logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ROBERT PANY

Heimatland


Als ich verlor mein teures Heimatland,
ach, wie traurig es um mich geschehn!
Die schönen Wälder, Täler ud die Höhn,
so war mir noch kein andres Land bekannt.

Seitdem zog ich in weiter Welt umher,
dabei erschien mir alles fremd und leer.
Somit verging auch manche Jahr für Jahr.
Mein Leben war ein rastlos Wandern,
von einem Land und bald zum andern.
Doch keines glich wie jenes erste war!
Wie jenes war, das ich von Anfang an liebte,
und welches niemals meinen Sinn betrübte.
Doch mit der guten Zeit, da kam mir vor,
als ob mich alles wollte täuschen, trügen,
Überall sah ich dieselben Vögel fliegen,
wie einst im alten Heimatland davor.

Und da bemerkte ich bei fremden Schein,
es war in einem alten Städtchen, alt und klein:
Die Menschen sind doch überall die Gleichen!
Wie die kleinen Kinder lustig bei dem Spiele,
wie der Greis am Stock und Ende seiner Ziele.
Auch dies war meiner Heimat wahres Zeichen!

Domovina


Když drahou domovinu vzali mi,
jak smutno bylo kolem, ať už kdekoli!
Po krásných lesích, horách, údolích,
jimž není rovno mezi jinými.

Od té doby jsem proputoval svět,
pustý a prázdný počet marných let.
Plynul jen dál mnohý rok za rokem,
co putoval jsem samou cizinou
a měnil jednu zemi za jinou.
Nad mou však není v světě širokém!
Miloval jsem ji, vzácnou, od mala
a ona jen mi v mysli zůstala.
Už drahný čas, už dlouho zdá se mi,
jen v boji s klamem že své síly ztrácím.
Dál nade mnou však poletují ptáci,
jaké jsem znával z nebes v mé zemi.

A tu jsem zjistil, vláčen nezdarem,
v jakémsi malém městě prastarém:
vždyť také lidé jsou tu tací samí,
ať jako čisté děti šťastné chvíle,
ať staří o holi, jež došli cíle.
Domov i to jak symbol znamená mi!

Glaube und Heimat, 2014, č.7, s.69

Vergebung


Komm mir entgegen und zeige deine Güte
und reiche mir zum Frieden deine Hand.
Weil in guter, alter Freundschaftsblüte
ich wahre Fröhlichkeit bei dir empfand.

Lang ist es her, da wir uns zerstritten
und voll Hass als Feinde auseinander gingen.
Seither habe ich Reue und Schmach erlitten,
und nichts kann mir mehr Freude bringen.

Lass mir nur nicht an Böses denken,
mach auch nichts, dass uns ein Schaden droht.
Den Streit beenden und zum Guten lenken,
das wäre doch der wahre Sinn in unserer Not.

Oder hast du gemacht den Schwur zur Rache?
Dieser doch nur aus blindem Zorn entspringt.
Es wird aus einem Quell und kleinen Bache
ein Strom, der in dem großen Meer versinkt.

Nun denke ich auch in bestimmter Weise,
mein kurzes Leben hat es mich gelehrt;
Dass auch in unserem großen Erdenkreise,
den Frieden uns oft die Vergebung beschert.

Odpuštění


Vyjdi mně vstříc a ukaž to své doma
a ruku podej mi, ať dobře je.
Ať nota přátelství, tak povědomá,
nám opravdovou radost dopřeje.

Je dávno už, co jsme se rozkmotřili
a v nenávisti rozešli se navzájem,
lítost a pohanu si způsobili
a zdá se, že konec radostem.

Nedej mi už rozpomínat se zlého,
nic nečiň už, co hrozí množstvím ztrát.
Jen dobrá vůle beze sváru všeho
nám může v nouzi nový smysl dát.

Nebo snad pomstou se dál zaklínáš?
Ve slepém hněvu, který zkázu spustí,
z pramínku, z toku, zdávna který znáš,
je proud, který až do potopy ústí.

Teď vím už, co a jak: je cesta nade všemi,
můj krátký život mně to naučil;
že i na naší široširé zemi
jen v odpuštění možno dojít cíl.

P.S. V březnu roku 2003 mi nejen sdělil datum svého narození, tj. 5. září 1935 v tehdejší Šenavě, ale i skutečnost, že tamější jeho rodičovský, resp. rodný dům dosud stojí. V roce 2001 vydal tiskem už pátou svou knihu, z níž pocházejí i verše o nutnosti odpouštět. Na konec dopisu se mi omlouvá, že mu chybí znalost češtiny, poněvadž musil opustit domov jako desetileté dítě.

>Der Lenz


Nun ist wieder alles hoffnungsgrün,
voll Knospen sind Wälder und Wiesen.
Die Blumen, Bäume und Felder blühn,
es will in bunten Farben sprießen.

Wie schön sich die Natur entfaltet
und vieles so herrlich wächst und gedeiht.
Zum Großen, Wunderbaren sich gestaltet;
Es ist eine lieblich, träumende Zeit.

Vesna


Nadějí se zas všechno zelená,
těch pupenů jen po lukách i v lese,
těch barev, co jen jaro v sobě má!
Až prýští, když květ do nich rozpukne se.

Do krásy rozvine se všecek svět
a kolkolem to roste a se zvedá
do divů, jichž je náhle bezpočet
a čas jak sen už kouzlu zajít nedá.

Glaube und Heimat, 1994, č. 4, s. 81

Zveřejnění básně doprovází v krajanském měsíčníku snímek z mateřské školky v Pěkné (Schönau) za války roku 1941, mezi dětmi, narozenými v letech 1933-1937, tedy za Československé "první" republiky tam na něm pak můžeme spatřit i budoucího básníka, tedy alespoň autora těch veršů o jaru. Z dalšího textu při nich se dovídáme i to, že "sourozenci Panyovi" z Esslingen, spolková země Bádensko-Württembersko, přispěli darem 250,- německých marek, snad nikoli jen coby náhradou za tu publicitu. Jaro života je člověku tak jako tak dáno jen jednou a nijaká poezie proti tomu nic nezmůže.

- - - - -
* Pěkná

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho vlastní curriculum vitae a výčet knižně publikovaných prací
Na snímku dětí z mateřské školky v Schönau (dnes Pěkná) z roku 1941 je Robert Pany čtvrtý zprava
Jeho báseň na obálce krajanského měsíčníku
Zpráva o jeho nové knize "Träume und Illusionen" (1998)
na stránkách krajanského měsíčníku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist