logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RAIMUND ANTON PALECZEK

Můj otec Otto Paleczek a jeho rod

Narodil se 18. června roku 1931 ve Vyšším Brodě, ve vlídném stínu slavného cisterciáckého kláštera, vyrůstal se sestrou ve Větřní na jižní Šumavě, kde byl jeho otec zaměstnán jako obchodník dřevem při Pečkovském mlýně (dnes Jihočeské papírny Větřní - pozn. překl.), tenkrát ještě druhé největší papírně celé Evropy. Po vychození obecné školy navštěvoval až do roku 1945 gymnázium v Českém Krumlově (za války Krummau an der Moldau - pozn. překl.). Konec války a její známé následky zabránily mu v plánovaném studiu lesnické vědy ve Vídni, které by bylo jen pokračováním tradice rodu, jehož čtyři generace daly více než dvacet svých mužských ratolestí do služeb schwarzenberské lesní vrchnosti.
Pokud je mi známo z mých archívních hledání, není případu s Paleczkovými srovnatelného. V rodině se traduje vyprávění o historické události, na které se podílel můj prapraděd Paul Paleczek (1781-1859), rodák z Radostic nedaleko Kamenného Újezda. Ten prý zachránil jednoho dne život tehdejšímu knížeti Josefovi ze Schwarzenberka (1769-1833). Stalo se to tak: po prudké letní bouřce se rozvodnil potok Polečnice (Blätterbach), který se pod obcí Kájov (Gojau) vlévá do Chvalšinského potoka. Kníže Josef v té době přijížděl v kočáře od Červeného Dvora (Rothenhof) u Chvalšin (Kalsching) a bylo třeba v těch místech přejet most. Koně se vyděsili vody vystouplé z břehů a splašili se. Bezmocný kočí spadl z kozlíku a kočár s knížetem náhle tonul v běsnící záplavě.
Toho času už pracoval Paul Paleczek ve Kvítkově Dvoře (Favoritenhof) při českokrumlovském zámku jako pacholek u koní. Byl právě na cestě z knížecího pivovaru v Černé v Pošumaví (Schwarzbach) domů k matce do Radostic, když uviděl, co se děje. Srdnatě se vrhl do rozvodněného potoka, chopil se otěží tonoucího spřežení a bezpečně vyvedl koně i kočár na pevnou půdu. Kníže poděkoval svému zachránci a ptal se ho, čímpak by se mu mohl odměnit. Paleczek na to, že by rád vstoupil do schwarzenberských lesních služeb. Kníže Josef souhlasil a věc byla zpečetěna pevným rukoudáním. Už týden nato došlo pozvání, aby se Paleczek ohlásil na krumlovském ředitelství, kde se následně dozvěděl, že byl přidělen do revíru Nové Údolí (Neuthal) k revírníku Kasparu Böhmovi jako knížecí hajný. Potud ústní podání.
K této události došlo pravděpodobně v srpnu roku 1814. V archívu jsem našel doklad o tom, že Paul Paleczek složil přísahu věrnosti dne 6. září 1814. Byl jmenován do funkce hajného v tehdy nově zřízeném hájenství "in der toten Au", tj. v části stožeckého lesního komplexu při potoce Hučina u dnešního nádraží Černý Kříž (Schwarzes Kreuz). Známý krumlovský ředitel schwarzenberských panství, hospodářský rada Ernest Mayer (to po něm nese jméno osada Arnoštov, německy Ernstbrunn), přidělil Paleczkovi v Černém Kříži pozemek, kde si nový hajný postavil domek a ještě se tam v roce 1815 stačil oženit. Téměř o sto let později v něm Paulův vnuk (a tedy syn autorova prapraděda Karla Paleczka (1823-1899) a bratr jeho praděda Karla mladšího (1859-1937) - pozn. překl.) Franz Paleczek (1875-1926) zřídil hostinec a malý ubytovací penzion. Tehdy tu bylo totiž nezvykle živo při výstavbě hned tří šumavských železničních tratí, které se křižuje právě v Černém Kříži směr Stožec-Nové Údolí a dál do Bavor na Haidmühle, Freyung a Pasov se směrem na Želnavu (Salnau) a Horní Planou (Oberplan), jakož i se směrem na Volary (Wallern) a Prachatice (Prachatitz). Mnozí dělníci na stavbě trati sem přišli až z Itálie. Poněvadž hajný se věnoval víc svému hostinci a ubytovně než služebním povinnostem, byl z dosud dědičného místa i pro vlastní syny přeložen do Uhlíkova (Uhligsthal). Dům v Černém Kříži čp. 15 však stojí dodnes a je v něm nadále hostinec.
Linie bratří Paula, zmíněné už hlavní postavy rodinné historie, a Josepha (1789-1876) byla na rozdíl od jiných s Paleczky česky mluvícími převážně jazykově německá. I děd Otto (1904-1986), syn už zmíněného Karla mladšího, sloužil ještě Schwarzenberkům, byť jen krátce v letech 1922-1923 a 1925-1926 jako výpomocný hajný. Byla o něm ostatně řeč hned na začátku v souvislosti s papírnou ve Větřní.
Můj otec však unikl právě jako Němec národností násilnému hromadnému odsunu v roce 1946 jen tím, že se svou sestrou a matkou prchl nedlouho předtím do Horního Rakouska, kde se pak rodina sešla i s dědem Ottou, jemuž se podařilo prchnout z českého sběrného tábora u Budějovic. Po krátkém intermezzu v rakouském Grieskirchenu se rodina rozhodla k dobrovolnému přesídlení do Hesenska, kde v srpnu 1946 našli ve Weiskirchen/kraj Offenbach nový domov. Otec v Offenbachu maturoval, studoval pak ve Frankfurtu nad Mohanem ekonomické vědy a promoval už jako zaměstnanec významné Dresdner Bank. Na frankfurtské univerzitě, pojmenované po nejslavnějším zdejším rodáku Johannu Wolfgangu Goetheovi, působil vedle toho jako vědecký asistent.
Roku 1960 nastoupil otec službu ve spolkovém ministerstvu hospodářství v tehdejším spolkovém hlavním městě Bonnu. Působil v odboru pro řemeslnický střední stav. Jako vedoucí referátu od roku 1973 se významně podílel i na mnoha rozhodnutích ohledně celoevropské integrace.
Po 36 letech ve služebním poměru odešel v červnu 1996 na zasloužený odpočinek. Zásluhou své manželky Evy, rozené Friedetzky (autorova matka, s níž se otec oženil roku 1959, původem Pražanka - pozn. překl.), našel cestu do okruhu křesťanské Ackermann-Gemeinde, nejprve v místní farnosti a výboru místní organizace v obci Alfter u Bonnu, kde žije s rodinou od roku 1966. Roku 1984 začal působit ve spolkovém představenstvu této významné složky krajanského hnutí a dva roky nato se stal jedním z jejích zastupujících předsedů. Podílel se i na práci Sudetoněmecké rady a jako důvěrník Německého řádu po roce 1989 i v podpoře obnovy klášterních společenství sester Německého řádu ve staré vlasti i na Slovensku.
Ve vlastní rodině našel potřebné zázemí pro svou mnohostrannou angažovanost ve věci německo-českého dorozumění, kterou vyjádřil jak svou činností přednáškovou, tak publicistickou v zájmu celé národní skupiny a v duchu iniciativ katolické církve.

Narodil se v tehdejším hlavním městě Spolkové republiky Německo Bonnu 8. března 1967. Raimund Anton Paleczek, od roku 1998 generální tajemník Ackermann-Gemeinde v jejím sídle na mnichovské Heßstraße 26, má také manželku po obou rodičích původem z Čech a jako ona v Adalbert Stifter Verein působí dál ve zmíněném směru, určeném už líčením osudů otcových včetně širšího rodového původu. O jeho praprapradědu, prapradědu, pradědu, dědu a posléze i otci, z jehož zápisků ostatně čerpá i ukázka, jíž je v Kohoutím kříži představena na jiném místě tvorba Sidonie Dědinové, vypovídají řádky celého předchozího textu. Jejich potomek se vydal po stopách rodu doslova, do českých archívů i na místa, odkud předkové vyšli. Vidíme jej v řadách potomků rodu schwarzenberských lesníků na snímku u někdejšího Paleczkova dvora v osadě Chlumec. Tu fotografii v měsíčníku Glaube und Heimat provází dlouhý článek právě o všech Paleczcích (to cz je staročeská spřežka a ne výraz jazykového němectví!) ve schwarzenberských službách, jak se pak objevil i česky v hlubocké Obnovené Tradici č. 13., doprovázen tam i podrobnými životopisnými údaji o nich včetně schematické tabulky rozrodu. Dovolil jsem si úvodní část bez oněch podrobných dat spojit s jiným autorovým článkem k životnímu jubileu otcovu, vyšlému roku 1996 v Sudetendeutsche Zeitung, který Raimund Paleczek opatřil i věnovacím podpisem s datem 11. července 1996. Na setkání v českobudějovické vědecké knihovně tenkrát pak navázalo ono v mnichovském spolkovém domě na zmíněné už adrese, kdy jsem v rámci práce na Kohoutím kříži pobýval v Mnichově. Myslím, že jsme se tam sešli nejen snad každý za svou osobu. Svět je totiž vlastně nekonečně malý - a to i Paleczkům z Čech.

P.S. V roce 2013 v říjnu (ještě před zdejšími "předčasnými" volbami) jsem s Raimundem domluvil překlad podrobnější rodové historie, provázené dokonce jakousi rodovou legendou ve verších, které jsem si rovněž dovolil dát s jeho souhlasem českou podobu (už kvůli této pasáži by stálo za to opakovat věci známé i "řečí vázanou")

Palecžkowé / Die Paleczek

Jižní Čechy kolem roku 1510. - Už dvě stě let vládne mocný rod Rožmberků téměř celému jihu Království českého s výjimkou několika královských měst jako třeba Budějovice (Budweis) či Tábor. Nikoli bezdůvodně napodobili hradním areálem v Krumlově pražské Hradčany a děkanský chrám krumlovský zasvětili sv. Vítu, který je i patronem pražského dómu: chtěli českým králům ukázat svou moc a to, že jsou jim rovni i svou urozeností (v originále "damit ihre Macht und Ebenbürtigkeit zeigen" - pozn. překl.). Praha, mocenská centrála v srdci Čech, je ovšem daleko odtud, pocitově pak ještě dál, poněvadž s Jagelloncem Wladislawem nastupuje na trůn rod výslovně cizí. Pro rolnický živel na vsích, pro obchodníky v tržních osadách není tu ovšem panovníkem král, nýbrž Petr IV. z Rožmberka (žil v letech 1462-1523, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Od roku 1493 určuje z krumlovského sídla jako šestý vladař domu rožmberského (německy "Regierer des Hauses Rosenberg" - pozn. překl.) osudy majetků tohoto významného šlechtického rodu. Po vymření panovnické dynastie Přemyslovců se Rožmberkové stávají dokonce tím nejmocnějším šlechtickým rodem v celých Čechách vůbec. Čeští králové původem z cizích zemí jsou na jejich podporu přímo odkázáni. Mimo ně či dokonce proti nim se nemůže nijaká vnitřní politika utvářet.
Těchto politických mechanismů si ovšem venkovské obyvatelstvo téměř 300 vsí krumlovského panství patrně všímá jen velice málo. To platí i pro ves Wietssy Třebonin (latinsky Trzebonyn Maius, dnes Dolní Třebonín), německy Breitenstein, ležící v táhlých výběžcích Šumavy mezi Krumlovem a Budějovicemi na úpatí Věncové hory (německy Kranzl Berg - pozn. překl.) Její obyvatelé používali ve vzájemném styku výhradně české řeči. V rožmberských službách stojící rychtář osady vedl registry dávek (Zinsregister) a hlásí v tom roce 1510, jak je povinen, statistický seznam obyvatel svého úředního okrsku krumlovskému purkrabímu: ve Větším (Velkém) Třeboníně bylo deset celoláníků (Volbauer, Hüfner) dva půl- či čtvrtláníci (Halbbauer, Halbhüfner). Jeden z láníků, tj. sedláků s tažnými zvířaty, je Gyra (Jiří/Georg) Sykora, asi třicet let starý. V dalším zachovaném registru z roku 1543 je jmenován jeho syn Biczek (Blažej/Blasius). Syn téhož Waczlaw (Václav/Wenzel) rozmnožil rodinný majetek. V urbáři z roku 1595 je v každém případě uveden jako majitel jiné, větší usedlosti.
Počínaje rokem 1601 jsou uchovány pozemkové knihy krumlovského panství. V nich nejsou zapsány jen platební povinnosti jako v soupisu dávek či urbáři, nýbrž také převody majetku a částky, kterými majitel usedlosti vyplácel ostatní členy rodiny.
Z jednoho zápisu datovaného 12. zářím roku 1609 se dovídáme, že "... Waczlaw Sykora... wiekem sessel... ", tedy že asi v šedesáti letech skonal na stařeckou slabost a své ženě odkázal s usedlostí i jmění 241 kop míšeňských grošů. Na tehdejší poměry pěkný majetek. Zanechal po sobě vedle vdovy a dvou dcer i syna jménem Mikuláš. Ten v roce 1619 zakoupil po vyplacení svého dědického podílu malou usedlost v sedm kilometrů vzdáleném Rájově (Rojau), náležejícím k panství cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron). Tam se oženil s jistou Brigidou. V září roku 1626 se jim narodil první syn Dobiáš (Tobiáš/Tobias).
Usedlost byla však zřejmě až příliš malá a Mikuláš se ohlížel po nějaké větší. Jen tři kilometry od jeho rodiště nalezl v malé vsi Chumecz (Chlumec/Chunzen) sestávající z osmi selských dvorů s osiřelou usedlostí Palečkovou (v originále Paleczek-Hof - pozn. překl.) příhodné místo, kde by mohl zůstávat. Smlouvou ze 4. října roku 1627 se Mikuláš stal za 160 kop míšeňských majitelem osiřelého stavení. Od předchozích jeho majitelů přejal usedlostní jméno po chalupě jako své příjmení vlastní a tím tu z Mikuláše Sýkory máme Mikuláše Palečka - Palecžek se to příjmení jeví původním psaním v 1. pádě!
Mikuláš zemřel někdy mezi roky 1645 a 1650, přesnější záznam o tom se nedá najít. Církevní matriky byly následkem třicetileté války jen velice špatně vedeny. Především loupežná tažení Švédů ochromovaly spořádaný běh života. Po smrti hospodářově platilo tzv. právo odúmrti (německy "Heimfallrecht" či také "Totenfall"). Podle něho připadla usedlost majitelovým skonem nazpět vrchnosti. Dědic musil usedlost od vrchnosti (od roku 1623 jí byli na krumlovském panství knížata "zu Eggenberg") znovu odkoupit, bylo však nutno, aby ho vrchnostenský sirotčí úřad prohlásil za svéprávného (zletilého), což se zpravidla dělo ve 23-25 letech věku. Poté, co vdova Brigida usedlost několik let obhospodařovala, mohl její nejstarší syn Tobiáš podle záznamu v pozemkové knize z 23. března 1652 otcovský statek za 160 kop míšeňských znovu nabýt.
Tři roky po jeho smrti získal starší syn Martin tu usedlost dne 1. prosince roku 1678 rovněž za 160 kop. Martin Palecžek pak na ní úspěšně hospodařil po téměř 50 let a zemřel v 76 letech dne 24. července 1727. Nyní to byl druhý syn Lukáš (Lukas), narozený roku 1691, který pokračoval v posloupnosti předků.
Lukáš nemohl jako druhorozený syn otcovský statek nabýt. Nezbývalo mu než se dobře oženit. To Lukáš učinil v roce 1716, když si vzal za ženu sice o 15 let starší, avšak zámožnou (a snad pro tuto skutečnost zvláště atraktivní) vdovu Čížkovou ze sousední osady Radostice. Té všechny děti zemřely a nebylo tedy nijakých dědiců. Z Lukáše se v každém případě stal tím sňatkem vlastník pěkného statku. Poté, co mu žena roku 1730 zemřela a manželství zůstalo bezdětné, oženil se Lukáš Paleček, který po nabytí radostické usedlosti začal užívat příjmení "Čížek" o tři roky později s devatenáctiletou Mariannou z bohatého selského rodu Vítků z Horního Třebonína (Menssý Tržebonin, dnes Horní Třebonín). Mariannin paděd Jiržik Witek (1596-1670) byl po léta rychtářen v eggenberských službách a prováděl v roce 1651 pro třebonínskou rychtu první sčítání poddaných v Království českém (známé jako "Soupis poddaných podle víry" /).
Lukáš doháněl "zameškané": během 18 let porodila Marianne svému muži 11 dětí, z nichž ovšem toliko 3 přežily raný dětský věk. Nejstarší syn Šimon (Simon), narozený roku 1737, po Lukášově skonu 1. září 1758 otcovský statek zdědil. Šimon je v psaných dokumentech střídavě uváděn pod dvěma příjmeními: záznam o jeho křtu zní na "Čížek", obě jeho svatby 1760 a 1772 na "Paleczek", zápis o jeho úmrtí dne 20. května 1790 znovu na "Čížek". Ze dvou manželství vzešlo dohromady dvanáct dětí: nejstarší syn Vavřinec (Laurenz) se narodil v roce 1761, nejmladší Josef 1789. Třetí syn z druhého manželství křestním jménem Paul, narozený roku 1781, je mým praprapradědem. To s ním počíná "německá" historie rodu.
Paul přišel ve svých 24 letech jako pacholek ke koním knížecího schwarzenberského pivovaru v Krumlově. Tady poznal o čtyři roky mladší Sophii Pupeterovou z dnes už neexistující Horní Sněžné (Oberschneedorf) u Volar, která pracovala jako děvečka na Kvítkově dvoře (Favoritenhof) v Krumlově. Půl roku před svatbou se jim narodil syn Georg. Dne 24. listopadu 1807 se v krumlovském kostele sv. Víta stali manželi. Mladý pár chtěl ovšem vybudovat něco vlastního. Docela dobře se tedy hodilo, že huťmistr Johann Plechinger (1780-1848) z Arnoštova (Ernstbrunn) hledal právě v té době pro provoz své tu v hloubi Šumavy nově založené sklářské huti dřevorubce. Paul se rozhodl pro tuto tělesně velmi náročnou práci snad i pod vlivem své ženy, toužící nejspíš po návratu do lesů blízkých jejímu rodišti. V každém případě se roku 1809 stěhují se svým dvouletým synkem Georgem do dnes rovněž zcela zaniklé osady Vyšný (Miesau) u Arnoštova. Teď žil Paul jako jazykově český obyvatel Čech v čistě německy jazykovém okolí. Navíc pocházela i jeho žena z německy mluvící oblasti střední Šumavy. Z Palečků se tedy stali Češi německého jazyka.
Po narození dvou dcer v letech 1810 a 1812, z nichž ta mladší zemřela brzy po narození, odchází Paul i se svou rodinou do Stožce (Tusset) čp. 15, kde je k 1. říjnu roku 1813 ustanoven jako panský lesní hajný (Waldheger) "in der Hutschenau" (tj. nově zřízené hájemství podél potoka Hučiny /Hutschenbach/ u dnešního Černého Kříže - pozn. překl.) napevno do schwarzenberské lesní služby. Krumlovský hospodářský úřad přidělil Paulovi pozemek se stavebním dřívím do dědičného nájmu. Paul tady založil lesnický rod Paleczků v jižních Čechách: 22 přímých potomků stálo ve čtyřech generacích většinou v roli hajných v knížecích službách.
Pro pozoruhodnou okolnost, že Paul byl jako prostý dřevorubec ustanoven panským hajným se mzdou a s pozemkem v dědičném nájmu, poskytuje historický základ rodinná sága.
Podle ní kráčel Paul jednoho parného letního večera od Kvítkova dvora, ležícího západním směrem od krumlovskému zámku, když byl překvapen náhlou bouří. Na zámecké výšině spatřil, jak se nějaký kočár blíží k mostu přes silně rozvodněnou Polečnici. Koně se ovšem při pohledu na běsnící proud mocně plašili. Kočí nad nimi ztratil vládu a spřežení s kočárem se řítilo rovnou do potoka. Paul, zkušený v zacházení s koňmi, se srdnatě vrhl do vln a vyvedl kočár bezpečně na břeh. Jiná verze tvrdí, že měl nést knížete vodou na svých zádech. Kníže vyjádřil vděčnost svému zachránci nabídkou, aby vyslovil nějaké přání. To Paulovo znělo právě v tom smyslu, že by chtěl být přijat do knížecích služeb jako panský hajný. Od knížete se dočkal svolení a věc byla zpečetěna pevným vzájemným stiskem rukou obou mužů.
Tento příběh koloval po čtyři generace ústně v rozličných obměnách. Ta snad nejoriginálnější ze všech má německou veršovanou podobu:

"Im Böhmerwald, in aller Ecken,
Gab es die grünen Paleczeken.
Sie huldigten dem Waidmannswerk
Bei dem Fürsten Schwarzenberg.
Sie waren bärtige Förster, Heger,
Manchmal auch flotte Schürzenjäger.

Ihrem Brotherrn treu verschworen,
Fühlten sie sich auserkoren,
Seiner Durchlaucht brav zu dienen.
Ja, es gab einen gar von ihnen,
Der scheute nicht Hochwasser und wilde Wetter
Und ward des Fürsten Lebensretter.

Als Durchlaucht fast zu ertrinken geruhten,
Zog ihn Paul Paleczek aus den Fluten.
Der Fürst, deshalb bei guter Laune,
Verfügte - man höre und staune - :
"Paleczek, einenWunsch hast Du nun frei!
Lass hören, was es sei!"

Wie tat man da den Paul beneiden!
Der Bursch war schlau und nicht bescheiden,
Und sprach, ein wenig unverfroren:
"Dank schön, Euer Hochwohlgeboren,
Könnte es wohl sein,
Dass ich ein Häuschen, wenn auch klein,
Mir auf Schwarzenbergsschem Grund erbaue!"

Großzügig sprach der Fürst, der schlaue:
"Du darfst, nimm Wiese von der Aue
Neben der Kalten Moldau Lauf,
Und bau' ein schönen Haus Dir drauf.
"Zum Schwarzen Kreuz", so soll es heißen!
Um nochmals Dank Dir zu beweisen,
Stell ich als Waldheger Dich ein!
Sollst meiner Wälder Hüter sein!"
(tj. "Na Šumavě, tam po všem kraji,
Palecžkové se zelenají.
Holdují hájenskému "verku"
tu při knížeti Švarcenberku.
Jak lesním, hajným se jim daří,
loví i občas sukničkaří.

Věrni jsou knížecímu domu,
cítí se vyvoleni k tomu,
Jasnosti sloužit bez přestání.
Dokonce jeden z nich byl k mání,
když bouře přišla, velká voda,
by knížeti záchrany podal.

Když Jasnost užuž zdá se topit,
Paul Paleczek se z vln ho chopí
a kníže, to už v dobré míře,
káže - dnes to snad není k víře - :
"Paleczku, řekni jen své přání
a máš k tomu mé požehnání!"

Paulovi závidět se může!
Byl chytrý, ne ze skromné kůže
(i neomalenost se hodí)
řekl: "Dík, Vaše Blahorodí,
bylo by pěkné, byste přáli
mi postavit dům, třeba malý,
na švarcenberské půdě Vaší!"

Kníže nato hned: "Co je snazší!
Smíš, tam kde louka v březích raší,
Studená Vltava co plyne,
postavit dům, pěkný nad jiné.
Černý kříž ať to místo zve se
a ještě k tomu budeš v lese
mým hajným na znamení díku
věrnému mému služebníku!")

Také svého mladšího bratra Josefa (1789-1876) přivedl Paul z Krumlova do nehostinných oblastí Šumavy. Ten pak působil přes čtyřicet let jako "podřevný" (v originále "Holzmeister", česky se užívalo podle německo-českého lesnického slovníku /1883/ i titulu "starosta dřevařský" - pozn. překl.) a plavební dozorce (Kanalaufseher) v Jeleních Vrších (Hirschbergen). Josefův mladší syn Adolf (1837-1910), knížecí hajný a kameník, vztyčil se čtyřmi tovaryši za velkých tělesných trampot v letech 1876/1877 proslulý Stifterův obelisk vysoko nad Plešným jezerem (Plöckensteiner See). Jeho hrob je dodnes k vidění na hřbitově v Kájově.
Paul zemřel dne 4. září roku 1859 a až do své smrti byl oficiálně v hájenské službě. Do ní byli už mnoho let předtím přijati i čtyři jeho synové. Z jednoho dotazníku, nařízeného v roce 1888 knížetem Adolfem Josefem (žil v letech 1832-1914; vládl od roku 1888), týkajícího se jazykových znalostí jeho lesního personálu a uchovávaného v krumlovském archivu, vyplývá,
že ze dvou Paulových synů, ustanovených později za panské hajné, ovládá češtinu (böhmisch) už jen mladší Karl (1823-1899). Mateřštině svého otce se ovšem nenaučil doma, nýbrž zjevně teprve během své desetileté vojenské služby v jednom píseckém regimentu, s nímž se roku 1848 podílel na bitvě u Custozzy. U jeho staršího bratra Antona (1820-1905) naproti tomu byly na tomto dokumentu zaznamenána toliko znalost německé řeči.
Z Karlových sedmi synů se stalo šest (!) knížecími hajnými. Karlův stejnojmenný třetí syn (1859-1937) - můj pradědeček - nosil po tři roky císařský vojenský kabát. Asi si také v té době osvojil přinejmenším pasívní znalost češtiny. Pár let působil Karl mladší jako c.k. "dvorní četník" (také "dvorský" či "hradní" četník, v originále "Burggendarm", od roku 1868 už jen "Leibgardereiter", četník sloužící na c.k. hradech či zámcích jako člen (jezdec) c.k. tělesné gardy- pozn. překl.), v roce 1888 pak vstoupil jako mladší hajný (Jungheger) do schwarzenberských služeb. V jednom posudku jeho dlouholetého nadřízeného, nadlesního Karla Kithiera z revíru Zátoň (Schattawa) z roku 1908 čteme v rubrice "Allgemeines Verhalten" (tj. "všeobecný postoj" - pozn. překl.): "national indiferent" (tj. "národnostně neutrální" - pozn. překl.). Co tím mohl vždy tak pozorný nadlesní mohl mít na mysli: můj praděd se po celý svůj život cítil jako "Böhme" (tj. Čech bez ohledu na to, jakého ze dvou zemských jazyků užívá - pozn. překl.) se zvláštním vztahem k Vídni, jak vím z vyprávění mého dědečka. Tady v císařském městě nad Dunajem strávil totiž převážnou část své vojenské služby v garnizóně.
Karlovi starší bratři byli po mnoho let ustanoveni "drinnen im Böhmischen", jak bývalo německy označováno z hlediska převážně Němci osídlených okrajových oblastí Čech jazykově české vnitrozemí. Potomci Josefa (1857-1930), který zemřel v Protivíně, byli a jsou vesměs Češi. Také dva mladší bratři mého pradědečka byli celou dobu ustanoveni hajnými v jazykově českých územích. U synů mého praprastrýce Paula (1867-1945) docházelo dokonce k národnostnímu odlišení mezi bratry: ti starší, tj. Walter, Johann a Franz (narození 1900, 1902, 1906) vyrůstali do roku 1918 v Údraži u Písku a navštěvovali české měšťanské školy. Po celý život si spolu dopisovali česky. Walter optoval po založení "první republiky" pro československou národnost, Johann a Franz se rozhodli pro německou. Mladší bratři Adolf, narozený 1910, a Gustav, narozený 1917, užívali naproti tomu výhradně němčinu v hovorovém styku, i když ovládali i český jazyk. Adolf učinil v roce 1936 z nešťastné lásky konec svému mladému životu. Ještě dnes najdeme na hřbitově v Horní Plané jeho dobře uchovaný náhrobek s emailovanou podobenkou, zachycující tvář hezkého mladého muže. Gustav byl feldvéblem (tj. šikovatelem - pozn. překl.) ve wehrmachtu a padl někdy na jaře roku 1945 v prostoru města Saarbrücken, kde má bezejmenný hrob v cizí zemi.
Můj dědeček Otto (1904-1986) se znal ke svému němectví, česky uměl sotva nějaké slovo. Patřil ke generaci, která zažila ve svém mládí náhlý konec (v originále "das abrupte Ende" - pozn. překl.) starého řádu a zrození toho nového. Ten přechod se bohužel neobešel bez nacionálně vybičované atmosféry, která téměř znemožnila vztah vzájemné úcty mezi Němci a Čechy v jedné zemi. V září roku 1945 byl jako člen německého sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (nacisty rozpuštěného - pozn. překl.) v Českých Budějovicích uvězněn. Jeden z mnoha udavačů, kteří se po skončení války horlivě vydávali za hrdinné příslušníky českého odboje, vykonal své. Vlastní příčinou byla snad závist, kterou pan Šalamoun choval vůči mému dědečkovi pro jeho lepší postavení v papírně Pečkovský mlýn (Pötschmühle) ve Větřní (Wettern). Následovalo půl roku ponižování a bezpočet ran v lágru Suché Vrbné (Dürrnfellern) u Budějovic. Ortelu "20 roků těžkého žaláře", jak to doslova stojí psáno v českém soudním rozhodnutí, unikl dědeček dobrodružným útěkem z lágru pouhý den před hlavním jednáním v březnu 1946.
Nikdy nám o svých strašlivých zážitcích během šestiměsíční vazby nevypravoval. Teprve krátce před smrtí je písemně zaznamenal. Je to jedno z mnoha svědectví nesmyslných muk, která v tolika obměnách přinášela ona doba. Další z dědečkových četných bratranců, Edmund Paleček z české rodové větve, měl oproti tomu vůči jiným vrahounům (v originále "unter anderen Mordbuben" - pozn. překl.) méně štěstí: dne 4. dubna 1945 stačil sotva dvaatřicetiletý zahynout pod gilotinou ve smutně proslulé pankrácké sekyrárně (provozované od roku 1943 "státní tajnou policií", tedy pražským gestapem, viz k tomu blíže Wikipedia - pozn. překl.). Pojmu pohrdání člověkem (v originále "Menschenverachtung" - pozn. překl.) lze předřadit odedávna oblíbená adjektiva: hnědé, rudé, náboženské, nacionální... Jaké osudy uvnitř jedné jediné rodiny z Čech!
Pádem komunistické diktatury 1989 se otevřela šance pro budování nového vztahu mezi někdejšími německými obyvateli Čech a Čechy v nich (v originále "Tschechen in Böhmen" - pozn. překl.). Za prvních návštěv v domovině mých předků bylo pro mne setkání s krajinou, kterou jsem už důvěrně znal z vyprávění, spojeno se značným pohnutím. Ovšem, místní jména se lišila. Jak často byla v dědečkově živém podání řeč o místech s německými jmény Tusset (dnes Stožec), Böhmisch Röhren (České Žleby), Wallern (Volary), Oberplan (Horní Planá), Salnau (Želnava) a o mnoha jiných, v nichž mí předkové žili, milovali a trpěli a - kromě prarodičů - také zemřeli a byli pohřbeni. Při mé prvé cestě Šumavou v roce 1991 jsem se musil hodně přiučit: znal jsem přece "jen" německá označení! Chtěl jsem se dovědět něco více o svých předcích, chtěl jsem zjistit, proč měl dědeček po celý život v sobě tak hlubokou touhu po domově a proč jeho zážitky ze Šumavy ve mně vždy probouzely tak silný zájem. Především jsem chtěl docela banálně přijít na to, proč dědeček kladl takový důraz na psaní spřežky "cz" v našem rodovém příjmení. Bylo skutečně tím původním způsobem zápisu, jak se při vědomí tradice předávalo vždy dál z pokolení na pokolení?
Proto jsem se vypravil do archivů a na obecní úřady, kde se uchovávají dokumenty mladšího data. A tady, v těch starých papírech nabývali předkové konkrétní podoby, stali se pro mě živoucími bytostmi. Dokázal jsem se vcítit do krutosti jejich života na drsné Šumavě, když jsem měl v rukou množství žádostí, jimiž můj předek Paul Paleczek, obesílající v letech 1832-1850 každé tři roky knížete Schwarzenberga prosbou o potravinovou pomoc a podporu, poněvadž mu každým (!) rokem po celých více než patnácte let pravidelně pomrzlo všechno obilí. Kníže projevil ve všech případech svou velkodušnost.
Také rodiny manželek mých předků "po meči" (v originále "die Familien der Paleczekschen Ehefrauen" - pozn. překl.) si však zaslouží na tomto místě připomenutí. Předkové mé prabáby Karoliny, roz. Breitové (1864-1931) přišli kolem roku 1750 a 1815 z Bavor sem na Šumavu. Jako dřevorubci zakládali vsi, které už dnes neexistují: Oberzassau (Horní Cázov), Unterzassau (Dolní Cázov), Schönberg (Krásná Hora), Schillerberg (Radvanovice) aj.. Byl to výjimečně tvrdý život, který vedli. V čase kácení stromů od května do podzimu žili přes pracovní týden ve skrovných dřevěných chatrčích v lese. V zimě muselo být poražené dřevo sváženo ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu, resp. k řece Vltavě (Moldau) na mohutných saních. Pokud se už obludný povoz nedal zvládnout, mohl být s člověkem snadno konec. Trvalé strádání umenšovalo časně tělesné síly. Nijaký div, že se jen nemnozí dožívali věku nad 60-65 let. Toliko "Phülp" (Philipp/Filip) Breit a "Moartn-Kaspar" (Kaspar Fuchs) dosáhli skoro devadesátky. Dřevorubci byli skutečnými pionýry, nuznými sice, o to víc hrdějšími na výkony, jichž s důvěrou v Boha podávali.
K tomu, jak se na Šumavě dávala jména, cituji tu ze životních vzpomínek svého dědečka:
Poté, co jsem se nastěhoval na podzim roku 1922 ke svým rodičům v Chlumu (Humwald), musel jsem se hlásit u obecního úřadu. Po ohlášení mi starosta s mazaným úsměvem pravil v nejčistším dialektu: "No, do bist du da Pauli-Korl-Korei-Ottl." (tj. asi jako "Inu, tadys Otík toho Karlíka, co byl Karla Pavlova" - pozn. překl.). Nepochopil jsem z té věty ničehož nic, a hleděl jsem na toho, kdo ji pronesl, zcela zmaten. Pan starosta viděl moje rozpaky a to domácké pojmenování (v originále "Hausname" - pozn. překl.) mi vysvětlil následovně: "Dein Urgroßvater war der Pauli - Dein Großvater war der Sohn, Korl. Dein Vater war dessen Sohn, Korei, und Du bist dessen Sohn, der Ottl." (tj. "Tvůj praděd byl ten ,Pauli' - tvůj dědeček ten Korl /Karl/, jeho syn. Tvůj otec byl zase ten Korei /Karlík/, syn toho Karla, a tys toho Karlíka syn, ten Ottl /Otík/." Doma jsem vyprávěl o tom zážitku svým rodičům, nad čímž se oba dost nasmáli a potvrdili mi, že je to všechno pravda. Můj otec nato upřesnil domácké maminčino jméno, a sice výrazem: "Wenzn-Frounzn-Lina". To proto, že můj praděd z matčiny strany byl Wenzel - "Wenz" (vlastně česky řečeno "Venca" - pozn. překl.), můj dědeček a její otec Franz, tedy "Wenzn-Frounz"(vlastně česky řečeno "Vencův Franc" - pozn. překl.) - nu a moje maminka Karolina byla jeho dcera, tedy "Wenzn-Frounzn-Lina" (vlastně česky řečeno "Lina France Vencova" - pozn. překl.).
Příjmení byla u šumavských obyvatel považována za druhořadá, jinak řečeno podružná. Děti se dovídaly příjmení svých vesnických sousedů nebo svých spolužáků teprve poté, co začaly chodit do školy. Domácké jméno a jméno křestní byla těmi nejdůležitějšími. Stávalo se na vsi, že se nějaký člověk odjinud ptal po jisté zdejší rodině, jejíž domácké označení mu nebylo známo, a pokoušel se ji dohledat na základě příjmení, které znal. Tázaní musili dlouho rozvažovat, poněvadž takové příjmení se díky příbuzenským vazbám, vyskytovalo po vsi opakovaně. Teprve pak dokázali následně zjistit, které domácké jméno té či oné rodině náleží. Mimoto byli vesničané zcela popleteni, když se cizí lidé vyjadřovali a tázali spisovnou němčinou, a stávalo se nejednou, že se tázaný s ostychem odvrátil a nijakou odpověď nepodal.

Dnes vím: domovina mých předků nemůže nikdy být mou domovinou v tom smyslu, v jakém byla pro ně. Kořeny rodu (v originále "die Wurzeln - die kořeny - der Familie" - pozn. překl.) však, ty cítím. Cítím se s krajinou jižních Čech tímto zcela zvláštním způsoben spjat. A v tichu a v klidu jsem dokonce trochu hrdý právě na to, že mi Pán Bůh tyto skutečně zemsky české (v originále "diese wahrhaft böhmischen" - pozn. překl.), tyto jak německé, tak české kořeny poskytl darem.

Mnichov, na jaře 1999 (doplněno v září 2009)

Raimund Paleczek

P.P.S. V roce 2019 mi přítel Raimund poskytl možnost zařadit na webové stránky Kohoutího kříže jakýkoli překlad jeho německy psaných textů. Ten projev důvěry využívám otištěním trojice takových příspěvků, které jsou pro Kohoutí kříž opravdovým obohacením.

Předkové Hanse Watzlika (a také moji) na území farnosti Kamenný Újezd


(1) Watzlik (Vaclík!) Hans, *16. prosince 1879 Dolní Dvořiště (Unterhaid) čp. 64; KZ (křestní zápis) pod příjmením "Vaclík", teprve 12. května 1925 rozhodnutím Zemské správy psaní úředně změněno na "Watzlik".
∞ září 1905 Hořice na Šumavě (Höritz) s Karoline Pascher, *19. září 1883 Stožec (Tusset) čp. 21 (f. /farnost/ České Žleby /Böhmisch Röhren/, †22. prosince 1964 Ansbach, dcerou řídícího učitele Josefa Paschera (*26. února 1847 Nová Hospoda /Deutsch-Neuwirtshaus/ čp. 4 , farnost Kaplice /Kaplitz/, †25. září 1928 Hořice na Šumavě čp. 14), 1880-1888 učitelem Stožec, 1888-1909 učitelem resp. řídícím učitelem Mokrá (Mugrau), Penzionován 1. října 1909. Žil na penzi 1910-1915 v Českém Krumlově (tehdy Krumau), od roku 1915 v Hořicích na Šumavě. - (prameny ohledně J. Paschera: datum narození viz arch sčítání lidu z roku 1921 pro Hořice na Šumavě čp. 14 /matrika není až dosud digitalizována/; datum úmrtí viz Budweiser Zeitung z 29. září 1928, s. 7.

Hansova sestra Marie (*9. března 1882 Dolní Dvořiště, †19.ledna 1969 Mnichov /München/) byla rovněž učitelkou obecné školy, 1930-1936 řídící učitelkou Rychnov nad Malší (Reichenau an der Maltsch), pak žila na penzi ve Vyšším Brodě (Hohenfurth). Marie Watzliková zůstala svobodná.

(2) Watzlik (Vaclík), Johann (Jan), *4. října 1839 Plav (Plaben), farnost Doudleby (Teindles) čp. 12 jako nemanželské dítě, † někdy v letech 1906-1914 Skorotice (Gartitz) u Ústí nad Labem (Aussig). C.k. poštmistr. - ∞ (3. manželství) 19. listopadu 1878 Kaplice s Eleonore Weilguny, *21. února Kaplice čp. 202, †18. června 1944 Vyšší Brod.

----------

(4) Waclik, Andreas (Ondřej), *26. listopadu 1818 Plav čp. 5, † po roce 1894. - ∞ 31. ledna 1842 Doudleby s Terezií Hlachovou, *12. prosince 1819 Plav čp. 12, † po roce 1894.

Ondřejův mladší bratr a dědic statku František Waclik, *22. listopadu 1824 Plav čp. 5 měl syna jménem Jan Vaclík, *5. června 1855 Plav čp. 5, †25. ledna 1933 Vídeň (Wien) III (farnost Rennweg), pochován v Českých Budějovicích na hřbitově sv. Otýlie. Udělal kariéru na c.k. Poštovní správě (k.k. Postverwaltung)ve Vídni: 1908 vrchní poštovní inspektor (Oberpostinspektor), 1912 dvorní rada (Hofrat), 1914 generální ředitel polní pošty (Generalfeldpostdirektor) a 1919 sekční šéf na československém ministerstvu pošt. Jeho manželkou se 23. února roku 1895 stala v českokrumlovské zámecké kapli Maria Anna von Obentraut, dcera schwarzenberského hospodářského ředitele z Protivína.

Ondřejův nejmladší bratr Jan, *15. června 1829 Plav čp. 5, †3. srpna 1917 Sankt Petěrsburg (Rusko), byl c.k. diplomatem a politickým přívržencem staročeské strany (osobním přítelem Františka Ladislava Riegera).

----------

(8) Waczlik, Jakub, *15. července 1785 Plav čp. 5 (příjmení "Bartosch"), †17. září 1839 tamtéž.
∞ 11. listopadu 1818 Kamenný Újezd-Opalice (Steinkirchen-Opalitz).
(9) Chromý seu (také "sive", česky "nebo" či "jinak" - pozn. překl.) Dwořák, Helena, *20. března 1796 Opalice (farnost Kamenný Újezd), †5. května 1860 Plav čp. 5 (příjmení "Wačlik"!).
∞ 2. manželství 30. září 1840 Doudleby-Plav - ženich Veit Němec z Jamného (Jamles) čp. 7.

----------

(16) Waczlik, Bartoloměj, *21. srpna 1755 Plav¨, †20. listopadu 1818 Plav čp. 5; "Bartosch seu Waczlik".
∞ 24. ledna 1779 Kamenný Újezd.
(17) Kříž, seu Bürger,, Marie, *18. dubna 1761 Chlumec (farnost Kamenný Újezd), příjmení "Bürger", †7. června 1843 Plav čp. 5 - "de casa Bartoš".

(18) Chromy, seu Dvořák,, Pawel, *26. června 1751 Opalice, †27. prosince 1828 Opalice čp. 5 (příjmení "Chromy").
∞ 22. srpna 1779 Kamenný Újezd.
(19) Šebelka, (Schebelka), Anežka, *21. ledna 1762 Rančice (farnost Kamenný Újezd), †18. ledna 1804 Opalice čp. 5 (příjmení "Chroma").

----------

(32) Waczlik, seu Bartoss,, Matěj, *29. ledna 1719 Plav (příjmení "Bartoss"), †31. května 1766 tamtéž (příjmení "Bartoš").
∞ 1. prosince 1744 Doudleby s Johannou Klivanda, *21. května 1717 Straňany (farnost Doudleby).

(34) Kříž, seu Bürger/Bartosch,, Jan, *14. května 1720 Čertyně (farnost Kamenný Újezd), †4. listopadu 1786 Chlumec čp. 5 (příjmení "Kříž").
∞ 10. května 1739 Kamenný Újezd
(35) Drbout, Maria, *4. srpna 1721 Dolní Třebonín (Unterbreitenstein), farnost Kamenný Újezd), †16. června 1785 Chlumec čp. 4 (příjmení "Bürger").

(36) Dworžák, Jan, *4. května 1707 Opalice. - ∞ 29. září 1737 Křemže s Marií Lawiczka seu Schuster.

(38) Šebelka, Jan, *22. června 1736 Rančice, †3. února 1815 tamtéž.
∞ 29. ledna Kamenný Újezd.
(39) Kouba, Eva, *17. prosince 1730 Čertyně, †25. prosince 1798 Rančice.

----------

(64) Waczlik seu Bartosch, Matěj, *7. února 1690 Plav, †5. prosince 1760 Plav (příjmení "Bartosch").
∞ 19. listopadu 1713 Střížov /Driesendorf/s Annou Kraman z Nedabyle (farnost Střížov).
Matěj koupil 15. března 1710 osiřelou Bartoschovu usedlost v Plavu a osvojil si usedlostní jméno.

(68) Bartoš seu Bürger, Vít, *7. května 1696 Čertyně, †18. června 1761 tamtéž.
∞ 15. května 1718 Kamenný Újezd.
(69) Drška, Marie, *4. září 1702 Čertyně, †26. března tamtéž čp. 1. Kmotr: Sebastian Wítek (!), viz níže (306), †6. května 1752 tamtéž.

(70) Drbout, Řehoř, *26. února 1690 Dolní Třebonín. ∞ 1716 nevěsta Monika Malá, * asi 1696, †4. března 1778 Dolní Třebonín čp. 5, "82 J.".

(72) Dworžák, Andreas, *30. října 1679 Vrábče (Prabsch), farnost Boršov nad Vltavou (Payreschau), křestní záznam "Schaffer", †21. února 1715 Opalice . - Převzetí usedlosti v Opalicích 7. května 1705. - ∞ ledna 1700 Netolice s vdovou Voršilou Vrabec z Malých Chrášťan (Kleingroschum).

(76) Šebelka, Václav, *29. září 1696 Rančice, †27. května 1766 tamtéž.
∞ 8. listopadu 1716 Kamenný Újezd.
(77) Koudelka, Eva, *21. prosince 1696 Rančice, †3. října 1768 tamtéž.

(78) Kouba, Jakub, *22. července 1681 Čertyně. - ∞ 2. manželství 21. května 1719 Kamenný Újezd.
(79) Stiepany, Marie, *16. srpna 1696 hospodářský dvůr Pozděraz (Meierhof Pazděrazú, farnost Kamenný Újezd; křestní záznam "Šafář".

----------

(128) Huzule (Huczule) seu Waczlik, Ctibor, * kolem roku 1620, †16. listopadu 1693 Plav.
∞ (2. manželství) 9. září 1674 s Annou Swiakova (Švihák?), dcera Blažeje z Plava.
Ctibor Huzule se roku 1650 oženil s Anežkou, vdovou po † Waczlikovi z Plava (viz GB, tj. pozemková kniha Plav 1640-1721, fol. 170) a usedlostní jméno Waczlik přijal jako své příjmení. V soupise poddaných z roku 1651 je jako jeho věk uvedeno 32 let.

(136) Bartoš seu Bürger, Tomáš, †13. února 1703 Čertyně (fol. 152). - Majitel usedlosti
1697-1703. - ∞ před rokem 1694.
(137) Magdalena

(138) Drška, Václav, Čertyně

(140) Drbout, Jiří, * březen 1661 (nijaký křestní zápis), †6. února 1720 Dolní Třebonín.
∞ červen 1681. - Usedlost fol. 4 koupě 30. srpna 1681.
(141) Marketa

(144) Chromý, Tomáš šafář z Vrábče.

(152) Šebelka, Antonín, *17. ledna 1664 Rančice, †3. prosince 1745 tamtéž.
∞ 4. listopadu 1688 Černice
(153) Wítek, Barbara, * asi 1668 Dolní Třebonín, †18. ledna 1700 Rančice.

(154) Koudelka seu Walha, Tomáš, * někdy v letech 1667-1668 (farnost Křemže); nijaký křestní zápis; údaj o věku 2 let v soupise poddaných 1670, I 5AU No 2, s, 332, † Rančice.
∞ 4. listopadu 1692 listopadu Kamenný Újezd.
(155) Kohlhoffer, Apollonia, *6. února 1673 mlýn Březí (Mühle Freiles), †16. dubna 1742 Rančice, mlynářova dcera.

(156) Kouba seu Peczenka, Kalixt, * asi 1654 (farnost Střížov?), †28. srpna 1707 Čertyně ve věku 53 let. - ∞ Kamenný Újezd (záznam se nedochoval pro mezeru v tamní matrice).
(157) NN., Gertrud, vdova po Vojtěchu Koubovi, †15. října 1713 Čertyně ve věku 72 let.

(158) Stiepany, Philipp, * asi 1660 Přídolí, †3. ledna 1714 Pozděraz ve věku 55 let. Manželka Rosina z Křenova (Krenau), farnost Kájov (Gojau).

----------

(256) Huczule, Bartoloměj, neznámého původu! - * kolem roku 1575, † někdy v letech 1619-1626 Střížov. Koupil dne 29. dubna 1600 Huculeho usedlost (Huczule-Hof) ve Střížově (viz pozemková kniha Střížov 1580-1638, fol. 374v.). - Ženat s Alžbětou NN.. Huculeho usedlost nabyl dne 23. dubna 1627 jistý Mathias Schuster, 1637 jistý Říha Hucule. Ten ale nebyl synem Bartoloměje Huculeho. Ctibor (č. 128) je v záznamu ze 17. září 1626 zmiňován jako jedno z 8 pozůstalých dětí Bartolomějových. V nejstarším záznamu pozemkové knihy ohledně Huculeho usedlosti ze 4. září 1586 je majitel "Wawra Huczule" udáván jako zemřelý. Dědicem se stal syn Matouš, který usedlost dne 23. dubna 1598 prodal jistému Jiřímu (Gira) z Borovnice (farnost Střížov). Ten ji prodal 1600 nabyvateli jménem "Bartosch" (= Bartoloměj), viz výše. Bartoloměj roku 1618 splatil naposledy povinnou dávku, 1626 už je zmiňován jako zesnulý.

(272) Bürger, Lukas, * někdy v letech 1630-1635 Beníkovice (Penketitz), farnost Boletice (Poletitz), †11. dubna 1711 Čertyně ve věku 80 let. Majitel usedlosti 1665-1697.

(280) Drbout, Andreas, † roku 1663 zabit jedním praporčíkem (von einem Fähnrich), viz pozemková kniha Třebonín, majitel usedlosti 23. června 1651.

(304) Šebelka, Rudolf, * někdy v letech 1620-1625, †23. ledna 1710 Dolní Třebonín.
∞ před rokem 1651.
Meine AN 1050 ! (rozuměj číslo v posloupnosti předků, jak je uvádí Raimund Paleczek)

(306) Wítek, Sebastian, * kolem roku 1640 Horní Třebonín (Oberbreitenstein), farnost Černice, †23. září 1721 Horní Třebonín.
Meine AN 516 !

(308) Walha, Vít ze Mříče; převzal dne 4. června 1679 Koudelkovu usedlost (Koudelka-Hof) v Rančicích.

(310) Kohlhofer, Georg, * někdy v letech 1630-1635, †4. ledna 1719 Rančice (u rodiny Koudelka) ve věku 94 let.


P.S. Tvary ženských příjmení jsou v tomto doslovném překladu ponechány v té podobě, jak jsou zapsány v matrikách, tj. v naprosté většině bez přechylování v 1. pádě. Stejně tak místní jména jsou většinou ponechána podle matrik v 1. pádě. A to hlavní: Raimund Paleczek omezil posloupnost předků Hanse Watzlika v podstatě jen na farnost Kamenný Újezd a její okolí proto, že se tu přibližně v "desátém koleni" stýká s posloupností předků jeho (viz názorně obrazová příloha).

Sporná spřízněnost - Adalbert Stifter a Benešov nad Černou


V srpnu 2018 informovalo Radio Prag o projektu studentů Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, kteří zhotovili digitální kopii památníku, odhaleného v roce 1936 na počest Adalberta Stiftera v tehdejším Německém Benešově (německy Deutsch Beneschau, od roku 1949 Benešov nad Černou, viz Vyhláška ministerstva vnitra o změnách úředních názvů míst v roce 1948 – pozn. překl.) /1/. Adalbert Stifter se tu údajně hojněji zdržoval u svého strýce, zdejšího majitele mlýna (i Martin Putna to tvrdí ve svém rozhlasovém medailonu Josefa Gangla, reprodukovaném v příloze textových ukázek z jeho díla na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Také další oficiální prameny referují o tomto vztahu šumavského klasika k městečku (dnešní Benešov nad Černou je pouhou obcí - pozn. překl.), které až do roku 1850 náleželo k buquoyskému panství Nové Hrady (Gratzen). Také na místě, kde byl roku 1936 památník zřízen (dokonce se tak stalo v údolí zvaném místními "Stiftertal" - pozn. překl.), se prý měl Stifter rád zdržovat/2/.
Stifterovskému bádání není o nějaké příbuzenské vazbě spisovatelově k jihovýchodnímu výběžku jižních Čech nic známo. Je však skutečností, že ve druhé půli 19. století existoval v Německém Benešově čp. 50 mlynářský mistr příjmením "Stifter". Tato rodina pocházela stejně jako spisovatel z Horní Plané, přesněji z tamní místní části Přední Hamry (Vorderhammer). Tamní usedlost čp. 98 - dnes zatopená Lipenskou přehradou - náležela kolem roku 1610 jistému Andreasi Stifterovi /3/. Ve stejné době byl jeden z předků Adalberta Stiftera jménem Andreas Stifter majitelem hornoplánského domu čp. 64 /4/. Je však nepravděpodobné, že by přitom šlo o jednu a tutéž osobu.

Mlynáři v rodě Stifterů
Jedním potomkem výše zmíněného Andrease Stiftera z Předních Hamrů byl Mathias (také Matthäus) Stifter, který spatřil světlo světa v Předních Hamrech dne 1. září roku 1714. Mlynářskému řemeslu se pravděpodobně vyučil na sousedním Hamerském mlýně (Hammermühle) čp. 100 ve svém rodišti. Tam poznal i Barbaru, dceru mlynářského mistra, který jeho výuku vedl, totiž Sebastiana Höplera (*10. ledna 1714 ve Volarech, †10. února 1770 v Předních Hamrech). Ten koupil nejprve roku 1746 Hamerský mlýn, 1752 navíc získal Svachovský mlýn (Swachohofermühle) v Dlouhé (Dluhe) čp. 13 u Velešína (Welleschin), asi 20 kilometrů severozápadně od Německého Benešova, zřejmě jako věno: týden po svatbě s Barbarou Höplerovou, dne 30. listopadu 1755 Mathias Stifter ten mlýn od tchána odkoupil. V roce 1787 předal mlýnský provoz svému synu Johannovi /5/, mlýn jako takový na něho přepsal teprve roku 1796. Mathias Stifter tady skonal dne 22. května 1798.
Johann Stifter podlehl v pouhých 41 letech věku dne 7. června 1802 pracovnímu úrazu, který mu způsobilo kolo ke mlýnu příslušející pily ("od kola na Pile pomacžkan") /6/. Vdova Katharina vedla mlýn pro nezletilého syna a dědice Josefa /7/ dál. V červnu 1815 připsala Katharina Stifterová Svachovský mlýn svému synovi, který se právě vyučil mlynářskému řemeslu mimo jiné na mlýně Hamr u Římova (v originále ovšem "Hammermühle bei Řimau" - pozn. překl.). Josef Stifter prodal po pouhých 5 letech roku 1820 mlýn na panství Nové Hrady a převzal k panství Volyně náležející mlýn v Přechovicích (Přechowitz) čp. 25 u Volyně. Tady se mu dne 17. listopadu 1822 narodil syn a jmenovec Josef. I ten se vyučil mlynářskému řemeslu, provozovanému nyní rodem Stifterů už ve čtvrté generaci. Kterými "štacemi" Josef junior jako mlynářský tovaryš prošel, není bohužel známo. Smí se k nim však s jistotou počítat mlýn ve Frymburku (v originále "Friedberger Mühle" - pozn. překl.), z něhož pocházela jeho budoucí nevěsta Maria Miko. Dne 1. listopadu 1853 koupil Josef mlýn Steinmühle v Německém Benešově čp. 50 (weobové stránky Vodní mlýny zachycují ovšem "Dvorský mlýn" čp. 35 - pozn. překl.) /8/. Josef junior obhospodařoval Steinmühle témř po čtyřicet let, než ho roku 1892 dal připsat svému synovi Karlu Stifterovi (ten se narodil na Steinmühle 28. srpna 1859). Starý mlynář Josef zemřel dne 26. září 1893 v Německém Benešově čp. 109. Karl Stifter stál jako benešovský starosta v čele správy rodného městečka (na městečko /městys/ byl Německý Benešov povýšen už roku 1383 udělením některých práv a svobod, z městečka byl pak povýšen na město roku 1881, od roku 1950 je však pouhou obcí - pozn. překl.) v letech 1903-1910. Srdeční choroba ho však donutila starostenský úřad složit /9/. Rok nato dne 6. prosince 1911 Karl Stifter zemřel a s ním v páté generaci ten poslední mlynář z rodu Stifterových.

Mlýny v Německém Benešově
V Německém Benešově existovaly do konce 19. století dva mlýny: "Hofmühle" (tj. "Dvorský mlýn" - pozn. překl.) čp. 39 a zmíněný už "Steinmühle" čp. 50. Oba mlýny byly hrabětem von Buquoyem v roce 1752 emfyteutizovány, to znamená, že už nadále nebyly panskými mlýny, nýbrž byly postoupeny za předkupního práva panství soukromému mlynáři. Až do doby kolem roku 1900 byli majiteli mlýna ti, kdož jsou uvedeni níže na přehledné tabulce /10/.
"Dvorský mlýn" zůstal přes 150 let v majetku starousedlého místního rodu Holzhackerových, počítáme-li k nim přiženěného sem Paula Schönbauera /11/. Mlýn "Steinmühle" provozovala delší dobu rodina Hanißova, Schönbauerova a v posledních téměř 60 letech dvě generace rodiny Stifterových. "Steinmühle" už neexistuje, "Dvorský mlýn" byl v roce 1898 rozšířen a přemístěn do staré "hamerské kovárny" (v originále "in die alte Hammerschmiede", na starých mapách je i označení "Eisenhammer", tj. "železný hamr" - pozn. překl.) čp. 35.

---------------------------------------------
Hofmühle (Německý Benešov čp. 39)
---------------------------------------------
1752-1764 Joseph Holzhacker z Německého Benešova
1764-1768 Anna Maria Holzhackerová, vdova
1768-1790 Paul Schönbauer z Horní Vltavice
1790-1830 Mathias Holzhacker, nevlastní syn
1830-1842 Karl Holzhacker, syn
1842-1848 Anna Holzhackerovám vdova
1848-1884 Anton Holzhacker, syn
1884-? Karl Holzhacker, syn

----------------------------------------------
Steinmühle (Německý Benešov čp. 50)
----------------------------------------------
1752-1784 Franz Haniß (Hanuß) ze Sněžné (Schneedorf) u Volar
1784-1794 Bernhard Haniß, syn
1794-1802 Franz Pascher z Německého Benešova
1801-1827 Franz Schönbauer, syn Paula Schönbauera (viz Hofmühle)
1827-1849 Franz Schönbauer, syn
1849-1853 Anna Schönbauerová, vdova
1853-1892 Josef Stifter
1892-1911 Karl Stifter

Památník v Německém Benešově
Odpoledne na svatoanenskou neděli 26. července 1936 byl z iniciativy místního domovského sdružení Fichtenhain (v originále "auf Initiative Beneschauer Heimatvereins Fichtenhain" - pozn. překl.) na střelnici při jihovýchodním konci obce (v originále "am südöstlichen Ortsausgang auf Schießstätte" - pozn. překl.) slavnostně předán veřejnosti památník na počest Adalberta Stiftera. Památník v podstatě sestává ze žulového balvanu vysokého 210 centimetrů a širokého 169 centimetrů, na jehož přední straně se nachází odlitek bronzového reliéfu ve tvaru kulatého medailonu, zachycujícího z profilu hlavu a poprsí šumavského klasika. Originál reliéfu pochází z dílny vídeňského sochaře profesora Hanse Rathauskyho (1858-1912), který ho v roce 1906 vytvořil pro Stifterův památník v dolnorakouském Hinterhainbachu. Podnětem ke zřízení památníku v Německém Benešově bylo 130. jubileum Stifterova narození rok předtím /12/. Ve zprávě o odhalení památníku uvedl slavnostní řečník na této akci spisovatel Fritz Huemer-Kreiner (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) mimo jiné: "Nicht etwa eine ortsverbundene Erinnerung hat uns bewogen, dem hehren Sänger unseres Heimatwaldes dieses schlichte Denkmal zu errichten, -- Stifter hat ja unser Städtlein nie betreten (!) -, sondern lediglich die große Verehrung und Bewunderung, die unsere Herzenerfüllen, und die Dankbarkeit, die wir hierdurch zum Ausdruck bringen wollen." (tj. "Nikoli snad nějaká s tímto místem spojená vzpomínka nás pohnula k tomu zřídit vznešenému pěvci našeho domovského lesa tento prostý památník, -- Stifter přece do našeho městečka nikdy nevkročil (!) -, nýbrž toliko veliká úcta a obdiv, naplňující naše srdce, a vděčnost, jež tím chceme dát výraz." - pozn. překl.) Proč novinový článek pak přesto hovoří o "Verwandten des Dichters aus Oberplan und Deutsch Beneschau" (tj. "příbuzných básníka z Horní Plané a Německého Benešova" - pozn. překl.), zůstává nejasné. V dalším kontextu je zřízení památníku vylíčeno jako kulturněpolitický prostředek, směřující k posile hospodářskou krizí tvrdě zasažených Němců v jižních Čechách: Wir wollen nicht etwa eine lärmende und prunkvolle Feier begehen; nein, dazu sind die Zeiten zu ernst und schwer; gleich einen Alp lasten Not und Trübsal auf uns." (tj. "Nechceme tu snad pořádat nějakou hlučnou a okázalou slavnost; nikoli, na to je doba příliš vážná a těžká; jako nějaká můra na nás doléhá nouze a rmut." - pozn. překl.) "Wir wollen zeigen, dass auch das Waldvolk es versteht, seine Großen in seiner angeborenen Art, schlicht und einfach, dafür aber vom ganzen Herzen zu schätzen und zu feiern. Kommet alle!" (tj. "Chceme ukázat, že také šumavský lid umí své velikány způsobem, který je mu vrozen, prostě a jednoduše, zato z celého srdce ctít a slavit. Přijďte všichni!" - pozn. překl.) /14/.

Nakonec něco o jediném skutečném strýci Adalberta Stiftera
Spisovatel měl jen jednoho jediného přímého strýce, tj. strýce z otcovy strany, který přežil kojenecký věk: Simon Stifter, narozený dne 27. října 1790, byl bratr Adalbertova otce Johanna. To strýc Simon vzal malého chlapce Adalberta s sebou do hornoplánského kostela na velikonoční vigilii (jde o tzv. "noc nocí", tj. noc, kdy vstal Ježíš Kristus z mrtvých, viz k ní blíže Wikipedia - pozn. překl.), kterou si Simon Stifter tak intenzívně uchoval jako vůbec nejranější vzpomínku z dětství /15/. Simon Stifter musel v mladých letech Horní Planou opustit. Buď byl povolán k vojenské službě, anebo se vydal pravděpodobně do Rakouska jako vandrovní tovaryš. O místě jeho trvalejšího pobytu není dodnes nic známo. V zachované Stifterově korespondenci o něm nenacházíme zmínku. Jisté je, že nikdy nepobýval v Německém Benešově.
Jediný Adalbertův strýc ze strany matčiny jménem Adalbert Friepes zemřel v Horní Plané čp. 56 ve věku pouhých 16 týdnů dne 11. července 1787. Magdalena Stifterová pravděpodobně pojmenovala svého nejstaršího syna právě po svém předčasně zemřelém bratříčkovi.

Závěrem
Adalbert Stifter neměl žádného bratra, který by jako mistr mlynářský žil a pracoval v Německém Benešově. Neměl také nijaké příbuzenské vazby k některému z obyvatel tohoto šumavského městečka. Skutečnost, že rod příjmením Stifter tu přes půl století provozoval mlynářské řemeslo a poslední z obou "Steinmüllerů", tj. mlynářů na "Steinmühle", byl dokonce starostou někdejšího Německého Benešova, dala fantazii křídla. To, zda byl zdejší mlynářské rodině Stifterových její původ z Horní Plané znám, je otázkou, poněvadž ony kořeny sahají přece jen století nazpátek. I tak nejde v tomto případě o nijakou spřízněnost či doslova příbuzenskou blízkost mezi básníkem Šumavy a jedním z tolika jejich mlynářských rodů.


Poznámky:
/1/ Studenten erstellen digitale Kopie des Stifter-Denkmals in Benešov. Radio Prag, 7. August 2018 (www.radio.cz).
/2/ Jiří Peltan: Památníky - zkamenělá minulost. In: Vladislav Dudák /ed./): Novohradské hory a novohradské podhůří: příroda - historie - život, Praha 2006, s. 791, stejně jako Der Lehrpfad Das Tor zum Gratzener Gebirge. 3. Adlabert /!/ Stifters Denkmal (http://www.ckrumlov.cz/de/region/soucas/i_ststif.htm).
/3/ "Hauschroniken der Gemeinde Oberplan". In: Rupert Essl: Oberplan. Der Geburtsort Adalbert Stifters. Neukeferloh 1993, s. 326n. (čp. 98).
/4/ SOAT ČK, Grundbuch des Gerichtes Melm /1603-1622/, I 5AU 66, fol, 209, stejně jako Essl, Oberplan, viz výše, s. 305.
/5/ Johann Stifter se narodil 23. května 1761 na Svachovském mlýně v Dlouhé, farnost Velešín, a vyučil se od svého otce mlynářskému řemeslu. Vandrem přišel na tak řečený Rodlmühle v Mezipotočí /Nespoding/ čp. 24 u Kájova, kde si 24. července 1787 vzal za ženu tamní mlynářovu dceru Katharinu Bayerovou.
/6/ Matriky Velešín (digitálně: (https://digi.ceskearchivy.cz/8176/51).
/7/ Josef Stifter se narodil 7. března 1795 v Dlouhé, zemřel 19. února 1879 v Německém Benešově.
/8/ Kupní smlouva z 1. listopadu 1853, zanesená 7. listopadu 1853 (viz Grundbuch Beneschau, Einlage 50, pag. 445 /Katastrální úřad v Českém Krumlově; děkuji paní Pavlíně Moriové za kopie dotyčného záznamu/). Roku 1881 Josef Stifter Steinmühle nově zařídil (viz Anton Teichl: Geschichte der Herrschaft Gratzen miz Zugrundelegung des Urbars vom Jahre 1553. Gratzen 1899, s. 156).
/9/ Budweiser Zeitung z 13. listopadu 1903, s. 8 a z 10. června 1910, s. 8.
/10/ Informace z obou pozemkových knih mlýnů v Německém Benešově, OS Nové Hrady 68 (1752-1871) a 69 (1826-1882), digitálně: https://digi.ceskearchivy.cz/pozemkove_knihy-soa_v_treboni_-_oddeleni_trebon-n-nove_hrady.
/11/ Paul Schönbauer, narozený dne 24. ledna 1727 v Horní Vltavici (Obermoldau), zemřel 28. ledna1797 v Německém Benešově. Oženil se roku 1765 se vdovou Annou Marií Holzhackerovou z "Dvorského mlýna".
/12/ Budweiser Zeitung ze 16. května 1936, s. 8.
/13/ Südböhmische Volkszeitung z 2. srpna 1936, s. 7.
/14/ Südböhmische Volkszeitung z 26. července 1936, s. 2n.
/15/ Franz Fink (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení- pozn. překl.): Stammtafel Adalbert Stifters. In: Vierteljahressschrift des Adalbert-Stifter-Instituts des Landes Oberösterreich 4 (1955), č. 3-4, s. 79


Stifter Jahrbuch - Neue Folge 32/2018, s. 37-42


Sto čtyřicet let Stifterova památníku nad Plešným jezerem
1877-2017
Pozadí zrodu šumavského kamenného obelisku

Přepracovaná verze z 25. července 2017


"Stane-li příchozí od Jelení či od Nové Pece na břehu Plešného jezera a zamíří pohledem k jihovýchodu na Plechý, spatří mezitím už jen sotva mezi vysokými smrky patrný kamenný hrot, který pod tím vrcholem ční 200 metrů vysoko nad hladinou jezera. Ještě před padesáti lety byl pohled na památník mnohem volnější, před sto lety dokonce ovládal ten obelisk celkový obraz té hory docela."
Těmito slovy jsem před 15 lety uvedl svůj první článek o stavbě památníku k poctě Adalberta Stiftera, nejvýznamnějšího literárního autora Šumavy a z hlediska světové literatury asi i jižních Čech vůbec. Orkán Kyril z ledna roku 2007 a hltavost lýkožroutova způsobily, že obelisk opět zdaleka viditelný stojí obklopen bezlesím široko daleko. Tak jako kdysi před sto lety.
Na den sto čtyřicet let po slavnostním odhalení památníku je plánováno opakování slavnostní průvodu k němu, téhož, jaký se konal onoho už historického 26. srpna roku 1877. Tato událost nabízí dobrou příležitost k tomu, abychom se pokusili ještě jednou vylíčit, jak ke stavbě došlo, jak proběhla a co se odehrálo o slavnosti jeho odhalení.

Předhistorie
Stifter za svého života kontakt se svou rodnou Horní Planou a se Šumavou nikdy nepřerušil, ba naopak: byl tou krajinou a jejími obyvateli, jak víme, opětovně inspirován. Tak udržoval i s těmi Šumavany, které jejich profese přivedla do centra mocnářství, tedy do Vídně, přátelské styky. Jako školní rada dbal Stifter ve Vídni mnoha povinností. Rok po jeho smrti ustavilo se dne 3. března 1869 ve Vídni sdružení "Die Deutschen aus dem südlichen Böhmen in Wien" (tj. "Němci z jižních Čech ve Vídni"), jak se o tom lze dočíst v ranním vydání vídeňského listu Fremden-Blatt ze 6. března na straně 2). Sdružení si vytklo za cíl, šířit ve veřejnosti památku proslulých osobností svých rodných jižních Čech. Předsedou sdružení byl Jordan Kajetan Markus (1831-1893), učitel měšťanské školy ve vídeňském VI. okrese a Stifterův přítel. K představenstvu sdružení náležel i jeden schwarzenberský úředník1. Markus pocházel z Frymburka, bydliště Stifterovy věčné lásky a inspirace, spojené se jménem Fanny Greiplové (1808-1839).
Markus hned připadl na myšlenku uctít spisovatele a jeho dílo monumentálním památníkem. Měl být zřízen zejména ve vztahu ke Stifterovu dílu "Hvozd" na hoře Plechý. Stanovy sdružení se skvěle shodovaly s takovým záměrem. Stálo v nich totiž psáno, že účelem a cílem sdružení je uchovat čestnou památku na proslulé domovské krajany. Původní plán spočíval v tom, umístit na skalní stěně nad jezerem nápis "A. Stifter" v podobě dva metry vysokých zlatých liter, které by byly čitelné dalekohledem až ze spisovatelovy rodné Horní Plané. Další myšlenkou bylo vytesat do stěny nějaký ucelený citát z jeho "Hvozdu". Záměr sdružení byl sdělen veřejnosti dne 10. dubna roku 1869 (viz Neues Wiener Tag-Blatt, 10. dubna 1869, strana 3).
Dne 15. července 1869 poprosil Markus Johanna Adolfa zu Schwarzenberg (1799-1888), jemuž jako pozemkovému vlastníkovi krumlovského panství náležely i lesy kolem Horní Plané, o svolení k tomu, aby mohl být zřízen zamýšlený památník v obou zmíněných variantách. Kníže byl srozuměn s tím, aby bylo do skalní stěny nejprve toliko spisovatelovo jméno (odpověď ze dne 30. srpna 1869). Čtyři týdny nato byla o tom informována veřejnost (viz linecký list Tages-Post, 30. září 1869, strana 3). Na podzim roku 1871 se stal Jrdan Kajetan Markus ředitelem měšťanské dívčí školy ve vídeňském I. okrese na Zedlitzgasse.
Až do roku 1875 nebylo, jak se zdá, v této záležitosti podniknuto nic dalšího. Vedle chybějících peněz za to mohl odmítavý postoj dědičného prince Adolfa Josefa zu Schwarzenberg (1832-1914), který v projektu spatřoval ohrožení ochrany přírody. Sochař a řezbář Johann Rint (1815-1878) z Lince, rovněž člen sdružení a Stifterův přítel, nakonec pro technické těžkosti odrazoval od záměru se skalní stěnou. Ta totiž vykazovala silný převis a pořízení odpovídajícího lešení v tehdejší době a v odlehlé končině bylo považováno za téměř neproveditelné. Teprve nyní dozrála myšlenka na obelisk. Rint měl k tomu dát podnět.
Dědičný princ Adolf Josef však i nadále odmítal stavbu na jezerní stěně. Markus podnikl v červnu 1875 ještě jeden pokus dědičného prince přemluvit. Nešťastným způsobem poukázal Markus na finanční těžkosti v tom smyslu, že z dosud shromážděných finančních prostředků ve výši 800 zlatých celých 300 zlatých pochází od pražského železničního podnikatele původem z Českých Budějovic Vojtěcha rytíře Lanny (1836-1909). Nepřímo tím vydal posměchu knížecí dar dvaceti zlatých z roku 1869. Markus se pokusil probudit estetický cit Adolfa Josefa pro přírodu a tím ho získat pro celý projekt. Mnohomluvně líčil, jak obelisk kouzelně zapadne do přirozenosti hvozdu kolem šumavského jezera2.
Dědičný princ Adolf se přesto ukázal vůči takovému cítění nepřístupným. Jeho lakonické poznámky v dopise, jímž Markusovi odpovídal pouhý týden nato, co obdržel jeho vývody, tu postavme proti sobě navzájem3:

Jordan K. Markus (18.06.1875)

... Když se obří stromy sklání
v ochraně nad kamenem...

... Když se k němu druží lesní květiny...


... Pestří motýli a čarovní brouci jej obletují...

Dědičný princ Adolf Josef (25.06.1875)

Nedojde k tomu hned tak brzy, poněvadž
budou muset být vykáceny.

Společnost 7 sáhů vysokého obelisku a lesních květin
by snad mohla být i trochu animována.

Pravděpodobně jsou tu míněni lýkožrouti!

Lýkožrout skutečně přispěl k tomu, že dědičný princ nakonec se stavbou obelisku souhlasil. Cože se stalo? Adolf Josef zu Schwarzenberg vyjádřil v citovaném dopise z 25. června 1875 znovu své odmítnutí s tím, že "nedá ani krejcar". Dal ovšem signál k rozvaze, zda by myšlenka monumentu "neměla být nějaká jiná." Markus se nato vydal o letních prázdninách nejprve do Lince, kde si dobyl souhlasu Amalie Stifterové, "že mu (rozuměj Stifterovi), ,básníkovi Hvozdu‘, bude ,v onom hvozdu‘ zřízen památník." Odtud odjel Markus do své domoviny a putoval na Plechý. Tam byl nucen konstatovat, že následkem invaze lýkožrouta padlo množství stromů kolem jezera a nad ním! Tím padl hlavní důvod odmítavého postoje dědičného prince Adolfa Josefa.
Konečně nalezl Markus v blízkosti horské louky jižně od jezerní stěny "na hraniční čáře mezi Čechami a Rakouskem (!) (…) skálu, odkud se naskýtá skvostný výhled do Rakous, Bavor i Čech a odkud se dá dalekohledem spatřit i zřícenina Vítkova hrádku."4 Tyto zážitky sdělil Markus novým dopisem dědičnému princi Adolfu Josefovi, přičemž poprosil o svolení užít některé kvůli lýkožroutovi padlých kmenů na stavební lešení. Markus tedy už vycházel z toho, že knížete přemluví. Adolf Josef skutečně na základě nového stavu věcí svůj názor změnil a udělil dokonce povolení, aby se Markusovi dostalo stavebního dřeva bezplatně.5
Teď se mohlo začít s realizací projektu. Musel být vyhledán umělec, který by se ujal ztvárnění obelisku. Jeho jméno mělo současně zaručovat jistou úroveň a umělec sám měl požadovat co možná nejnižší honorář. Sdružení ho nalezlo prostřednictvím Rintovým v osobě vídeňského stavitele a c.k. vrchního stavebního rady Heinricha rytíře von Ferstela (1828-1883). Markus pověřil po dokončení projekčních prací v září roku 1875 zednického mistra Wagnera z Frymburka najít vhodného kameníka k realizaci kamenického díla. Wagnerem oslovený knížecí hajný a kameník Adolf Paleczek (1837-1910) v někdejších Hiršperkách byl mým prapradědem. Vyučil se kamenickému řemeslu u svého otce Josefa, který provedl v letech 1838-1840 zaklenutí podzemního tunelu schwarzenberského plavebního kanálu u dnešního Jelení.5 Paleczek ovšem požadoval 1.500 zlatých za celé pověření. Sdružení však nashromáždilo až dosud na darech toliko 800 zlatých. Markus se proto nejprve ohlížel po nějakém jiném kameníkovi. Každý z nich ovšem žádal stejný resp. ještě vyšší obnos, takže nakonec se pověření vrátilo přece jen znovu k Adolfu Paleczekovi. To, že byl kameník zároveň zaměstnancem knížete Schwarzenberga, nesehrálo v tom zrovna nevýznamnou roli. Přinejmenším tak bylo zaručeno přímé spojení s knížecí lesní správou a tím i s dědičným princem Adolfem Josefem, o jehož souhlas musel Markus přece tak dlouho usilovat.
Čtenáře se může zmocnit údiv nad rozhodující mocí dědičného prince v této záležitosti, ale jeho otec byl přece vládnoucím knížetem a pozemkovým vlastníkem. Kníže Johann Adolf arci u příležitosti čtyřicetiletého jubilea své vlády v květnu 1874 přenesl na svého syna řízení provozu celého schwarzenberského majetku.7 Navíc byl dědičný princ člověkem esteticky smýšlejícím a patronem občasníku "Kunsttopographische Mitteilungen aus den fürstlich Schwarzenbergischen Besitzungen in Südböhmen", od roku 1876 Albertem Ilgem editovaného ve Vídni jako součást sborníku Mitteilungen der k.k. Centralkommission für Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale. Zřízení památníku k poctě Stifterově spadalo tedy zcela do kompetence dědičného prince.

Zřízení památníku
Ačkoli bylo do konce roku 1875 shromážděno na darech pro stavbu jen 1047 zlatých, mohly na jaře 1876 začít stavební práce. Kameník Paleczek si našel čtyři pomocníky: byli to Johann a Franz Saumerovi, Josef Schröder a Franz Stini. Odborná kvalifikace mohla zpečetit rozhodnutí v menší míře než k němu v míře daleko větší přispěly sociální vazby: všichni čtyři byli dřevorubci, Paleczek byl s nimi navíc spojen nějakou formou příbuzenského vztahu a všichni pocházeli z téže osady Hiršperky (Jelení Vrchy) pod horou Plechý. Paleczek byl ve svých 39 letech ten nejstarší, dvacetiletý Franz Saumer naopak ten nejmladší z nich.
Dřevorubecká osada Hiršperky (dnes Jelení) byla založena roku 1796 v souvislosti s plány schwarzenberských knížat na lepší zpřístupnění a využití výše položených lesních partií Šumavy. Stavba plavebního kanálu v letech 1789-1791 poskytla k tomu přímý podnět. Pomocí kanálu bylo nyní možno hospodářsky využít lesní plochy masivu Plechého. Jelenská hora (1.068 m) severně od dnešního Jelení odkazuje svým jménem na skutečnost, že ve zdejším okolí není nouze o jelení zvěř, v době stavby památníku se však nacházela jen v chráněném území komplexu Boubína. Pro dobré stavy zvěře docházelo totiž k početným, a to i krvavým střetům mezi pytláky z Bavor a knížecím lesním personálem. Pytláctví nabylo takového rozsahu, že byla jelení zvěř ve třicátých letech úplně vystřílena.8
V době stavby památníku měly Hiršperky dobrých 250 obyvatel, o několik málo let později jich už bylo jen 200.9 Pokles dřevoplavby v souvislosti s nižší potřebou dřeva jako suroviny především od padesátých let devatenáctého století, to obojí mělo vliv na pohyb obyvatelstva: odchod do měst a vystěhovalectví do USA byly následkem tohoto hospodářského vývoje.
V květnu 1876 se dalo těch pět Šumavanů do díla. Nejprve postavili během jednoho dne dřevěnou boudu poblíž svého nastávajícího pracoviště. Od nynějška tam přes týden přespávali. V sobotu se vraceli domů a obstarali si zásoby pro příští týden. V pondělí vyrazili kolem kolem čtvrté hodiny ráno z Hiršperků a po třech hodinách byli na místě. Zásoby na celý týden až k jezeru dopravovali po staré pěší stezce na dvoukolové káře, tažené jedním volkem. Od jezera ke staveništi museli nést všechno sami. Zprvu trvalo celé tři dny, než bylo všechno stavební nářadí vyneseno nahoru. Pak byly po okolí vyhledávány vhodné kameny, z nichž měl být památník zřízen. Největší vhodný žulový kámen nalezli 210 metrů od místa budoucího obelisku. Samotné jeho přemístění v surovém, neotesaném stavu trvalo 16 dnů. Pomocí válečků v podobě mladých stromových kmenů byl tažen po dřevěných kolejnicích. Opracování kamenů se dělo podle dřevěných modelů, zhotovených na základě Ferstelova nákresu. Práce v letních měsících postupovala rychle kupředu a zanedlouho, tedy už na podzim 1876, byl pomník hotov. Na jaře roku 1877 byly cementovány spáry mezi jednotlivými kameny, vyrývány nápisy na nich, stanovené sdružením a několik málo metrů od památníku byla zřízena vyhlídková plošina, z níž se naskýtal čarokrásný výhled do údolí Vltavy i s jejím do roku 1956 patrným meandrem ve tvaru srdce, zatopeným nato bohužel Lipenským přehradním jezerem, a dál až k Horní Plané. Tím byly vlastní zřizovací práce ukončeny.

Odhalení památníku
Jordan Kajetan Markus určil datum odhalení ve velice krátké lhůtě po zmíněném dokončení na neděli 26. srpna 1877 ve 12 hodin o poledni. Přitom se dopustil té chyby, že se nedomluvil se zástupci městyse Horní Planá. Hornoplánský slavnostní komitét a Markus osnovali své plány takříkajíc paralelně. Markus sám pozval význačné slavnostní hosty bez domluvy se slavnostním komitétem,
dědičného prince Adolfa Josefa teprve dne 18. srpna. Listy "Prager Tagblatt" a "Wiener Zeitung" oznámily teprve o dva, resp. tři dny později termín slavnostního odhalení. Svolení k veřejné slavnosti od c.k. okresního hejtmanství bylo k dispozici dokonce až v její předvečer dne 25. srpna. Tváří v tvář takovým nehodám v bezprostředním jejím předpolí, za něž nese Markus odpovědnost, se rovná malému zázraku, že nápor návštěvníků slavnosti odhalení památníku byl potěšitelně velký.
V sobotu ní 25. srpna početné honorace a hosté z Budějovic a z celých jižních Čech dorazili do Horní Plané. Večerního průvodu s pochodněmi, který zamířil od hostince Grünweber (dnes hotel Smrčina) ke Stifterovu rodnému domu a nazpět se účastnil jako nejvyšší reprezentant státu poslanec říšské rady a zároveň vyšebrodský starosta Dr. Friedrich Nitsche (1835-1923). Knížete Schwarzenberga zastupoval důlní ředitel Friedrich Balling (1834-1896) z Černé v Pošumaví. V osobě třiasedmdesátiletého Franze Nowaka, penzionovaného schwarzenberského úředníka, dlel mezi hosty slavnosti i Stifterův přítel ze studií.10 Jako nejbližší příbuzní byli přítomni Stifterův bratr Johann (1814-1888), majitel spisovatelova rodného domu čp. 21, a jeho syn Philipp Stifter (1853-1915), který byl i členem slavnostního komitétu. Spisovatelova vdova Amalie pro nemoc do Horní Plané nepřijela. Večer dozněl slavnostním komisem v hostinci Grünweber. Markus sám se této předvečerní oslavy neúčastnil.
Následujícího dne, tj, 26. srpna, vyjelo kolem sedmé hodiny ranní z Horní Plané 12 kolesek, provázených početnými pěšími poutníky. Od Nové Pece museli už jít pěšky všichni. Kolem desáté hodiny dorazili hosté k jezeru. Po hodinové přestávce s občerstvením, které zorganizoval slavnostní komitét, vystoupili hosté, posíleni delegací města Volary, asi za tři čtvrtě hodiny k obelisku na Plechém. U obelisku se už nacházelo 250 hostů z Horních Rakous a z Bavor. Teprve krátce před dvanáctou hodinou polední se objevil i slavnostní řečník a iniciátor všeho Markus, který se dostavil z Bavor. Po úvodním pozdravu následovalo odhalení nápisů a nato slavnostní projev. Připojily se k němu četné pozdravné proslovy, mj. i z úst Stifterova bratra Johanna. Slavnost přerušil liják, ale v Horní Plané pokračovala už bez Markuse. Ředitel Markus vydal výslovně ke slavnosti malou brožuru o Stifterově životě a díle. Měla titul "Adalbert Stifter. Eine Festgabe" a prodával ji Markusův bratr bez úředního povolení za 30 krejcarů. Ke všeobecnému obveselení, především pak místního tisku, dostalo se mu za to několika dní vazby. Jak se k tomu postavil sám postižený, ke své lítosti nevíme.
Ve Stifterově rodném domě, který je dnes součástí regionálního muzea v Českém Krumlově, je vystaven opis listiny, která byla při zřizování pomníku zazděna do jeho podstavce. Zní takto:

"Slavnostní komitét pro zřízení Stifterova památníku na Plechém na Šumavě rozhodl dílo, které za mnohostranné vřelé podpory uskutečnilo na znamení lásky a úcty vůči velkému krajanovi, nedostižnému zobraziteli přírody Adalbertu Stifterovi, se svolením majitele panství, Jeho Jasnosti knížete Adolfa zu Schwarzenberg předat do vlastnictví obce Horní Planá.
Dnes v den slavnostního odhalení naplňuji mocí této listiny darovací akt a předávám městysi Horní Planá obelisk, který navrhl c.k. profesor a vrchní stavební rada Heinrich rytíř von Ferstel ve Vídni a stesal schwarzenberský hajný a kameník Adolf Paleczek. Městys Horní Planá prohlašuje podepsanými k tomu zplnomocněnými členy obecní rady, že tento dar přijímá a zavazuje se pro všechny časy mít bytí tohoto památníku na počest uctívaného básníka domoviny bděle na očích a pro jeho zachování nést na bedrech stálou starost.

Plechý na Šumavě dne 26. srpna 1877"

Na stavebních pracích v roce 1877 se posléze můj předek už více nepodílel. Jako knížecí hajný se konec konců zase věnoval svým povinnostem. "Uvolnění" z regulérní služby k provedení prací na pomníku to v každém případě nebylo. Franz Saumer tvrdil v roce 1936, že Paleczek žádaných 1.500 zlatých skutečně obdržel. Nevíme také, odkud pocházely chybějící peníze (450 zlaých) k této výši odměny. Z oněch 1.500 zlatých Paleczek vyplatil své pomocníky, přičemž každý obdržel za jeden pracovní den 1 zlatý 30 krejcarů, což je opravdu výjimečně dobrá mzda. Jen pro srovnání: jako hajný měl tehdy Paleczek roční služné 160 zlatých, rozuměj dílem ve 40 zlatých hotovosti plus naturálie (deputát), tj. obilí, sýr, máslo, pivoa palivové dříví v hodnotě 120 zlatých.11
Památník sestávající z podstavce a obelisku je 14 a půl metru vysoký a stojí na tehdy sotva porostlé plošině 221 metrů nad mořem. Jde o zašpičatělý obelisk z nehlazených žulových kvádrů, které jsou sesazeny z podstavce, většího množství krychlí s nápisy a mohutné žulové jehly. Na přední, k jezeru obrácené straně stojí nápis "A. Stifter, dem Dichter des Hochwald" (tj. "Adalbertu Stifterovi, básníkovi Hvozdu"). Na zadní, od jezera odvrácené straně stojí psáno: "Errichtet 1876-1877" (tj. "Zřízeno 1876-1877"). Vlevo stojí tyto řádky:
"Auf diesem Anger / an diesem Wasser / ist der Herzschlag des Waldes" (tj. "Na tomto palouku / u této vody / bije srdce lesa"). Vpravo jsou zaznamenány verše ze Stifterovy básně "Im Gebirge" (tj. "V horách"), kterou napsal roku 1823 jako osmnáctiletý student: "Lieg in hohes Gras gebettet / schaue sehnend nach der Felswand." (tj. "Uložen ve vysoké trávě, hledím toužebně po skalní stěně.")

Co zbývá
Na místě zůstali vlastní budovatelé obelisku ještě několik dnů, aby uvedli všechno do náležitého pořádku. Posléze vytesali ti čtyři pomocníci do skály pod vyhlídkovou plošinou začáteční písmena svých jmen: J.S., F.S., J.Sch., F.St. Iniciály jména Paleczek chyběly, poněvadž se na pracích, konaných roku 1877, jak už zmíněno, sám už dále nepodílel.12 Skromnost zřejmě čtyřem přátelům nedovolila zvěčnit svá jména na podstavci památníku. Pro ně bylo jeho zřízení událostí, na kterou vzpomínali po celý život. Připomínali si, jak týden co týden putovali z Hiršperků až na vrchol jezerní stěny, na těsnou chatku, kde uprostřed hořel otevřený oheň a oni přespávali na ložích z větví a mechu, na těžkou, ale dobře placenou práci v naprosté odloučenosti uprostřed obrovitých lesů. Jistě si připomínali na pravidelné cesty do Bavor do blízké obce Lackenhäuser "na jednu holbu" nebo i víc, a když se pak mnohdy zpáteční cesta až k chatce zdála příliš dlouhá, přespali někde v lese pod stromy. Vzpomínali si také na poslední společně strávené dny u památníku po jeho slavnostním odhalení. Společné zážitky je pevně stmelily navzájem, i když se Johann Saumer a Josef Schröder už několik málo let po zřízení památníku vystěhovali do USA.
Franz Stiny a Franz Saumer vystupovali každým rokem nahoru k obelisku a vylepšovali své vlastní iniciály a iniciály svých přátel barvou: černou barvu použili u těch, jejichž nositelé zemřeli, u živých tak činili barvou bílou. V květnu 1936, přesně 60 let po zahájení jejich tehdejších prací, vystoupal osmdesátiletý Franz Saumer jako obvykle vzhůru k památníku a přetřel sám bíle začáteční písmena svého jména, zbylá pak černě. Tehdejší lesní asistent revíru Hiršperky Friedrich Prantl (1908-1909) vyfotografoval posledního z tovaryšů před "jeho" památníkem, stojícího hrdě a vzpřímeně, v koutku úst neodmyslitelnou fajfku. Patřila prostě k Šumavanovi jako ke stromu kůra. Saumer tehdy vyprávěl, jak to všechno bylo. Jeho vzpomínce, kterou česky zachytil tehdejší hornoplánský lesní ředitel Ing. Antonín Nikendey (1887-1961), vděčíme za detailní údaje o průběhu prací v horské odlehlosti Plechého. Rok nato Saumer skonal v den svých 81. narozenin. Iniciály jeho jména už nikdo nezačernil.
S velikou pravděpodobností lze říci, že tento prostý muž ze Stifterova díla nic nečetl, ale opětovné projevy úcty vůči jeho slavnému krajanovi a zejména pak vědomí, že se osobně podílel na obzvláštní poctě největšímu zobraziteli divokých krás společné šumavské domoviny ten obyčejný lidský život spojily se Stifterovým zjevem a dílem.
V období totalitního režimu vlastně až do roku 1989 byl památník nad Plešným jezerem, které bylo součástí vojenského pohraničního pásma, veřejnosti nepřístupný. Pouze k malému úseku jezerního břehu bylo za přísného dohledu pohraničníků možná se přiblížit. V roce "pražského jara" 1968 bylo skupině lesníků s historií obeznámených zvláštním rozhodnutím ministerstva vnitra povoleno k památníku vystoupit a provést na vyhlídkové plošině několik oprav.
Tak bylo zčásti obnoveno litinové zábradlí, které vyhotovil kovář Johann Possset (1860-1940) z Nové Pece roku 1900 a ohradil jím kamennou plošinu.
Byla to pouhá náhoda, že na onen rok 1968 připadalo 100. výročí Stifterova úmrtí? Dva prachatičtí ochránci přírody, lesní inženýr Vratislav Francl (1932-2001) a kovář Krejsa v každém případě využili příležitosti a umístili v létě 1969 na obelisk kovovou desku s reliéfem Stifterovy hlavy, pod nímž byl krátký český text a jeho německý překlad. Ta tabule je tam k vidění dodnes. Německý nápis na ní zní:
"Dem Dichter des Böhmerwaldes – die Bewohner Südböhmens 1968." Odkaz na vlastní podnět připomínky Stifterova odkazu tehdejší politické poměry nedovolovaly, jakkoli by to lesníci, vědomí si šumavské tradice, rádi učinili. Oficiálně byl přece Stifter reprezentantem opovrhovaného německého písemnictví a buržoazie navíc!
(pozn. překl.: Tu poslední větu bych navrhoval rozhodně upravit či vůbec vypustit – Stifter, kterého jsem já sám v roce 1968 "tehdy nadobyčej" oslavil prvým svazkem trojdílného výboru jeho povídek /ačkoli regionální nakladatelství překlady vůbec nemělo vydávat/ byl vždy cítěn spíše jako Rakušan, německé písemnictví jako takové rozhodně opovrhováno nebylo /východní Německo se byť neprávem chápalo málem jako kolébka marxismu/ a Stifter jako reprezentant buržoazie? To by pak byli snad všichni klasikové 19. století! Třeba zrovna Engels byl továrníkem).
Jak jinak než prvního srpnového víkendu roku 2002 skupina 35 Němců a Čechů spolu a v obou jazycích vzpomněli oné významné události před 125 lety, o níž byla řeč v předešlých řádcích. Vzpomínka na knížete básníků a budovatele jeho památníku svádí Němce a Čechy i dnes v roce 2017 a doufejme, že i trvale a stále dál znovu dohromady.

Životopisné údaje pěti budovatelů památníku:

Adolf Paleczek, nar. 15.04.1837 v Hiršperkách čp. 10, zemř. 14.08.1910 ve Vyšném čp. 35, farnost Kájov, mistr kamenický, kanálový dozorce a hajný v Hiršperkách (revír Plechý) 1872-93, hajný v Jánském Údolí (revír Borová) v Blanském lese u Chvalšin 1894-1901. Penzionován 1.11.1901.

Johann Saumer,, nar. 26.10.1838 v Hiršperkách čp. 16; vystěhoval se do USA, zemř. 04.03.1906 v Pine City / Minnesotta, USA. - Prabratranec Franze Saumera.

Franz Saumer,, nar. 30.03.1856 v Hiršperkách čp. 19, zemř. 30.03.1937 tamtéž.

Johann Schröder,, 10.03.1853 v Hiršperkách čp. 12, vystěhoval se do USA, zemř. 12.07.1934 v Chicagu / Illinois, USA.

Franz Stini,, nar. 05.08.1852 v Hiršperkách čp. 20, zemř. 16.08.1923 v Nových Chalupách čp. 12, farnost Želnava.

Prameny a literatura:

A. Prameny
STÁTNÍ OBLASTNÍ ARCHIV TŘEBOŇ, pobočka Český Krumlov, Vs Český Krumlov, panství Krumlov, IB 4E 18b a Ústřední kancelář, nové oddělení, 5B 3.

B. Literatura
HISTORIE RYCHTY ŽELNAVA, vyd. J.Tampír / J. Solař, zprac. Stanislav Jagr (1926-1997), (b.m.) 1997, 171. s.
KASKOUN, Otto (nar. 1917): Wanderungen durch den Böhmerwald. Sušice / Vimperk 2002, 86 s.
KRUMAUER INTELLIGENZ-BLATT č. 27, 28, 29 z 29.8., 5.9. a 12.9. 1877.
MACAR, Václav (1921-2005): Ještě k pomníku A. Stiftera, in: Obnovená Tradice, č. 17, VII. roč. (1997), 22 s.
MARKUS, Jordan K.: Adalbert Stifter – Zur Enthüllungsfeier des Denkmales auf dem Blöckenstein im Böhmerwalde. Wien 1877, s. 82-88.
SCHWARZ, Milli (= vl.jm. Antonín NIKENDEY ml., 1920-2011): Berühmte Schwarzenbergische Forstleute, in: Schwarzenbergischer Almanach 1985, (XXVII), Murau 1985, s. 21-230.
SCHWARZENBERGISCHES JAHRBUCH 1950, (XIX), Wien 1950, na různých místech.
y (= Antonín NIKENDEY st., 1887-1961): Stavba Stifterova pomníku nad Plekenštejnským jezerem. In: TRADICE, věstník Svazu českých úředníků a zřízenců knížete ze Schwarzenberku v Č. Budějovicích, leden – březen 1936, s. 14nn. – Zde zveřejněna i fotografie, na níž je zachycen starý Sumer před památníkem.
(pozn. překl.- Německý originál vyžaduje revizi, jsou v něm tiskové chyby /jako výše "pomníku A. Štiftera" namísto "pomníku A. Stiftera", tady "dass" namísto "das" či "Dankmal" namísto "Denkmal", v následujícím řádku u Zálohy chybí rok úmrtí a je tu "plešným" namísto "Plešným"a ještě doleji "Öberösterreichische" namísto "Oberösterreichische", ale neuvádím asi všechny!)
ZÁLOHA, Jiří (1926-2009): Stifterův pomník nad Plešným jezerem, in: Jihočeský sborník historický 37 (1968), s. 127-131. – Německý překlad in: Oberösterreichische Heimatblätter 33 (1979), s. 21-26.




1 Wenzel Krippner (1831-1879 byl pokladníkem sdružení a od roku 1867 archivářem schwarzenberského ústředního archivu ve Vídni. Krippner pocházel z Českého Krumlova (viz ranní vydání Fremden.Blatt ze 6. března 1869).
2 Markusův dopis dědičnému princi Adolfu Josefovi. Vídeň, 18. 6. 1875; SOAT ČK, ÚK, nové odd., 5B 3 (viz seznam pramenů).
3 Odpověď dědičného prince Adolfa Josefa. Červený Dvůr, 25. 6. 1875; tamtéž.
4 Markusův dopis Adolfu Josefovi. Frymburk, 14. 8. 1875; tamtéž.
5 Adolf Josef zu Schwarzenberg krumlovskému Lesnímu úřadu, Hluboká nad Vltavou, 29. 8. 1875; replika na Markusův dopis ze 14. 8. 1875, tamtéž.
6 Za zaklenutí podzemího kanálu dostal podřevný a plavební dozorce v někdejších Hiršperkách Josef Paleczek (1789-1876) od knížete Johanna Adolfa 1 sud piva z knížecího pivovaru v dnešní Černé v Pošumaví; reskript z 25. 11. 1840 (viz Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, Panství Krumlov, IB 7D 29a). – Josef P. pocházel z jazykově české vsi Radostice ve farnosti Kamenný Újezd jihozápadně od Českých Budějovic.
7 Viz sdělení listu Krumauer Intelligenz-Blatt, roč. 4 (1784), číslo 13 z 27. 5., strana 58.
8 Už roku 1819 navrhl tehdejší lesmistr krumlovského panství Eustach Wlczek (1740-1828) knížeti Schwarzenbergovi odstřel stavů jelení zvěře, aby byla učiněna přítrž pytláctví podél bavorské hranice. K uskutečnění návrhu došlo však teprve po smrti jak Eustacha Wlczeka, tak knížete Josefa. – Viz Milli Schwarz (= Antonín Nikendey), Berühmte Schwarzenbergische Forstleute, strana 76.
9 Orts-Repertorium des Königreiches Böhmen, Praha 1872, strana 255; Řivnáč’s Führer durch den Böhmerwald, Praha 1883, strana 169.
10 Krumauer Intelligenz-Blatt č. 27/1877 z 29. 8. 1877, strana 133. – Nowak zemřel už o pět týdnů později dne 28. září 1877 v Linci-Urfahr.
11 Podle Gebührenordnung der angestellten Wald- und Jagdheger (tj. Tarifní sazebník ustanovených lesních a lovčích hajných) vom 16. 1. 1871. – SOAT ČK, Vs Krumlov, IA 7P 1..
12 Ústním podáním se v mé rodině tradovalo, že se Adolf Paleczek vrátil z prací na Plechém s dlouhým plnovousem. Občas prý měl při těch pracích vypomáhat jako učedník i jeho synovec Maxmilian Paleczek (1860-1925). Ten vedl později ve Vyšném u Českého Krumlova kamenickou firmu. To od něho pocházejí sloupy českokrumlovské radnice (1924), stejně jako nesčetné náhrobky na šumavských hřbitovech. Adolf Paleczek nijaké vlastní potomky neměl. Jeho hrob na kájovském hřbitově se zachoval až dodnes.

P.S. Webová podoba překladu příspěvku k výročí Sifterova památníku je dána jeho určením pro otištění v jubilejním sborníku.

- - - - -
* Bonn (NRW) / Chlumec / Vyšší Brod / Větřní / Český Krumlov

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Přísaha věrnosti, kterou složil 6. září roku 1814 v Českém Krumlově Raimundův předek Paul Paleczek, podepsaný zde třemi křížky se jménem, které dopsal úřední sluha Jakob Lederer a potvrdil aktuál Franz Pursch
Hrob schwarzenberského hajného Adolfa Paleczeka (1837-1910) na hřbitově v Kájově...
... a hrob hajného Aloise Palečka ve stejných službách v Novém Údolí na hřbitově v Českých Žlebech
Logo Ackermann-Gemeinde...

zobrazit všechny přílohy

TOPlist