logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF OPITZ

Mistr reliéfu Oplakávání Krista ze Žebráku

Na loňském letní výstavě "Madony" v J.U.V. (jde o LXXVII. /tj. 77./ výstavu spolku Jednota umělců výtvarných pod názvem "Madona. Církevní malířství a sochařství doby 1350-1550 z klášterního a soukromého majetku", kterou hostil Dům JVU v Praze, Voršilská ulice ve dnech 8.6.-7.7.1935 a která byla pořádána u příležitosti I. sjezdu katolíků Č.S.R. /takto psaná zkratka Československé republiky/ - pozn. překl.) byla vystavena socha P. Marie z majetku malíře K. Wagnera, která mezi skulpturami českého původu z posledního období gotiky vynikala půvabem, životným výrazem a ne právě obvyklým stylem roucha, pro nějž jsou příznačné dlouhé tenké záhyby, vedené v plynulých křivkách. Psal jsem o této soše svého času v "Umění" (X.), kde jsem poukázal na souvislosti s jihoněmeckými směry a na příbuzné jí zjevy v známé dnes jihočeské plastice oné doby, ale nebylo mi ji dosud možno připsat ruce určitého mistra. Zevrubné studium jihočeské pozdně gotické plastiky, jež mi minulé léto umožnila podpora min. školství a nár. osv., přivedlo mne však nyní na cestu, která, jak mám zato, vede k nejvýznamnějšímu mistru mezi jihočeskými řezbáři na počátku 16. věku, jmenovitě k tvůrci onoho v každém ohledu velkolepého reliéfu Oplakávání Krista z hradu Žebráku, jenž je dnes ve sbírkách Nár. musea. Souvislost není však na prvý pohled patrna, jest totiž počítati vždy s časovou vsuvkou vývojové diference. Chyběla také stále určitá spojka, kterou nyní vidím v soše klečící Magdalény budějovického musea (jež byla na jeho pražské výstavě uvedena a zobrazena v kat. pod č. 33).
(...)
Jistě, že během příštích let, zejména až bude publikován materiál okresů tachovského, chebského a Plané, bude lze mnohé doložiti přesnějšími poznatky a vynoří se patrně nejeden pobočný směr. Nicméně již dnes lze pokládat za jisté, že ony směry, o nichž zde byla řeč, nebo které byly alespoň naznačeny, působily téměř výlučně v jižních a v jihozápadních Čechách. V Čechách severozápadních např. pracoval jediný řezbář, tzv. Mistr P. Marie z Jirkova u Chomutova, v jehož díle bylo by lze snad vidět příbuzné rysy (srov.: Umění II, 548). V protikladu k mistru Oplakávání ze Žebráku a mistru netilockého Kladení do hrobu zůstávají všechny ostatní tamější směry, přes nepopiratelné kvality, více dekorativní a manýristické, nebo nepřekračují průměr malebného, patetického baroka a jdou s proudem všeobecného vývoje této slohové skupiny.
Bylo by snad zbytečné shrnovati nyní široce všechny poznatky o mistru Oplakávání ze Žebráku, byly-li už uvedeny charakteristiky jednotlivých jeho prací a dána tak možnost srovnání jeho díla s produkcí ostatních uvedených směrů. Postačí, poukážeme-li jen na rysy nejdůležitější. Jeho práce má vysloveně lyrickou notu, vyšel z jihoněmeckého silně expresivního slohu lineárních záhybů a dopracoval se postupně malebného přehodnocení přejatého tvarosloví, renesanční velkorysosti a zjasnění. Je dokonalý v komposici, již zprvu zcela podřizuje expresivnímu účinu, ale kterou nakonec, pod vlivem italské renesance, vyvíjí v monumentálním klidu a velikosti. Zásluhou svého založení zůstal mistr Oplakávání ze Žebráku vzdálen manýristického pathosu, jemuž propadla většina jeho současníků, jak by bylo lze dokázat i pro jižní Čechy.
Po ukončení této studie jsem byl upozorněn pí Dr. A. Birnbaumovou (Alžběta Birnbaumová, česká historička umění, rodačka z jihočeské Volyně, žila v letech 1898-1967 - pozn. překl.) na oltář sv. Anny (kol r. 1520) v zámeckém kostele ve Strakonicích, slohově velmi příbuzný raným pracím mistra Oplakávání Krista ze Žebráku. Jde však o jiného řezbáře, podle všeho žáka našeho mistra, jehož poučení chápal jen zevně a od něhož se liší kromě menší citové hloubky i menší dovedností. Není vyloučeno, že pracoval sochy sv. Jana Ev. a Křt. v pražském um. prům. museu, jež byly vytčeny jako práce dílenská. V strakonickém okrese jsem pak zjistil ještě řadu prací oběma mistrům příbuzných.

Jsem zavázán díkem správám státní galerie a Nár. musea v Praze a městského musea v Čes. Budějovicích za laskavé svolení k uveřejnění objektů z jejich majetku.


J. Opitz, Mistr reliéfu oplakávání Krista ze Žebráku (Dílo, 1935-1936, s. 88-91, 110-114, 124-127)

Tento text (ponechaný v dobové podobě a citovaný tu z mnohem delšího rozsahu ve třech pokračováních jen v úvodní a závěrečné své pasáži) přeložil z němčiny pro časopis Dílo, XXVII (1935-1936), který vydávala od roku 1903 Jednota umělců výtvarných a jehož poslední číslo 36 vyšlo roku 1948, kdy komunisté zakázali všechny spolky a jejich časopisy, Oldřich Jakub Blažíček (1914-1985), syn malíře Oldřicha Blažíčka. O.J. Blažíček nesměl po roce 1948 působit na pražské univerzitě a pracoval v památkové péči a pak v Národní galerii, nakonec zemřel jako exulant v bavorském Mnichově. Přímo dojemně působí očekávání autora německého originálu statě, že bude shromážděn materiál okresů tachovského, chebského a Plané, která umožní mnohé "doložiti přesnějšími poznatky". Blížil se ovšem rok 1938, odtržení pohraničních území, válka, porážka Německa a odsun německých obyvatel i z území jižních a jihozápadních Čech s přerušením tolika vazeb s tisíciletou minulostí. Osud pisatele německého textu i jeho překladatele to dokládá nad jiné. I sama osoba Mistra žebráckého Oplakávání, kterou Karel Pletzer (Jihočeský sborník historický 1994) ztotožnil s řezbářským mistrem Alexanderem Obensteinem a jeho českobudějovickou dílnou, jeví se nám málo pochopitelná bez souvislostí zejména s jihoněmeckými a rakouskými sousedy, kteří se jimi v pravém slova smyslu stali až po politických změnách na samém konci dvacátého století. Josef Wenzel Opitz se narodil na tehdy dosud samostatných Královských Vinohradech dne 19. března 1890. Jeho otec Ferdinand (*1853) a strýc Wenzel provozovali v pražské Celetné ulici ryteckou a litografickou dílnu, tiskárnu a prodejnu papírnického zboží. Josefův otec byl dvakrát ženat, nejprve s Theresií, roz. Grohmannovou (1853-1886), podruhé pak s Annou, roz. Militkou (na pražské policejní přihlášce "geb. Militky"), která se ve svých 24 letech stala Josefovou matkou. Její syn vystudoval na Vinohradech německé humanistické gymnázium, po maturitě (1909) se zapsal na právnickou fakultu pražské německé univerzity, odkud po 4 semestrech přešel na fakultu filosofickou. Na ní studoval zbylých 7 semestrů dějiny umění (jako žák profesorů Alwina Schulze a Aloise Rzacha), filosofii, klasickou archeologii a historii, v roce 1914 absolvoval už jako asistent semináře uměleckohistorického semináře, prošel povinnou čtrnáctiměsíční válečnou službou v c.k. armádě a roku 1916 získal doktorský titul po obhajobě disertační práce "Die Kunstdenkmäler im politischen Bezirk Kaaden" (tj. "Umělecké památky politického okresu Kadaň")u profesorů Grünwalda a Kleina. V roce 1918 ještě krátce studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni u profesora Maurera restaurování soch a obrazů a v roce 1921 získal stipendium na studijní pobyt v Německu a v Itálii, kterou si rozšířil evropský rozhled. Dne 19. prosince 1922 se v Kadani oženil s učitelkou Elsou Sperkerovou, která se kvůli manželovi vzdala svého povolání, 22. května 1926 se jim rovněž v Kadani narodila jediná dcera Brigitta. V letech 1925-1930 působil Josef Opitz jako knihovník v pražské Univerzitní knihovně, v roce 1927 přijal jako vedlejší úvazek i "záskok" za knihovníka na Akademii výtvarných umění v Praze, kde pak na plný už úvazek pracoval v letech 1931-1941. Stal se i spolupracovníkem významného časopisu "Witiko", vycházejícím v Chebu (Eger) v rozmezí pouhých tří let 1928-1931. Od roku 1937 byl Opitz na AVU honorovaným docentem dějin umění a nauky o slohu a od roku 1939 až téměř do konce války i na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V letech 1942-1945 byl vedoucím historicko-archeologického oddělení Zemského (Národního) muzea v Praze. Následoval odchod už pětapadesátiletého Opitze z Čech a prakticky bez jakýchkoli prostředků nový začátek bez zázemí hmotného i odborného. Na slibně rozvinutou vědeckou a publikační činnost se mu už nikdy nepodařilo navázat. Rodinu v novém prostředí živil učitelský plat ženy, která se na zdejší škole vrátila ke svému povolání, muž ve Finsterau na bavorské straně Šumavy, kde žili až do roku 1953, kreslil a maloval. Těměř denně podle pamětníků chodil vsí i okolím s batohem na zádech, skládacím stojanem a malířským náčiním a neúnavně na svých výtvorech, jejichž prodejem pomáhal rodinnému rozpočtu, zachycoval krajinu i lidi. V roce 1949 si poznamenal: "Achtung beim Porträt: Vor Beginn Kopf bildhauerisch studieren!" (tj. "Pozor při portrétování: před započetím práce studovat hlavu sochařsky!" a roku 1951 dokonce: "Jeden Tag einen Kopf." (tj. "Co den jednu hlavu.") Několikrát se pokusil i o autoportrét. Od roku 1953 mění Opitz místo svého pobytu a odchází do Unterjesingen ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko blízko univerzitního města Tübingen (od roku 1971 je Unterjesingen jeho součástí). Dne 25. dubna roku 1963 Josef Wenzel Opitz v Tübingen umírá. Jeho určení Mistra žebráckého Oplakávání a tím i jihočeského, ba přímo českobudějovického centra pozdně gotického řezbářství českých zemí by nám Opitzovo jméno spolu s dohrou jeho poválečného "šumavského" vyhnání a exilu mělo připomínat natrvalo.

- - - - -
* Praha / České Budějovice / Finsterau (BY) / † † † Tübingen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho autoportrétní kresba
V roce 1962
Rigorózní protokol z roku 1915, na němž vidíme za ohodnocením "výborně" i příjmení "Werunsky"
Pražská pobytová přihláška jeho otce

zobrazit všechny přílohy

TOPlist