražské arcibiskupské koleji sv. Vojtěcha, na Karlově univerzitě, kde všude zastávali nejvyšší místa, na bohoslovecké vysoké škole v Salzburgu a konečně také na papežské univerzitě "Propaganda Fide" v Římě. Od roku 1802 musili vyšebrodští profesoři přednášet i na filosoficko-teologickém učilišti nově zřízené českobudějovické diecéze, od roku 1849 pak i na gymnáziu s ním spojeném s 5 učiteli. Dohromady to je 23 profesorů bohosloví, kteří od roku 1700 doma i venku vyučovali teologii a filosofii. Je mezi nimi 12 doktorů a 1 licenciát bohosloví, 3 doktoři kanonického práva. Mezi 23 gymnaziálními profesory je 12 doktorů filosofie. Ve středním školství dosáhl výjimečné úrovně Dr.P. Ferdinand Maurer (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže . pozn. překl.). Jako ředitel akademického gymnázia ve Štýrském Hradci (Graz) se stal dolnorakouským zemským školním inspektorem pro střední školy. - Také o obecné školy si však získali vyšebrodští spolubratři značné zásluhy. Péčí Ferdinanda Kindermanna (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), pozdějšího biskupa litoměřického, vznikl na okrese Kaplice typ obecné školy, který se za císařovny Marie Terezie a později stal přímo vzorem pro celou rakousko-uherskou monarchii. Mnohé vyšebrodské farnosti ležely právě v tomto okrese a duchovním správcům bylo svěřeno i základní školství. V této souvislosti budiž zvláště připomenut P. Julian Fischer (†1795), který si získal pověst výtečného učitele za svého farářování ve Vyšším Brodě. Na počátku dvacátého století to byl P. Eberhard Winter (i on má své samostatné zastoupení na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který se zakládáním sdružení mladých a jejich podporou stal průkopníkem moderního hnutí katolické mládeže.
S vděčností připomíná klášter Mehrerau (u města Bregenz v rakouském Vorarlbersku - pozn. překl.) cenné služby které mu patres Dr.P. Valentin Schmidt a P. Viktorin Panhölzl jako ředitelé a P. Andreas Goll jako profesor gymnázia (o gymnáziu blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) prokázali. Daleko nejvíce z těch, kdo působili vně kláštera, vykonali ovšem ti, kdo byli duchovními inkorporovaných farností. Od konce 16. století má v knize mrtvých 250 patres označení farář nebo kooperátor. Co ti během posledních 350 let v duchovní péči dosáhli, ví nejlíp Bůh sám. To, že byli jistě nápomocni úsilí zabránit na jihu Čech rozkolu ve víře, zbudovat vzorné školství, zavést praktické vedení matrik, pořádat poutě, podporovat pašijové hry, uvádět v život spolky mladých, to všechno jsou jen čistě vnější milníky duchovní péče, nesoucí tak bohaté plody pro katolický lid jižních Čech. Také po vyhnání byli vyšebrodští patres činní v duchovní péči a zanechali stopy své činnosti v dohromady 8 německých a rakouských diecézích. I několika klášterům našeho řádu se dostalo v těžkých poválečných časech cenné pomoci prostřednictvím vyhnaných vyšebrodských duchovních. - Je-li už řeč o duchovní péči, nesmějí být opomenuti vojenští kněží. Jako první budiž uveden P. Bernhard Jungk, který jako polní kaplan v Kaunitzově regimentu skonal roku 1676 v jedné vsi u Mohuče (Mainz). V 18. a 19. století jsou zmiňováni dva další polní kaplani. Za první světové války to byli P. Tecelin Jaksch a P. Lambert Kober, kdo vykonávali tuto službu na italské frontě. Ve druhé světové válce nesměli v německém wehrmachtu řádoví bratři jako vojenští kněží fungovat, byli však povoláváni jako prostí vojáci. Všichni mladí v klášteře musili tedy rukovat. Přesto dokázal mnohý z nich jako kněz působit na své okolí. Znám se stal bohužel tak brzy zemřelý P. Vitus Früchtl, o jehož kněžském působení ve francouzském zajetí přinesl Wiener Kirchenblatt č. 25 v roce 1952 velmi pochvalnou referenci v článku pod názvem "Die größere Liebe" (tj. "Větší láska" - pozn. překl.), jehož autorem byl Johannes G. Czurda. Všechny nás však naplnilo hlubokým smutkem, že se tolik příslušníků kláštera Vyšší Brod stalo obětí této poslední, neblahé války. Celkem 11 kněží, 6 kleriků a 4 laičtí bratři musili nosit vojenský šat Hitlerovy Říše. 6 patres, 3 klerici a 1 bratr laik se už z války nikdy nevrátili. S výjimkou jednoho, který ještě v posledních válečných dnech padl v Itálii za oběť partyzánům, zahynuli všichni na východním bojišti. Další obětí této strašlivé doby se stali P. Engelbert Blöchl, jenž zahynul v koncentračním táboře Dachau, stejně jako P. Bruno Schramek, který byl na základě českého udání zavlečen Rusy na Krym a měl přijít o život v Simferopolu následkem nějaké epidemie. Když víme, že během třicetileté války podlehl P. Johannes Kölbl roku 1625 na Velehradě otravě nastraženým jedem a P. Michael Steffelin byl roku 1639 v Leopoldschlagu zardoušen, lze to považovat za dávnou paralelu k událostem naší doby.
Konečně budiž vzpomenuto i těch, kdo měli mimo klášter zastávat správu zemědělských statků. Jejich zdatnosti může klášter děkovat za to, že se z časů hospodářské deprese dokázal pokaždé znovu zotavit a v pravou chvíli měl vždy po ruce prostředky, aby mohl dostát svým četným povinnostem. Dohromady je v knize mrtvých jmenováno 36 takových hospodářských správců, nazývaných tu grangiarii.
Výčet mnohostranné činnosti vyšebrodských cisterciáků musí zůstat nutně neúplný. Pokud byl předchozím textem učiněn pokus podat na základě několika čísel jakýsi průřez sedmisetletým působením mnichů z Vyššího Brodu, pak vlastně jen proto, aby byl obrácen zřetel na to vnější, co bije do očí. Ono vnitřní, odříkavé, v žádném případě však snad proto méně méně cenné působení jedince a celého společenství musí zůstat nepřipomenuto. Nakolik oduševňovala právě modlitba a umrtvení světské žádosti, niterné zasvěcení a mystické odevzdání se Bohu oněch 700 let vyšebrodského kláštera, se totiž nijakým číslem zachytit nedá ani nemá.
Tyto řádky by měly podobně jako jejich úvodem připomenuté dvě tabule se jmény v chodbě zvané "fratergang" být skromným památníkem oněch, kdo posléze spatřovali svůj cíl v tom, aby řídíce se řeholí sv. Benedikta z Nursie spojovali modlitbu a práci tak, aby ve všech věcech byl oslaven Bůh. A tak se všichni vždy znovu vraceli do milovaného otcovského domu a mnozí i našli místo svého posledního odpočinku na malém hřbitůvku vedle kaple sv. Anny. Teprve zásahem brutální moci byla ve staroslavném vyšebrodském klášteře nucena zmlknout Boží chvála, sborová modlitba mnichů, jež neoněměla po sedm staletí. Jen sám Bůh, náš Pán ví, zda a kdy bude moci znovu zaznít.

Poznámky:
/1/ Pokud je i dále v tomto textu řeč o prvém, druhém, třetím atd. století, pak jsou vždy počítána od roku založení kláštera (1259).
/2/ Srov. Descriptio Itineris A.D. 1720 die 2. Junii incepti v. P. Aug. Schragl. In: Cistercienser-Chronik 1893, s. 293, ed. P. Yvo Khikh.
/3/ Srov. Dr. J. Turk, Cist. Statuta antiquissima: IX. Quod redditus non habeamus, Vatikan 1949, s. 17.
/4/ Srov. Dominik Kaindl, Stift Hohenfurt, Hohenfurt 1930, s. 57.
/5/ Cod. diplom. Alt. XVIII.
/6/ J. Märten, Heimatkunde des Bezirkes Kaplitz, Kaplitz-Gratzen 1894, s. 16.
/7/ G. Bylansky, Chronicon Cronense, Archiv Hohenfurt.
/8/ P. Rafael Pavel, Abt Leopold Wackarz. In: Cistercienser Chronik 1896, č. 90.
/9/ Srov. P. Canisius Noschitzka, D. Matthäus Quatember. In: Cistercienser Chronik 1953, č. 25-26, s. 136nn.


Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch (1986), s. 37-44

P.S. Příspěvek, který se objevil na stránkách časopisu "Cistercienser Chronik" (Mehrerau), č. 99-101 roku 1970, pro přetisk v krajanském sborníku přepracoval P.Dr. Canisius Leopold Noschitzka. Od roku 1985, kdy v něm takto vyšel, uplynulo necelých pět let a vyšebrodský klášter, Bůh ví, opravdu znovu ožil.

Nepodepsaný nekrolog, který vyšel v dubnu 1978 na stránkách jednoho z čísel měsíčníku "Glaube und Heimat", podrobně zachycuje životní osudy zesnulého P. Dionysa Karla Pilse. Chybí v něm jen bližší údaj o jeho rodových kořenech, zůstavený naštěstí v rodovém katastru vyšebrodské matriky. Zdejší železniční zámečník Alois Pils, narozený 16. května roku 1888 jako syn kovářského mistra v Certlově (Zartlesdorf, dnes Rybník) čp. 1 Martina Pilse (i jeho otec a Martinův děd Alois Pils byl mistrem kovářským v Rožmberku nad Vltavou /Rosenberg/ čp. 62) a jeho ženy Franzisky, roz. Schimplové, dcery rolníka z Dolní Drkolné (německy Unterschlagl, dnes část města Vyšší Brod) čp. 5 Johanna Schimpla a Barbary, roz. Furlingerové z Hrudkova (Ruckendorf) čp. 2, si 6. února roku 1917 vzal v kostele sv. Jana a Pavla ve dnes zcela zaniklých Kapličkách (Kapellen) za ženu Marii Stockingerovou, narozenou 19. března roku 1888 jako dcera chalupníka v Nových Domcích (Neuhäusel) čp. 19 Johanna Stockingera (syna Simona Stockingera, chalupníka z Loučovic /Kienberg/ čp. 2, a Theresie, roz. Ziehlingerové ze Světlíku /Kirchschlag/ čp. 40) a Kathariny, roz. Mühlböckové ze zaniklých dnes Březovic (Pschislowitz, i česky též Příslovice), dcery tamního výminkáře Jakoba Mühlböcka a Kathariny, roz. Schimplové z Kramolína (Gromaling). Alois Pils a Maria, roz. Stockingerová, měli spolu pět dětí: Karla (*1917), Aloise (*1920), Martina (*1922), Marii (*1924) a Johanna (*1928), tedy čtyři syny a jednu dceru. Karl, ze sourozenců nejstarší, se narodil 29. října 1917 ve Vyšším Brodě ještě za první světové války a za starého mocnářství, téměř na den přesně rok před vznikem samostatné Československé republiky. Už jako školák přisluhoval při bohoslužbě "patres", tedy řádovým kněžím tamního cisterciáckého kláštera. Ve svých 11 letech přišel do vyšebrodského juvenátu v Českých Budějovicích (tehdy už úředně Böhmisch-Budweis) a po tři roky tam navštěvoval německé vyšší reálné gymnázium. Následně přešel s jinými ještě studenty juvenátu do jezuitského semináře a gymnázia v Bohosudově (Mariaschein) v litoměřické diecézi, kde pak i v roce 1936 s vyznamenáním odmaturoval. Vstoupil pak jako novic do vyšebrodského kláštera ve svém rodném městě a přijal řádové jméno Dionysius. Následujícího roku 1937 zahájil podobně jako jiní vyšebrodští klerici studium filosofie a bohosloví na jezuitském kněžském semináři Canisianum v tyrolském Innsbrucku a na tamní univerzitě. Zažil tam jak připojení Rakouska k nacistické říši, tak zrušení Canisiana a teologické fakulty. Když pak byl německý kněžský seminář organizován v Praze, přešli sem v lednu 1939 i vyšebrodští klerici a zažili tu dva měsíce nato po "anšlusu" Rakouska a obsazení Šumavy v roce 1938 už třetí setkání s nacismem. Pár týdnů nato byl zatčen opat Tecelin Jaksch a nacisté zabavili veškerý klášterní majetek. V srpnu 1940 stačil P. Dionys složit ještě slavné sliby, ale dokončení studia a kněžské svěcení už nemohlo nastat, poněvadž byl jako ostatní mladší spolubratři povolán k wehrmachtu. Deset z nich se už z války nikdy nevrátilo. P. Dionys upadl ke konci války do ruského zajetí, což způsobilo, že už šumavský domov neměl spatřit. Byl však naštěstí ze zajetí propuštěn poměrně záhy (už roku 1946) a našel útočiště v hornofalckém cisterciáckém klášteře Seligenporten, diecéze Eichstätt. Tam byl 1. listopadu 1946 i vysvěcen na kněze. V letech 1949-1956 působil na cisterciáckém převorství Neukloster ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt). Po ztroskotání pokusu obnovit vyšebrodský konvent v někdejším kapucínském klášteře Schillingsfürst v jižní části arcidiecéze Bamberg došlo naštěstí ke sjednocení konventů Vyšší Brod a Rein ve Štýrsku, kam přichází P. Dionys vést chlapecký konvikt, což vyhovovalo jeho pedagogickému nadání. Roku 1965 mu bylo svěřeno vedení veškerých hospodářských záležitostí kláštera, a poněvadž k tomu převzal i duchovní péči o k Reinu náležející poutní místo Straßengel, podepsalo se to nakonec na jeho zdraví. Koncem roku 1974 utrpěl první záchvat mrtvice, rok nato druhý a v roce 1976 třetí, po němž zcela ochrnul a byl zcela bezmocný upoután na lůžko. Snášel své utrpení při plném vědomí až do poslední chvíle, kdy 3. února 1978 v cisterciáckém klášteře Rein-Hohenfurt tiše skonal. Obnovy Vyššího Brodu, kláštera, na němž lpěl od svého dětství, se už nedožil.

- - - - -
* Vyšší Brod / České Budějovice / † † † Rein (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o narození a křtu jeho otce v matrice farni obce Dolní Dvořiště s pozdějším přípisem o jeho svatbě
Jeho nekrolog v krajanském měsíčníku
Rub a líc jeho úmrtního lístku
Město Vyšší Brod na snímku Josefa Seidela, pořízeném v roce Pilsova narození 1917
Cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě na leteckém snímku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist