logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANTON PECH

U pastevců v Bavorském lese

Je výsostným požitkem bez plánu putovat za krásných letních dnů po málo prošlapaných loveckých stezkách křížem krážem stále zelenými lesy bavorsko-českého hraničního pohoří stínem listnatých loubí i otevřenými pasekami, kde se nese od květu ke květu bzukot včel a kde se vzduch chvěje ve slunečním žáru, kde obzor lemují v lehce nadechnuté modři vrcholy hor. Podél šumících horských potoků, které spěchají o překot přes omšelé skalní balvany a hledají si zeleným listovím cestu do údolí, podél trouchnivějících, houštinami a křovisky přerostlých stromových pahýlů, kde se nezřídka mihne praskajícími větvemi plachá srna nebo hlučně zapadne do lesních temnot tetřev třepotavým úderem svých těžkých křídel.
Krok za krokem nachází tu milovník přírody krásu stále novou, tepající životem všude kolem (v originále "Neues und Schönes, denn ringsum webt und lebt" - pozn. překl.).
Jaký jen malebný pohled je to, když tu na zeleném lučním koberci natrefíte náhle v lese dobytčí stádo! Zvířata leží pod stinným listnatým příkrovem starých javorů nebo se tlačí kolem čadícího ohně, který od nich zahání hmyz. Pastevec, jenž při okraji lesa stádo střeží, má radost, že může zase po delší době pohledět nějakému člověku do tváře, poněvadž je jinak po celé léto se svým stádem v lese úplně sám.
Lesní pastva se v Bavorském lese provozuje už po staletí a rolníci z lesních vsí v okolí Zwieselu mají ve státních lesích už zdávna dědičná pastevní práva (v originále "erbliche Weiderechte" - pozn. překl.), tj. mohou tam během měsíce června a dalších měsíců až do října bezplatně pást nějaké množství dobytka. Poněvadž stáda tráví v lese celé léto, jsou na některých místech zakládána místa k přenocování, řečená "Weideschachten". O samotném označení "Schacht" či "Schachten" pro tato pastevní místa v lese jsem dlouho nedokázal, přes několikeré dotazy, získat nějakou kloudnou informaci, dokud mi jeden spřátelený lesník, který je i znalcem Bavorského lesa, neposkytl následující záchytné body, které jsou jistě výstižné: Schacht značí totéž co zbytek lesa, skupina stromů, hájek. Označení skupiny stromů přechází pak na místo, na němž takový zbytek lesa stojí. Při kácení musí tyto "Schachten" zůstat zachovány k ochraně tu nocujícího dobytka. Jedno lesnické nařízení z roku 1616 praví: "Hinter jedem Schlag gegen Niedergang der Sonne soll man ein ,schächtel' Holz stehen lassen." (tj. "po každé seči má být ponechán pro slunce západ nějaký zbyteček stromoví", ve slovnících ovšem nacházíme jen "der Schacht" ve významu "jáma, šachta" /řekněme, že šachta je vlastně i "jáma s výdřevou"/ a "die Schachtel" či "die Schächtelchen" ve významu "krabice, škatule", případně "krabička, škatulka", práce "Naše příjmení" /1983/ pak nabízí u českého příjmení Šachl možnost původu ze středohornoněmeckého /mittelhochdeutsch/ "schache" = "výběžek lesa" či dokonce z německého lidového místního jména Schachl, spisovně Fleißheim, rozuměj zaniklou /zatopenou/ Horní Borkovou pod hladinou Lipenského jezera - pozn. překl.)
Velké množství takových "Weideschachten" se nachází v Bavorském lese zejména mezi horou Enzian (1285 m, na severovýchod od Velkého Javoru /Arber/ - pozn. překl.), Velkým Javorem a Roklanem (Rachel). Zčásti jsou tyto "Schachten" (česky se někdy užívá označení "lada" - pozn. překl.) v soukromých rukou. Jsou to malebné, vysokým lesem lemované lesní paseky (v originále "Waldblößen" - pozn. překl.) s jednotlivě stojícími starými buky či javory, větrem ošlehanými smrky či jedlemi. Díky tomuto řídkému obrostu (v originále "diese lockere Bestockung", používalo se i pojmu "zakmenění" - pozn. překl.) se staleté stromy vyvinuly k svérázné dokonalosti (v originále "zu einer Vollkommenheit und Eigenart" - pozn. překl.), která upomíná na původní německý prales. Potěšitelná je na těchto "Schachten" skutečnost, že požívají jakési mimovolné přírodní ochrany, což činí ona místa v odlehlých lesních končinách dvojnásob cennými. Jako milovník přírody jsem si vytkl za úkol všechna je postupně poznat. Bylo k tomu třeba podstoupit mnoho celodenních výprav, při nichž mne provázela jen moje zrcadlovka (v originále "nur meine Spiegelreflexkamera" - pozn. překl.) a ačkoli to často znamenalo brodit se bažinami v oblasti horských vrchovišť (v originále "im Hochmoorgebiet" - pozn. překl.), dalo potěšení z pohledu na ta krásná místa v lese zapomenout na všechny štrapáce.
Tak jsem poznal Arberschachten nad Jezerní stěnou (Seewand), Ruckowitzschachten a Sulzschachten na Falkensteinu, velkolepé Albrechtschachten, zvané dříve Urprechtschachten a připomínající svými nádhernými skupinami buků nějaký starý zámecký park; Rindlschachten se stromy přeraženými bleskem či vyvrácenými vichřicí a s kmeny už napolo ztrouchnivělými ležícími v trávě kolem, divoké Scheureckschachten, jejichž stromoví velikáni mnohdy více než 400 let staří činí tak úchvatný dojem, Jährlingsschachten na hoře Schererecker Riegel 1190 metrů vysoko nad mořem, které se podobají sněmovnímu místu našich prapředků (v originále "Thingplatz unserer Altvorderer", přičemž "thing" je označením shromáždění svobodných členů kmene starých Germánů, rozhodujícího zvláště o vyhlášení války - pozn. překl.), Lindberger Schachten u Buchenau, Kohlschachten a také ona velká "lada" u potoka Hirschbach (v originále "die großen Schachten bei Hirschbach" - pozn. překl.) a ještě mnoho jiných.
Na všech těch, co jsem uvedl, je vždy zbudován nízký srub, krytý střechou z kůry a sloužící pastevcům k pobytu za noci a za deště. Kamenné ohniště uprostřed tohoto obydlí a dvě z tyčoviny zrobené lavice na sezení i spaní jsou vším, co tvoří vnitřní zařízení.
Už dlouho mě zajímal život lesních pastevců; o to větší radost mi udělalo, když jsem jednoho dne uslyšel pozvání pastuchy z Lindbergu, abych u něj někdy na Jährlingsschacht přenocoval. Okouzlovalo mne samo pomyšlení, že bych mohl strávit noc tam na větrné výšině vprostřed volné přírody. Hned následujícího dne jsem stoupal se svou fotografickou výbavou a nezbytnou zásobou jídla nahoru k Jährlingsschachten, které jsem si zvláště oblíbil nejen pro typické stromové motivy, nýbrž i pro nádherný kruhový výhled, který tu při jasném počasí dosahá až k Alpám. Nijak jsem si nevšímal ani váhy ruksaku, který jsem musil nést na zádech do hor, ani mraků, které se nade mnou shlukovaly stále temnější a těžší.
Schylovalo se k večeru, když jsem došel k chatrči. Nad českými lesy ležela pochmurná bouřková nálada a z mraků počaly šlehat blesky, provázené vzdáleným hřměním. Náhle mi bylo samotnému úzko v té horské samotě.
Od stáda nebylo dlouho nic slyšet; zařídil jsem se ve srubu po domácku a když jsem pak z volné výšiny pozoroval večerní atmosféru, od blízkého lesa přicházela náhle ke stavení hvízdajíc nějaká lidská postava.
Byl to Michel, pastevcův syn, mladý, svěží horalský hoch (v originále "Waldlerburrsche" - pozn. překl.). Brzy jsme se navzájem sblížili; Michel rozdělal oheň, který rozfoukán začal vesele praskat. Vzápětí stoupala modrá oblaka kouře vzhůru k začernalé střeše z kůry a hledala si v ní cestu ven.
Hlasy zvonků, které bylo stále zřetelněji slyšet ve všech tóninách, prozrazovaly příchod blížícího se stáda. Starý pastucha mě pozdravil jako vzácného hosta co nejpřátelštěji a já měl nyní příležitost poznat zblízka jeho život tady na salaši (v originále "sein Hüttenleben" - pozn. překl.)
Koza nahlížela zvědavě do dveří. Hned byla podojena, mléko se uvařilo v kotlíku a s černým chlebem posloužilo k večeři. Jak jen spokojeně a bez nároků žili oba ti lidé! Jejich šat byl sice na mnoha místech zedrán a záplatován, jak se prodírali lesní divočinou, tváře však měli sluncem zdravě opáleny do hněda a těla otužilá nepohodou.
Tu zabušily na střechu srubu prvé kapky deště. Dobytek našel úkryt pod stromy blízkého lesa a uložil se tam k odpočinku. My však ještě seděli kolem ohně a povídali si při lahvince Tiroler Spezial, trochu oslazeného a zředěného vodou, dlouho do noci. Michel prohraboval řeřavé uhlíky a starý vyprávěl, jak coby chlapec zažil velký polom v roce 1870, který téměř úplně zničil západní svah hory Falkenstein. Ve své domovské vsi Lindberg u Zwieselu seděl se sourozenci přikrčen v koutku malé jizby, zatímco vyjící vichřice strhla šindelovou střechu a kameny, které ji zatěžovaly, s rachotem dopadly na podlahu vedle nich. Celých deset let trvalo, než byla zpracována obrovitá spoušť, kterou po sobě zanechal orkán, trvající pouhých několik dnů (možná dokonce jen hodin v noci z 26. na 27. října onoho osudného roku - pozn. překl.).
Ještě dnes svědčí ztrouchnivělé mrtvoly stromů ležící při vodopádu Höllbachgespreng a na jiných málo přístupných místech o této katastrofě. Hodně nového a zajímavého jsem se ještě dověděl toho večera. Když jsme se natáhli na seně ke spaní (v originále "aufs Heulager hinstrecken" - pozn. překl.), bylo už opravdu pozdě. Ještě jsme stihli přiložit nějakou větev na skomírající oheň, poněvadž noc tady nahoře byla opravdu chladná.
Brzy usnuli pastucha i Michel hlubokým spánkem. Když růžové obláčky zvěstovaly příchod jitřního slunka, stál jsem už zase venku pod širým nebem, abych si udržel rozhled. Ohnivý sluneční kotouč rychle vystoupal nad lesy a ozařoval vrcholy Alp, tohoto rána odtud zřetelně viditelné. V údolích ležely bílé šláře mlh, které se spěšně zvedaly a obklopovaly výšiny. Na "Schachten" to ožilo, stádo, čítající na sto kusů volů a mladého skotu, se páslo na šťavnaté horské louce. Romantické lesní okolí, starý omšelý srub, který jako by zarostl do volné přírody, strakaté krávy a pýcha pastevcova, jeho kozí rodinka - to všechno dohromady podávalo obraz vzácného souladu a prapůvodnosti.
Když už stádo dávno zase táhlo lesem, rozloučil jsem se i já s krásami Jähringsschachten. Dojmy z pobytu u lesních pastevců mi však zůstaly něčím nezapomenutelným a snímky, které jsem na "Schachten" pořídil, budou mi vždy připomínat letní dny v přenádherné lesní samotě.
Snad i zde otištěné ukázky některých z nich přivábí toho či onoho z mnoha čtenářů časopisu "Kosmos" (autorův text vyšel ve 12. čísle zmíněného periodika, které od roku 1904 původně jako čtvrtletník, brzy však jako velmi populární měsíčník vydávala společnost přátel přírody téhož jména, tj. "Kosmos", ve stuttgartském nakladatelství Franck'sche Verlagsbuchhandlung - pozn. překl.) k návštěvě těchto přírodních krás.


Anton Pech - der Hausmeister des Bayerischen Waldes (2005), s. 103-106

Anton Pech se narodil 12. prosince roku 1884 v severočeské vsi Rousínov (Morgenthau, což znamená německy "ranní rosu"), části obce Svor (Röhrsdorf). Je to samo srdce Lužických hor (Lausitzer Gebirge) a v minulosti tu v samotné obci bylo 12 brusíren skla! Roku 1876 vznikla v Rousínově německá obecná škola, do které talentovaný chlapec chodil a poté, co dokončil 6. její třídu, přestoupil na měšťanku ve Cvikově (Zwickau), absolvovanou v roce 1898 s vynikajícím prospěchem. Od září téhož roku až do července 1902 navštěvoval odbornou sklářskou školu v Boru u České Lípy (Haida), údajně druhou nejstarší svého druhu na celém světě. Už tři dny po vystavení závěrečného vysvědčení začal tehdy ani ne osmnáctiletý mládenec pracovat jako retušér v ateliéru fotografa a malíře Hermanna Liebsche v České Kamenici (Böhmisch-Kamnitz), což bylo ovšem řešení toliko prozatímní, poněvadž už v létě roku 1903 si tam komerční rada Anton Röck vybírá Pecha do své sklárny v Regenhütte u Zwieselu v Bavorském lese jako kreslíře, malíře a rytce se záměrem, s nímž vlastně do Čech přijel, totiž aby týž mohl od listopadu 1904 na nově zřízené sklářské odborné škole ve Zwieselu převzít výuku rytecké třídy. Dne 18. srpna roku 1906 nabývá pak Pech v království Bavorském (Königreich Bayern) státní příslušnosti, což ovšem znamená i povinnost narukovat do první světové války na frontu. Je trochu bizarní, že jeho text o letní nádheře horských "lad" vychází ve "vánočním" čísle populárního německého časopisu na sklonku prvního válečného roku 1914, kdy si možná ještě leckdo myslil, že se vojáci ověnčení vavříny vítězství vrátí brzy domů. Teprve poté, co nejen německá katastrofa skončila a co je 18. listopadu 1918 vyhlášen Svobodný stát Bavorsko (Freistaat Bayern), může se Pech vrátit na školu nazpátek. V květnu roku 1920 skládá do rukou jejího ředitele prof. Bruno Maudera přísahu a dva měsíce nato je povýšen na hlavního odborného učitele celé školy. Pro různé neshody s Mauderem ovšem Pech už ve svých 43 letech odchází v roce 1927 do předčasného důchodu a namísto sklu platí teď veškerý jeho zájem fotografii, malování a propagaci turismu v Bavorském lese ve službách sdružení Bayerischer Wald-Verein (BWV). Čtvrt století působí v jeho řídícím výboru a dostává se mu za to čestného titulu Hausmeister des Bayerischen Waldes, tj. "domovní správce Bavorského lesa". Sdružení BWV ho jmenuje už v roce 1949 svým čestným členem a dva roky nato jeho sekce ve Zwieselu čestným svým předsedou. Následujícího roku 1952 je Anton Pech z nejvyšších západoněmeckých míst vyznamenán Spolkovým záslužným křížem první třídy. Toho ocenění si zaživa opravdu příliš neužil: umírá ve Zwieselu, který se mu stal skutečným druhým domovem, krátce před svými 69. narozeninami dne 4. prosince 1953, je tu i pochován a na zasloužilého muže upomíná dodnes i označení jedné z městských ulic. To on dal už "mezi válkami" podnět k vybudování zdejších plaveckých lázní, plovárny jak se v Čechách říká, to on byl u zrodu horské chaty na Velkém Falkensteinu i té na Velkém Javoru, zvané Arber-Schutzhaus. To od něho pochází označení "Richard-Wagner-Kopf", tj. "hlava Richarda Wagnera", pro jeden ze skalních útvarů na temeni nejvyššího ze šumavských vrcholů. Přišel z Čech ten Anton Pech a byl tak trochu i básníkem.

- - - - -
* Rousínov, Svor / Regenhütte, Bayerisch Eisenstein (BY) / Zwiesel (BY) / Jährlingsschachten, Lindberg (BY) / † † † Zwiesel (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V různých obdobích života
Svatební foto z Kamenického Šenova (Steinschönau) zachycuje ho s manželkou v květnu roku 1909
S lyžemi
S malířským stojanem na Ruckowitzschachten
Před zwieselským domem na snímku z roku 1926 s dětmi, ta dvě na schodech dole sedící jsou dvojčata Friedelinde a Irmgard, ta druhá z nich později provd. Rosenbergerová

zobrazit všechny přílohy

TOPlist