logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ADOLF PASCHER

Milí krajané!

Obracíme se na Vás s prosbou o finanční příspěvek sdružení "Unterstützungsverein für deutsche Hochschüler aus dem Böhmerwalde in Prag" (tj. "Sdružení pro podporu německých vysokoškoláků ze Šumavy v Praze" - pozn. překl.). Pražští vysokoškoláci ze Šumavy, kteří jsou budoucností našeho domova, mohou za nynějších poměrů pokračovat ve svých studiích toliko za velkého odříkání. Mnozí navrátilci domů (rozuměj z první světové války - pozn. překl.) tu stojí zcela bez prostředků a bez přístřeší. Víme, že se v každém čase můžeme spolehnout na obětavost svých krajanů!

Josef Blau, Stará Lhota,
Karl Longueval Buquoy, Nové Hrady,
univ.prof. Dr. August Naegle, tč. rektor německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze,
opat Bruno Pammer, Vyšší Brod,
univ.prof. Dr. Adolf Pascher, Praha,
Franz X. Reitterer, České Budějovice,
Dr. Gustav Schreiner, Horní Staňkov,
Josef Seidel, Český Krumlov,
Ludwig a Emanuel Spiro, velkoprůmyslníci v Českém Krumlově,
Josef Taschek, České Budějovice,
gymn.prof. Karl Wagner, Praha, předseda sdružení,
Hans Watzlik, Nýrsko,
Rudolf Kubitschek, Prachatice-Praha, zástupce šumavských vysokoškoláků.

Praha, v březnu 1919.
Finanční dary buďtež zasílány na adresu univ.prof. Dr. Adolfa Pascher, Praha II., Vinohradská ulice 3a.
(všechna místní jména jsou uvedena v originále výhradně německy, tj. "Freihöls, Gratzen, Prag, Hohenfurth, Budweis, Oberstankau, Krummau, Neuern, Prachatitz, Weinberg", podepsaní Josef Blau, Bruno Pammer, Franz X. Reitterer, Josef Seidel, Josef Taschek, Karl Wagner, Hans Watzlik a Rudolf Kubitschek jsou i samostatně zastoupeni na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.)


Budweiser Zeitung, 1919, č. 20, s. 7

O německé Šumavě

Mnoha Němcům je Šumava známa toliko jako domov Adalberta Stiftera, největší osobnosti, kterou Šumava zrodila. A také z těch mnoha, kdo Šumavu navštíví pro její jezera, lesy a hory, se sotva kdo seznámí s oním lidským živlem, který tu zemi osidluje a bydlí v těch několika málo jejích městečkách. Nouzí a tvrdou prací, k níž ho půda nutí, učiněn drsným, umíněným, často tvrdohlavým člověkem, je německý Šumavan natolik srostlý se svými trápeními, že se málo stará o běh světa. Také se odtud jen vzácně dostane, takže jeho německé povědomí je tiše skryto v jeho nejhlubším nitru. Pro "Hetzereien" (tj. "štvanice" - pozn. překl.), jak nazývá oblast politiky, nemá vlohu, jsou mu protivné. Tím se zprvu jeví pasivním; pohne s ním teprve, když se mu vede opravdu zle. Donuceno za války jednotlivými přehorlivými okresními předáky k často neslýchaným dodávkám, ztepáno zčásti špatnou úrodou, upadá obyvatelstvo Šumavy do trpké nouze a dychtí z větší části po hrncích masa "im Böhm" (tj. na české straně - pozn. překl.). Chytřejší politika – budiž otevřeně řečeno – by Čechům učinila Šumavu značnou měrou povolnější. To se v posledních týdnech navzdory vší propagandě podstatně změnilo.

(zabaveno 15 řádků cenzurou)

Přitom jsou němečtí Šumavané v těžší situaci nežli ostatní Němci. Mnozí z nich vlastní toliko půdu, na níž stojí jejich chaloupka; veškerá okolní půda náleží velkým pozemkovým vlastníkům. K hospodaření nezbytný pozemek byl chalupníkovi propachtován; směrodatným člověkem je tak mnohdy český lesník – "Herr" (tj. "pán" - pozn. překl.), jak je příznačně nazýván, jemuž jsou drobní chalupníci, zejména dřevorubci, vydáni, také v politických věcech. Proto není křik po nějakém vlastním pozemku v Čechách nikde tak hlasitý jako na Šumavě.

(zabaveno 5 řádků cenzurou)

Přitom je Šumava čistě německým sídelním územím, které bylo od 13. století postupně osídleno "na zeleném drnu" (v originále "aus grüner Wurzel" - pozn. překl.) a nikdy nebylo obýváno Čechy až na jeden pás jižním směrem (v originále "bis auf einen Streifen im Süden" - pozn. překl.), který byl už ve 13. století válkou a morem vylidněn, snad Čechy – kteří nikdy nebyli osídlenci horských oblastí – tehdy také opuštěn a který potom osídlili Němci. "Schlag", "Stift", "Reuth" jako zakončení místních jmen vypovídají o povaze osídlení sama za sebe. Ačkoli Šumavan hovoří téměř výlučně bavorsko-rakouským dialektem a cítí se zcela doma u svých pokrevních bratří v Horním Rakousku a v Bavorsku, je právě od nich železniční sítí, směřující jednostranně do Čech – do Horního Rakouska vede jedna jediná trať – takřka naprosto odloučen (v originále "völlig abgetrennt", což by se dalo přeložit i "dokonale odtržen" - pozn. překl.). A poněvadž železniční uzly německé Šumavy – jsou počeštěnými městy, které s novou érou mají toliko čistě český úřední personál, jemuž se německý Šumavan nedokáže učinit srozumitelným (v originále "denen sich der deutsche Böhmerwäldler nicht verständlich machen kann" - pozn. překl.), je teď odříznut ze všech stran.
Jazyková hranice probíhá na Šumavě téměř shodně s rozmezím půdní bonity – drsnější část Šumavy nepožadovali Češi nikdy, tady se mohou plahočit hloupí Němci. V nejhlubším slova smyslu je Šumava "vzdělána" (v originále "erarbeitet" - pozn. překl.) takřka sedmisetletou proměnou v kulturní krajinu (v originále "Kulturtätigkeit" - pozn. překl.), v území, které nebylo nikdy Čechy obýváno. Podél této shodně s bonitou půdy probíhající linie stojí pak vesměs (v originále "im allgemeinen" - pozn. překl.) německá města: Gratzen, Kaplitz, Krummau, Prachatitz, Winterberg, Bergreichenstein, Neuern (tj. Nové Hrady, Kaplice, Český Krumlov, Prachatice, Vimperk, Kašperské Hory, Nýrsko - pozn. překl.). Skoro všude těžký národnostní zápas. Do sebe zatuhlé a strnule bez zájmu zahleděné měšťanstvo (v originále "in sich erstarrte oft interesselose Bürgertum" - pozn. překl.) projevuje většinou málo odporu. Dorost začasté odchází na studia a je tím ztracen; řemeslo vykazuje český příliv a ten se usazuje natrvalo. K tomu se opačným výsledkem druží činnost ochranných německých spolků, které zřídily na českém území německé školy a poskytly tím Čechům tu nejsilnější zbraň, totiž německou řeč.
A němečtí "vůdcové" Šumavy? Ti se o vlastní problémy Šumavy nikdy nestarali; když přišly zlé časy, sbalili mnozí z nich saky paky a odtáhli (v originále "haben sie manche von ihnen mit Sack und Pack verzogen" - pozn. překl.); místním cizí, zvolení sem z partajních ohledů, neměli pro ně nikdy nijaké porozumění.
Teď se mladí vzpamatovávají, když je staří nechali na holičkách (v originále "jetzt haben sich die Jungen besonnen, da die Alten sie im Stiche ließen" - pozn. překl.). Mladí vysokoškoláci ze šumavských městeček stejně jako ze světu odlehlých horských vsí, kteří Šumavu a její lidi tak dobře znají a kteří jsou její rašící, dravě živoucí součástí (v originále "ein lebensvolles, drängendes und treibendes Stück" - pozn. překl.), učinili krásný slib, jímž se mi nejvíce přiblížili, že se budou nejen pilně učit a všechnu sílu zasvětí domovu, na který nikdy nezapomenou, nýbrž že se v jeho službách, ať proň mají snášet jakýkoli osud, k němu nazpět jako muži zcela přikloní a obrátí. "Vůdcové" nechali Šumavu na holičkách; a tak chtějí oni být starému, nuznému domovu rádci, učiteli a strážci, a to tím opravdověji, že Šumava bude musit svést ten nejkrutější obranný zápas o svůj německý ráz.
Odříznuti ze všech stran, téměř všemi vůdci jednoduše zapomenuti a nedbáni, jsou Šumavané odkázáni na svou vlastní sílu; nouze je přivedla k jasnému vědomí, čím že vlastně vždy v největší hloubi srdce byli: Němci. Láska Šumavanů k jejich domovu je příslovečná; o to více platí v nynějších dnech jejich průpověď:

"Wir wollen die Hütten grau und alt
an Deutsche nur vererben,
wir wollen im deutschen Böhmerwald
deutsch leben und deutsch sterben".
(tj. "Starou chalupu šedavou
svým v dědictví chcem dáti,
německy se svou Šumavou
chcem žít i umírati. - pozn. překl.)


Budweiser Zeitung, 1919, č. 13, s. 1-2

Univerzitní profesor Adolf Pascher, jak je titulován v záhlaví německého originálu předchozího textu, se narodil dne 31. května roku 1881 v šumavských Tusetech (Tusset, dnešní Stožec) čp. 21 tamnímu učiteli Josefu Pascherovi, synovi kováře z Německé Nové Hospody (Deutsch-Neuwirtshaus) čp. 4 (dnešní Kaplice-nádraží), farnost Kaplice, Johanna Paschera a jeho ženy Juliany, roz. Mardetschlägerové z Komařic. Chlapcova matka Rosa byla dcerou měšťana a mistra podkovářského (Bürger und Hufschmiedmeister) v Kašperských Horách čp. 26 Ignatze Hableho a Agnes, roz. Kreußové rovněž z Kašperských Hor. Po maturitě na gymnáziu v Českém Krumlově vystudoval přírodní vědu na pražské německé univerzitě a roku 1905 promoval na doktora filosofie. V letech 1904-1912 byl asistentem na Botanickém ústavu, jehož ředitelem se stal roku 1933. S Viktorem Langhansem založil v roce 1908 v Doksech (Hirschberg) u Máchova jezera (tehdy Hirschberger See) hydrobiologické pracoviště, rok nato 1909 jmenován soukromým docentem, tři roky nato mimořádným a roku 1927 řádným profesorem (Professor ad personam) systematické botaniky a vedle Botanického ústavu řídil později i zahradu německé univerzity v Praze. Stal se mezinárodně známým a dodnes ceněným algologem (algologie je nauka o řasách, v tomto případě sladkovodních), byl spoluvydavatelem časopisů "Beihefte zum Botanischen Centralblatt" a "Archiv für Protistenkunde", jakož i příručky "Handbuch der Pflanzenanatomie". Za války byl členem NSDAP, podle výroku poválečného západoněmeckého soudu byl zavražděn (jako místo úmrtí se uvádí Praha, jinde Doksy) a jeho Botanický ústav byl zřejmě vyrabován (viz text Tomáše Herbena), manželka Margarete, roz. Sandnerová (*1902), lékařka a dentistka, která prý byla přesvědčenou nacistkou a za války šéfkou farmaceutické větve ústavu, se otrávila kyanidem (byl sice zvětralý, ale stejně zemřela). V osudu Adolfa Paschera jako by se přímo biologicky zhustil osud německé Šumavy a marného zápasu o dva národy v jedné zemi.

- - - - -
* Stožec / Kaplice-nádraží / Komařice / Kašperské Hory / Český Krumlov / České Budějovice / † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na snímku z fotoateliéru Seidel s datem 10. listopadu 1907, snad se svým synem
    (o Pascherově prvním manželství Neue Deutsche Biographie nic neví, až o
druhém)
Jeho podpis jako svědka na sestřině svatbě

zobrazit všechny přílohy

TOPlist