logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANNES PETRASCHEK

Být hajným u knížete Schwarzenberga

Stát se knížecín schwarzenberským hajným bylo snem mladých mužů ze šumavských vsí a samot. Den co den trávit na čerstvém vzduchu, nablízku lesu a zvěři, mít pod sebou na rozkaz dřevorubce i lesní dělnice, přitom nebýt nijak vázán pevnou pracovní dobou a smět nosit loveckou zbraň, co jen si lze pěknějšího představit! Začít jako mladší hajný (Jungheger), dosáhnout pak povýšení na hajného (Heger) a odejít do důchodu jako nadhajný (Oberheger) s příjmem 1100 korun (v třicátých letech za meziválečné republiky), to byla cesta, která zaručovala bezstarostný život. K tomu přistupovaly další sociální výhody: knížecí hájovna k volnému užívání i s hospodářským zázemím a deputátní zemědělskou půdou k držení dvou krav, jedné jalovice, prasete a drůbeže. Bezplatný byl i odběr palivového dřeva a lesní hrabanky. Jako pracovní síly byli hajnému k dispozici, zejména v době žní, lesní dělníci. Pokud nemohl při polních pracích užít vlastní krávu, vypomohla mu lesní správa svým potahem. Hajný požíval ve svém okruhu velké vážnosti, pokud se těšil pověsti spravedlivé a bezúhonné osoby. Dřevorubci se vůči němu chovali přiměřeně už proto, že byli odkázáni na jeho přízeň. Kníže byl jediným chlebodárcem většiny vsí, obklopených šumavským lesem. I sedláci, kteří vlastnili větší rozlohu deputátních pozemků a mohli si tak chovat větší množství krav, byli v zimě odkázáni na výdělek z odvozu dřeva ze schwarzenberských lesů svými vlastními potahy.
Kdo se vlastně mohl stát hajným? Teprve koncem 18. století začal kníže využívat lesy "jižní" Šumavy k hospodářským účelům. Do té doby sloužily téměř bez výjimky jen k udržování velkých stavů zvěře a k jejímu lovu. Tehdy se také nehovořilo ještě vůbec o povolání lesníka, nýbrž o myslivcích (Jägern), nadmyslivcích (Oberjägern) a jízdních myslivcích (Reitjägern). Až s počátkem výstavby Schwarzenberského plavebního kanálu v letech 1789-1791 a jeho prodloužené trasy s tunelem pod tzv. Plavebním vrchem (Plešivec - 878 m - pozn. překl.) 1821-1824, jakož i místních plavebních kanálů započalo skutečně obsáhlé využití lesa. Pro získané pracovní síly byly zakládány celé nové vsi. Dřevorubci, kteří se obzvláště zasloužili o lesní těžbu, mohli povýšit až k titulu "Holzmeister". Pokud byli skutečně obezřelí a měli i odpovídající duševní schopnosti, stávali se často právě hajnými. Vyvinul se pak určitý stavovský princip, kdy nástupce zůstal vždy v rodině. Byl-li otec hajným, stal se jím i syn či synové, pokud se u nich našla nezbytná způsobilost. Ta se pak dala očekávat už proto, že otec jim nebyl jen vychovatelem, nýbrž i mistrem odborné výuky v časech, kdy lesnické školství tak jako tak až do konce dvacátých let devatenáctého století vůbec neexistovalo. Hajný byl ovšem jen nejnižším článkem v hierarchii lesních úředníků. Výš následoval revírní lesní (Revierförster) a nadlesní (Forstverwalter, Oberförster). Hajným byly svěřeny úseky revíru. Pokud byl takový úsek obzvláště rozsáhlý, byl mu přidělen revírní lesní.
Činnost hajného měla mnoho stránek: těžba a vyměřování dřeva, péče o lesní školky, vysazování stromků, dozor nad lesními pracemi, vedení výkazů mezd a jejich výpočet, zřizování pěšin k přízemním posedům před říjí srnčí zvěře, po nichž by mohl kníže a jeho hosté dorazit na místo pozorování pokud možno neslyšně. K tomu přistupovalo i vydávání povolenek pro sběr chrastí a hrabanky v lese. I ženy, škubající v něm trávu (žnutí trávy bylo těm ženským osobám, zvaným "Grasweiber" - tak i v originále textu - zakázáno - pozn. překl.), potřebovaly k tomu písemné povolení. Lesní pych byl stíhán.
Přirozeně patřil k úkolům hajného i lov. Za lovnou zvěř byli považováni zajíci, srnčí, lišky, jezevci, kuny skalní i kuny lesní, tchoři, vydry, kvíčaly, jeřábci, sluky jakož i tetřívci a tetřevi. Jeřábků, kteří žili převážně v lesních úkrytech, bylo opravdu hodně. Mám doma barevné pohlednice z časů před rokem 1914, na kterých si spřátelení hajní navzájem sdělovali, kolikže takových jeřábků, lišek, jezevců aj. za rok ulovili. I lov pstruhů a jiných ryb patřil k úkolům hajného, pokud revírem tekla nějaká rybnatá voda. Rovněž pak odstřel dravců, ať už šlo o jestřáby, káňata, krahujce a havrany, měl svůj význam především pro udržení stavu zajíců. Zabitým havranům se odřízl zobák a zobáky se pak navlékaly na šňůru, poněvadž za každý zvlášť dávala lesní správa střelci odměnu.
Podle zaměření dostávali hajní přiděleno ještě označení navíc. Tomu, který měl svěřen les, se říkalo lesní hajný (Waldheger), komu náležel chov ryb, byl to "Fischheger", tj. "hajný k ochraně rybářství". A konečně byl v lesnických kancelářích ještě "Schreibheger", "hajný písař". Na řece Vltavě (Moldau) patřila k úkolům hajného i voroplavba.
Jednou týdně se musil hajný dostavit k "raportu" na lesní správu, aby podal zprávu o své činnosti a převzal pokyny k té další. Tam obdržel i peníze na výplatu mezd.
Mnoho času musel hajný vynaložit na boj s pytláky. Ti z Bavor konali své řemeslo obzvláště rádi podél hranice s Rakouskem a s Čechami, poněvadž se tu cítili méně pronásledováni. Chtěl bych krátce popsat jeden případ, který se stal v podvečer 24. června 1880 v revíru nadhajného Herbsta v Krásné Hoře (Schönberg). Herbst právě konal, ozbrojen kulovnicí, se svým synem revírní obchůzku. Pojednou narazil na tři pytláky, kteří skrytě kráčeli pod záštitou hustého stromoví. Došlo k vzájemné přestřelce, po níž se pytláci nakonec stáhli k ústupu. Dva dny nato našly ženy při trhání trávy na tom místě pod jedním stromem ležet mrtvého. Pátrání dovodilo, že jde o Josefa Fenzla z nedaleké bavorské obce Grainet, který byl v okolí považován za jednoho z nejnebezpečnějších zdejších pytláků. Byl i jedním z těch, kdo se účastnili zmíněné přestřelky. Můj dědeček Karl Krieg který byl hajným v dolejší "krásnohorské" hájovně, mi kdysi vypravoval nejen o té události, nýbrž i o soudním jednání ve Volarech (Wallern), při kterém se soudce vyslovil, že "kvůli jednomu srnci tu byl zastřelen člověk".
O tom, že povolání hajného bývalo někdy opravdu namáhavé, svědčí následující příhoda: začátkem měsíce srpna 1894 byl hostem na lovu, který pořádal kníže Schwarzenberg v revíru České Žleby (Böhmisch Röhren), sám arcivévoda František Ferdinand d'Este. Můj dědeček (narodil se v roce 1852) se musel podílet na přípravách lovu a vzácného hosta při něm doprovázet. Všechna námaha, která akci předcházela, způsobila v jedné chvíli během toho doprovodu, že se dědeček náhle skácel v bezvědomí k zemi. Když se zase probral, stál nad ním arcivévoda s kapesními hodinkami, které měl dědeček zavírací i otevírací na klíček, a podával mu je se slovy: "Herr Krieg, Sie waren jetzt ... Minuten ohne Bewusstsein (tj. "Pane Krieg, byl jste teď ... minut v bezvědomí." - pozn. překl.)." Vlastním ty dědečkovy hodinky dodnes.
Služební stejnokroj hajného měl barvu louky v pozdní jeseni (v originále "einer spätherbstlichen Wiese" - pozn. překl.). Kabát byl dvouřadový, posázen knoflíky z jeleního paroží, na výložkách měl věžovité nášivky ("turmartige Aufnäher"). Kalhoty byly na obou stranách vykrojeny jako jezdecké rajtky ("Reithosen"). Nosily se ovšem i tříčtvrteční "pumpky" (Kniehosen). Jako pokrývka hlavy sloužil tzv. "schwarzenberský klobouk" ("Schwarzenberghut"). Sváteční stejnokroj sestával naproti tomu z tmavohnědého kabátu a modrošedých kalhot a byl skutečně slušivý.
Můj otec byl od roku 1911 hajným v Horní Krásné Hoře (Oberschönberg) a všichni příbuzní z matčiny (to byli Kriegovi) i otcovy strany sloužili u knížete Schwarzenberga jako lesní zaměstnanci - počínaje hodností hajného až k nadlesnímu. Já sám jsem se hajným nestal, poněvadž tatínkova předčasná smrt způsobila, že se maminka ještě v době, kdy jsem byl dítětem, znovu vdala do sousedního Německa.


Glaube und Heimat, 1998, č. 7, s. 29-30

"Krásnohorská" škola a její páni učitelé až do roku 1945

Děti osadníků nemohly po dlouhý čas navštěvovat nijakou školu. Rodiče měli jiné starosti, než aby si snad hleděli vzdělání svých ratolestí. Sami většinou neuměli číst a psát, proč by se to tedy měly učit jejich děti, myslili si asi. Byli ovšem mezi nimi i progresívně uvažující jedinci a také knížeti (rozuměj Schwarzenbergovi - pozn. překl.) nemohlo být lhostejné, že sice vydává písemné vyhlášky, lidé je ale nečtou a nemohou je tedy ani následovat. Ne vždycky se dal pověřit nějaký školmistr, aby předčítáním psaného textu s ním ostatní seznámil. Kdo si to však tak jako tak dokáže podržet v hlavě, přečte-li se mu něco pouze jednou? Ti pokrokovější z osadníků Krásné Hory nakonec po 28 letech zdejšího osídlení prosadili roku 1823 zavedení jakési "Wanderschule" (tj. "putovní školy" - pozn. překl.) do četných roztroušených dřevorubeckých vsí. Učitelem byl pro ni ustaven Pius Zimmer, syn učitele Karla Zimmera v Českých Žlebech (a děd Viktora Ernsta Zimmera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Byly mu k vyučování svěřeny děti v Dobré na Šumavě (Guthausen), ve Stožci (Tusset), v Novém Údolí (Neuthal) a v Krásné Hoře. Každý týden učil jen v jednom z těchto míst a i tak toliko jeden či dva dny v celém týdnu. Děti se tak dostaly nejvýš ke čtyřem týdnům vyučování v roce úhrnem. Střídaly se vyučovací místnosti po jednotlivých domech ve vsi. Během výuky hospodyně vykonávala dál své domácí práce a mohlo se stát, že se jaksi mimoděk dostala i k základním dovednostem ohledně čtení a psaní. Jinak se dá očekávat, že svou přítomností školní práci spíše rušila. V provizorních podmínkách, které jim bylo snášet, se asi děti mnoho nenaučily. Lavice a stoly k mání většinou nebyly, své pracovní místo si každé dítě musilo spíše najít a vybojovat. Pokud se místa nedostávalo, sedělo se na prkenné podlaze s břidlicovou psací tabulkou opřenou o kolena. Tento stav trval do roku 1874, kdy byla i v Krásné Hoře zbudována škola. Provizorní dřevěné stavení už po 17 letech provozu rozhodně neodpovídalo rostoucím nárokům. I chalupy ve vsi byly na přelomu devatenáctého a dvacátého století většinou už alespoň zčásti zděné, jakkoli materiálem byly téměř výhradně polní kameny. Těch bylo opravdu dostatek v kamenných snosech (také "hrázkách", v originále "in den Steinmauern" - pozn. překl.), které osadníci vytvořili během své pracovní činnosti ve vsi i v okolí vsi. Ani škola nemohla zůstat trvale pozadu a v roce 1891 byla dřevěná její budova nahrazena kamennou novostavbou. Vedle místnosti pro jednu školní třídu byl v ní i učitelský byt. K budově přiléhal pozemek školní zahrady. První učitel, jehož mám v paměti, byl pan Brosche, vysloužilý šikovatel (v originále "ein ausgedienter Feldwebel") c.k. rakouské armády. Jak mně vyprávěla moje maminka, nemohl se ani při svém civilním povolání zříci komandýrovacích manýr. Jelikož už nebyli k mání nijací podřízení vojáci, měl na povel svou paní při "execírce", kterou mohli večer sledovat okny jeho bytu lidé ze vsi.
Předpoklady zdárného provozu obecných škol byly dány říšským školním zákonem z roku 1869. Byly však skutečně naplňovány běžnou praxí? Mnohdy žáci ve třídě chyběli jen proto, že musili vypomáhat při žňových pracích. Také v zimě, když napadlo na metr vysoko sněhu, byla cesta do školy nemožná. Krásná Hora se ovšem nevyznačovala nijakou sevřenou vesnickou zástavbou, její usedlosti ležely roztroušeny daleko od sebe a osadou vedla jediná štěrková cesta, ta do Českých Žlebů. Mnohá stavení se nacházela stranou této komunikace. Není tedy divu, že až do našeho (rozuměj tu dvacátého) století mnoho místních nedovedlo číst ani psát či to pro nedostatek cviku stačili zase brzy zapomenout. Existují dokumenty , podepsané jen třemi křížky. V tom případě ovšem museli na listině ještě dva svědkové navíc stvrdit svým vlastnoručním podpisem, že ony tři křížky jsou skutečně napsány osobou k podpisu oprávněnou.
Nástupcem pana Broscheho byl učitel Breitenfelder. Tuším, že měl řádné osvědčení učitelské způsobilosti, působil pak na zdejší škole až do roku 1917. Uchazečem o uvolněné místo po něm se stal Hans Kraml. Narodil se 31. ledna roku 1888 v Záblatí (Sablat) u Prachatic. Byl v rodině nejstarším ze sedmi dětí. Jeho otec (Edmund Kraml, syn českokrumlovského krejčího - pozn. překl.) byl rovněž učitelem (ze záblatské učitelské rodiny Kramlových pochází i Gertrud Peter-Kramlová, zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Hans (Johann) Kraml studoval čtyři roky na gymnáziu v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau) a maturoval pak na německém učitelském ústavu v Českých Budějovicích (Budweis). Než přišel na Krásnou Horu, působil jako učitel v Českých Žlebech, kde se 3. října roku 1911 i oženil s Rosou Bauerovou, dcerou hajného Wilibalda Haranta z Českých Žlebů a Margarethy, roz. Harantové z Preisleiten (zaniklá osada blízko Modravy /Mader/ a Filipovy Huti /Philippshütte/ - pozn. překl.). V Krásné Hoře učil až do roku 1945, tedy 28 let. Mnoho generací žáků prošlo tedy jeho "duchovní péčí" (v originále "haben somit bei ihm die ,geistige Lehre' durchlaufen" - pozn. překl.) a opotřebeno bylo jistě mnoho rákosek. I já ten učitelský nástroj častokrát pocítil na vlastním těle, když jsem byl se svým bratrancem a nejlepším kamarádem, Hegerovic Franzem (Heger-Franz), jak se mu říkalo "po chalupě", býval předvolán dopředu a musel se přehnout přes první lavici v řadě. Voláni jsme byli vesměs oba, poněvadž jsme i neplechu tropívali téměř bez výjimky společně. Pan Kraml byl roku 1945 i se svou rodinou zatčen a vzat do vazby, aby byl dva roky nato odsouzen k jedenácti letům těžkého žaláře. Jeho dcera Herta dokázala už v roce 1946 prchnout do Rakouska, jeho paní Rosa musela až do roku 1950 zůstat na práci v Československu. Po amnestii roku 1955 byl i její muž propuštěn na svobodu a mohl se o svatodušních svátcích v Karlsbachu u Waldkirchenu opět shledat a obejmout s rodinou.

P.S. V knize "Schönberg im Böhmerwald" je německý originál tohoto cenného vzpomínkového textu Johannese Petrascheka i se snímkem školy a učitele Kramla s rodinou otištěn na s. 17-20. Sám přívlastek "krásnohorská" je ovšem jakási básnická licence, protože české místní jméno bylo zaniklé obci uděleno po jejím vystěhování a nedlouho před jejím úplným zánikem.

Schönberg im Böhmerwald


Am Wald stand unsere Wiege,
wir spielten auf der grünen Wiese.
Vom Wald haben wir gelebt,
unsere Sehnsucht ist nie verebbt.

Krásná Hora na Šumavě


Lesy nás v náruči kolébaly,
na zelených lukách jsme si hráli.
Po lese, z něhož jsme všichni žili,
touha neztiší se nikdy, ani chvíli.

To čtyřverší je jen mottem knihy vzpomínek a vyprávění, které vydal "v adventě" roku 1989 Johannes Petraschek, žijící od roku 1923 v Bavorsku. Rodná místa, kam se vracíval až do svých dvaceti let už jen na letní prázdniny, zanechala v něm přesto tak hluboký dojem, že mu vystačil na celý další život. Krásná Hora, to není jen jméno: kolem té dnes úplně zaniklé osady, patřící kdysi k farnosti i politické obci České Žleby (Böhmisch Röhren), soustřeďuje se tu obraz někdejšího života šumavské vsi, jejích zvyků v koloběhu roku, práce lidí s hlubokým vztahem k schwarzenberskému rodu, v jeho službách stáli i autorovi předkové, panští hajní. On sám se narodil 24. února roku 1913 právě v hájovně při okraji lesa nedaleko Českých Žlebů a Žlebského vrchu (Sulzberg), v části rodné osady, které se říkalo Horní Krásná Hora (Oberschönberg). Podivné skupiny balvanů v lese dodnes upomínají na místa, kde se dříve nad rozlehlými lukami každoročně rozhořívaly slunovratové ohně na kopcích, viditelné daleko do bavorského sousedství. Jednu takovou skupinu zachytil kresbou i náš Ladislav Stehlík ve své Zemi zamyšlené, není to však skica z cest, ale včetně přeložené popisky obkreslený snímek z Watzlikovy knihy Zelená německá Šumava (Grüner deutscher Böhmerwald), vydané za války. Po ní z těch míst odešli lidé, vojáci rozkotali vsi i stráně s balvany a na Žlebském vrchu se usadili na málem půl století. Johannes Petraschek, jehož otec (psal se ještě Ottomar Petrašek) se na té výšině v dubnu 1914 zastřelil, prý v podezření, že má nevyléčitelnou chorobu - jakási podobná však vzápětí postihla svět - v deseti letech roku 1923 ten domov opustil a všechny jeho další děje sledoval jakoby zpovzdálí, se srdcem snad o to rozjitřenějším. Vydal o tom svědectví i za jiné. Když jeho matka ve svých 22 letech ovdověla a on v jednom roce věku osiřel, přestěhovali se nejprve k matčinu otci do hájovny v Dolní Krásné Hoře (Unterschönberg). Pak se matka ve třiceti znovu vdala za bavorského celníka v Bischofsreutu, od Krásné Hory tam vedl a dodnes vede přes Mechový potok (Harlandbach) starý kamenný mostek v místech někdejší Zlaté stezky. Bylo to nejtěsnější sousedství. Ve svých vzpomínkách líčí autor i setkání s dcerou příbuzného hajného Petráška z Reissrechen u Frymburka, sestrou v naší antologii rovněž zastoupené Marie Woratschkové. Ta dívka z jeho knihy žije dodnes ve Vyšším Brodě. Johannes Petraschek nepobýval také daleko: jedna z jeho adres zněla na Auersbergsreut blízko Haidmühle, první bavorské obce za českou hranicí u někdejšího Nového Údolí (Neuthal). Tam jezdíval ovšem jen na dovolenou - jinak žil v Ansbachu v bavorských Středních Frankách se svou ženou Traudl, s níž se oženil 20. září roku 1952. Jako voják z povolání zažil za války i nasazení na ruské frontě a po těžkém zranění, které tam utrpěl, i bombardování Drážďan. Po válce nastoupil k bavorské zemské policii a jako "Polizeioberamtsrat" a "Inspektionsleiter" u ní před odchodem do penze v Ansbachu také končil. V témže městě 40 kilometrů na jihozápad od Norimberka (Nürnberg) 17. listopadu 2007 ve svých 94 letech rovněž skonal a byl tu i pochován. Až do srpna 2003 byl předsedou Arbeitsgemeinschaft Böhmisch Röhren/Haidmühle a přičinil se jak o obnovu hřbitova v Českých Žlebech, tak o rodácká setkání na obou stranách hranice po jejím otevření, o pořádání mnoha cest z bavorské na českou stranu Šumavy i o obnovu křížů, božích muk a instalaci pamětních kamenů na místě zaniklých osad, kde trávil kdysi svoje mládí. Že nezapomněl, neměli bychom tak učinit ani my. Na záhlaví jeho parte v měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief stojí v němčině psáno: "Když Bůh viděl, že je cesta příliš dlouhá, vrch příliš strmý a dech že příliš ztěžkl, položil mu ruku na rameno a řekl: Pojď domů!"

- - - - -
* Krásná Hora, České Žleby / † † † Ansbach (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rozcestí zvané Sedmicestí s krátkou historií Krásné Hory na informační tabuli, vytvořené v roce 2015 v rámci projektu " Album Šumavy"Rozcestí zvané Sedmicestí s krátkou historií Krásné Hory na informační tabuli, vytvořené v roce 2015 v rámci projektu " Album Šumavy"
Mapka území zaniklé obce Krásná Hora a zaniklých osad Mlaka a Kamenná Hlava
Krásná Hora na leteckých snímcích z let 1949 a 2008Krásná Hora na leteckých snímcích z let 1949 a 2008
Parte, na vnější straně s fotografií Stožecké kaple, modlitba ke svaté Anně
uvnitř připomíná jí zasvěcený kostel v Českých Žlebech, v němž byl zesnulý
kdysi pokřtěn a který už neexistujeParte, na vnější straně s fotografií Stožecké kaple, modlitba ke svaté Anně
uvnitř připomíná jí zasvěcený kostel v Českých Žlebech, v němž byl zesnulý
kdysi pokřtěn a který už neexistuje
Zpráva o propuštění Johanna Kramla do Spolkové republiky v roce 1955
(jeho bratr Erwin ovšem v československém vězení rok předtím zemřel)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist