logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF PFANDLER

Boží dar

To chléb je dar Pána Boha samého. Vysoce jej ctil náš Spasitel Ježíš Kristus, poněvadž právě v podobě chleba přijímáme před oltářem Jeho Svaté Tělo. Proto i uctíváme chléb přede všemi jinými pozemskými dary Páně, proto na domácím chlebě činíme znamení kříže, než ho zbožně rozkrojíme jménem Boha Trojjediného. Proto je zejména domácí, doma pečený chléb čímsi posvátným a nejvyšší cti hodným. Chléb se proto starostlivě opatruje před zneuctěním, krájí se pokud možno rovně a pokládá se s opatrnou péčí, aby požehnání Boží neustoupilo rouhavé moci ďáblově. I nad chlebovou střídkou a chlebovými drobty je třeba bdít; je dobře vhodit je do ohně za duše zemřelých. Nikdy by se neměly ocitnout ve smetí či za potravu vepřům, jinak se nám může stát jako oné hříšnici, která je předhodila sviním a za trest musela po smrti s prasaty i sama žrát.
"Schneid 's Brot gleich, so wirst reich!" (asi jako "rovně chleba krájej, hojnosti se naděj!" - pozn. překl.) - praví staré přísloví. Komu se nepovede rovně zakroji bochník chleba, tomu se ani den nevyvede. Ten, kdo odkrojí z bochníku patku jako přebytečnou, jako by krájel patu samotnému našemu Pánu Ježíši Kristu. Když je ukrojený chleba položen řezem proti dveřím či oknu, vejde do domu bída a Jidáš si může z bochníku taky uříznout. Položí-li se bochník klenutou stranou dolů, čert na něm jezdí. Patka, ba ani skrojek chleba nemá se nikdy dávat žebrákovi. Tomu, kdo zahazuje drobty chleba, hrozí, že je bude po své smrti těžce hledat. Kdo je pak o svých jmeninách poctěn či obdarován chlebem, je toho roku chráněn od devíti neštěstí.
Domácí chléb zahání temné mocnosti. Kdo má vyjít za noci mimo dům, bere si kus do brašny na cestu s sebou a poví si přitom tiše: "I steck m'r a Brot ein, dass i mi net fürcht." (tj. "strčím si tam kousek, abych se nebál" - pozn. překl.). Nu a kdybyste našli poklad nebo ho chtěli ukrýt, položte na něj rychle třeba i jen drobátko chleba, aby ten poklad nemohl ďábel oslepit, tj. proměnit v nějakou jinou, bezcennou věc.


Hoam!, 1976, s. 37-38

Hora

Velká, širokohřbetá, v bílém zimním kožiše, přicházela mi ta hora vstříc. Její huňaté temeno obletovala oblaka, dýmavá ústa chrlila mráz, až drnčelo. Na skalnatém čele tkvělo šestihranné oko, které sršelo znepokojujícím svitem.
Pojala mne hrůza, cítil jsem, jak mi tuhne v žilách krev. Pryč, pryč, napadlo mě, než ta nestvůra udeří. Nohy mi ale náhle ztěžkly a zneživěly na sám kámen. Byl jsem zaklet, zaklet duchem té hory, která se probudila z odvěkého žulového spánku.
Mohutný hukot naplňoval povětří a zdálo se, jako by vystupoval ze zasutých hlubin. Ta divoká hudba bez přeryvu mi duněla v uších a už mne popadlo cosi neviditelného. Zavířilo mnou dokola kolem mne samotného. Propadl jsem se do šerého dávnověku, někdy těsně před oslnivým výbuchem třetího tisíciletí. Nekonečná dálka přitrhla až sem, zatímco všechno blízké nezadržitelně zmizelo v mlze.
Ztratil jsem těžiště a rozpadl se na bezpočet drobných částí. Ty díly mé bytosti se teď hledaly navzájem v bezčasém Nikde a nenacházely se, poněvadž jakási cizí, neslýchaně silná vůle vstoupila mezi ně a panovala teď v jejich středu. Ne, to už jsem nebyl já.
Náhle však utichla zuřící bouře a ničivý tlak ustoupil mírně se jen vzdouvajícímu proudu, který dal poznovu smysl a trvání pojmům Kdy a Kde. Sebral jsem se k nové podobě a kráčel jako ve snu bez bázně a bez tíže jakoby naproti Velké Proměnitelce. Tu vyvstala bezprostředně přede mnou mocná stěna, bez hlesu mne nějaký oblaživý pěnivý vír unášel obezřetně do čarovné temnoty. Probleskovala zelenavými světélky, kterými poznenáhla celá nabírala na jasu. Nahoře se klenula v azuru do závratné výše a vpravo, vlevo, přede mnou, za mnou opadala o to hloub do bezedné černi. Já ale se volně vznášel středem, nesen vůlí Kohosi, kdo nebyl k vidění a byl přesto všeobsahající Přítomností samou.
Tajemná purpurová znamení zahořela kolem dokola, aniž by se dala přečíst, natož aby jim bylo snad lze porozumět. Zpozoroval jsem jen, že jsou to znamení spásná a že platí mně. Přibližovala se, začínala šeptat a z toho šepotu rostl jeden hlas, hlas sílící víc a víc a zněl jako pukající kámen. Stonásobná ozvěna přehlušila však to původní Praslovo, než jsem ho vůbec stačil zachytit. Stál jsem tu zmaten, v uších tupý rachot, prozrazující nevoli té Neznámé tváře vydávající hlas, v němž jsem pomalu tonul hloub a hloub. To už jsem se však cítil opět nesen a přijal jsem ten hlas znovu, tvrdý a přísný jako předtím, přece jen nyní ale s podtónem smířlivějším. Nebyl to žádný lidský hlas, který na mne teď naléhal, to ve mně samotném rozezněl se teď tajemný nástroj, jehož zvuku jsem rozuměl.
"Tak jsi tu zas, ty nevěrníku," cítil jsem v nitru uchvácen.
Výčitka nevěry mě zabolela, rozpoltila mne vedví. Slíbil jsem snad té hoře věrnost? Nesmělá námitka se mi drala na jazyk; ozval se ale halasný smích, než jsem ji stačil hlasitě vyslovit.
"Syn žuly má být věrný i bez přísah," rámusil ten hlahol, zatímco jeho trhavý dech mnou smýkal sem a tam.
Mlčel jsem zahanbeně, a přece bych rád věděl, proč se mi tu předhazuje ta nevěra.
"Ukázal jsi záda své žulové zemi a srdcem ses upsal na cizím."
To mířilo přesně. Nedalo se zalhat. Což ale nebyla spoluvinna ta touha po dálkách, to neodbytné vábení velkoměsta, nekonečné pusty, dalekých jižních moří?
"Jistě, polehčující okolnosti," opáčil hlas. "Tys ale dal tomu cizímu přednost před domovem."
Opravdu dal? Snad tu a tam ano. I v tom případě však jenom tehdy, když mi to jinobytí, jeho pestře proměnlivý puls, jeho dějinná velikost či duchovní přesah pomáhaly překonat provinciální úzkoprsost.
"Dejme tomu. Neměl bys ale podléhat změkčilosti; ty, syn žulové země."
Chápal jsem, že musím zůstat pevný už proto, abych zůstal sám sebou, abych zachoval své původní Já. Co jsem si však měl počít, když mě zachvátila vždy znovu touha po dálkách?
"Já tě nedržím. Když se ti ale van světa příliš vlichotí do srdce a učiní ho slabým, vrať se pak zpátky sem k žule. Obcování se mnou ti dá novou sílu." Obrovitá tlapa se položila na moje ramena.
Novou sílu? Skutečně, už se do mě vlévala. Rostl jsem a rostl, druhý Anteus, jehož Matka Země, Matka Žula sama učinila znovu mladým a silným.
Šťasten jsem chtěl poděkovat za tu obnovu. Drsný a prudký náraz větru mi však uťal slovo od úst, a já tu stál před skalou, která se zavřela. Pyšná a nedosažitelná tyčila se hora přede mnou, jako by byla ke mně nikdy nepromluvila.
Tu jsem se lehce opět poddal vábení světa. Mohl mne při nových výpravách obklopit tisícerou lstí a kouzlem: byl jsem pevně obrněn vůči všem dalším jeho svodům.


Dichtung aus Niederösterreich, Band 3 - Prosa (1972), s. 254-256

Der Bauer


Drauß wo die Winde wehn,
Sonne und Stern sich drehn,
Lebt ihm das Reich.
Wenn ihn die Saat besingt,
Funkelnder Tau bespringt,
Wer ist ihm gleich?

Purpurgewölke dräun
Eifernde Götter streun
Kummer ins Grün.
Trotzig, im Leid gestrafft,
Höht er der Erde Kraft,
Mehrt er das Blühn.

Die in den Klüften gehn,
Heimlich sein Werk besehn,
Sie sind ihm hold.
Frucht wird sein Traumgebet
Und auf den Garben steht
Flammendes Gold.

Wenn ihn der Tag verlässt,
Tod ihm die Wangen presst,
Er weiß gur Ruhn:
Wes auch die Erde sei,
Er wahr ihr immer treu.
Ihr galt sein Tun.

Sedlák


Venku, kde větrů van
jde nebem dokořán,
má svoji říš.
Slunce i hvězdný svit
lpí v rosách. Kdo zná sít,
je Bohu blíž.

Nach bouře ve mracích
žárlí, jak žene z lích
do stvolů zas.
Navzdory strastem všem
sedlák sílí svou zem
a množí klas.

Šíří do planých míst
pole tím dílem jist,
on věří v ně.
Úrodu vidí v snách,
v mandelích po řadách
zří zlaté žně.

Když dozrá míra let
a smrt mu sevře ret,
ulehne rád
do země, pro níž žil,
vydal se ze všech sil,
jak velí řád.

Vom Expressionismus zur neuen Klassik (1936), s. 69

Waldviertler Bauern


Das Land ist ernst, und ungeheuer
drücken die Nebel auf sein Angesicht;
es zehrt von einem innren Feuer
das herbstens wirr aus allen Wäldern bricht.

Wild pulst sein Herz, und seinem Schoße
entsteigen Menschen, ungefüg und schwer.
die sind wie blind, und selbst das Große
tun sie aus Trieb und Traum und Ungefähr.

Sie glühen auf wie Fels und Erde
und ahnen dumpf, dass fernwo Sterne sind,
und suchen Gott vor Pflug und Herde,
und bleiben einsam doch vor Nacht und Wind.

Waldviertel


Vážný je kraj, do sebe noří
se tvář v šlojíři mlhy stísněná;
zevnitř však plamen zahovoří,
když zažhne lesy, jak jen jeseň zná.

Divý tep v srdci má a z jeho klínu
vzcházejí lidé těžcí jak ta zem.
Jak slepí tápou, velikost i vinu
umějí odít pudem jen a snem.

Jak skála jsou, jak němá hora
řeřaví tmou výš ke hvězdám,
to Boha hledá každý, zemi orá
za dne, než bdí s větrnou nocí sám.

www stránky Landesmuseum Niederösterreich

Naše prozaické i lyrické ukázky pocházejí (kromě úvodního textu z jednoho čísla měsíčníku šumavských krajanů Hoam! a závěrečné básně z internetových stran Dolnorakouského zemského muzea) z antologií rakouských autorů, které v rozmezí čtvrtstoletí, v letech 1936 a 1972 uspořádal právě prof.h.c., školní rada Josef Pfandler. Narodil se roku 3. července 1900 v tehdy ještě toliko rakouském Cmuntu (Gmünd dodnes na rakouské straně poválečných hranic, České Velenice na té české), respektive v jeho části zvané Böhmzeil (Česká Cejle). Od svých devatenácti let tam působil jako učitel a i poté, co byl roku 1943 povolán do války, se z ní do Gmündu zase vrátil. Tři roky nato zveřejnil svou skutečnou literární prvotinu, kterou byla divadelní hra "Gokulorum oder Geiz macht Diebe". V jejím středu stojí postava selského čaroděje Kasimira Höningera (1829-1881, píše se někde i Carl Casimir Henninger), který se prý, sám nadán hypnotickými schopnostmi, vyučil kejklířskému umění (Taschenspielerei) v Pohoří na Šumavě (Buchers) u muže řečeného Sandelwirt. Když Kasimir vystoupil v létě 1880 v Bad Ischlu před samotným císařem Františkem Josefem, potěšený mocnář mu vyjádřil osobně uznání větou: "Es war sehr schön, lieber Professor Gokulorum!" Pfandlerův "kus" o něm se dočkal více než 200 uvedení, mj. 1981 v Langegg ke stému výročí smrti věhlasného kejklíře a mága. Také další dvě Pfandlerovy knihy čerpaly z lidových vyprávění rakouského Waldviertelu, ať už to je sbírka pověstí "Der Hehmann" či prozaická balada "Walpurga", v roce 1978 zfilmovaná v Rakousku pod titulem "Die Wölfin vom Teufelsmoor / Tod im November" jeho synem Helmutem Pfandlerem (narozeným rovněž v Gmündu 1929) v titulní roli s Florindou Bolkanovou. Tomu kraji, přiléhajícímu k Novohradsku i částí zvanou Vitorazsko, byla historickým osudem přiřčena hořká volba několikerého hned rozkolu dříve jediné vlasti. Těm, komu je domovem, jako právě Josefu Pfandlerovi, nedává však příliš na vybranou. Učil 44 let na té hranici světů v Gmündu na obecné a měšťanské škole, od roku 1964 se věnoval už jen spisovatelské práci s pobyty zčásti v rodném městě, zčásti ve Vídni. Nejznámějším jeho dílem je lyrická sbírka Schrift im Granit (1955) a téma prvé ukázky alespoň s ní plně souzní. Roku 1969 se stal laureátem Kulturní ceny spolkové země Dolní Rakousko za básnické umění a rok nato byl jmenován vedoucím "pracovního společenství pro literaturu" v rámci dolnorakouské organizace Bildungs- und Heimatwerk. 6. června 1987 skonal Josef Pfandler ve Vídni na následky smrtelného úrazu ve věku 87 let. Prožil s Rakouskem téměř celé jedno tak osudné pro ně století.

- - - - -
* Böhmzeil bei Gmünd (A) / Gmünd (A) / Pohoří na Šumavě / † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

S manželkou Emilií a synem Helmutem
Ze záznamu gmündské křestní matriky se dovídáme, že se narodil dne 3. července roku 1900 v České Cejli (Böhmzeil) čp. 88 (jde o část města Gmünd, druhá část připadla po první světové válce k nově utvořenému městu České Velenice) a 8. července ho téměř týden poté v Gmündu pokřtil kooperátor Karl Lom (kmotrem dítěte se stal gmündský řezník a uzenář Johann Hoffmann) - chlapcovým otcem byl lakýrník  v České Cejli čp. 88 Leopold Pfandler (*1. listopadu 1867 v městysi Hoheneich, okr. Gmünd), syn rolníka v Hoheneichu Josefa Pfandlera a Barbory, roz. Schachingerové, matkou novorozencovou byla tu "AMaria" (tj. Anna Maria) psaná dcera (*29. července 1870 v Neu Niederschrems) hostinského v Hörmanns, okr. Gmünd, Antona Fichtenbauera a Theresie, roz. Poppingerové - rodiče se brali 29. května roku 1892 v poutním místě Marie Dreieichen a nemíjí nás tu ani dodatečná informace o Pfandlerově vystoupení z církve v květnu roku 1940 a o návratu do ní v prosinci 1945, jakož i o jeho úmrtí dne 6. července roku 1987 ve Vídni XIII. Hietzing
Ve svém vídeňském bytě
Obálka antologie, kterou sestavil, vydané nakladatelstvím Stephan Szabo (1936)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist