logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF PANHÖLZL

Konec domova

Už od února 1945 se ve škole nevyučovalo, jen děkan P. Nikolaus (jde zřejmě o P. Nikolause Lonsinga /1893-1965/, který působil ve Vyšším Brodě /Hohenfurth/ na konci války - pozn. překl.) dával ve farním kostele hodiny náboženství.
Cestou na jednu takovou hodinu byl Leutgöbů Richard přejet zezadu jedním americkým autem a těžce zraněn na noze. Přenesli ho do klášterního lazaretu, kde mu měla být končetina amputována. Leutgöbová (v originále "Leutgöbin" - pozn. překl.) se proti tomu vzepřela a rozhodla se jen léčit ránu. Teprve v Dirlewangu (rozuměj v Bavorsku po vyhnání - pozn. překl.) dostal dětské berle a poškozená noha mu zůstala.
Dne 16. května 1945 přišel jeden americký voják rusínské nebo snad polské národnosti do Žumberka (Sonnberg) a obtěžoval tam ženy a děvčata. Byl jsem o tom vyrozuměn a měl jsem pomoci, co jsem ale měl dělat? Válečnou porážkou jsme se stali i bezmocnými (machtlos) a bezprávnými (rechtlos). Přes rok nám to Češi dávali zažít.
Američané (v originále "Amis" - pozn. překl.) byli ubytováni v hotelu Stöckl. Už od časného rána se kolem otevřeného altánu (v originále "im Salettl" - pozn. překl.) poflakovala německá děvčata, aby nabízela za tabulku čokolády či nějakou tu konzervu Američanům tělesné radosti. U lesního Temela utekla dcera večer rodičům, aby se potěšila s Amíkem (v originále "mit Ami" - pozn. překl.).
Počátkem června se vrátil opat Tecelin a jako jeho průvodce i četnický komisař František Velfl (v originále "Frant. Wölfl"! - pozn. překl.). Také ředitel Mišta z Loučovic (Kienberg), který si proti lesovně postavil krásný dům a v roce 1938 ho prodal penzionovanému strážníku Woitschovi, nevlastnímu bratru "Kranzwirta" Sonnbergera. Woitsch, který sloužil v Burgenlandu a se vstupem německých vojsk přišel tenkráte sem, nechal teď Mištu v domě nadále bydlet a sám v listopadu 1946 odešel opět do Neusiedel am See.
31. května, den Božího Těla. Děkan a farní rada se usnesli slavit ten svátek jako před rokem 1939. I hudba k tomu hrála a chrámový sbor zazpíval. Kominický mistr Göppner si zabušil do velkého bubnu naposledy ve svém životě. Byl Čechy zatčen a v říjnu 1946 v Budějovicích oběšen.
Opat Tecelin mě při setkání objal a Velflovi uložil, aby mi dal žádost o státní občanství. Později za mnou přišel na pole a řekl mi, abych 29. tm. přišel na četnické velitelství, které bylo umístěno v německé škole, k podpisu té žádosti a zaplacení kolkovného (Stempelgebühr). S příchodem českých četníků bylo německým a rakouským úředníkům jasné, že už pro ně není v pohraničí (v originále "im Sudetenland" - pozn. překl.) místo. Pan Kiemberger odcestoval koncem května nebo začátkem června. Místní četnický velitel z Rožmberka (Rosenberg) o neděli Srdce Ježíšova. Ve Vyšším Brodě mu vozidlo vypovědělo službu, bylo to ostatně někde sebrané auto wehrmachtu, dlouhou službou úplně vyběhané. Myslím, že nechal všechno, co v něm vezl, na faře, než závadu aspoň trochu spraví. Pan Fröschl opustil Vyšší Brod koncem června. Brzy poté, co Američané přijeli, vydali rozkaz složit všechny zbraně vedle domovních vchodů. Pan Fröschl měl krásnou, stříbrem vykládanou loveckou pušku. Jeden z Američanů rozbíjel vydané zbraně o dlažební kameny. Mám dojem, že pan Fröschl přitom plakal se slovy: "Takovou pušku si už nikdy nebudu moci koupit." V Rakousku bylo zle o jídlo. Pan Kiemberger mi dal vědět, jestli bych mu neposlal pytel žita. Zda ho opravdu dostal, nevím. V listopadu 1946 jsem se nechtěl ptát.
Od 1. června opouštěli Šumavu francouzští zajatci, aniž by projevovali nějakou radost. "Půjdeme do Vietnamu," říkali, "z deště pod okap."
Za nimi putovali domů dělníci z Východu. Ukrajinci plni obav. Zpravidla je čekal trest od komunistů (v originále "von den Komm." - pozn. překl.), poněvadž pracovali pro nepřítele. Paní Wiltschková z Dolního Přísahova (Unterschönhub) odešla i s dcerou s jedním Polákem, do kterého se zamilovala, do Polska. Od hranicích se musela vrátit, poněvadž jí odepřeli vstup do země. Šla pracovat do fabriky v Loučovicích. Později se odstěhovala za svým mužem, který byl zaměstnán u Schanzbauerů v Rodingu. Zůstával tam, co se vrátil z nasazení v Norsku.
Koncem června byl vypraven do vlasti transport italských zajatců. Alessio di Mauro, který u nás pracoval od května 1944 do ledna 1945, přišel si k nám dvakrát pro proviant na cestu. Giovanni, co dělal u Leutgöbů a byl domovem v Anconě, by byl rád ještě zůstal. "To jen že mě cesta domů nic nestojí a nemusím se o nic starat," říkal, když se vracel jinak s těžkým srdcem domů.
Na konci měsíce června dostali také "Donauschwaben" (etničtí Němci z Vojvodiny v bývalé Jugoslávii - pozn. překl.) zpátky své koně, které museli předtím prodat. Paní Lämleová se dvěma dospělými dcerami, paní Starková a jedna žena, která sem těsně před koncem války přišla ze Slezska, odjely s povozem jednoho svého krajana. Vzaly si s sebou nějaké brambory, poprosily ještě o pytel ovsa a s hojnou výslužkou ze spíže se rozloučily. Později se vyprávělo, že jim v ruské okupační zóně stejně všechno zabavili a jako práceschopné je transportovali ke znovuvýstavbě dál do Ruska. Někdy v roce 1947 nebo 1948 jsem v jedněch novinách četl pozdravy krajanům od dvou Lämleových dcer z Charkova (v tehdy sovětské Ukrajině - pozn. překl.).
Dne 29. června 1945 převzali Češi policejní správu ve Vyšším Brodě. V německé školní budově byla teď služebna četníků a finanční stráže.
Jednoho dne jsem viděl stát u vyšebrodského "panského domu" na prudkém slunci svázaného Leo Heinzla z Hrudkova (Ruckendorf), který měl za války někde působit jako okresní selský velitel (v originále "Kreisbauernführer" - pozn. překl.), nějakého pana Hampla ze Sandu (?) a ještě jednoho muže. O jejich dalších osudech jsem už nikdy víc nezjistil.
Američané poslali ředitele Kindlmanna, okresního selského velitele Loistla přes Frymburk do pracovního tábora Glasenbach u rakouského Salcburku (Salzburg). Oba prý brzy po návratu odtud zemřeli.
Po převzetí policejní správy se Češi chopili násilného výkonu moci. V budově železniční stanice "Steindlhammer" (později po válce zvaná "Čertova stěna" - pozn. překl.) bydlel ještě bývalý přednosta Franz Pils s rodinou. Při domovní prohlídce našli u něj Hitlerovu podobiznu a v plášti stejnokroje pistoli či revolver. Byl strašlivě zmlácen a odvlečen do vazby. Jeho paní roz. Lauseckerová se musela s dětmi odstěhovat do Kleštína (Reith). O Franzi Pilsovi jsem už víc neslyšel.
Večer 21. června 1945 hlásilo Radio Luxemburg, že československá vláda má s okamžitou platností vyvlastnit 275 000 německých rolníků. Ať jsem od rána druhého dne kroutil znovu knoflíkem rádia jak chtěl, tu zprávu už nikde neopakovali. Tíseň a starost už mi ale na prsa lehly natrvalo.
Kolem pálení slunovratových vater (Sonnwendfeuer) 24. června došlo k různým zásahům. Komisař Hošek v Malšíně ohně rovnou zakázal. Američané naopak dali mladým pěkných pár plnometrů dřeva a postarali se o to, aby Češi nechali mládež na pokoji. I v Přísahově (v originále "in Schönhub" - pozn. překl.) hořela slunovratová vatra. Jeden z mladých přitom střílel. Nejraději bych mu napohlavkoval.
Starosta Schaufler dostal z okresního úřadu (v originále "Bezirkhauptmannschaft", tj. okresní hejtmanství, šlo ovšem už o tzv. "národní výbor" - pozn. překl.) několik českých výnosů. "Poněvadž nerozumím česky, budu nucen odstoupit," řekl mi. V těch dnech byl do každé obce dosazen český komisař. V Hrudkově to byl František (i v originále "Frant." - pozn. překl.) Mach, který byl strojvedoucím místní lokálky. Bydlil nejprve u Františka (i v originále "Frant." - pozn. překl.) Havla, také železničáře, jehož dům byl po odchodu četníka Kiembergera a ředitele lokálky Schobera volný.
Dne 4. července slavili Američané Den nezávislosti (v originále "Nationalfeiertag" - pozn. překl.). Hodně Němců si dalo dělat hvězdnaté vlajky, jinak od doby příchodu Američanů vlály ze všech domů bílé prapory. V klášterním kostele sloužil P. Vinzenz Pils slavnostní mši. Příčina toho, že to nebyl opat, napadla mi až po 30 letech. Češi nechovali k Američanům příliš sympatií a opat se musel z rozumných ohledů držet v pozadí. Češi neviděli nijak rádi ani americké vlajky.
Německé obyvatelstvo bylo vyzváno, aby odevzdalo na poště všechny rozhlasové přijímače. Musel jsem tam donést i naše rádio. Na podzim mi jeden Čech přinesl nějaké jiné rádio, ty lepší prý si vzali Američani, zbytek měli nechat na okresním národním výboru (v originále "Okresní výpor"! - pozn. překl.). Bohužel ten donesený přijímač přes opravu ve Vyšším Brodě nevydal ani zvuk.

Nejcennější na rukopisném sešitě nadepsaném titulem "Das Ende der Heimat" (ten nadpis je dodatečně opraven na "Das Ende in der Heimat"), jak mi jej před časem poskytl docent Jan Hondlík, sbírající české i německé materiály ke kronice osady Hrudkov, dnes místní části města Vyšší Brod, je bezesporu jeho autenticita. Záznamy, z nichž je tu v překladu citována obsáhlá pasáž, svědčí o velké blízkosti událostem, které zachycují, přestože některé byly nejspíš dopsány až po odsunu. V tom koutě Šumavy totiž opravdu končil jeden svět, svět, který tu i se všemi změnami trval od časů, kdy vsi původně rožmberské kolonizace připadly klášterům na obou stranách hranice a od nepaměti v nich po staletí žili lidé převážně německého jazyka. Jednou z takových osad byl i dnes zcela zaniklý Černíkov (Groß-Uretschlag), kde se 4. června 1898 narodil autor textu onoho rukopisného sešitu Josef Panhölzl. Chodil ve Světlíku (Kirchschlag) do školy k učiteli Nehybovi, ve dvaceti letech se za prvé světové války (odešel do ní osmnáctiletý) stal poddůstojníkem c.k. armády, se kterou odešla do nenávratna i stará monarchie a už za republiky se v roce 1921 přiženil sňatkem s Katharinou Sulzbacherovou na statek v Horním Přísahově čp. 5, kde pak hospodařil tak, že se stal okolním rolníkem v mnohém vzorem. Už jsem se s Panhölzlovým jménem setkal kdysi při četbě svazku šumavských pověstí, z nichž některé Fritz Winkler zapsal už po odsunu právě podle vyprávění sedláka z Horního Přísahova, vsi, z níž dnes už také nezbyl kámen na kameni. Razítko s tím jménem i číslem popisným zmíněného statku dokonce nacházím nevysvětlitelnou hrou osudu i na několika svazcích regionálního fondu Jihočeské vědecké knihovny, kam se dostaly nejspíš nějakým z poválečných svozů. To selské manželství totiž, požehnané 13 dětmi, bylo v listopadu 1946, tedy téměř přesně šedesát let předtím, co píšu tyto řádky, postiženo odsunem. Jeden syn se ze druhé světové války už nevrátil, dvě dcery jako řádové sestry zasvětily svůj život Bohu. Ti zbylí ze sourozenců většinou ještě počátkem jednadvacátého století žili na různých místech Německa, Rakouska a Švýcarska. Josef Panhölzl byl mezi válkami jako člen křesťansko-sociální strany delegován za ni do zemské kulturní rady, okresního vzdělávacího sdružení, byl v představenstvu hospodářského skladového družstva (Lagerhausgenossenschaft), v poradním sboru lidového kreditního ústavu (Volkskreditanstalt), zastupoval předsedu Zemědělského a lesnického sdružení (Land- und Forstwirtschaftsverein) a působil vedle své funkce obecního tajemníka v Hrudkově i v místní školní radě. Není divu, že znal poměry i v širokém okolí svého působiště jako málokdo jiný. Od října 1938 byl pod dozorem gestapa. Ten svět, který ve svých zápiscích s obsáhlou kronikou Hrudkova (203 stran) a také velkou osobní knihovnou předal roku 1945 vyšebrodskému klášteru, který byl pět let nato ovšem komunistickou mocí zrušen, končil hned v několikerém významu toho slova. Po vyhnání našel s rodinou azyl v hornorakouském kláštëře Wilhering jako zemědělský dělník. Znovu tam dokázal shromáždit mnoho knižního i rukopisného materiálu k dějinám domova, publikovat na to téma četné články v krajanských časopisech. Stačil oslavil s věrnou ženou zlatou i diamantovou svatbu, než 8. července 1985 v 88 letech věku ve Wilheringu skonal. Manželka ho následovala na věčnost o rok později a je spolu s ním na klášterním hřbitově i pochována. Nesplnilo se jen její poslední přání, aby z těch míst bylo vidět Šumavu, kde kdysi tak neblaze skončil jejich domov.

- - - - -
* Černíkov / Světlík / Horní Přísahov / Hrudkov, Vyšší Brod / † † † Wilhering (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam křestní matriky farní obce Světlík o jeho narození v Černíkově čp. 1 chalupníkovi (Chalupper) Johannu Panhölzlovi (synu Mathiase Panhölzla, rolníka v Blatné čp. 1 a Kathariny, roz. Herbingerové ze Světlíku čp. 37) a jeho ženě Anně, dceři chalupníka Urbana Donabauera z Černíkova čp. 2 a Marianny, roz. Mühlböckové z Blatné - nechybí ani přípis o Josefově svatbě s Katharinou, roz. Sulzbacherovou, dne 10. května roku 1921 ve Vyšším Brodě
Jeho podobenka, zhotovená českokrumlovským ateliérem Seidel s datem 18. ledna roku 1916
"Zelená" a "zlatá" svatba Josefa a Kathariny Panhölzlových 10. května 1921 a 1971"Zelená" a "zlatá" svatba Josefa a Kathariny Panhölzlových 10. května 1921 a 1971
Diamantová svatba v roce 1981 se zástupem gratulantů
V rodovém katastru farní obce Vyšší Brod nacházíme i tento zápis o jeho manželství a 13 ratolestech z něho vzešlých v letech 1922-1940

zobrazit všechny přílohy

TOPlist