logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GERHARD PFOHL

Domov aneb: Filologie toho svého

Německo - to je pro mne
moje řeč, tedy esence mého
duchovního bytí

William S. Schlamm

Ze srdce, Německo, buď zdráv

Joseph von Eichendorff

Úhrnem filologie toho svého je domov. Domov je to, co trvá, to, co je jistotou, je to dědičná milost (1). Adalbert Stifter, jemuž vděčíme za učení laskavého zákona, uvádí svou novelu Z kroniky našeho rodu (titul českého překladu vydaného 1959 a 2003, název originálu Aus der Mappe meines Urgroßvaters - časopisecky poprvé 1841 - pozn. překl.) (2) slovy antického básníka Egesippa: Dulce est inter maiorum versari habitacula et veterum dicta factaque recensere memoria (Jest sladké procházet se příbytky předků a přemítat o jejich slovech a činech). Domov, domovství je podstatným elementem lidského sebenalézání a rozvoje ve výkladu goethovské osobnosti (3). "Bez domova není světa, bez domova není humanity vůbec" (Richard Weiß). Bezdomovství je nouze. Německé slovo Elend má ve středohornoněmčině tvar "ellende", ve starohornoněmčině "elienti" a jeho původní význam je "jiná, cizí země, vyhnanství, nouze"; člověk ve vyhnanství, vypovězený člověk je totéž co člověk v nouzi. Hořká zkušenost boje o domov dávala Šumavanům už odstara ocenit, co je to štěstí domácího koutu a z té míry vděčné duše se zrodil i něžně zdrobnělý nářeční výraz "s Hoamatl". "Šťastni, aniž by to věděli, aniž by si toho vážili, jsou často lidé, kteří mají po celý život jeden domov. Jiní se se těší alespoň tím, když najdou na mnoha různých místech světa kousek svého domova" (4). K těm druhým patříme my, jimž se Hartauerova šumavská hymna stala výrazem vlastního osudu. V popřevratových časech po roce 1918 naši rodiče přidávali k ní rodiče ještě jednu sloku navíc:

"Wir wollen die Hütten grau und alt
an Deutsche nur vererben,
wir wollen im deutschen Böhmerwald
deutsch leben und deutsch sterben".

(doslovný překlad by zněl asi takto: "Chceme ty šedé a staré chalupy v dědictví zas Němcům jen předat, chceme na německé Šumavě německy žít a německy i umřít", veršem pak třeba: "Starou chalupu šedavou svým v dědictví chcem dáti, německy se svou Šumavou chcem žít i umírati!" - pozn. překl.). Těm ostatním Němcům, ať už žijí kdekoli, je ta píseň o domově a odchodu, prostá svým slovem i nápěvem, jistě jednou z nejznámějších výpovědí stesku po rodných místech vůbec (5). Nám Šumavanům se stala trpkou skutečností. Její autor ji začátkem sedmdesátých let století devatenáctého vytvořil z hloubi svého nitra, ze skutečného pocitu vlastní nouze, "nikoli na objednávku, jako je tomu u mnoha jiných písní podobných" (6). Čím jemu ten les šuměl, u srdce bolí i nás (7). Uloupili nám domov a věděli přitom přece jako evropský národ, že staří Řekové, otcové kultury, z níž jsme vzrostli, už v 8. století před Kristem popsali domov jako nejvyšší statek a jeho ztrátu jako nejhlubší pád (8).

Poněvadž ale nejsme na tomto světě navěky, patří k nám už teď ve zvláštním smyslu naši mrtví. "Teprve hroby tvoří domov, teprve naši mrtví nám k němu svítí na cestu" (Ernst Bertram v knize "Die Berggräber"). Jistě: "Mlčení je velkou výsadou mrtvých", píše kdesi Robert Hamerling. Mluvit je však povinností těch, kteří žijí. A jakkoli nepolitické bude to, co řekneme, nebude to nikdy bez politických souvislostí. Nejsme tedy natolik bezcharakterní, abychom dokázali pomlčet o těch, kdo jsou mrtvi, poněvadž byli zabiti zvůlí, umučeni či zavražděni z moci vítězů. Každému se má měřit stejným metrem. Nechceme skládat účty z našich ztrát, chceme jen konstatovat, jak jsou pro nás hořké, jak nekonečný je náš smutek nad nimi. Nechceme vyostřovat kritický hlas, konstatovat svou ztrátu však budeme ustavičně (9). Stalo se už dávno módou, nezveřejňovat bezpráví na Němcích, natož taková bezpráví snad ještě odsuzovat: to spíše se nabádá k pochopení pro zločince, kteří je páchali. Také nám však platí slova Písma: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele" (Jan 15, 13). Slavit vítězství je trapné. Uctívat mrtvé je však vždy hluboce lidské. Našim mrtvým smíme navíc říci: čekáme na konec časů, kdy se shledáme znova. Zahanbují nás podlosti páchané německým jménem národními socialisty, všechna ta zotročení a zločiny, které způsobili jiným. Fašizmus a nacizmus měly jeden kalný historický pramen: totiž táboritství (10).

Roku 480 a 479 před Kristem přepadli Athény barbarští Peršané, kteří přitom zničili svatyně a mnoho jiných staveb - původně měly být ponechány v troskách jako varovná upomínka; podobně měl být i v Hamburku ponechán zbytek tamního svatomikulášského kostela (Nikolaikirche) jako památník zločinného náletu spojeneckých bombardérů.

Duchovní svět člověka se vyvíjí v malém koutku domova, nikoli ve velkoprostoru úřadovny jakési nadnárodní Internacionály, kde se dorozumíte nikoli místním nářečím, nýbrž nanejvýš vlajkovou abecedou. Poznali jsme ztrátu otčiny jako zdroj zármutku a nechceme, aby se stala normou bezmoci jen proto, že si jistí chlapíci usmyslili uloupit nám domov. "Láska k celému lidstvu není obvykle víc než pouhou frází, zato láska k bližnímu vyžaduje obětí," naučili jsme se od Petera Roseggera. Nic jiného než odcizení lidí sobě samým není hnutí za "jeden svět" ("one world"), vedené nejkovanějšími svobodnými zednáři a komunisty, za nimiž vzadu pokulhávají socialisté, konzervativci i muži církve; patří sem zbožnění demokracie a socialismu, lež pravící, že tou nejvyšší bytostí je člověk (11). "Nikoli humánními máme být, nýbrž dětmi Boha" (Lagarde). Člověk "jednoho světa" je štvanou zvěří globální manipulace; nemá svobodu dětí Božích, o kterých tamti nechtějí nic vědět, poněvadž vědí, proč... Proto srážejí lidi od pojmu "domov" k poklesle bezbarvémi pojmu "společnosti". Společnost znamená myšlení smečky, konání smečky, lež velkoměst (12). Domov je niterná vroucnost a blízkost Bohu, je individualitou samou, projekcí lidské osobnosti (13). Kdo zapomene domov, zapomíná sebe sama a vydává se napospas. Domov je bližší bytí: svět pobývá toliko v nitru, samo vezdejší bytí je čímsi nádherným, samo bytí kde už znamená mnoho (14).
Když s Eduardem Sprangerem dokážeme ocenit "výchovnou hodnotu vlastivědy" (v originále "der Bildungswert der Heimatkunde" - pozn. překl.), víme také, že povědomí vlastní kultury nevede k zavržení kultury cizí. Od Barbary Königové známe "důležitost toho, aby člověk uměl být cizincem" (pojednání z Mohuče /Mainz/ roku 1979): totiž že právě vzdálenost míří k blízkosti; "Blízkost čemu? To zůstává velkou otázkou. Pravděpodobně by musela být řeč o Bohu" (viz zmíněný text, s. 12); "od prvého dechu nemáme na mysli nic naléhavějšího než právě to: hledat blízkost, být zase doma" (s. 3).

Jacob Grimm byl na shromáždění germanistů v Lübecku roku 1847 zvolen předsedajícím; "na banketu v Travemünde (...) pronesl vrchní apelační rada Pauli přípitek na počest Jacoba Grimma", jehož závěrečná slova zněla: "Na Jacoba Grimma pozvedám tuto číš!" "Jacob Grimm se zvedl k odpovědi, ale cit jej přemohl. 'Miluji svou otčinu, má otčina mi byla vždycky nadevše'... slzy potlačily jeho hlas, klesl příteli Dahlmannovi do náruče - byl to nejdojemnější okamžik toho dne"(Kleinere Schriften VIII, s. 466n.) (15). "Grimm miluje svou vlast nade všechno - ale jen proto, že mu netoliko zaručuje vlastní identitu, nýbrž i její růst. Oslnění vlastí se napájí Jacobu Grimmovi ze zdroje svého exotismu". Roku 1830 měl v Göttingen nástupní řeč na univerzitě, latinsky, o lásce k vlasti: De desiderio patriae (16). Kolem a kolem, ve všem všudy a načisto byl nejctihodnějším útvarem jeho filologického rozjímání pojem domovství (v originále Heimatlichkeit - pozn. překl.). Jako takový se uchovává a setrvává například v selském vesnickém právním vědomí, vyjádřeném v lidovém mudrosloví; v jím sebraných "Weisthümer" (tj. pořekadlech a příslovích) nacházíme ryzí hodnotu z maximální blízkosti zachyceného smyslu pro právo a chápání práva, jak se vyjevuje v té nejnabádavější podobě lidové zkušenosti a starobylé moudrosti (17). "Mají se třeba k takovým městským právům asi jako svěží a nepoddajná lidová píseň k cechovnímu mistrovskému zpěvu" (Rechtsaltertümer /tj. "Právní starožitnosti"/ X.), především však jsou Jacobu Grimmovi "doklady pro mravní element jazyka". "Ničím jiným však není tak vyložena a osvětlena vazba k domovu a jeho nepostradatelnost jako společenstvím jazyka. (...) Tvrdím, že se nemůže skutečně rozvíjet ten národ, který zanedbává svou mateřskou řeč, aniž může být nějaký jazyk zušlechťován národem, který ztratil svou svobodu. Členění nějakého jazyka na množství nářečí však či lépe řečeno jeho spojení a splynutí z mnoha rozličných dialektů se mi zdá být v úzké a takříkajíc zřetelné vazbě s historickým vývojem těch kterých národů, ba nemůžeme nikdy dost obdivovat Boží prozřetelnost v tom se projevující" (18). "Mateřskou řeč, ten nejpevnější fundament státu, musíme neúnavně pěstit a zušlechťovat a nikdy nezapochybovat o tom, že tou měrou, jak daleko a široko dosahuje její síla, rozpíná se i Německo" (19). To všechno nám říká Jacob Grimm, "ten velký Němec a osnovatel vědění o Němcích" (20) ve svém latinském proslovu De desiderio patriae, který tu po něm zůstal jako jeho provždy už jediný latinský 'opus', který se nastojte zabývá právě německou vlastí, láskou k německé otčině a německou řečí.

"Miluji svou otčinu, má otčina mi byla vždycky nadevše". Nadevše, říká Jacob Grimm. Nadevšecko na světě. A mně se děje pokaždé jako tolika jiným, jejichž celou bytost zasáhnou ta slova německé hymny (v originále Deutschlandlied - pozn. překl.), když mi zazní už svým úvodem. A musíme se ptát, jaké jméno otčiny to bylo, pro které tolik našich druhů bylo nuceno zemřít: její jméno je jménem podstatným: Německo, nelze se mu vyhnout oním únikovým zájmenným výrazem, oblíbeným na naší politické levici i pravici, totiž "tato země".

Ze Železné Rudy v Čechách (v originále Böhmisch Eisenstein! - pozn. překl.) po otci pocházející židovský spisovatel Hans Weigel napsal roku 1978 knihu Das Land der Deutschen mit der Seele suchend (tj. "země Němců duší hledaná" - pozn. překl.); je to kniha místy dokonce až něžná a její prvá kapitola je nazvána "Bayerisch Eisenstein". Já sám pocházím také z té šumavské Železné Rudy (tj. z té v Čechách - pozn. překl.) a poněvadž mohu své obecné myšlenky dávat k dobru ve stále užším rodáckém kruhu, chci říci pars pro toto následující: Přesto či právě proto, že vyhnání z domova a oloupení o něj se odvažujeme i dnes ještě označit za bezpráví do nebe volající, neseme v srdcích určitý a pevný obraz té německy hovořící Železné Rudy s jejími lidmi a jejími starými životními návyky, jakoby se zastavil a strnul v těch dvou osudových rocích 1945 a 1946. Navěky zůstává to drahé místo takovým, jakým bylo v letech našeho mládí. Prosto nánosů tolikeré bláhovosti naší doby se vším jejím falešným pozlátkem nedotčeně září jako nikým nezcizitelný zlatý věk jediného života, jenž nám byl dán na tomto světě. Jednou uloupen, byl Němcům, vyhnaným z domova, právě ten domov vlastně dvakrát vrácen: stal se nám totiž náhle čímsi posvátným. Ten, komu vzala smrt někoho milovaného, dobře ví, jak třeba i bezvýznamné předměty, které po zesnulém zůstaly a byly až do té chvíle takřka nepovšimnuty, jsou nyní jakoby posvěceny vzpomínkou na minulost náhle tak vzácnou Nemůžeme svobodně kráčet cestami, jimiž kráčívali naši rodiče, sourozenci a přátelé, obývat prostory, jež oni kdysi obývali (text je psán v letech před "sametovou revolucí" - pozn. překl.). To jediné je nám útěchou: hvězdy domova nám září i na místech daleko od něj - skutečně i v přeneseném smyslu slova (21). Raná láska, první nesmělé zkušenosti, všechny ty věčně vábivé hříchy mládí nás obdařovaly nekonečnou měrou poezie; nejednou to bylo víc, než jsme si vůbec mohli přát: Ta chvíle, kéž bych směl jí říci: Jsi příliš krásná, prodli jen! (22) Také toto: Pij, oko mé, na řasách ti lpí, zlatý pel dosud, kterým hýří svět! (23) Příliš rychle poté následoval násilný odchod. Odcházet znamená vždy trochu něco jako smrt, i když ne smrt navždycky. Snad by to mohlo být i útěchou, jenže pout kamsi do cizího je právě "the journey of no return", tj. "cesta, která nezná návratu". Když už zvůle moci brutálně rozbila naše společenství a mnohé z nás oloupila o šťastná léta mládí, nemáme vůči tomu co postavit, než silné vědomí pospolitosti, ochoty k vzájemné pomoci a opětovnému vzájemnému setkávání nás, které chtěli rozptýlit. Tak jsme se každoročně o posvícení v Zwieselu začali pokaždé znova zdravit tím prostým, ale hrdým rodáckým přivítáním: "I bin ara Eisenstoina" (tj. "já sem dřív železnorudskej"). Nouze nás naučila, co znamenáme jeden druhému, nakolik závisíme vzájemně jeden na druhém, že se nehodí podtrhovat, kdo že je bohatší či chudší, výše či níže postavený, pravý či levý, pohledný či méně krásou nadaný. Bylo nám dáno pochopit, že jsme v jádře jedni a ti samí. Už víme, co se prostě nepočítá. Mezi námi vládne přísný odříkavý zákon, přikazující skromnost a pokoru. To, co je jen pozemské, nemá se nikdy přeceňovat. My, kdo si v tom naučili rozumět, jsme takřka ideální obcí, příkladným státem ve státě, moderněji řečeno beztřídním jeho modelem (24). Pro nás není důležité, kým se kdo stal, nýbrž kým kdo byl a doufejme i dodnes zůstal, byť by to měl být třeba starý všivák (v originále "der alte Lauser" - pozn. překl.). Nechceme - viděno takto - nic zapomenout a ničemu se přiučovat, chceme všechno redukovat na minimum, které je vlastně maximem: to prosté a tiché, naše lidství! (25).
Přesto ti barbaři, kteří nás vyhnali, čehosi dosáhli: totiž konce společenství jazyka, konce toho srdečně upřímného a jadrně šibalského dialektu, konce zavedených životních způsobů, zvyků a dobrých mravů: konce celé jedné německé kulturní krajiny. A bude-li tomu tak, že Šumava nám už nebude nikdy navrácena, pak se smutně naplní slova básně, jejímž autorem je Josef Jungwirth (i on je zastoupen včetně těchto svých veršů v Kohoutím kříži - pozn. překl.) a kterou věnoval poslednímu německému Šumavanovi (v českém překladu se ta báseň jmenuje Ten poslední - pozn. překl.).

Poznámky:

/1/ Karl Heinrich Waggerl: Vagabund an der Leine (edice Ullstein Buch sv. 412), s. 67. - Okouzlující a dojemné jsou i řádky textu mého nyní v Bohu zesnulého starého židovského přítele Reinholda Regensburgera pod názvem Kleines Liebesbrief an das große Berlin (vytiskla oficína Chr. Scheufele ve Stuttgartu 1967), jak byl napsán v domovu vzdálené anglické Cambridgi

/2/ Ve své Vesničce na pláni (Heidedorf) zazpíval Stifter skutečnou "píseň písní" domova.

/3/ "Volk und Knecht und Überwinder, sie gestehn zu jeder Zeit: Höchstes Glück der Erdenkinder sei nur die Persönlichkeit" (Goethe), tj. "Lid i rab i přemožitel, každý čas jich má až dost, dětí země šťastný přítel, budiž však jen osobnost". Viz i José Ortega y Gasset: Um einen Goethe von innen bittend (1932).

/4/ Opat Norbert Mußbacher (klášter Lilienfeld): básnická sbírka Kristallisation (1977), s. 34.

/5/ Rudolf Kubitschek: Tief drin im Böhmerwald : Das Lied der Böhmerwäldler (Verlag Carl Maasch's Buchhandlung A.H. Bayer in Pilsen, 2. vyd. 1941). Prof. Kubitschek, zvaný "Kubo", byl mým učitelem němčiny a dějepisu na plzeňské vyšší střední škole (německé gymnázium se v té době oficiálně označovalo "Oberschule" - pozn. překl.): vší lásky hodný, nezapomenutelně nonkonformní zjev!

/6/ Kubitschek, cit. dílo.

/7/ Karl Franz Leppa v básni Andreas Hartauer: "Was einst der Wald dir rauschte,/macht uns die Seele schwer;/was einst dein herz erlauschte,/klingt über Land und Meer". Tj. "V té písni lesy šumí/ i hoře našich let,/ ta píseň i čas umí/ i moře přeletět".

/8/ "Ty písni stesku po domově, Odysseo!" praví Geibel. Homér v Odysseových dobrodružstvích (volný překlad): "Odysseus toužil však po tom, alespoň kouř stoupat nad otčinou aby uzřít mohl, než zemře" (I. 57-59) a jinde zas: "Neboť nic sladšího není, než vlast a rodiče mít, i kdyby v dáli snad dům plný všeho jsi měl, mezi cizími lidmi však, odloučen od svých, měls bydlet" (IX. 34-36) a ještě jinde: "Tu zaradoval se božský trpitel Odysseus a šťasten byl, že je ve vlasti doma, a zlíbal pak plodnou tu zemi" (XIII. 353n.). Viz i chvalozpěv Sofoklův na jeho vlast v díle Oidipos na Kolonu 668-719; k pojmům hypsipolis/apolis viz jeho Antigona 368-371. - Euripides v Medei 649n.: "Není většího zla, než o vlast být oloupen rodnou".

/9/ Při vpádu Sovětů do Československa český tisk bědoval. Kde však byla alespoň stopa rozhořčení z jeho strany v letech 1945/46, kdy byli Němci v Čechách týráni, vražděni, vyháněni jako pouhá sběř. Zahraničí, které si jindy tak zakládalo na dobrém svědomí, setrvalo v trapném mlčení, spojenci povolený německý tisk rovněž. Slušný člověk má ale vždy a všude pozvednout hlas k protestu, děje-li se bezpráví. Stačil by přece nejednou alespoň neutrální záznam jako přímá základní povinnost kronikářova. Je ovšem třeba vědět, že ty největší sprostoty vycházejí vždy od vrchnosti. Proto musíme neochvějně bdít nad tím, aby se naše vrchnost čirou náhodou nerovnala právě té nejhlubší nízkosti.

/10/ Jak píše Erik von Kuehnelt-Leddihn v Zeitbühne z května roku 1983 na s. 22-24 a pak i z června tr. na s.24-26, také na stránkách nezávislého deníku Die Presse v příloze Spectrum z 26./27. června 1982: "Začněme tím, že husitský Tábor nám v 15. století udělil v Evropě poprvé lekci z národního socialismu náboženského ražení. Genocida byla už tenkrát provozována nadobyčej pilně. Nenávist táboritů se neobracela jen vůči vyšším stavům, nýbrž i proti Němcům: tak se stalo město Prachatice obětí národněsocialistického běsnění, přičemž se na sadistických vražedných orgiích podílely i táborské ženy. Dlouho bylo husitství se svými dobytčími zvěrstvy v historickém pohledu předmětem hlubokého odporu, v 19. století však se dožilo zásluhou českého nacionalismu věru podivuhodného přehodnocení a vzkříšení. - V roce 1896 se odtrhli národně orientovaní čeští sociální demokraté pod vedením Václava Klofáče od mateřské strany a utvořili Česko stranu národně sociální. Dr. Edvard Beneš, jeden z hrobníků Evropy a po delší čas i věrný pomocník Hitlerův v tom díle, byl po první světové válce její šedou eminencí (vstoupil do ní opravdu hned roku 1919 a politicky ji ovlivňoval až do mnichovských dnů - pozn. překl.). Vepsali na svůj prapor právě ideály dávných husitů." "Stačí zalistovat v Masarykově slovníku naučném, ale i v jiných českých encyklopediích, abychom zjistili že tu čeští a němečtí národní socialisté figurují pod téměř totožnými názvy svých politických stran. Antisemitismus je sice do jisté míry rozděloval, jinak je ale společné ideály spojovaly až do roku 1938: Beneš sledoval s Hitlerem (a všemi socialisty) společnou politiku vůči Rakousku a udržoval s "Vůdcem" (podle svědectví Štefana Osuského) tajné spojení. Aby nebyly narušeny "dobré vztahy", byl po březnu 1938 odpírán Československem azyl židovským uprchlíkům (jako např. Dr. Robertu Dannebergovi), což způsobilo jejich smrt. - Už v letech 1920, 1921 a 1922 probíhala v Salcburku tzv. 'mezistátní jednání zastupitelů' tří národně socialistických stran, z nichž československá byla původně ta největší." "Rovněž ideologická blízkost českých a německých národních socialistů je jasně patrná. Přední české naučné slovníky uváděly kdysi "národní socialismy" jedním dechem (nejprve ovšem český, pak teprve německý), rovněž německý Große Brockhaus z roku 1932 je uvádí společně. Není tedy divu, že Hitler a Beneš otevřeně kolaborovali (zejména v rakouské otázce), do září 1939 vedli pak spolu neplodná tajná jednání. Společná nenávist všech levičáků proti Habsburkům, podunajské monarchii, Římu, celému "světu včerejška" (v originále "das Gestrige" - pozn. překl.) semkla oba národní socialisty (v originále "Nazis" - pozn. překl.) dohromady a dala jim lišit se toliko neslučitelnými "národními zájmy". Ta dlouhá kolaborace ovšem také vysvětluje okolnost, že československý ministr zahraničí Kamil Krofta si ještě v srpnu 1938 (!) dovolil označit mezinárodní postavení své země za "lepší než předtím". Erik von Kuehnelt-Leddihn nás upozorňuje i na husitské kořeny italského fašismu: Benito Mussolini vydal už roku 1913 v Římě knihu, která měla následující titul: Giovanni Hus il Veridico (tj. Jan Hus pravdomluvný)!

/11/ Wolfgang Borowsky: Die "neue Welt" - Vorspiel der Hölle. One-World-Bewegung in der Hoffnung auf Jesus Christus. Den belogenen und verratenen Völkern und den verfolgten Kirche gewidmet (vydalo nakladatelství Saterland Verlag v roce 1982). - Friedrich Holtschmidt (ed.): Stern von Bethlehem. Ursprung, Wesen und Ziel der Freimaurerei (vyšlo v Hünstetten/Taumus 1981). - Časopisecky na totéž téma viz i R. Sebott: Die Freimaurer und die Deutsche Bischofskonferenz (v: Stimmen der Zeit, 1981, s. 75-87 a J. Stimpfle: Die Freimaurer und die Deutsche Bischofskonferenz. Zu dem Artikel von Reinhold Sebott (cit.pramen s. 409-422).

/12/ Rainer Maria Rilke ve své básni Die großen Städte sind nicht wahr z Knihy hodinek (Stundenbuch):

Die großen Städte sind nicht wahr: sie täuschen
den Tag, die Nacht, die Tiere und das Kind;
ihr Schweigen lügt, sie lügen mit Geräuschen
und mit den Dingen, welche willig sind.

Velká města lžou stále více: podvádějí
den i noc, zvířata i děti odmala,
mlčením lžou, šepotem o naději
ve věcech skryté, jimž se prodala

(přel. Jan Mareš)

/13/ Viz k tomu Oscar Schneider: Heimatpflege zwischen Tradition und Fortschritt (vydáno roku 1976 v Heidecku).

/14/ Formulace této věty podle Třetí, Sedmé a Deváté z Rilkeových Duinských elegií.

/15/ Viz Ulrich Wyss: Die wilde Philologie. Jacob Grimm und der Historismus (Mnichov 1979), s. 264.

/16/ Jacob Grimm: De desiderio patriae, tj. jeho nástupní řeč na univerzitě v Göttingen, pronesená dne 13. listopadu roku 1830. Je v ní obsažena mj. "polemika proti habsburskému panovnickému domu, který ač nadán nejvyšší říšskou mocí, zanedbává význam jazyka jako 'unicam reip. causam plerumque' (Wyss, s. 270).

/17/ Svazky I. až IV. vyšly v letech 1840-1863. K tomu viz i Rudolf Hübner: Jacob Grimm und das deutsche Recht (1895) a Eberhard Freiherr von Künßberg: Deutsche Bauernweistümer (1926).

/18/ Jacob Grimm: De desiderio patriae, vydal W. Ebel (ed.), s. 12.

/19/ Cit. dílo s. 17.

/20/ Cit. dílo s. 19.

/21/ Viz k tomu slova populární německé písně z let druhé světové války (originální text Erich Knauf, hudba Werner Bochmann, 1942):

Länder und Meere, so schön und weit,
Ferne, zu Märchen und Wundern bereit,
alle Bilder müssen weichen,
nichts kann sich mit dir vergleichen!
Dir gilt mein Lied in der Ferne,
Heimat. Heimat, deine Sterne,
Sie strahlen mir auch an fernen Ort.
Was sie sagen, deute ich ja so gerne
als der Liebe zärtliches Losungswort.
Schöne Abendstunde,
der Himmel ist wie ein Diamant.
Tausend Sterne stehen in weiter Runde,
von der Liebsten freundlich mir zugesandt.
In der Ferne träum' ich vom Heimatland.

Země i moře všude kol nás,
zázrak dálek, co překonává čas,
s Tebou srovnat se nedá
a rázem mně povybledá.
Zpívám píseň, která mámí,
domove, tam pod hvězdami,
které září zdáli až sem k nám.
Říkají nám, že nejsme v lásce sami,
domove, když teď na tě vzpomínám.
Jak se večer sklání,
jako démant, jeho tichý třpyt,
tisíc hvězd stojí na nebeské báni,
znejmilejší v nich chce mě pozdravit.
I v dálce smím tak o domově snít

(přel. Jan Mareš)

/22/ Goethe: Faust II, (Velké nádvoří paláce, verš 11581-11582):
Zum Augenblicke dürft ich sagen:
Verweile doch, du bist so schön!

/23/ Gottfried Keller: Abendlied (Večerní píseň):
Trink, o Augen, was die Wimper hält,
Von dem goldnem Überfluß der Welt!

/24/ Jistě nejsme nijaké nivelizované společenství stejných, ale komu se něco podaří, kdo něčeho dosáhne, měl by se po rychlém zadostiučinění právě v něm toho pocitu zbavit.

/25/ Rilke: Larenopfer (česky v pražském Orbisu roku 1944 samostatně jako výbor Můj domov - pozn. překl.), tato báseň figuruje v této sbírce pod názvem Volkslied:

Mich rührt so sehr
böhmischen Volkes Weise,
schleicht sie ins Herz sich leise,
macht sie es schwer.
Wenn ein Kind sacht
singt beim Kartoffeljäten,
klingt dir sein Lied im späten
Traum noch der Nacht.
Magst du auch sein
weit über Land gefahren,
fällt es dir doch nach Jahren
stets wieder ein.

Co říci chce
ta prostá česká píseň?
Tiše zní a vloudí se
až do srdce.
Zaslechni jen
zpívat ji děti v polích,
do noci nepřebolí
jak pozdní sen.
I kdybys byl
po letech někde v světě,
ten nápěv zastihne tě

(přel. Jan Mareš)

Festschrift 25 Jahre Patenschaft 1961-1986, s. 13-27

Jde o prvou část třídílné úvahy, otištěné v rodáckém sborníku ke čtvrtstoletí patronátu města Pasova nad vyhnanými Šumavany, kteří ono výročí oslavili ve dnech 25.-27. července 1986 jedním z jinak stejně každoročních setkání na Třístoličníku. Autor textu, prof.Dr. Gerhard Pfohl, se stal čtyři roky nato (1990) právě v rámci zmíněného patronátu nositelem Kulturní ceny města Pasov jako jeden z čelných intelektuálních představitelů společenství, o němž právě náš úryvek velmi výstižně pojednává. Narodil se 16. února 1929 v "české" Železné Rudě (Markt Eisenstein) coby jediný syn obchodníka Aloise Pfohla a jeho ženy Elisabeth, roz. Gotzové. Ve svém rodišti navštěvoval obecnou i měšťanskou školu a v Plzni pak už během světové války, tj. na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, německé gymnázium, kde byl, jak v jeho textu zmíněno, mj. žákem Rudolfa Kubitscheka. Vyhnání vypudilo rodinu nejprve do města Regen v Bavorském lese, kde se jim s mnoha nesnázemi podařilo založit novou existenci. Otec zemřel roku 1984, matka roku 1977. Jejich syn studoval po maturitě, složené 1948 už v Německu na humanistickém gymnáziu při klášteře benediktinů v Metten, obory germanistiku, byzantinistiku a filosofii. Jako čtyřiadvacetiletý absolvoval v nejkratší možné době nejen učitelské státní zkoušky, ale téhož roku 1953 v Erlangen i promoval na doktora filosofie. Látku k disertaci čerpal z milované řecké epigrafiky, učil pak na erlangenské univerzitě, než byl roku 1967 povolán jako docent klasické filologie právě v oboru své disertace na univerzitu v Innsbrucku v rakouském Tyrolsku. Ještě v témže roce tam za svůj habilitační spis získal Cenu kardinála Innitzera. Sedm let nato přešel jako profesor dějin lékařství klasického světa a epigrafiky na Technickou univerzitu do bavorského Mnichova. Ve stejném roce 1974 proběhla v Düsseldorfu jeho slavnostní investitura na rytíře Papežského řádu Božího Hrobu Jeruzalémského a 24. května 1974 mu rakouský kancléř Bruno Kreisky udělil jako tehdy zastupující spolkový prezident i titul mimořádného univerzitního profesora. Papežský řád Božího Hrobu mu propůjčil 1977 vzácně jinak udělovaný komturský kříž a roku 1980 byl nedlouho po svém jmenování ředitelem Ústavu dějin lékařství a lékařské sociologie TU v Mnichově vyznamenán Spolkovým záslužným křížem se stuhou. Je členem řádu maltézských rytířů, komturem řádu sv. Řehoře (jmenoval ho jím papež Jan Pavel II. roku 1986) a v neposlední řadě působil od roku 1991 jako prezident Sudetoněmecké Akademie věd a umění. Co to všechno proti tomu, že jako "ara Eisenstoana" je nikoli jen tak odněkud, ale od nás ze Šumavy. Zemřel v Norimberku 29. června roku 2016, ale jak se dočítáme na jeho parte, je to s lidskou smrtí přece jen trochu jinak - věřme, že i ona je součástí nějakého vyššího plánu.

- - - - -
* Železná Ruda / † † † Nürnberg (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Vídeňský kardinál König předává Dr. Pfohlovi v roce 1968
Cenu kardinála Innitzera
Zprávu o jeho promoci na doktora filosofie v Erlangen přinesl
krajanský měsíčník ve svém vánočním čísle roku 1953
Při převzetí dekretu a insignií komtura Řádu sv. Řehoře, jímž byl jmenován
    papežem Janem Pavlem II., z rukou kardinála Wettera v Mnichově 1986
Jeho medailon na stránkách oficiálního orgánu krajanského sdružení

zobrazit všechny přílohy

TOPlist