logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ADOLF PAULIK

O učiteli Zmeschkalovi


Moji rodiče pocházejí z Horní Vltavice (v originále "aus Obermoldau" - pozn. překl.) a oba měli v tamní škole učitele jménem Josef Zmeschkal. Můj otec Alois (Pepperl *1902) a moje matka Anna (roz. Peterlik-Kramer *1905) často vyprávěli o tom, co zažili ve školních letech, přičemž jedna epizoda byla připomínána asi nejčastěji:
Při ranní modlitbě zpozoroval učitel, že dveře třídy nejsou docela zavřeny. Byl ale zrovna uprostřed vzývání Nejsvětější Trojice a poněvadž chtěl přesto hned vyřídit pokyn pootevřené dveře dovřít, zněla modlitba z jeho úst následovně:

"Im Namen
des Vaters und des Sohnes
- machen 's Dirr zu -
und des heiligen Geistes.
Amen."
(tj. "Ve jménu
Otce i Syna
- zavřete ty dveře -
i Ducha Svatého.
Amen. - pozn. překl.)

Tato věru nezvyklá "inovace" (je asi namístě poznamenat, že školní rok zahajovala kdysi povinně celou školou pronášená sborová latinská sekvence "Veni Sancte Spiritus", česky znějící prvým trojverším:

"Přijď ó Duchu přesvatý,
rač paprsek bohatý
světla svého v nás vylít." - pozn. překl.)

zapůsobila na celou třídu do té míry, že ještě několik dnů poté vždycky před "Duchem Svatým" zamířily všechny žákovské zraky ke dveřím třídy, což přirozeně učiteli neušlo. Měl pro své svěřence pokaždé, když mu něco na jejich chování vadilo. podivný výraz "verzweifelte Kniautscher" (česky asi jako "zoufalí mňoukalové" - pozn. překl.), což byl asi jeho vlastní jazykový výtvor, neboť jinak se s ním člověk mohl sotva setkat.
Milý pan učitel Zmeschkal si dokázal co počít (v originále "was anzufangen gewusst" . pozn. překl.) i s jídlem, poněvadž maminka vždycky, když jsme u nás doma měli švestkové knedlíky, nezapomněla dát k dobrému zažití historku o tom, jak jich prý jednou spořádal rovnou celou kopu, tj. 60 kousků. I kdyby ty švestky nebyly nijak velké a těsto nijak tlusté, spíš správně tenké, šlo o pořádnou porci.
Jako všem děvčatům ve třídě napsal pan učitel i mojí mamince věnování do památníku (v originále "ins Poesiealbum" . pozn. překl.) špičatými ostrými, vzácně vídanými krasopisnými literami čistou latinkou, což bylo tenkrát v době tištěného švabachu docela nezvyklé. Cokoli se o panu učiteli Zmeschkalovi řeklo, nemělo nikdy negativní přízvuk, což svědčí o tom, že byl osobností široce respektovanou a pedagogicky schopnou.


Hoam!, 2019, č. 3, s. 8

Odpověď Gernotu Peterovi ohledně mého rodiště


Hallo Gernote,
České Žleby jsou správně. Můj otec byl už roku 1939 přeložen do Bližší Lhoty u Horní Plané (v originále "nach Vorderstift bei Oberplan" - pozn. překl.) a v roce 1944 pak do Českého Krumlova (v originále "nach Krummau", oficiální název města zněl za války "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.) přímo na schwarzenberskou ústřední lesní správu. V Horní Plané bylo plánováno zřízení lesnické školy, na níž měl otec působit jako vyučující. Kvůli válce k uskutečnění toho záměru už ovšem nedošlo.
Lesnickou zkoušku skládal ještě v českém jazyce (byl také roku 1938 v československé armádě /v originále "beim tschechischen Militär" - pozn. překl./, pročež rodina, tj. manželka a 5 dětí, strávila při vstupu německých vojsk /rozuměj na území odstoupeného československého pohraničí - pozn. překl./ v říjnu 1938 několik týdnů na ostrově Sylt /součást Fríských ostrovů v dnešním spolkovém státě Šlesvicko-Holštýnsko - pozn. překl./). Z Českého Krumlova také došlo o mých osmých narozeninách roku 1946 k našemu vyhnání: ve vyhnaneckém vagoně byl s námi i zámecký věžný "Turmer Nazl", který v létě ze zámecké věže každou hodinu vytruboval fanfáru do třech světových stran, jen ne na sever, odkud sem přišli ke konci třicetileté války Švédové. Ti byli ovšem k radosti Krumlovanů už válkou unaveni a všechno by proběhlo poměrně smířlivě, nebýt loupeže obrovské Rožmberské knihovny, která ovšem byla České republice roku 1991 opět vrácena (to je ovšem informace zcela mylná, viz k tomu článek Bedřicha Kratochvíla Vrátit kořist? Nemáme nárok", který vysvětluje, že podpisem Haagské konvence v roce 1904 byla učiněna "tlustá čára" za minulostí ohledně válečných krádeží uměleckých památek - pozn. překl.). Je asi nutno mít nějakých těch pár století trpělivost.


Archív Gernota Petera

Adolf Paulik se narodil 31. května roku 1938 jako syn i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže zastoupeného schwarzenberského lesního Aloise Paulika a jeho ženy Anny, obou z Horní Vltavice. Podle toho, co mi sdělil Dr. Raimund Paleczek, sloužil Adolfův otec v době synova narození v Českých Žlebech (Böhmisch Röhren), takže i podle osobního vyjádření Adolfa Paulika z 8. září 2019, které mi laskavě zprostředkoval Gernot Peter a které si dovoluji pro jeho neobyčejnou cenu v překladu reprodukovat jako textovou ukázku, jsou České Žleby jeho rodištěm. Pan učitel Zmeschkal spatřil světlo světa roku 1879 v selské rodině k farnosti Rudolfov (Rudolfstadt) náležející vsi Hlincová Hora (německy Pfaffendorf, česky i Lincova Hora). Jeho matka Rosina (*1857 /podle archu sčítání lidu z roku 1890 v měsíci srpnu toho roku/ v Hůrách, farnost Libníč) se na archu sčítání lidu hlásí v jinak německé Zmeschkalově rodině samojediná hlásí k národnosti české (böhmisch), něco značně nezvyklého už proto, že podle zprávy listu "Budweiser Zeitung" z 29. ledna roku 1901 (právě toho roku nastupoval jeho syn jako německý učitel do školy v Horní Vltavici) se sedlák Zmeschkal (*4. března 1852 ve vsi Zborov /neměla německé jméno/ čp. 8, farnost Ledenice, jako syn Františka Zmeškala a Veroniky, roz. Jandové, jak dokládá český zápis v ledenické křestní matrice) ohradil vůči českému matričnímu zápisu na rudolfovské faře (přineslo mu to z ní jeho dítě), týkajícímu se jeho rodiny, poněvadž se cítí jako Němec (jakkoli je i na archu sčítání lidu z roku 1890 psán příjmením Zmeškal i s tím háčkem) a chce své děti vychovávat německy. Nevím, kdy a kde jeho syn a jmenovec zemřel, u Pauliků to bylo ovšem s vyhnáním celkem jasné. Adolf Paulik je místopředsedou sdružení Böhmerwaldheimatkreis Prachatitz, žije se svou ženou Annemie v bavorském městysi Gaimersheim u Ingolstadtu a donedávna vedl v Ingolstadtu (vede tam už dlouho i sdružení Marinekameradschaft 1894) muzeum prachatických a kupodivu i mimoňských krajanů. To by pan učitel Zmeschkal koukal.

- - - - -
* České Žleby / Horní Vltavice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Při rodáckém setkání v Horní Vltavici roku 2007
V expozici Heimatmuseum Niemes-Prachatitz v Ingolstadtu v roce 2013 (viz i Ria Mertlová)
Rodné České Žleby na pohlednici českokrumlovského fotografa Josefa Wolfa
Pozdrav k jeho sedmdesátinám, jehož autorem je

zobrazit všechny přílohy

TOPlist