logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OTTO VON HABSBURG

Stálo to za to

V letech, která následovala po zločinném vyhnání na konci druhé světové války, tvrdili protivníci Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vždy znovu, že rok 1945 vytvořil nezvratnou dějinnou skutečnost, která zároveň značí konec historické mise těchto národních skupin a tím i definitivní konec této kapitoly německé kulturní práce ve střední Evropě.
Právě poslední doba však ukázala, jak lživý byl tento zcela ahistorický pokus o revizi dějin. Veliké dějinné poslání nelze anulovat škrtem pera. Může snad příležitostně měnit svou formu, trvá však ve své podstatě. To nadále dokazují obdivuhodně působivá krajanská setkání, která i čtyři desetiletí po vyhnání jsou stále jednou z nejrozsáhlejších podobných akcí v Německu i v Evropě. To dokazuje i intenzívní kulturní život našich krajanských sdružení a regionálních rodáckých společenství. Všude v Německu se nacházejí muzea vyhnanců, která připomínají staré časy jejich původních domovů, tamější výkony a díla jejich předků, aby tak zprostředkovala i budoucím pokolením cit k zemi, z níž pocházejí. Neméně významná jsou početná folklorní sdružení, soubory a spolky, které uchovávají kulturní dědictví našeho lidu i v nových poměrech a souvislostech, ba mnohdy je přenášejí i na ty, kdo z naší staré vlasti nepřišli. Ještě příznačnější konečně je skutečnost, že vyhnanci svým duchem plodně ovlivnili sám duchovně-politický život Spolkové republiky Německo.
Často se hovoří o tom, že ten či onen pochybný jev v našem státě připomíná osudové časy staré Výmarské republiky. Zapomíná se přitom na jeden zásadní rozdíl mezi Výmarem a německým spolkovým státem: jsou to právě vyhnanci z domova, jejich pracovní schopnosti, jejich přesvědčení a ne naposledy jejich zkušenost. Dnes už se nikdy víc nemůže přihodit něco podobného tomu, co bylo myslitelné v temných letech před rokem 1930. Duch Spolkové republiky je formován lidmi, kteří dobře vědí, co to znamená ztráta svobody, co to znamená dělat politiku slepého nacionalismu, která nakonec uvrhuje vlastní národ do zkázy. Evropský duch se nezrodil, jak se často tvrdívá, na Rýně; neméně významné pro jeho zrod bylo to, co bylo do Spolkové republiky přineseno z českých zemí a z jiných oblastí evropského středu, kde Němci kdysi sídlili. Německo se stalo příkladem ostatní Evropě v neposlední řadě tím, že jeho vyhnanci podali přes všechna svá utrpení a ztráty jedinečný výkon na díle poválečné znovuvýstavby, díle, v němž nacházejí vodítko mnohé národy pro sebe i dnes.
Na splnění tohoto obrovského úkolu obnovy měli Šumavané svůj významný podíl. Byli už ve staré rakousko-uherské monarchii jednou ze státotvorných sil tohoto nadnárodního společenství. Zůstali i nadále svému poslání věrni. Typickým dokladem takové věrnosti je právě Deutscher Böhmerwaldbund, existující nyní rovných jedno sto let, jako živoucí spojení nadnárodní podunajské říše s Evropou zítřka.
V tomto smyslu chci pozdravit krajany jako potomek panovníků staré podunajské monarchie, ne naposledy pak jako poslanec Evropského parlamentu, ve kterém jsem i zástupcem Němců, původem ze středoevropského prostoru od Východního Pruska přese Slezsko a Čechy až do Uher, žijících dnes ve Spolkové republice Německo. Vím z vlastní rodinné tradice, ale také z tohoto pocitu sounáležitosti, jaké velké úkoly před námi všemi ještě stojí. Na jejich vyplnění bude Deutscher Böhmerwaldbund a měsíčník "Hoam!" dále spolupůsobit. Sto let zavazuje. Angažovat se pro právo na vlast je dnes aktuální více než kdy jindy. Víme ze zkušenosti našeho národa, že realistou je ten, kdo pochopil změnu jako základní zákon dějin. Snílek je naopak ten, kdo dnešku propůjčuje cenu věčnosti. Právo ztrácíme jen tehdy, když se ho sami dobrovolně zříkáme. Zato právo, v něž zůstává věřit byť jen jeden jediný člověk, žije i nadále. A poněvadž je nás mnoho a naše víra je pevná, vím, že z dlouhodobého hlediska je úspěch jistý.


Hoam!, 1984, s. 124-125

P.S. S hlavním titulem "Grußwort für die Zeitschrift 'Hoam!' des Mitteilungsblattes des Deutschen Böhmerwaldbundes" (tj. "Zdravice časopisu 'Hoam!', členskému orgánu DBB") a podtitulem "Es ist Dafürgestanden", který tu činíme v překladu hlavním sami, vyšel tento text vlastně ke stému výročí DBB (onen "svaz šumavských Němců" vznikl jak známo v Českých Budějovicích roku 1884).

Na straně 46 českého výboru Otto von Habsburg : Úvahy o Evropě (1993), jehož německé originály vybral a k vydání připravil Berndt Posselt, čteme k dotvrzení obav Františka Palackého větu: "Od konce druhé světové války sahala ruská univerzální monarchie až k Šumavě." To jistě i proto se může Otto Habsburský považovat za krajana vyhnanců odtud: před ruským imperialismem byl koncept starého mocnářství tou poslední zaručenou ochranou. Syn Karla "Posledního" se narodil 20. listopadu 1912 ještě před rozvratem všeho v dolnorakouském Reichenau an der Rax rok a měsíc poté, co se jeho otec oženil na zámku Schwarzau am Steinfeld (dnes je v něm ženská věznice) se Zitou princeznou de Bourbon-Parma. Jako "vévoda de Bar" promoval Otto už v exilu roku 1935 po absolvování katolické univerzity v belgické Lovani na doktora politických a sociálních věd. O tom, jak významným odpůrcem a protivníkem německého národního socialismu byl, svědčí už sám fakt, že krycím označením nacistického "anšlusu" Rakouska bylo sousloví "Operace Otto". Až v roce 1972 povolilo mu však Rakousko, obnovené po válce i jeho zásluhou, politickou činnost v zemi a rok nato se po smrti Richarda hraběte von Coudenhove-Kalergi (i on je samostatně zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže) stává Otto von Habsburg prezidentem Mezinárodní Panevropské unie. Ta přispěla k pádu "železné opony" svým "panevropským piknikem", nad nímž její předseda převzal záštitu a jehož byl spoluiniciátorem: dne 19. srpna 1989 se hranice Rakouska s Maďarskem na tři hodiny symbolicky otevřela a propustila na svobodný západ 661 občanů tehdy ještě existujícího východoněmeckého státu. Hned v březnu 1990 se na pozvání Panevropské unie Čech a Moravy poprvé za 78 let svého života objevuje necelý půlrok po "něžné revoluci" v Praze, kde přednáší na půdě filosofické fakulty Univerzity Karlovy proslov o návratu Čech do Evropy. Stihl tehdy i návštěvu Českých Budějovic, o sedm let později pak v Nových Hradech účastí na sedmém kongresu PEU potvrdil, že nehovoří do větru, když uvažuje o tom, kdo je v Evropě a tedy i na Šumavě realistou a kdo snílkem. Otto von Habsburg zemřel ve svém domě v bavorském Pöckingu (11. ledna 1961 se tu narodil současný následník českého, rakouského a uherského trůnu Karel Habsbursko-Lotrinský) v pondělí dne 4. července 2011 ráno a bylo rozhodnuto, že bude 16. července po mši ve svatoštěpánském dómu pochován po boku svých panovnických předků v proslulé vídeňské Kapucínské kryptě (Kapuzinergruft).

- - - - -
* Reichenau an der Rax (A) / † Pöcking (BY) / † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

... a socha na Monte
Modlitba vydaná i česky roku 2005 vídeňským arcibiskupstvím
O procesu blahořečení jeho matky Zity - otec Karel I. Rakouský byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen za blahosloveného už v roce 2004
Podle této zástavní listiny patřily Budějovice jednomu z Habsburků už v roce 1421 (měšťané mu přísahali až v roce následujícím), kdy se rakouský vévoda Albrecht (1397-1439) zasnoubil s dcerou Zikmunda Lucemburského Alžbětou (1409-1442) - nového zástavního pána zastupoval ve městě vojenský hejtman Lipold Krajíř z Krajku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist