logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ PETSCHL

Historie glöckelberské školy

Když kníže Johann Christian von Eggenberg v roce 1670 založil ves Glöckelberg (zřídil tu vlastně /v místě dnešní Přední Zvonkové/ jen palírnu se čtyřmi muži z Jelmu /Melm/ u Horní Plané /Oberplan/, jimž bylo dovoleno postavit tu čtyři chalupy, základ pozdější osady - pozn. překl.) neexistovala ještě žádná školní povinnost, pročež také o sto let později, když Josef kníže zu Schwarzenberg 1797 prováděl výkup pozemků, dokázali místní připojit pod smlouvu vlastnoručně jen "drey Kreuzl" (tj. tři křížky - pozn. překl.), poněvadž nebyli ještě mocni psaní. Teprve poté, co byl Glöckelberg, vzniklý především usídlením dřevorubců a foukačů skla, spojen s Huťským Dvorem (Hüttenhof) na "kostelní ves" (v originále "zum Kirchdorf vereinigt wurde" - pozn. překl.), začalo se pomýšlet na zřízení školy a především opravdového kostela. O tom podává v roce 1807 zprávu Josef Jenne, druhý školní správce v Glöckelbergu, na stránkách farní kroniky: "V roce 1786 usilovalo mnoho obcí prostřednictvím královských krajských úřadů u královského zemského gubernia o to, aby se jim od nejvyššího císařského dvora dostalo povolení ke stavbě kostela, fary a školy. Tak sepsal i rychtář Matthias Poferl, majitel glöckelberského stavení čp. 26, prosebný list a odvážil se přednést trůnu nejlepšího otce vlasti (v originále "vor den Thron des besten Landesvaters", rozuměj císaře Josefa II. - pozn. překl.) nejpokornější žádost v tom směru a obdržel ke dni 17. února 1787 nejmilostivější radostiplnou resoluci se svolením k poskytnutí stavebních úhrad na kostel a lokálii." Matthias Poferl, který všechny své cesty vůbec konal pěšky a na vlastní náklady, byl mužem činu. Hned po návratu z Vídně obešel hned všechna příslušná potřebná zařízení a nejprve pak byla v místě, kde pak stála zdejší škola, zbudována z prken dřevěná kaple. První školní místnost poskytl Poferl ve svém vlastním domě, aby se glöckelberské děti opravdu co jen možno rychle mohly naučit číst a psát: sám se totiž upřímně styděl za to, že musel i on smlouvu o vykoupení pozemků podepsat třemi křížky. Ačkoli už v květnu roku 1787 navštívil lokálii Glöckelberg krajský komisař, aby učinil odhad, kolik by měla stát zděná stavba fary a školy, uplynulo plných deset let, než byly budovy opravdu na světě. V každém případě dosáhl udatný Matthias Poferl toho, že hned 29. dubna 1787 byla ve zmíněné už dřevěné kapli sloužena první mše svatá.
Philipp Bayer, učitelský syn z Boletic (Polletitz), který zajišťoval vzdělávání zdejších dětí v Poferlově domě v letech 1788-1790, stal se tak vůbec prvním reprezentantem školské praxe v Glöckelbergu. Existovalo ještě mnoho překážek na cestě jejího dalšího rozvoje, neboť peníze byly vzácné. V roce 1789 dokonce mezitím započatá výstavba nového kostela uvázla ve slepé uličce, poněvadž nebylo z čeho ji platit. První duchovní správce Oswald Höbler a druhý v pořadí zdejší učitel, zmíněný už Josef Jenne museli obcházet s prosbami dům od domu, aby shromáždili peníze alespoň právě na dokončení kostela. Dne 19. října roku 1794 se konala v dřevěné kapli poslední služba boží a následně došlo k vysvěcení nového kostela. Josef Jenne, učitelský pomocník z Ondřejova (Andreasberg), učil v Glöckelbergu v letech 1790-1807. Pod jeho vedením započala výstavba první školní budovy, vysvěcené pak už 8. října 1797. To byl i signál k velkému vzestupu obce. Počet jejích obyvatel neustále narůstal. Zatímco v roce 1793 čítala farní ves kolem 400 duší, je v jednom zpovědním registru (původní zpovědní seznamy bývají označovány i jako seznamy "velikonoční", poněvadž povinné zpovědi se konaly o Velikonocích a účelem seznamů bylo i zachytit ty, kdo se této povinnosti vyhnuli - pozn. překl.) z roku 1806 zaznamenáno v Glöckelbergu už 61 domů se 380 zpovědí povinnými kajícníky a v Huťském Dvoře 51 domů s 295 zpovědí povinnými kajícníky (v originále německy "Bechtpflichtige", latinsky byli tito "kající" označováni "confessi" na rozdíl od nekajících /"negligentes"/, kacířů /"heretici"/ a obrácených na pravou víru /"conversi"/ - pozn. překl.). Nijaký div, že už třetí glöckelberský učitel v řadě Anton Leutgöb musil pomýšlet na stavbu větší školní budovy. Pan Leutgöb byl provizorem (tj. školním správcem) v Horní Plané a v letech 1807-1851 učil v Glöckelbergu. V roce 1838 vystavěl pod jeho vedením hornoplánský tesař Johann Stadler novou budovu glöckelberské školy, v níž mohla být zřízena 2. třída. Škola byla farní a spadala pod biskupský dozorčí úřad školního okrsku Německý Rychnov (Deutsch Reichenau, zřejmě jde o Německý Rychnov u Frymburka, dnes zcela zaniklý Rychnůvek - pozn. překl.), později od roku 1856 pod hornoplánský vikariát. Ve farní pamětní knize se objevuje v letech 1844-1844 jméno Wenzela Webera jako "školního pomocníka" (v originále "Schulgehilf" - pozn. překl.). Ten titul se 19. října 1848 mění na označení "podučitel" (v originále "Unterlehrer" - pozn. překl.). Dále se dovídáme: "Po 44 letech služby v Glöckelbergu zemřel dne 18. února 1851 pan Anton Leutgöb. Jeho místo převzal v letech 1851-1865 jako čtvrtý školní správce Wenzel Reisinger (narozený v Horní Plané dne 29. srpna roku 1792). Provizorem byl ustanoven Wenzel Weber, jemuž musela Leutgöbova vdova kromě obvyklého zaopatření a stravy vyplácet týdně navíc 2 zlaté ,konvenční měny' (v originále ,2 fl. C.M.' - pozn. překl.)". Školní příjmy, které byly velice skrovné, byly s výjimkou vdovina pohřebného (Leichengeld) ponechány. V letech 1852, 1853 a 1856 nemohl být přijat nijaký podučitel, poněvadž na něho nebyly peníze. Farní pamětní kniha uvádí: "Aby se školnímu učiteli přilepšilo, sešli se dne 25. července 1854 obecní zastupitelé v budově fary a usnesli se:

  1. Přední Domky (Vorderhäuser) rozvážejí hnůj na učitelova pole
  2. ti ze Starých Domků (Althäuser) orají na podzim a na jaře a dávají 1 otep sena (v originále 1 Bund Heu" - pozn. překl.)¨
  3. všechna stavení s dětmi školou povinnými dávají 1 svazek lnu (v originále "eine Reiste Flachs" - pozn. překl.), aby se nemusilo zvyšovat školné."

Poněvadž učitelova mzda byla nepatrná, musela ho obec zásobovat naturáliemi. Kromě bydlení mu poskytovala většinou i palivo a pole. Poněvadž měl, jak zmíněno, dostávat také seno, dá se předpokládat, že si učitelské rodiny v Glöckelbergu držely i nějaký kus dobytka. Posměšný verš:

"Was er nicht isst, das steckt er ein,
Das arme Dorfschulmeisterlein."
(tj. "Co nesní, schovat by si měl,
chudák vesnický učitel. - pozn. překl.)

je výmluvným dokladem učitelské nuzoty těch časů. Školné obnášelo v roce 1859 na dům a měsíc 11 krejcarů. Ve farní kronice se dočítáme: "Přípisem pražského c.k. místodržitelství z 2. listopadu 1863 c.k. okresnímu úřadu v Horní Plané bylo shledáno závadným, že se náboženskému fondu ukládá dodat farní škole 7 sáhů dřeva (v originále "7 Klafter Holz", přičemž 1 sáh odpovídá asi 3 metrům krychlovým - pozn. překl.). Podle zřizovací listiny však je povinen opatřit škole po 7 sázích dřeva fond normálních škol /Normalschulfond/ a panství Krumlov." ." V témže roce se uvádí i stížnost na špatnou návštěvu nedělní školy. Pro opakovací a pokračovací vyučování byly až dosud určeny dvě hodiny. Nařízení ze 14. dubna 1865 vymiňuje si větší počet hodin a požaduje, "aby zejména řemeslničtí učňové k tomu musí být přidrženi". Školní kronika referuje: "Dne 26. března 1865 zemřel školní učitel Wenzel Reisinger, velmi svědomitý vychovatel a regenschori. Jeho povinnosti převzal Maxmilian Zizka (Schischka), narozený 25. července roku 1817. Působil na městské škole ve Volarech (Wallern) a nastoupil do učitelské služby v Glöckelbergu 26. května 1865. Učil tu pak až do roku 1888, tedy po 23 let." Dne 14. května 1869 byl vydán říšský zákon o obecných školách (Reichsvolksschulgesetz) a 1. prosince 1869 se v Krumlově konala první okresní učitelská konference.
Ve stejnou dobu vznikla i okresní učitelská bibliotéka a 1. ledna 1870 byl založen Zemský německý učitelský spolek (Landeslehrerverein). Výnosem ze dne 15. listopadu 1870 byla sklárna Sonnenwald a osada Schöneben přiděleny škole v Glöckelbergu a poněvadž počet žáků stále narůstal, musela být 6. září roku 1872 zřízena na škole třetí třída a škola byla 20. dubna 1873 zařazena do II. platové třídy. Od roku 1874 bylo zavedeno industriální vyučování, které zajišťovala od 1. dubna 1878 paní Maria Schischkaová jako zkoušená industriální učitelka s ročním platem 165 zlatých. Toto vyučování pracím v domácnosti (v originále "Haushaltungsunterricht" - pozn. překl.) navštěvovali žáci vyššího stupně. V obou sklárnách byly před zavedením říšského zákona o obecných školách větší školní děti používány i v nočním provozu (v originále "selbst zur Nachtzeit im Betrieb verwendet" - pozn. překl.). To bylo ovšem novým školským zákonem napříště znemožněno. Z toho důvodu usiloval majitel huti v Josefodole (v originále "Josefsthaler Hütte" - pozn. překl.) aby bylo pro obec dosaženo šestileté povinné školní docházky. Poněvadž obyvatelé Huťského Dvora usilovali o zřízení expozitury glöckelberské školy, přijela dne 18. října 1892 do osady komise, aby proměřila délku současné docházkové trasy. Byla zjištěna takto:
Huťský Dvůr (poslední dům) - škola v Glöckelbergu 3.854, 16 m
Huťský Dvůr (prostřední dvorec) - škola v Glöckelbergu 2.519, 56 m
Huťský Dvůr (poslední dům) - škola v Glöckelbergu 2.079, 72 m
O zřízení expozitury se bojovalo léta a nakonec bylo ministerstvem schváleno. Místní školní rada přednesla nato stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Prohlásila se ochotnou zřídit namísto expozitury čtvrtou školní třídu, poněvadž dosavadní 3 třídy byly žáky skutečně přeplněny. Měla tehdy (ve školním roce 1893/1894):
1. třída 134 žáků
2. třída 88 žáků
3. třída 100 žáků
Roku 1896 měla mateřská škola 331 žáků! Dne 28. srpna 1888 nastoupil do školy v Glöckelbergu řídící učitel z Blumenau (dnes zaniklá Květná, do tamní dvojtřídky chodila už za Československé republiky Anna Kanglerová, zastoupená samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) pan Franz Honzik, narozený 16. srpna 1857 v Kunžvartě (v originále "in Kuschwarda", dnes Strážný - pozn. překl.). Za jeho vedení byla podle výnosu c.k. zemské školní rady ze 7. listopadu 1896 nařízena v Huťském Dvoře zimní expozitura pro nižších pět školních ročníků. Počátkem školního roku 1898/1899 přibyla v glöckelberské škole čtvrtá třída a v Huťském Dvoře otevřena přikázaná zimní expozitura (pobočka). V roce 1898 založil pan řídící učitel Honzik školní krejcarový spolek (k podpoře chudých žáků - pozn. překl.) Čtvrttá třída byla tehdy umístěna v jedné místnosti obecního domu. Až do postavení školní budovy v Huťském Dvoře roku 1910 musel být i tam pronajat lokál, a sice ve stavení čp. 62, patřící Johannu Oserovi. Poněvadž nyní následkem zřízení čtvrté třídy byly dvě třídy umístěny mimo školu, došlo k řešení otázky, zda jen přestavět starou školní budovu či postavit školu novou. Bylo nakonec rozhodnuto rozšířit stávající budovu na její severní straně. Od zřízení páté třídy bylo přes vysoký počet žáků upuštěno, zato byla podána žádost o změnu zimní expozitury na celoroční, což se také za jistých podmínek i opravdu stalo. Přístavba školy byla dokončena počátkem školního roku 1899/1900 a mohla být odevzdána svému účelu. Stavební náklady činily 12 711 korun 84 krejcarů. V roce 1906 byly ke škole v Glöckelbergu přiděleny domy čp. 130 a 132 osady Zadní Hamry (Hinterhammer) na jejich vlastní žádost. Poněvadž stav školních místností v Huťském Dvoře neodpovídal hygienickým požadavkům, naléhala okresní školní rada na zbudování novostavby pro exponované třídy. Na zasedání místní školní rady dne 10. ledna roku 1907 podal jeden její člen, poštmistr Wenzel Tahedl, návrh, aby u příležitosti 60. jubilea panování císaře Franze Josefa I. byla namísto honosných oslav přispěním veřejnosti uskutečněna novostavba Jubilejní školy po císaři pojmenované. Po jednomyslném přijetí byla stavba svěřena zedníku a tesaři Franzi Mayerovi z Horní Plané. K zahájení prací došlo 13. června 1910 a 2. ledna 1911 se v nové škole poprvé vyučovalo. Náklady činily 17 496 korun 98 krejcarů. Poštmistr Wenzel Tahedl si svým osmnáctiletým působením ve funkci místního školního inspektora získal trvalé zásluhy o školu a výstavbu nových budov v Glöckelbergu i v Huťském Dvoře. Pan řídící učitel Honzik, v pořadí šestý glöckelberský školní správce, vyučoval zde ještě až do roku 1919. Za jeho působení byli na škole činní i učitelé Schlosser, Wagner a Weigunian. Pan Schlosser byl předtím učitelem v Nové Peci (Neuofen). V Huťském Dvoře učil pan Hartwig Hruza, už když byla škola umístěna v prvním patře domu řečeného "Tanzerhaus". Musil později kvůli Parkinsonově chorobě (v originále "Schüttellähmung" - pozn. překl.) odejít do předčasného důchodu. Rozumí se samo sebou, že světová válka 1914-1918 hluboko zasáhla i do školních poměrů. Za první mobilizace sice ještě žádný učitel narukovat nemusil, takže se začátkem školního roku 1914/1915 mohlo vyučovat naplno ve všech třídách. Průběh války byl ve škole pozorně sledován už proto, že v poli bylo mnoho otců a bratří zdejších žáků. Děti na pokyn učiteli sbíraly kovy, šperky (v originále "Goldsachen" - pozn. překl.), hadry, kaučuk, vlnu, noviny, kosti, obvazový materiál, pořizovaly vánoční balíčky vojákům, všechno v pestré proměně, jak si to válka vyžadovala. I učitelé byli postupně ovšem nuceni k různým pracem mimo své školní povinnosti a ve třídách muselo být proto zavedeno zkrácené "polodenní" vyučování, tzv. "Halbtagsunterricht". Docházelo i k poklesu školní docházky, poněvadž žáci byli pro výkon zemědělských polních prací ze školy omluveni. Později se projevoval velmi nepříznivě nedostatek potravy a ošacení. Třídy byly z nezbytnosti spojovány navzájem, poněvadž učitelé, kteří ještě zůstali, podíleli se na práci nejrůznějších komisí i v cizích okresech a byli kvůli tomu na dny a týdny mimo své služební působiště. Podobné poměry trvaly zprvu i po válce a převratu. Pan řídící učitel Heinrich Pascher převzal na konci první světové války jako sedmý a poslední v pořadí školu od pana Honzika a vedl ji až do konce druhé světové války v roce 1945. Bylo to v roce 1919, když přišel sem do Glöckelbergu po třech letech své válečné anabáze. Teprve po doplnění učitelských míst novými silami se mohlo opět začít s vyučováním ve všech třídách. Poměry se pomalu, ale přece jen zlepšovaly. Podvyživené děti nebyly ovšem stále nijakou výjimkou. Ředitel školy usiloval, seč mohl, aby situaci nějak řešil. Byla to zejména americká Hooverova mise (budoucí americký prezident Herbert Hoover /byl jím v letech 1929-1933/ organizoval v čele American Relief Administration potravinovou pomoc dětem v zemích postižených první světovou válkou - pozn. překl.), jejíž delegace v září 1919 na místě řešila potravinovou a oděvní nouzi zřízením tří kuchyní a výdejen - v Glöckelbergu ve stavení Wenzela Jungwirtha, v Josefodole v jednom opuštěném bytě a v Huťském Dvoře rovnou ve škole. Lékařem vybrané děti dostávaly podle předepsaných receptů denně teplou polévku (rýžovou, fazolovou, hrachovou), mléko a kakao. Denně bývalo vydáno dvě stě porcí, za rok 1919 během trvání akce 13 tisíc porcí. Později dostávaly potřebné děti i ošacení a boty. V letech po válce počet žáků klesal, poněvadž válka značně snížila porodnost a na nových školních ročnících to bylo znát. Tak bylo v roce 1922 v první třídě jen 21 žáků a v následujícím roce 1923 už dokonce jen 15 žáků. K tomu došlo ještě k odchodu mnoha rodin z Josefodolu poté, co tamější sklárna zastavila provoz. Jako v mnoha jiných místech to nemohlo skončit jinak než uzavřením jedné třídy roku 1925. Poněvadž maximální povolený počet dětí ve třídě byl úředně snížen, mohla být už v roce 1926 zřízena k první třídě (v originále "Oberklasse" - pozn. překl.) její paralelka. Škola měla tak tři postupné ročníky, jednu paralelku a expozituru.

V září 1929 měla:
třída 1a
třída 1b
třída 2
třída 3
expozitura Huťský Dvůr
16 chlapců a 18 děvčat
18 chlapců a 34 děvčat
18 chlapců a 23 děvčat
12 chlapců a 25 děvčat
29 chlapců a 28 děvčat
učitelka paní Jandová
učitelka paní Zadinová
učitel pan Janda
učitel pan Pascher
učitel pan Hruza

______________________________________
109 chlapců 128 děvčat

V září 1930 měla:
třída 1a
třída 1b
třída 2
třída 3učitel pan Pascher
expozitura Huťský Dvůr
34 žáků
62 žáků
41 žáků
12 chlapců a 25 děvčat
57 žáků
učitelka slečna Kollerová
učitelka paní Zadinová
učitel pan Janda
učitel pan Pascher
učitel pan Hruza

______________________________________
231 žáků

1931: 249 žáků, 1932: 260 žáků, 1933: 250 žáků. V červnu 1930 se paní Zadinová vdala a opustila školní službu. Místo převzali pánové Heinz a Guschelbauer. Dne 10. listopadu 1932 převzala slečna Fuchsová místo paní Jandové a 1. února 1933 byla vystřídána panem Ponertem. Každým rokem v zimě bylo paní Julií Karyovou vydáno 3 000 až 6 000 porcí školní polévky, hrazené pomocí finančních darů. Ve dvacátých a třicátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) vyučovali na glöckelberské škole pan Janda a jeho manželka paní Jandovi (roz. Klepetková), pan Strnad, pan Reder, pan Hruza, pan Drechsler, pan Jodl a paní Zadinová. Výuku ručních prací vedla zprvu paní Süßová, poté paní Weißová, nakonec až do vysídlení obyvatel paní Rienmüllerová. Školní kuchyni si zřídila škola sama. Poněvadž počet žáků neustále rostl, musela být dočasně umístěna jedna ze tříd v místním chudobinci. Ve třicátých letech působil na škole v Glöckelbergu ještě pan Franz Ponert, který později podobně jako pan Janda převzal ředitelský post na jedné z hornorakouských škol. Pan Janda učil v Glöckelbergu během let 1921-1940. Pan Friedrich Engel působil v letech 1930-1932 nejprve v Huťském Dvoře a od roku 1932 do roku 1938 pak v Glöckelbergu. Později učil v Huťském Dvoře systemizovaný učitel (v originále "Planstellenlehrer" - pozn. překl.) August Marx. V roce 1933 přichází do glöckelberské školy pan Guido Rodinger, už rok předtím 1932 paní Maria Fuchsová, 1935 paní Hedwig Wimbergerová, 1936 pan Koller, pan Karl Hoffmann, pan Hans Maurer (ten padl ve druhé světové válce), paní Kriso, pan Fischer, pan Raffelsberger, pan Höpfler, paní Herbigerová. Učilo se i v nouzové škole u Rauchů. Válečnými událostmi došlo i na škole k velkým proměnám. Ve čtyřicátých letech působil na škole v Glöckelbergu pan Franz Hruza. Po vysídlení (rozuměj "po odsunu" - pozn. překl.) žil se svou sestrou v Chiemsee. Po krátký čas byla ve škole činná i paní Ine Gabrielová z Horní Plané. Na jednotřídní obecné škole (v originále "Grundschule" - pozn. překl.) v Huťském Dvoře učil několik let pan Ulmann z Hořic na Šumavě (Höritz). Učitel a farář se těšili v Glöckelbergu velkému uznání a měli také kladný vliv na kulturní život obce. Tak např. byl učitel, především řídící učitel, téměř zpravidla i zdejším varhaníkem a sbormistrem a rozumělo se samo sebou, že svou hrou, vlastní zásluhou zřizovanými pěveckými sbory a hudebními soubory přispíval k estetickému rámci církevních i světských obřadů a slavností. Jistě až dodnes žijí v mysli pamětníků takové vrcholné body místního života, jakým byla slavnostní svěcení praporů, svěcení zvonů, poutní procesí, slavnosti slunovratu apod.. Oblíbená bývala i ochotnická divadelní představení, nastudovaná většinou rovněž učiteli školy. Pravidelně se konaly hospodyňské kurzy vaření a šití. Glöckelberg měl mnohé co nabídnout i jako samo místo pobytu a tak sem do krásné horské vsi přicházelo množství hostů z daleka i blízka. Pan učitel Janda si získal velké zásluhy organizováním místního hasičského sboru, který vedl, jakož i vybudováním hasičské zbrojnice. Touha po vyšším školním vzdělání byla vlastní i Glöckeberským, z nichž mnozí také navštěvovali po vychození obecné školy v rodné obci ještě hornoplánskou měšťanku. Kdo na to měl, posílal své děti na obchodní školu či gymnázium do Krumlova, Budějovic nebo Prachatic. Někteří rodáci se stali i studenty učitelského ústavu v Krumlově. Ten, kdo usiloval o vyšší školní vzdělání, musel ovšem mnohdy podstoupit značné obtíže. Poněvadž poplatek za bydlení v místě školy byl pro skrovně žijící obyvatele šumavské vsi příliš drahý, mohli se jedenáctiletí až čtrnáctiletí chlapci a děvčata nadát jedné a půl hodiny či dvou hodin trvající denní pěší cesty do měšťanské školy v Horní Plané (osm až devět kilometrů tam a osm až devět kilometrů zpátky, tj. dohromady dvojnásobek - pozn. překl.). Často během roku museli vzdorovat bouřkám, dešti a sněhové chumelenici bez zimního kabátu či pláště i v třeskutém chladu, obuti v pouhých dřevácích. Zvlášť tvrdé to bylo pro ty, kdo navštěvovali ještě v odpoledních hodinách dobrovolné předměty (těsnopis, cizí řeči a účetnictví). Museli především v zimě vstávat už o šesté ráno a vraceli se zpátky domů zase teprve za tmy, promrzlí a vyhladovělí. Naštěstí se díky smilování dobrých lidí dostalo těm "přespolním" (v originále "auswärtigen" - pozn. překl.) v zimě alespoň teplé školní polévky, poněvadž platit si jídlo si mohl sotva kdo z nich dovolit, ba pro mnohé byl v době uzavření sklárny v Josefodole a celosvětové hospodářské krize kus suchého chleba veškerou denní stravou. Přestáli a zvládli to ale všichni, poněvadž "co tě nezabije, to tě posílí" (v originále "was einen nicht umbringt, macht einen stärker" - pozn. překl.). Dobré školní vzdělání jim bylo tím hlavním. Žáci z Huťského Dvora a Josefodolu podléhali přitom ovšem týmž podmínkám cesty do hornoplánské měšťanky. Ta škola měla velmi dobré odborné učitele, kteří se dětí s pochopením ujímali a svou výuku brali opravdu svědomitě. Pro mnohé vyhnance byla také dobrá školní aktovka (v originále "Schulsack" - pozn. překl.) nejlepším "věnem" ze ztraceného domova. Ačkoli Glöckelberg připadl po první světové válce k Československé republice (v originále "zur CSR" - pozn. překl.), absolvovaly přesto i děti ze Sonnenwaldu a Schöneben (tj. ze sousedního Rakouska - pozn. překl.) svou povinnou školní docházku na druhé straně nové státní hranice tady v glöckelberské škole, k níž byly přiděleny už od 15. listopadu 1870. Zůstalo tedy v tomto případě vše při starém jako za časů společné monarchie. Teprve když bylo Rakousko v roce 1938 připojeno ke "třetí Říši" a narůstalo už předtím i politické napětí, byla už předchozího podzimu 1937 zřízena školní třída v rakouské celnici při Schöneben a zároveň bylo v její blízkosti započato s výstavbou nové obecné školy (podle www stránek Gloeckelberg.at měla prý nést původně jméno "Dr. Kurt Schuschniggschule" - pozn. překl.). Byla nakonec pojmenována po rakouském autorovi knih lidové četby Peteru Roseggerovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a zahájila už v roce 1938 vlastní vyučování. Nebyl jí bohužel dopřán nijak dlouhý život. V říjnu 1938 se totiž i Glöckelberg jako "sudetské" území stal součástí "Říše" a i s ohledem na válku, která propukla hned následujícího roku, musily děti ze Sonnenwaldu a Schöneben od počátku školního roku 1941 až k válečné porážce (v originále "bis Zusammenbruch" - pozn. překl.) 1945 znovu chodit do školy v Glöckelbergu. Od konce druhé světové války navštěvovali školáci z obou rakouských pohraničních míst obecnou školu v Ulrichsbergu s dopravou tam a zpět školními autobusy obce. Krásnou lesní budovu schönebenské školy zakoupila později jedna rodina z Německa. Konec války v květnu 1945 znamenal i definitivní konec školního vyučování v Glöckelbergu a v Huťském Dvoře. Až do úplného vysídlení (vyhnání) v letech 1945-1947 z domova se v krátkém mezidobí vyučování nekonalo, poněvadž ve škole byl umístěn štáb amerických jednotek a jednoho jejich tankového praporu (šlo o 778. tankový prapor 26. pěší divize US Army - pozn. překl.). Když potom v červenci 1945 Američané odtáhli, převzaly školu jako svůj ubytovací prostor české pohraniční jednotky vlastně až do doby, než se v roce 1982 přemístily do nově zbudovaných kasáren v Přední Zvonkové (Vorderglöckelberg). Poctivý pan řídící Heinrich Pascher, který svou německou obecnou školu mužně až do posledka hájil, byl Čechy odvlečen do Budějovic a tam podle výpovědi očitých svědků doslova utýrán až k smrti. Zatímco nad ruinami zaniklých stavení už dávno roste tráva, keře a stromy, zůstaly kostel, fara a škola zatím stát jako svědkové toho kdysi krásného kouta Šumavy. Ani ony však nedokázaly dodnes vzdorovat "větru z Čech" (v originále "auch sie konnten nicht mehr lange dem ,Böhmischen Wind' trotzen" - pozn. překl.). Od 1. dubna roku 1990 je návštěva Zvonkové opět povolena. První návštěvníci museli s hrůzou konstatovat, že také škola a mohutná budova fary byly mezitím srovnány se zemí (na místě někdejší fary a školy je pouze jakési improvizované parkoviště při "obnoveném" hřbitově - pozn. překl.).
Řídící učitelé obecné školy Glöckelberg:

  1. Bayer, Philipp: po dva roky v letech 1788-1790. Otec učitele z Boletic, konal vyučování v Poferlově stavení, poněvadž nijaká školní budova ještě nestála. Vrátil se do Boletic nazpět
  2. Jenne, Josef: v letech 1790-1807, tj. dohromady 17 let. Byl školním pomocníkem v Ondřejově. Činně se podílel na stavbě školní budovy v roce 1797. K jejímu vysvěcení došlo dne 8. října 1797. Jako vzorný učitel přišel pak do Horní Plané a jeho žákem se tam stal i malý Adalbert Stifter. Je pochován na hornoplánském hřbitově u kaple na Dobrovodském vrchu.
  3. Leutgöb, Anton: v letech 1807-1851, tj. dohromady 44 let. Byl provizorem v Horní Plané, podílel se na stavbě nové školní budovy v roce 1838 prostřednictvím hornoplánského zedníka a tesaře Johanna Stadlera. Zemřel 19. února roku 1851.
  4. Reisinger, Wenzel: v letech 1851-1865, tj. dohromady 14 let. Narodil se 29. srpna 1792, zemřel 26. března 1865.
  5. Zizka, Maximilian: v letech 1865-1888, tj. dohromady 23 let. Byl učitelem na městské škole ve Volarech, kde byl pak i na penzi.
  6. Honzik, Franz: v letech 1888-1919, tj. dohromady 31 let. Narodil se 16. srpna 1857, po 4 třídách reálky v Budějovicích a 1 roce vysokého učení technického ve Vídni byl učitelem v Hořicích na Šumavě, pak řídícím učitelem v Blumenau. Odešel na pensi do Horní Plané a je tam i pochován.
  7. Pascher, Heinrich: v letech 1919-1945, po 26 let definitivním řídícím učitelem. Narodil se 5. listopadu roku 1883 v Kaplici (Kaplitz), zahynul v československém koncentračním táboře v Budějovicích (v originále "im CZ-KZ Budweis" - pozn. překl.), zatčen už v červenci 1945 československými úřady v Glöckelbergu (jméno vsi vydrželo až do roku 1948 - pozn. překl.) jako poslední správce zdejší německé školy.

Z pozůstalosti rodiny Prambhoferovy se dovídáme, že zdejší sklářský huťmistr si pro svého syna Gregora vydržoval zvláštního preceptora (učitele a vychovatele).


Glöckelberg - Geschichte Exner Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 134-140

Narodil se v Glöckelbergu (na Zvonkovou byla obec přejmenována až vyhláškou ministerstva vnitra ze 16. ledna 1948, tj. po "odsunu" a ještě před komunistickým převzetím moci, ačkoli už s podpisem komunistického ministra vnitra Noska) 3. června roku 1924 a zemřel 7. října roku 2006 v Erdmannhausen (spolková země Bádensko-Württembersko). Více informací o něm podává nekrolog, jehož titul jsem si mu dovolil dát při překladu do češtiny ze stránek krajanského měsíčníku, kde text uváděl pouze úmrtní křížek.

Kostelníkův syn

Horst Wondraschek

Franz Petschl byl synem kostelníka (nářečně to zní "der Mesnerbua", tj. doslova "kostelníků kluk" - pozn. překl.) a vyrostl v přízemí (v originále "im unteren Stockwerk" - pozn. překl.) domu trafikantky Marie Fuchsové (tj. budovy dnešního Muzea Johannese Urzidila, kromě kostela jediné zachované budovy dnešní Zadní Zvonkové - pozn. překl.) se třemi svými staršími sestrami.
Jeho otec, krejčí Ludwig Petschl, působil i jako kostelník zdejšího domu Páně, maminku Wilhelmine, roz. Fuchsovou, mu vzala smrt už v osmi letech jeho chlapeckého věku. Byl to chytrý klučina, který po vychození obecné školy v rodném Glöckelbergu navštěvoval na doporučení svého učitele měšťanku v Horní Plané. Představovalo to osm kilometrů tam a osm zpátky, v zimě na lyžích, v létě později na kole, pokud to ovšem bylo toliko pěšky, muselo se vstávat o šesté ráno a o šesté večer často až se navracet domů.
Údajně to byla "Kary-Wirtin" (tj. hospodská Karyová - pozn. překl.), která se nabídla financovat Franzova studia na učitelském ústavu v Českém Krumlově (za války "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.) a jeho pobyt v tamním žákovském domově pro studenty ze vzdálenějších míst. Na základě svých dobrých studijních výsledků pobíral také prospěchové stipendium.
Po ukončení učitelského ústavu v roce 1943 byl odveden k wehrmachtu a sloužil vlastně téměř až do konce války jako radista v Paříži, Brestu, Smolensku, v Maďarsku a ještě ve francouzském Nancy. Těžce zraněn 49 granátovými úlomky vrátil se v lednu 1945 z fronty k léčebnému pobytu a stačil ještě až do srpna téhož roku padnout do amerického a francouzského zajetí.
V říjnu 1945 nastoupil své první učitelské místo ve württemberském Marbachu: jeho pátá třída měla tenkrát 76 žáků! Následujícího roku 1946 k němu po vyhnání resp. vysídlení ze Šumavy přibyli otec, nevlastní matka a sestra Minna se synem a on, aby velkou rodinu hmotně zajistil, pracoval ještě v zemědělství. V roce 1948 se zasnoubil s Gertrudou Händleovou, kterou si o dva roky později vzal za ženu. V rozmezí let 1953 a 1959 se jim narodil syn Ulrich, dcera Karin a další syn Martin a došlo i k přestěhování do rodičovského domu jeho ženy Gertrud do Erdmannshausen (na východ od Marbach am Neckar a na sever od Stuttgartu - pozn. překl.). Od roku 1960 až do odchodu na penzi po 40 letech školní služby ze zdravotních důvodů (rakovina hrtanu) byl tam v Erdmannshausen učitelem a spolurektorem (v originále "Konrektor" - pozn. překl.). Vedle svého povolání byl činný v mnoha spolcích a pracovních společenstvích: v Červeném kříži, v ochraně biotopu a přírody vůbec, v ovocnářském a zahrádkářském sdružení, ve vedení místní Lidové univerzity (v originále "VHS", tj. "Volkshochschule" - pozn. překl.), v Kruhu přátel hudby (Musikverein) a ve společnosti mládežnických ubytoven ("DHJ", tj. "Deutsches Jugenherbergswerk" - pozn. překl.).
Glöckelbergští mu vděčí za domovskou pamětní knihu (v originále "Heimatbuch" - pozn. překl.), dokončenou v roce 1992 pod velkým časovým tlakem.


Glaube und Heimat, 2006, č. 12, 68


- - - - -
* Zvonková / † † † Erdmannhausen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Série snímků z července 2003, kdy mu byl předán čestný diplom místní skupiny
    Německého červeného kříže v Erdmannhausen, jejímž byl zakládajícím členem
Záznam o svatbě jeho rodičů v glöckelberské oddací matrice, z něhož vysvítá, že Alois Essl, zdejší farář, tu spojil svátostí manželství krejčovského mistra Ludwiga Petschla, vdovce po Marii, roz. Weberové z Glöckelbergu, syna rolníka a krejčího Silvestera Petschla a jeho ženy Josefy, roz. Erhartové z Pestřice (Stögenwald), s Wilhelmine Fuchsovou, služebnou dívkou rodem z rakouské obce Bürmoos na Solnohradsku, dcerou Wilhelmine Fuchsové, "nyní provdané" Steiningerové, manželky chalupníka v Lichtenbergu, okr. Rohrbach v Horním Rakousku
Rodný dům ve Zvonkové, kromě kostela jediný, který stojí dodnes

zobrazit všechny přílohy

TOPlist