logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

SILVESTER PETSCHL

Opatrujeme dědictví

To, co z domova ještě zůstalo, chceme uchovat

Během svých dovolených navštívily v roce 1982 rodiny Hableovy, Müllerovy a Petschlovy z Ulrichsbergu kapli vyhnanců v Guglwaldu, v níž je vystavena i domovská pamětní kniha Frymburka (v originále "die Heimatmappe Friedberg", vlastně spíš soubor dokumentů, dokumentace - pozn. překl.). Pečlivě jsme si v ní četli a přišlo nám přitom na mysl, že také my jsme našim zemřelým a padlým dlužni něco podobného vypracovat pro Glöckelberg (rozuměj zaniklou Zvonkovou - pozn. překl.). Pan Hable (Ernst Hable je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) nám řekl, že hned po návratu z dovolené vyhotoví evidenční formuláře, které by se mohly rozeslat dosud žijícím příslušníkům naší krajanské komunity s prosbou o vyplnění žádoucími daty. Pan Müller a moje žena hned projevili ochotu pomoci při shromažďování adres a rozesílání formulářů. Mohlo by to obsáhnout téměř 90 procent k obci příslušejících. V zimě 1983 jsem se v hostinci ve Schöneben sešel s četnickým inspektorem (v originále "Gendarmeriegruppeninspektor" - pozn. překl.) Franzem Frattnerem z Ulrichsbergu. Pan Frattner mi vyprávěl, že se o ztracený domov Glöckelberských velice zajímá, poněvadž jeho tchyně z Glöckelbergu pochází a jeho paní tam chodila do školy, takže byla i školní kamarádkou mé ženy. Mimo jiné mi pan Frattner sdělil, že už dokonce o obci Glöckelberg nějaké pojednání sepsal. Na můj dotaz, kde k tomu našel podklady, když je přece Rakušan, jsem se od něho dověděl, že o celé věci v rodině a s rodiči své ženy častokrát hovořil. S panem Poferlem z Glöckelbergu, bytem v Aigenu, se také bavil a kromě toho obdržel od paní Olgy Bureckové, roz. Petschlové z Glöckelbergu, knížečku o historii obce Glöckelberg, sepsanou naším panem farářem Esslem. Po nějakém čase jsem pana Frattnera v Schöneben potkal znovu a on mi vyprávěl, že v Ulrichsbergu založil rodácký spolek a Ulrichsberské by těšilo, kdyby do něho mohli vstoupit i Glöckelberští, Hüttenhofští a Josefsthalští (tj. i rodáci z Glöckelbergu, Huťského Dvora /Hüttenhof/ a Josefodolu /Josefsthal/ - pozn. překl.).
V té době byla v Ulrichsbergu ve výstavbě nová radnice, která měla být hotova do konce roku 1984 a ve staré radnici měla najít místo zdejší vlastivědná expozice. Tu mi pan Frattner učinil návrh, zda bychom se nechtěli připojit zřízením glöckelberské domovské jizby. Samozřejmě jsem hned souhlasil a informoval jsem o tom pana Ernsta Hableho, který byl stejně nadšen jako já a řekl mi po telefonu, že se co jen možno brzy dostaví, aby stihl nezbytné přípravy. Ačkoli stěhování ze staré do nové radnice ještě vůbec nebylo u konce, pozval nás pan Frattner k rozhovoru s panem starostou Pröllem. Tomuto prvnímu jednání byli přítomni pan starosta Pröll, pan Frattner, pan architekt Hable, jakož pan a paní Petschlovi. Pan starosta Pröll byl už o našem záměru zřídit ve staré radnici domovskou jizbu obce Glöckelberg od pana Frattnera předem informován a velice tu myšlenku uvítal, poněvadž mezi oběma příhraničními obcemi přece panovaly po staletí dobré vztahy jak v hospodářském, tak ve společenském a kulturním ohledu. Zřízení domovské jizby nestálo tedy už nic v cestě. Ernst Hable nám pak objasnil, jak si představuje vybavení jizby: obrazovou dokumentací by mělo být potomkům názorně doloženo, jak v naší ztracené domovské obci lidé žili, pracovali, světili a slavili, přičemž by byl Glöckelberg představen i jako obec politická, školní a farní a neměla by přijít zkrátka ani kultura (v originále "auch das Kulturelle" - pozn. překl.), jak neopomněl zdůraznit. Po tomto rozhovoru jsme se společně vydali do staré radnice, abychom na místě samém nalezli vhodnou prostoru. Měla by být přístupná z průjezdu či chodby (v originále "vom Flur aus begehbar" - pozn. překl.) a rozhodli jsme se proto pro místnost, kde dříve působil matriční úřad (Standesamt). Aby prostorově odpovídala našim představám, musili jsme přesadit jednu ze stěn; místnost byla i jinak ve velmi špatném stavu a bylo nutno ji nejdřív důkladně renovovat. Pan Hable mínil stručně a výstižně: "Lieber Silvester, diese Arbeit musst Du übernehmen, denn von Waldkirchen nach Ulrichsberg sind es ja nur 35 Kilometer". (tj. "Milý Silvestře, tuhle práci musíš převzít ty, poněvadž přece z Waldkirchenu sem do Ulrichsbergu je to jenom 35 kilometrů." - pozn. překl.)
Zavázali jsme se, že všechny práce provedeme sami. Po přesazení stěny praskl kus stropu a podlahy. Omítka bočních stěn musela být seškrabána až na zdivo. Po čtrnácti dnech nejtěžší dřiny blízko zadušení v prašném vzduchu se mi podařilo s podporou pana starosty Prölla a pana Frattnera dát místnost do pořádku. Pan Hable, který v Reutlingen pracoval jako bytový architekt, vypracoval plány vnitřního zařízení jizby. Pan Sepp Müller a moje žena se prohrabali fotoalby všech příbuzných a známých v pátrání po použitelném obrazovém materiálu. Pan Müller byl zaměstnán v Esslingen jako vedoucí prodeje v jedné strojírenské firmě a hned se postaral o náležité zvětšení vyhledané fotografické dokumentace pro potřeby budoucí stálé výstavy, což se mu i příkladně podařilo. Já sám jsem se pokoušel najít nějakého truhláře, který by nám mohl pokud možno bezplatně zhotovit nábytkové vybavení. Panu Franzi Müllerovi (doma jsme mu říkali Pedanschneider) bylo tenkrát už 80 let a provozoval truhlářskou dílnu v Erlauzwiesel u Waldkirchenu. Poněvadž je pan Müller mým vzdáleným příbuzným, nepřipadlo mi nijak těžkým, přednést mu svou žádost, se kterou ostatně ihned souhlasil a řekl mně, že sice přísluší k osadě Račín, obec Pestřice (v originále "Ratschin, Gemeinde Stögenwald" - pozn. překl.), ale s Glöckelbergem se už chozením do tamního kostela a také zakázkami právě odtud vždycky cítil blízce spjat. Dřevo pro zařízení interiéru nezbytné jsme nakoupili ve velkoobchodě. V dubnu roku 1985 jsme dopravili s oběma syny pan Müllera Karlem a Adolfem všechen nábytek pro budoucí expozici přes hranici (rozuměj hranici bavorsko-rakouskou - pozn. překl.) do Ulrichsbergu. Po jednom dni tvrdé práce stálo všechno tam, kde mělo stát. Zasklení vitrin a vyložení koberců obstarali jsme má žena a já. Pan Hable přijel v květnu 1985 ke mně do Waldkirchenu a dovezl s sebou vlastní prací přichystané obrazové panely, které jsme pak spolu nainstalovali do prostoru jizby. I díky velké výpomoci slečny Reginy Hableové (dcery Ernsta Hableho) mohla být domovská jizba z větší části zařízena už k červencovému rodáckému setkání téhož roku 1985. Pan Sepp Müller, který v Schöneben zakoupil pozemek a na podzim 1985 chtěl si tu zařídit víkendovou chalupu, nemohl se otevření domovské jizby účastnit, poněvadž ho náhle propuknuvší těžká nemoc zahnala na nemocniční lůžko; dokázali ho tam ještě operovat, ale zachránit už nikoli. Naléhavě jsme ho ještě potřebovali, ale Pán se Seppa rozhodl povolat k sobě domů na věčnost. Na tomto místě mu chci jménem všech nás Glöckelberských vyslovit z hloubi srdce upřímné "Vergelt 's Gott!" (tj. "Zaplať Bůh!" - pozn. překl.) Jeho úkol dokončit zvětšení všech reprodukcí převzal pan Karl Kari, zaměstnanec skladu v Mainburgu, syn posledního našeho starosty Franze Kariho z Předního Glöckelbergu (v originále "aus Vorderglöckelberg", dnes zaniklá Přední Zvonková - pozn. překl.); také on nám pořídil velmi krásný obrazový materiál, takže jsme mohli výzdobu jizby ještě dále rozhojnit. Když zase jednou přes velkou štědrost rodáků a krajanů zela naše kasa prázdnotou, napadlo mě začít se šitím pánských čepic. Vyučil jsem se krejčovině u svého otce, krejčovského mistra v Glöckelbergu Leo Petschla; jako vyučený krejčí jsem po 22 let vykonával funkci dílovedoucího v jedné waldkirchenské textilní firmě. Z výnosu prodeje čepic jsem chtěl vypomoci zmírnit finanční nouzi. Poněvadž mnou zhotovené pokrývky hlavy nalezly zejména v Ulrichsbergu a okolí značný ohlas, neminula mě ani nová přezdívka "der Kapplmacher aus Bayern" (tj. "čepičář z Bavor" - pozn. překl.). Při otevření domovské jizby v roce 1985 nabídli nám někteří z krajanů svou spolupráci. Pan Walter Franz (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), celní inspektor z Pöllau v rakouském Štýrsku (Steiermark), rodem z Huťského Dvora, sepsal neúnavným úsilím místní kroniku osad Zadní a Přední Glöckelberg, Huťský Dvůr a Josefodol a vložil ji do mezitím už 300 stran čítající "Heimatmappe". Také šumavský domovský kříž jím vyhotovený z nálezového materiálu v Josefodole, shledaného při své tamní návštěvě, pan Franz donesl pro obohacení expozice (je o něm řeč v jeho už zmíněném samostatném zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Historii školy zpracoval pan konrektor v.v. Franz Petschl, bytem v Erdmannshausen, rodem rovněž z Glöckelbergu. Pan Willi Poferl, už 80 let stár, kolářský mistr a majitel půjčovny aut v Glöckelbergu, bydlící nyní v hornorakouském Aigenu, vyhotovil usilovnou prací pro naši domovskou jizbu zmenšené modely několika saní, vozů a jednoho kočáru, aby naši potomci mohli posoudit, jaké dopravní prostředky bývaly kdysi u nás doma používány. Originál tohoto kočáru v původní velikosti byl kdysi mistrovským kusem pana Poferla pro jeho zkoušku způsobilosti v kolářském řemesle. Pan Poferl je kromě toho autorem reliéfu, zpodobujícího naši domovskou obec Glöckelberg. Pan Otto Pachner z Forchheimu, glöckelberský rodák, vyřezal pro jizbu překrásnou dřevěnou figuru, věrně zpodobující rolníka při orbě za pluhem, jeho bratr pan Karl Pachner z Würzburgu, přispěl nám zase do expozice dvaceti škrabanými kraslicemi (v originále "kratzte uns zwanzig Scheck'ln /Ostereier/" - pozn. překl.), jejichž zdobení náleželo k dodržovaným u nás velikonočním obyčejům. Pan Johann Jungbauer z Ellwangen, rodák z Huťského Dvora, vždycky pilně spolupracoval s Ernstem Hablem; rozesílal dotazníky svým krajanům, shromažďoval fotografie a byl zpravodajem pro rodný Huťský Dvůr v krajanskému časopise "Hoam!"
Náš domovský časopis "Hoam!" vychází začátkem každého kalendářního měsíce a lze ho objednat u vydavatelství "Hoam!", Postfach 1208, 8932 Waldkirchen. Roční předplatné činí 36 DM (na půl roku 18 DM), v Rakousku ročně 260 šilinků (půlročně 130 šilinků). Domovský časopis "Glaube und Heimat" se dá objednat na adrese správy "Glaube und Heimat": Josef-Pilland-Straße 2, 8432 Beilngries. Půlroční předplatné činí 21 DM, v Rakousku 158 šilinků (psáno počátkem devadesátých let minulého století, takže nesouhlasí ani směrovací čísla při adresách, ani výše předplatného před přijetím eura v obou zemích - pozn. překl.). Když pan Hable v červnu 1988 přijel k nám do Waldkirchen, dovezl s sebou 4 vitríny pro domovskou jizbu; Ernst a já jsme je pak vzali do Ulrichsbergu a tam spolu nainstalovali. Pan Hable si mi stěžoval, že stres v zaměstnání je čím dál větší a že se i jinak necítí nijak zdráv. Rychle se unavil a hned se nadmíru zpotil. Při jednom hovoru se Ernst nezdržel slov: "Es wird jetzt Zeit, dass wir einige Landsleute der jüngere Generation dazugewinnen, die sich um die Stube und die Gedenkstätte kümmern." (tj. "Nastal čas, abychom získali několik mladších krajanů, kteří by se o jizbu a památky postarali." - pozn. překl.) Rozhodli jsme se také požádat obec Ulrichsberg o převzetí patronátu nad Glöckelsbergem a jeho lidmi. Pan Ernst Hable v tom ohledu poprosil pana starostu městyse Ulrichsberg Natschlägera, jeho předchůdce exstarostu pana ředitele Prölla, pana policejního inspektora Frattnera a mne o vyjádření. Ze strany obce nám bylo sděleno, že se už také radili o převzetí ulrichsberského patronátu nad Glöckelbergem, a my bychom měli jménem vyhnanců z Glöckelbergu podat u městyse Ulrichsberg o převzetí patronátu písemnou žádost. Dne 15. listopadu roku 1988 se obecní rada městyse Ulrichsberg za předsednictví pana starosty Natschlägera opravdu usnesla na převzetí patronátu. Naši radost nemohl už bohužel s námi sdílet náš krajan, pan architekt Ernst Hable, poněvadž dne 11. listopadu 1988 v Mähringen skonal. dne 15. listopadu 1988 byl uložen k poslednímu odpočinku na hřbitově v Immenhausen. Mezi smutečními hosty bylo množství Glöckelberských a vyhnaných krajanů ze Šumavy vůbec. Jako poslední náš pozdrav zesnulému zazněla píseň "Auf d' Wulda". Jménem všech vyhnanců z obce Glöckelberg bych našemu Ernstlovi (česky by se řeklo "Arnoštkovi" - pozn. překl.) rád vyslovil srdečné "Vergelt 's Gott" z všechno, co pro naši domovskou jizbu a pamětní kámen v Schöneben a tím i pro naši milovanou Šumavu stačil vykonat.


Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 406-410

Jména Silvestra Petschla a jeho ženy Erny, roz. Dichtlové, figurují hned několikrát v dokumentární příloze dvojjazyčného výboru ze šumavských próz Johannese Urzidila, který pod názvem Poslední host - Der letzte Gast vydalo v roce 1999 jako svou 1. publikaci vydavatelství a nakladatelství Srdce Vltavy v Horní Plané. Erně Petschlové je celá kniha vydavateli věnována a i poděkování na jejím konci uvádí ji mezi všemi, kdo k její realizaci přispěli, na prvém místě vůbec. Nedosti na tom: na s. 201 vidíme reprodukci titulního listu Urzidilova povídkového souboru Das Elefantenblatt s tímto autorovým věnováním: "Den freundlichen Gestalten längst vergangener Tage den Frauen Dichtl, Mutter und Tochter, aus unvergessenen Josefsthal in Herzlichkeit und mit aufrichtigen Wünschen Johannes Urzidil 24. IX. 66" (tj. "Laskavým postavám dávno uplynulých dnů paním Dichtlovým, matce a dceři, z nezapomenutelného Josefodolu srdečně a s upřímným přáním Johannes Urzidil 24. IX. 66" - pozn. překl.). Uvážíme-li, že Urzidilovy pobyty v Josefodole se datují někdy od konce dvacátých let dvacátého století a delší, ba trvalé pak mezi roky 1933 a 1938, musila být Erna, narozená v Josefodole 15. listopadu roku 1926, při setkání s ním v dětském a dívčím věku. V roce 1966 jí bylo čtyřicet let a jak vyplývá z věnování jiné Urzidilovy knihy s týmž datem 24. září (jde o jiný povídkový soubor Die verlorene Geliebte) a s tímto zněním: "Für Herrn Sylvester und Frau Erna Petschl, meinen lieben Landsleuten (denn ich war Ernst Glöckelberger Bürger) in Herzlichkeit Johannes Urzidil Passau, am 24. 9. 1966" (tj. " Panu Sylvestru a paní Erně Petschlovým, mým milým krajanům /neboť jsem byl kdysi glöckelberským občanem/ srdečně Johannes Urzidil Pasov, 24. 9. 1966" - pozn. překl.), jde o dar téže Erně Dichtlové, provdané jen za Silvestera Petschla, autora originálu naší textové ukázky. Erna Petschlová, roz. Dichtlová, zemřela ve Waldkirchen 9. května roku 2008 v nedožitých 82 letech. Její muž se narodil v Glöckelbergu čp. 119 ("po chalupě" se tam říkalo "Schneider Leo") 8. března roku 1923 (čp. 119 mělo být ovšem dostavěno teprve tři roky nato!) - otec dítěte, krejčí (německy "Schneider") Leo Petschl, který přišel na svět 23. března 1882 v Glöckelbergu čp. 86, byl synem krejčovského mistra Sylvestera Petschla a jeho ženy Josefy, roz. Erhartové ze zaniklé dnes Pestřice (v oddací matrice psáno "aus Stegenwald") čp. 4, chlapcova matka Maria, narozená 3. července 1887 v rovněž dnes zcela pod hladinou Lipenského jezera zaniklé Dolní Borkové (Mayerbach) čp. 14, byla pak dcerou domkáře a horníka v Glöckelbergu čp. 109 Jakoba Poferla a jeho ženy Kathariny, roz. Pröllové z Horní Borkové (německy Fleißheim, pod svým českým jménem Horní Borková byla stejně jako Dolní Borková zatopena Lipenským jezerem) čp. 18. Byli to všichni opravdu nejen krajané Urzidilovi, ale v jistém smyslu i nadlouho "poslední hosté" jako on. A jako on ve vyhnanství uchovávali domov o to víc. Jakže to kdysi řekl? "Böhmen ist überall." Nesli si a nesou Čechy s sebou. V těch "jejich" Čechách stojí Zvonková, jaká byla dřív. Silvester Petschl zemřel v nedožitých 95 letech dne 5. ledna roku 2018 ve Waldkirchen, urna s jeho popelem byla však za účasti nejužšího rodinného kruhu uložena na hřbitov ve Zvonkové, kde byla za věrného zemřelého rodáka sloužena o něco později, tj. 7. dubna 2018, zádušní mše ve zdejším kostele, zachráněném dějinným divem, jehož jsme i my mohli být svědky.

- - - - -
* Zvonková / † Waldkirchen (BY) / † † Zvonková

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na snímku z práce na někdejším hřbitově zaniklé obce (některé náhrobky byly až metr pod zarostlou divočinou) je Silvestr Petschl zachycen vpravo s čepicí
U pamětního kamene stojí on druhý zleva, žena Erna je skloněna při kladení věnců
Památník vyhnanců z někdejší Zvonkové, Huťského Dvora a Josefodolu v Schöneben
Kostel a hřbitov ve Zvonkové v létě 2014

zobrazit všechny přílohy

TOPlist