logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA PAULIOVÁ

Hranice šla prostředkem kuchyňského stolu

Jsem takříkajíc nádražní dítě. Narodila jsem se na stanici Bavorských státních drah ve Zwieselu a když byl můj tatínek v roce 1930 přeložen jako nákladový a seřaďovací mistr na nádraží v Bavorské Železné Rudě (Bayerisch Eisenstein), celá rodina ho tam samosebou následovala. Bydlili jsme jako jediná rodina v mezinárodním bytě přímo v prostorách hraniční stanice. Dvě ložnice se nacházely na české, jedna na německé straně společné hranice a prostředkem kuchyně, lépe řečeno doslova prostředkem kuchyňského stolu šla hraniční čára. Půlka rodiny jídala na české, druhá půlka na té německé straně. (...)
Celé nádraží s příslušenstvím všech svých budov, se svými sklady přepravovaného zboží, strojovnou a depy, opravárenskými dílnami a jinými provozy zaměstnávalo v oněch časech rozhodně na šedesát lidí. Do Železné Rudy jako do prvořadého rekreačního střediska mířili letní i zimní hosté nejen ze všech částí Německa, nýbrž i z jiných, byť vzdálenějších zemí. Po kolejích se sem dostalo všechno, co bylo místu třeba k čilému životu. K tomu jedna epizoda: vedle lokomotivního depa stával pěkný kiosk s ovocem a zeleninou. Ženě, která v něm prodávala, vozil její manžel ruční károu, tak řečeným dvoukolákem, každý den čerstvé zboží z přepravního skladu. Jednou se nějak nepohodli a muž z trucu odmítl konat obvyklý dovoz. Aniž se nějak zvlášť rozmýšlela, smazala dobrá paní nabídku zboží z černé tabule před kioskem a napsala tam místo toho křídou velkými písmeny: "Muj muž nemůže." (...)
Na nádraží byly dvě restaurace, první a druhé třídy. Ta první třídy byla po všech stranách vzorná a obsluha byla s číšníky ve fraku. Pořádávala se tam mnohá slavnost, mimo jiné také železničářský bál, na který byli ovšem pravidelně zváni i čeští "ajznbóni" se svými manželkami. (...)
My čtyři sourozenci jsme toužili mít dohromady jízdní kolo. Nezbývalo než si na ně ovšem sami vydělat. Ručním nádražním vozíkem jsme tedy o letních prázdninách přepravovali zavazadla těm z hostí, kterým je neodvezli pronajímatelé jejich zdejších pobytů. Podle délky ujeté trasy to vydalo tak mezi 20 až 50 feniky. V zimě jsme zase čistili smrtelně uondaným sjezdařům z Javoru (Arber) jejich lyžařskou výstroj poté, co jsme jim uvolnili z vázání boty na ztuhlých končetinách. Cvak - a bylo vyděláno10 feniků.


Der Bayerwald-Bote, 8.1.2003, s. 27

Paní Maria Pauliová (ročník 1926) žila až do počátku padesátých let minulého století na nádraží v Bavorské Železné Rudě, které je dnes naštěstí opět místem setkávání hojných zástupů turistů z obou stran šumavské hranice. Později vedla společně s manželem tamní penzion "Waldesfried" (tj. Lesní mír). Dnes žije paní Pauliová ve Zwieselu a pronesla uvedenou vzpomínku roku 2002 na jubilejní slavnosti spolku "Grünes Herz Europas" (Zelené srdce Evropy). Kéž bychom se u toho kuchyňského stolu vždycky v míru sešli.

- - - - -
* Zwiesel (BY) / Bayerisch Eisenstein (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Výsostný znak Království českého při železnorudském nádraží na kamenném pylonu, jehož instalace, odůvodněná tím, že na německé straně je také jen znak Bavorského království a ne celého Německa, vyvolala kdysi interpelaci německých poslanců v rakouské říšské radě
Historický hraniční kámen v dlažbě nádražní budovy
Sladké povzbuzení z lesních plodů nese na vinětě snímek nádražní budovy
Příjezd prvního vlaku z Čech do nově otevřeného hraničního nádraží v Bavorské Železné Rudě dně 2. června 1991
3. února 1990 - desetitisíce lidí putují po letech poprvé z Bavor do Čech
a obráceně mezi oběma Železnými Rudami

zobrazit všechny přílohy

TOPlist