logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA PAWLITSCHKO

"Ty dětství blažené..."

V lednu, když panovala třeskutá zima (v originále "bitterkalt war" pozn. překl.) a krajina byla celá pod hlubokým sněhem, poráželo se vždycky u nás v Sedlmíně (v originále "in Sedlmin" pozn. překl.) nějaké tučné prase. Poněvadž tehdy ještě nebyly nijaké ledničky a mrazničky, věšelo se maso a uzeniny na půdě, kde obojí zmrzlo jak se říká na kost a v tom stavu zůstalo čerstvé až do jara. Při domácí zabijačce samozřejmě došlo i na přípravu jelit a jitrnic (v originále "Blut- und Leberwürste" pozn. překl.). Do prejtu (v originále "Wurstmasse" pozn. překl.) se tehdy ještě přimíchávaly namočené žemle. Pak se jelita či jitrnice opékají na sádle. S bramborami a kyselým zelím je z toho malé sváteční jídlo (v originále "ein kleines 'Festessen'" pozn. překl.). Z poraženého prasete nepřišlo skoro nic nazmar. Střívka, u nás řečená "das Lejzl", se nacpala kořeněným mletým masem a dala v troubě (v originále "im Brotscherm" pozn. překl.) péct pěkně dozlatova a dokřupava (v originále "knusprig braun" pozn. překl.). To se člověku ze samé vůně rovnou sbíhaly sliny v ústech (v originále "das Wasser im Mund" pozn. překl.)! Velké šunky byly zbaveny kostí, dobře osoleny, opepřeny, potřeny česnekem a ochuceny jalovcovými bobulemi, vloženy do dřevěného sudu. zatíženého několika kameny. Po přibližně dvou týdnech bylo maso "gut durchgesurt" (tj. dobře zakonzervováno - pozn. překl.) a zralé pro uzení v komíně. Udilo se chladným, nikoli teplým kouřem. V komíně zůstalo viset po větší počet týdnů, než bylo zvenčí celé od sazí a uvnitř dostatečně prouzené. Udrželo se pak výborné i v teplých obdobích roku a bylo základem vydatných a chutných nedělních pečínek se šumavskými bramborovými knedlíky (v originále "mit Böhmerwaldknödeln" pozn. překl.) a kyselým zelím vlastní výroby. K přípravě těch šumavských bramborových knedlíků se najemno nastrouhaly brambory a smísily se s moukou. Lehce osolené knedlíkové těsto se muselo dobře zpracovat, aby se nedrolilo (v originále "musste sich gut abbröseln" pozn. překl.). Pak se lehce stlačilo a zformovalo na knedlíky. Ty se vložily do vroucí vody a po půl hodině vaření vyňaly a propíchly vidličkou aby nebyly "hubené" (v originále "spinstig" pozn. překl.). Kdo si chce ušetřit strouhání studených brambor, může rozmačkat teplé brambory a nechat je vychladnout. Z masa vepřové hlavy a nožiček (v originále "'Haxerl'" pozn. překl.) se o masopustu připravoval chutný "sulc" (v originále "'B'schtount'ns', also Sülze", česky i "huspenina" - pozn. překl.). Když se rodiče vraceli za časného Božího rána (v originále "in aller Herrgottsfrühe" pozn. překl.) z masopustního bálu v Záblatí, potřebovali se přece řádně posilnit, než se vydali nakrmit dobytek.
V zimě bylo v naší světnici opravdu teplo a vlídno (v originále "recht warm und gemütlich" - pozn. překl.). Maminka přinesla kolovrátek a předla len na domácí přízi (v originále "spann Flachs für den Hauszwirn" pozn. překl.); také vlna našich ovcí musela být spředena. Průběhem roku bylo upotřebeno z této vlny mnohé. Také my děti jsme musely už v raném věku plést punčochy a ponožky, stejně jako rukavice. Babička cupovala svými obratnými prsty vlnu do jemných chomáčů, které naše maminka zase dokázala lehce a rychle spřádat na stejnoměrné vlněné nitě. Během tohoto období se hodně zpívalo a jako děti jsme se naučily tu spoustu písní, které jsme pak mohli předat svým vlastním dětem.
Nejraději vzpomínám na jaro, kdy se příroda po dlouhém zimním spánku ve svitu slunce plného síly probouzela k novému životu. Nádhera květů na lukách, v lesích a na polních mezích je dnes už jen vzácně k vidění: fialky, zvonky, blatouchy, pomněnky, kontryhely, suchopýry, vstavače, toteny, šťovíky, jetele, třeslice, řeřichy (v originále "Märzveilchen, Bergglöckchen, Dotterblumen, Vegissmeinnicht, Frauenmantel, Wollgras, Knabenkraut, 'Rauchfangkehrer', Sauerdampfer, Klee, Zittergras, Brunnenkresse" - pozn. překl.) a ještě mnohé jiné šťavnaté býlí uchvacovalo zrak a těšilo čich vůněmi. Na naší kravské pastvině kvetly dokonce celé plochy bezlodyžného hořce. Jiná místa byla plná šířícího se mnohobarevného kociánku (v originále "das Katzenpfödchen" pozn. překl.). S celou přírodou se probouzely k novému životu i včely a hmyz, především spousty pestrých motýlů. V naší velké ovocné zahradě to za slunečných dní bzučelo až do pozdního večera. Poněvadž dlouhá a studená zima vedla ke spotřebování všech potravinových zásob, bylo teď ve stavení i na polích hodně práce. Pole se vláčela, louky se zbavovaly kamení a krtin, kterým se u nás říkalo "Scheaha'fa". Mladí volci skotačili a hopsali při prvním zapřažení. Když se ale vraceli unavení po práci na poli, kráčeli už pomalu a dali se vypřáhnout pokojní jak jehńátka a zavést do chléva. Velcí a silnější volci snášeli ovšem všechno daleko líp.
Vedle obvyklých polních plodin jako pšenice, ječmen, oves, brambory, zelí a řepa se u nás na Šumavě pěstoval i len. Ozimé žito se selo už na podzim. Len byl, když dozrál, vytrháván i s kořeny a byl rozkládán k sušení na sklizeném obilném poli nebo na nějaké louce. V zimě byl pak zpracováván. Ženy měly následně hodně práce s předením. V mnoha staveních bylo pak úkolem mužů, aby ze lněné příze tkali jemná sukna s krásnými vzory na ubrusy, sukně, blůzy, pracovní haleny, slamníky nebo i "šerky" (v originále "'Tscherk'n'" pozn. překl.) jako podšívku pro teplé zimní ošacení. Lněné sukno se na jaře bělilo před stavením na slunci a muselo se za tím účelem čas od času kropit vodou, aby bylo opravdu běloskvoucí (v originále "blütenweiß", doslova tedy "květobílé" /ve starší literatuře ten český výraz najdeme/ - pozn. překl.). Punčochy a ponožky byly na chodidlech podšité šerkou, která udržovala nohy pěkně v teple. Dřevorubci si zase přišívali takovou šerku na okraj dřeváků, aby i v hlubokém sněhu zůstaly jejich nohy stále suché a teplé.
Nejdůležitějším pracovním nářadím v létě byla kosa s kvalitní a pěkně ostrou čepelí. Poněvadž naši rodiče jejímu naklepávání a ostření velice dobře rozuměli, nechybělo u nás nikdy kosení nic, co by se mu snad dalo vytknout. Na naší "prostřední louce" (v originále "in der Mitterwies" - pozn. překl.) rostlo spousta pravého kmínu (v originále "viel echter Kümmel" - pozn. překl.). který jsme my děti po sečení museli hledat. Doma jsme ho věšeli na půdě k usušení. Tak jsme měli po celý rok chutné kuchyňské koření. Ačkoli i nám dětem v letních měsících dala práce v hospodářství pořádně zabrat, vzpomínám zvlášť ráda právě na letní večery, kdy ve světnici zahořela petrolejová lampa a my pozorovali světlušky, přilétající a vylétající otevřeným oknem. Pak jsme také napjatě naslouchaly babičce, když nám dětem vyprávěla své staré pohádky. Sesedly jsme se před velkými kachlovými kamny a hleděly na modré a zlaté plameny, vyšlehující z řeřavých uhlíků zpoza otevřených dvířek od plotny. Když rodiče dokončili krmení dobytka, byla k večeři vydatná bílá polévka s vmíchaným kyselým mlékem. K tomu se podával tvaroh, chleba a horké brambory.
V létě přinášely početné ovocné plody z lesa i ze zahrady zpestření stolu. Na Petra a Pavla dozrávaly třešně, na které jsme jako děti měly hodně spadeno. Laskominou nám byl i mladý hrášek, zrající v luskách na poli. Kolem svatého Jakuba (tj. 25. července - pozn. překl.) byla už k mání první letní jablka a jak šel rok dál, přibyly hrušky, švestky,lískové oříšky a "vlašáky", u nás zvané "wullische Nüß", naše srdeční záležitost. V chladném podzemním sklepě se uchovalo sklizené ovoce až daleko do příštího jara. Brusinky se zavařovaly s cukrem a hřebíčkem; ze švestek se vařila dobrá povidla (v originále "der gute 'Powidl', also ein Pflaumenmus" - pozn. překl.), která ovšem bez přidání cukru po pomalém, celé dny trvajícím povařování za mírné teploty ztuhla natolik, že by se dala krájet. Šlo o nenahraditelnou náplň koláčů (v originále "für die Gulatschen" - pozn. překl.) nebo i povidlových "taštiček" (v originále "'Powidltatschkerln'" - pozn. překl.). Hodně oblíbenou náplní kynutého pečiva byl zase doma pěstěný mák. Byl najemno rozmačkán v hmoždíři, smísen s cukrem, rumem a kořením, přelit horkým mlékem nebo krátce povařen. To byla zas výtečná náplň pro makové koláče (v originále "für die Mohngulatschen" - pozn. překl.), makový závin či štrůdl (v originále "Mohnstrudel" - pozn. překl.) nebo "Mou'wacka", tj. makovou veku. V létě a zejména na podzim byl pak čas hub. O hojnosti, ve které jsme je tehdy "sklízeli", se nám dnes může leda tak zdát, neboť kde by ještě dalo najít tolik hříbků, lišek či křemenáčů (těm se říká většinou "podbřezák" - pozn. překl.)! Každý měl svá místa, kam mohl jít najisto, že něco najde. Jen kousek stranou od našeho stavení, říkalo se tomu místi "im G'schtaurat", vyhlížely z trávy hnědé kloboučky pravých hřibů. Nakrájeny na plátky, daly se sušit na slunci a v zimě se výborně hodily jako základ polévek a omáček.
Často už kolem Všech svatých vtáhla do našeho údolí zima nejen s pronikavým chladem (v originále "mit bitterer Kälte - pozn. překl.), nýbrž často i se sněhem. Jednou jsme se o Dušičkách vypravili na hrob maminčiných rodičů a museli jsme se brodit po kolena ve sněhu. S příchodem zimy nastal i čas mlácení obilí. Už z dálky bývalo slyšet pravidelný takt úderů, vydávaných starodávnými cepy. My děti jsme musely obracet svázané snopy tak , aby byly vymláceny z obou stran. Vymlácené zrno se prosívalo na velkém řešetu s drátěným pletivem, a poněvadž se řešetu u nás říkalo "die Reiter", "durchreitern" znamenalo prosívat. Následně se v čisticím mlýnku (v originále "in der Putzmühle", česky se užívá spíše výraz "čistička obilí" - pozn. překl.) oddělovalo zrní od plev. Poněvadž tehdy ve vsi ještě nebyl zaveden elektrický proud, musela se čistička uvádět do chodu ruční klikou. Vyčištěné obilí bylo vysypáno na půdě (v originále "auf den 'Troidboum'", tj. na "obilní půdě" /"der Getreideboden"/ - pozn. překl.), aby uschlo a podle potřeby bylo odvezeno do mlýna k semletí. V posledních rocích před vyhnáním nahrazovaly mlátičky stále ještě hojně užívané cepy. My vozili naše obilí semlít vždycky do Záblatí (v originále "immer nach sablat zum Mahlen" - pozn. překl.), a to buď do Gremplova nebo do Feyrerova mlýna (v originále "entweder in die 'Greimpl-' /blíže viz web Zaniklé obce oder in die 'Feyra-Mü'l" /blíže opět viz Zaniklé obce, v obou případech jde o objekty dnes zcela zaniklé - pozn. překl.). Podle potřeby a chuti tam bylo obilí mleto na hladkou či hrubou pšeničnou mouku, tmavší "výražku" (v originále "Auszugsmehl" - pozn. překl.), tmavou chlebovou mouku nebo světlejší výběrovou pšeničnou mouku polohrubou. V Podzábrdském mlýně (v originále "in der 'Schöllmü'l", jak se mlýnu místními Němci z okolí říkalo, blíže o něm viz web Vodní mlýny či Wikipedia - pozn. překl.) zase jsme si nechávali mlít oves a ječmen na obilný šrot, který jsme potřebovali na výkrm prasat a krmných husí. Chutnal ovšem i krmnému dobytku a veškeré drůbeži. Hladké pšeničné mouky bylo zapotřebí ve větším množství pro různé druhy pletenek i sytých vánoček, ale i pro koláče a koblihy, které se podávaly při různých příležitostech častokráte v roce.
Na Šumavě byly zdravou součástí stravy polní plodiny, pěstované a vzrostlé bez jakékoli "chemie". Maso figurovalo na jídelním lístku jen o nedělích a svátcích. Dominovala zato moučná jídla: lívance z kynutého, tedy kvasnicového těsta (v originále "'Liwanz'n' aus 'Germtoag', also Hefeteig" - pozn. překl.), posypané mákem a cukrem, placky "Zöl'n" (česky calty, také calenky - pozn. překl.), nudle zvané "Schowanu'ln", "Er'aplsterz" (všechny z bramborového těsta) nebo moučný šterc, který potřeboval hojně polít přepuštěným máslem, aby dobře chutnal, dušené kroupy - v létě s houbami nebo jablky, nudle s mákem z bramborového těsta, jablečný nebo tvarohový štrůdl, houbová omáčka nebo knedlíky všeho druhu - k tomu všemu bylo třeba mouky. Aby ta jídla nešla do žaludku nasucho, byla na stole tak řečená "Woika", a to v početných podobách. Tyto šťávy z hub, jablek, švestek či hrušek obstaraly žádoucí obměnu chuti. Na jaře pak nastal čas pro tak řečený "G'füllat", připravovaný z kyselého mléka a různé zeleniny a bylinek jako jsou řeřicha, jelení jazyk a bolševník obecný (v originále "Pfeffergras, Hirschenzunge und Bärentatzen", přičemž třeba poznamenat, že kapradina jelení jazyk je dnes na červeném seznamu ohrožených druhů a bolševník obecný /Heracleum sphondylium/, viz blíže Wikipedia, je považován za nebezpečný a vlastně jedovatý i pro svůj invazívní poddruh bolševník velkolepý /Heracleum maximum/, uváděný ovšem častěji jako samostatný druh - pozn. překl.), rostoucí na lukách, ale také mladé listy červené řepy a špenát z pole či domácí zahrady. Ta zelená směsice se dala krátce spařit vroucí vodou, po odkapání se nechala vystydnout, smačkala a nakrájela na tenké proužky. Zakvedlalo se to v kyselém mléce, lehce osolilo a okořenilo pažitkou a jinými najemno pokrájenými bylinkami. Když se přidalo něco kyselé smetany, chutnalo to velice osvěživě k trochu suchým bramborovým knedlíkům.
Taky chleba jsme si pekli sami. Většinou napekla hospodyně deset až dvanáct bochníků zároveň, které pak musely vydržet několik týdnů. Večer přede dnem pečení byla přineśena z komory pekařská díže s kváskem, zvaným u nás "Urat", z posledního pečení a ten byl přidán do vlažné vody. Pak připravil otec velkou dřevěnou lžící chlebové těsto z mouky a z vody. Přes noc mohlo toto těsto v klidu vzejít. Následujícího rána zformovala maminka bochníky, které musely ještě jednou vzejít ve slaměných ošatkách. Mezitím byla chlebová pec rozpálena plameny velkých štípaných dřevěných polen. Když bylo dosaženo správné teploty, byly řeřavé zbytky dřeva hrablem vyňaty a pečicí plcha vymetena čistým jedlovým chvojím. To dalo chlebu navíc kořennou lesní příchuť. Následně byly bochníky z ošatek přemístěny na pekařskou lopatu (bývala dřevěná, ale někdy i kovová - pozn. překl.) a tou nasázeny do pece, než dosáhly krásné kaštanově hnědé barvy. Ještě teplý chleba chutnal zvlášť dobře s čerstvě přepuštěným máslem.
Bylo lépe po mnoho let nemluvit o těchto požitcích dávno uplynulého dětství, poněvadž jen ten, kdo je pravidelným hostem ve vybraných lokálech s mnohdy opravdu vynikajícími exotickými pokrmy, by mohl dosvědčit, že i taková "šikerie" (tj. "znamenitá společnost" - pozn. překl.) dokáže objevit, jak vynikajícím způsobem chutná čerstvý krajíc chleba s máslem posypaný pažitkou nebo pomazaný obyčejným vepřovým sádlem. Na rozdíl od dob našeho dětství by takový kus jídla byl ve vybraných lokálech velice drahý. Poněvadž ale pro mnohé lidi je opravdu dobré jen to, co je drahé, chce se člověku právě bez ostychu hovořit o skromné, ale nezapomenutelné stravě naší šumavské domoviny.


Weasch'n, Wusch'n und Gulatsch'n (1994), s. 210-214

P.S. Titul předchozího textu (v německém originále "Du holde Kinderzeit...") je vlastně citací šumavské hymny Andrease Hartauera, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, tamní originál však v prvním verši druhé sloky zní: "O sel'ge Kinderzeit..."

Narodila se jako Maria Tuma (s přechylující koncovkou ovšem v češtině pro srozumitelnost často nezbytnou Tumová) dne 1. září roku 1929 ve vsi Sedlmín (německy Sedlmin, až na jednu rekreační chalupu a druhou chalupu chátrající jde o někdejší dvě samoty /ta druhá měla německé jméno Fischerhäusel, česky Rybářské Domky/ o 6 chalupách v katastrálním území dnes rovněž zaniklé osady Stádla /Stadlern/ náležející kdysi k obci Volovice /Wolletschlag/, která je dnes pouhou částí města Prachatice) čp. 10 ("po chalupě" řečené "Binta") jako nejstarší ze tří sourozenců (mladší sestra Mathilde, provd. Kreitmeierová /*1930/, je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže, benjamínkem byl bratr Josef /Pepi/). Otec Josef Tuma (příjmení bývalo psáno i "Thuma") se narodil 14. března 1893 jako syn chalupníka (v křestní matrice "Chalupper") Johanna Tumy (*20. února 1863, jeho rodiči byli Johann Tuma, synův jmenovec a chalupník na témže stavení čp. 10, jakož jeho žena Mathilde, roz. Heinzlová ze Sedlmína čp. 1) a Johanny, roz. Lederhoferové (*2. května 1865), dcery rolníka z Libínského Sedla (německy Pfefferschlag, dříve i česky Fefry) čp. 30 Aloise Lederhofera a jeho ženy Marie, roz. Gabrielové ze Sviňovic (německy Schweinetschlag, dnes je ves o 9 adresách částí obce Zbytiny). Matku Theresii Rosinu, roz. Kurzovou, si otec vzal za ženu v Prachaticích dne 6. listopadu roku 1928. Její bližší data pro nedostupnost prachatické oddací matriky z tohoto období se bohužel nepodařilo zjistit. Josef Tuma zemřel padesátiletý v tehdy "říšských" Prachaticích (Prachatitz) dne 2. listopadu 1943 a zanechal vdovu se třemi dětmi vystavenu pár let nato neblahému nucenému vysídlení. Do školy chodily Tumovy ratolesti daleko až do Záblatí, což nebylo v zimě, kterou Mariino vyprávění začíná, nijak snadné. Nápadně se v její vzpomínce na mnoha místech vynořuje kuchařčina zkušenost, pochycená už v dívčích letech, tak krutě přerušených vyhnáním, o kterém není v textové ukázce ani slova. Sestra Mathilde popsala ve své vzpomínce i pobyt ve sběrném lágru v Prachaticích jako zážitek, který Tumovy poznamenal už navždy. Marii jako ze sourozenců nejstarší bylo sotva sedmnáct a v zemědělské práci, jak ji znala z domova, musela pokračovat "na cizím" u sedláka v hornobavorské vsi Untermaxfeld (dnes součást obce Königsmoos v zemském okrese Neuburg-Schrobenhausen). Také sestra Hilde a maminka Therese s malým bratrem Pepim byly přiděleny "do služby" každá do jiného selského hospodářství. Teprve počátkem padesátých let si Tumovi pořídili vlastní domek na vyhnaneckém sídlišti "Neue Heimat" ve Schrobenhausen, který znamenal teprve v pravém smyslu opravdový nový začátek. Od roku 1967 tam Maria žila s manželem Rudolfem Pawlitschko a brzy nato i se synkem Rudim (*1968) a dcerou Martinou (*1969) pod vlastní střechou. V roce 1978 se Mariina rodina přestěhovala na ulici Kerschensteiner Straße a Maria se postupně stačila dožít 4 vnuček: Anniky, Lucia, Magdaleny a Amelie. Až v září 2012 postihla třiaosmdesátiletou ženu nemoc, vyžadující brzy i zvláštní péči nejprve v rodinném kruhu syna Rudiho a jeho manželky Steffi ve Schrobenhausen, pak půl roku u dcery Martiny a jejího muže Armina ve Walkertshofen a od listopadu 2014 pak ve zdech domova seniorů Albertusheim v Augsburgu, kde ovšem docházelo k dalšímu zhoršování zdravotního stavu a následkem zápalu plic posléze 5. ledna 2017 k úmrtí na klinice nedalekého Friedbergu. Pochována je ve Schrobenhausen a na jejím parte čteme německou větu: "Ich gehe zu denen, die ich liebe und die ich liebe, erwarte ich." Česky by to znělo: "Jdu k těm, které miluji a ty, jež miluji, očekávám." Dá se to říci "weiblicher", tj. ženštěji?

- - - - -
* Sedlmín, Volovice / Záblatí / Prachatice / † Neuburg an der Donau (BY) / † † Untermaxfeld, Stengelheim, Königsmoos (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Nekrolog do krajanského měsíčníku napsali její dcera a syn
Parte maminčino
Rekonstruované stavení v rodném Sedlmíně (viz i Mathilde Kreitmeierová a Friedrich Kindermann)
Ruiny jednoho z domů v Sedlmíně při cestě od Zábrdského mlýna

zobrazit všechny přílohy

TOPlist