logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ PETER

České Chalupy

Tam, kde silnice míří přes Nové Hutě (Kaltenbach) od místní části zvané Granitz nahoru na Pláně (Planie), asi v půli cesty leží místní část označovaná České Chalupy (i dnes k nim míří z hlavní cesty české dopravní značení, na starších mapách je však původní německé místní jméno Böhmhäuser či Böhmhäusl - pozn. překl.).
Měly kdysi 30 stavení a zahrnovaly ještě lokalitu Froschau (česky by se asi řeklo "Žabov" - pozn. překl.) a místní věděli, že okolní vrchy mají dnes už neexistující jména Hüttenberg, Sagerberg a Steinriegel (české obdoby nelze najít na nijaké mapě - pozn. překl.). Uprostřed zelených luk se skupinami listanatých i jehličnatých stromů tu žili vedle sebe sedláci i chalupníci, ti často s vedlejšími výdělky, řemeslníci, povozníci, podomní obchodníci, hostinští, muzikanti, obchodníci s dobytkem, kramáři, myslivci, učitelé, pašeráci, žebráci a také starý humorista Domei Dondl v čp. 45. Na východ od silnice stálo domů nejvíc. Hostinec "Blauer Himmel"("U modrého nebe") čp. 87, rolnické usedlosti Petschiků (Čech v tom jméně slyší spíše "tř" - pozn. překl.) čp. 5 a Pauliků čp. 4 ležely však na protilehlé straně, kde se dobře obdělaná pole prostírala přes celý táhlý hřbet s už zmíněnými vrchy (z nich se Steinriegel zvedal přímo nad ohybem Studeného potoka, který dal původnímu Kaltenbach jméno - pozn. překl.). Odtud se nabízel i nádherný výhled všemi směry. Na východ přes Froschau a Paseckou slať (Königsfilz) na Paseku (Passeken) a Šindlov (Schindlau), na západ přes Simandlhäng ("Simandlovu stráň") na Hirschn Eck ("Jelení kout") a Staré Hutě (Althütte). K jihu byl vidět aspoň zčásti Nový Svět (Neugebäu) a za jasného počasí na obzoru vysoký obrys Boubína (Kubani). Na sever pak stál vprostřed Nových Hutí kostel a stará škola s pozadím lesnatých výběžků vrchu Výška (Hochberg či také Heuberg).
V létě zásobovaly luční prameny z pozemků Jouso Hansla a z Paulikn Wiesl ("Pauliků louky"), obrostlé hojně květy blatouchů, řeřichy potoční i pomněnek, chalupy a dvorce čerstvou běhutou vodou. Ta byla rozváděna postaru dřevěnou rourou do kamenných nádržek, zvaných tu "Grandl" do jednotlivých usedlostí. Přebytečná voda odtékala z "grandlu" do rybníčka (Schweu či Wasserschwelle, tj. vodní zdrž) u každé chalupy, jehož dno bylo zpevněno kameny či stromovými kmeny a který sloužil jako zdroj vody při ne tak zde neobvyklých požárech. Často sem spadly hrající si děti a někdy mohlo dojít i k utopení. Voda z rybníčka mohla být použita i k zavlažování luk za sušších let. Louky daleko převažovaly v podílu obdělávaných zemědělských ploch a sloužily ovšem zdejšímu chovu dobytka. Mléko bylo i hlavní složkou výživy místních obyvatel a v každém stavení se zpracovávalo na máslo, tvaroh a sýry, často podle tradičních, místně odlišných receptů. Další potraviny se daly obstarat v hokynářství Michaela Fuchse v čp. 9. Na policích a podlaze stály pytle, krabice a bedýnky s nejrůznějším "smíšeným zbožím", které se v žádaném množství odvažovalo a balilo do papírových kornoutů (Papiertüten, nářečně Stoarizn). K mání tu byl i petrolej na svícení do přinesených lahví či plechových nádob.
K modlitbě Anděl Páně vyzváněl každého rána, poledne i navečera Hansl Sager z čp. 3 zvonem na střeše své chalupy. Provaz tam vedl rovnou z hostinské světnice toho stavení. V neděli se tu rádi stavívali mužští i mladí chasníci na sklenici piva a talíř oblíbené huspeniny ("sulc", nazývaný místními nářečně "Gschdonos"). Nálada na sebe nedala dlouho čekat: Martin Niegl a Steffel Hoiza z čp. 22 v sousedství měli své instrumenty vždycky pohotově a veselá hodinka kamarádů "z mokré čtvrti" mohla začít.
"Hoiza" (čti hojca ) se v čp. 22 říkalo po chalupě proto, že její majitelka paní Eleonore Löv pocházela z Michlovy Huti a její otec byl kolem roku 1850 topičem (Heizer) na parní pile v Brlohu (Bärenloch). Tenkrát mohutné polomy zničily kolem Brlohu rozsáhlé lesní plochy a provoz pily se tam alespoň dočasně vyplatil.
Neodmyslitelně patřili k Českým Chalupám řemeslníci, kteří často přicházeli za objednanou prací rovnou do domu, jak se tu říkalo "aud D'schder". To samé platilo o podomních obchodnících, brusičích (šlejfířích, Scherenschleifer), košíkářích (Korbenflechter), pašerácích s jejich podloudně nabytým zbožím, v neposlední řadě pak i o žebrácích, kteří klepali často a naléhavě na dveře a vrata chalup. Všude byli nějací tělesně postižení, ve své nouzi na cizí pomoc odkázaní lidé, kteří se v letní čas vydávali na žebrotu, aby si vydobyli na svých bližních to nejnutnější k životu. V zimě je musela zaopatřit obec a stali se "verliserdierd", tj. byli starostou přiděleni za nějaké odškodnění jednotlivým hospodářům, kteří jim měli zajistit pobyt a stravu. Slepá Resl, invalida s amputovanou nohou jménem Fuchs a ještě jiní nacházeli "u Petschiků", kde jsem byl doma, pravidelně azyl za dlouhých nehostinných měsíců šumavského roku. Ti lidé skončili za nacistického panství podobně jako Židé svůj život ve vyhlazovacích táborech smrti.
Za připomínku stojí také místní tkalcovství, navazující na pěstování lnu, ještě v 18. století silně rozšířené. Před druhou světovou válkou stávala blízko stavení Georga Fuchse (Giagei Luiserl) čp. 13 stará pazderna, určená právě ke zpracování té technické plodiny.
Dobytek se pásal zpravidla na vlastních pozemcích, kromě toho však se uzavírala soukromá ujednání s majiteli sousedících pastvin. V létě se sklízelo seno a otavy, po nich se teprve vyhánělo na pastvu. Za nacistické éry se smělo na povolení lesní správy pást na vymezených lesních plochách. Lesní tráva (říkalo se jí tu "Zuiga") kravám chutnala obzvláště a také mléčné výnosy byly vyšší a kvalitnější. V lese se ovšem jednotlivé kusy skotu mohly snadno zatoulat: pro snadnější hledání ztracených krav měla každá z nich na krku zvonec.
Nebyly tenkrát nijaké ploty na okrajích pastvin a stádo vždy provázíval a střežil pastevec, pasák či pasáček (Kuhhirt, nářečně Hiatabua, tj. Hirtenbub), jehož zážitky z pastvy by vydaly na zvláštní vyprávění.


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 37-41

Narodil se v už zmíněné chalupě "bei Petschikn" čp. 5 26. června 1927 jako čtvrtý ze šesti dětí manželského páru Friedricha Petera a jeho ženy Marthy, rozené Eibnerové. Děd Franz Peter byl v letech 1910-1918 starostou obce Nové Hutě. Starostenský úřad se tenkrát vykonával ostatně ještě ve vlastním stavení. Z Franzových sourozenců umřela sestra Marie už v devíti letech svého dívčího věku roku 1940. Po osmi letech školní docházky v rodné obci se chlapec vyučil v Perlesreutu v Bavorském lese kovářskému řemeslu, ale vzápětí byl povolán na sklonku války k vojenskému námořnictvu do přístavu Wilhelmshafen. Vrátil se naštěstí zdráv, ne už však domů, odkud byla vyhnána s celou rodnou obcí i rodina Peterova, ale do Bavor, aby se posléze po smrti otcově roku 1949 sešel se zbývajícími jejími členy v Holzheimu u Dillingen an der Donau. Tam našel i on nový domov, tam založil nejen kovářskou firmu, nýbrž také se tam oženil s Ritou Hofmeisterovou, která odtud byla rodem. Z harmonického manželství vzešlo osm dětí, 5 synů a 3 dcery. Podnik několikrát rozšířil a hned první jeho učeň, syn rolníka a cestáře z Paseky (Passeken) na stráni naproti Českým Chalupám Johann Blaschko po vystěhování do zámoří vybudoval v St. Wilmington, Delaware, USA, vlastní kovopodnik, aby tak šířil dobré jméno poctivých rukou a věrného srdce někdejších šumavských pasáčků ve světě. Franz Peter zemřel v Holzheimu 23. února roku 2010 a je tam i pochován.

- - - - -
* České Chalupy, Nové Hutě / † † † Holzheim (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodiče
Parte v krajanském měsíčníku
To on ukoval ve své kovářské dílně v Holzheim u Dillingen na Dunaji
nápis na pamětním kameni rodáků z někdejšího Kaltenbachu na hřbitově
v patronátním bavorském Röhrnbachu
I jeho syn Klemens, zachycený tu se svou ženou Yvonne, je kovářem - v daleké Austrálii

zobrazit všechny přílohy

TOPlist