logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WALDEMAR NOWEY

Mládí mezi válkou a mírem

Vyhnání - zajetí - návrat

1945: konec války - vyhnání a zajetí mnoha mladých lidí
1985: Mezinárodní rok mládeže

Tento příběh vznikl na podkladě veršových textů, které si pro sebe psal jeden z těch, kdo se už v raném věku ocitli ve válce a v zajetí. Má být příspěvkem k pokusu "zaměřit nový pohled na odpovědnost mladých lidí".

Časopis "Glaube und Heimat" mne požádal o sepsání "vzpomínek jednoho z německých Šumavanů", vědomě proto, že onu skutečnou historii naší doby lze sestavit právě jen z osobních zážitků a utrpení jednotlivých lidí. Dokumentace životních osudů z nejnovější minulosti se neobejde bez pojmů válka, zajetí, vyhnání, návrat, ztráta a hledání domova, jakož i vyjasnění pojmů Bůh, svoboda a mír. Osobní historie každého z nás mladých byla i historií našeho duchovního zrání.
Je prospěšné připomenout si rok 1945, kdy na německém území skončila poslední válka. Transporty vyhnanců a navrátilců ze zajetí se valily od Západu i od Východu. Ve zmučených srdcích, v samém nitru rodin a obcí započalo hledání domova a spočinutí v něm, hledání Boha. Našli už jsme od té doby skutečný mír, mír ve svobodě? Tak se ptá naše válečná generace i dnes.
Když jsem ve svých 17 letech - na samém přelomu let 1944 a 1945 - musel narukovat do války, navlekla mi matka na krk řetízek s mariánským medailonkem, a to tak, aby ten posvěcený obrázek ležel na mém srdci. Uchoval jsem si tu "podobu Matky" po celou dobu pětiletého zajetí, nedal si ho nikým vzít a nosím ho na hrudi až dodnes. Kousek střešní břidlice mi připomíná zničený rodný dům u nás na Šumavě. Visí na stěně mé pracovny v nově postaveném domě v Meringu blízko města Augsburgu, tedy v mém druhém domově. Za sklem vitriny v jídelně toho domu leží věkem zašlá lžíce, kterou jsem v ruském zajetí po půl desetiletí vyškrabával poslední zbytky kaše ze dna plechové konzervy. Ty zlomky paměti, především však pozůstalé v podobě veršů a příběhů, které si zapisoval z vlastního nitra jeden šumavský chlapec ve válečném zajetí, připomínají mi onu dobu "mládí mezi válkou a mírem". Psal jsem je v zajateckém táboře na papír z pytlů od cementu. Texty šířili dál mí spoluzajatci, bývaly čteny na shromážděních nespočetných zajateckých skupin, které společně očekávaly návrat a vnitřní mír. Asi 500 básní a krátkých povídek jsem potom sepsal hned po svém pozdním návratu ze zajetí, během jediného lednového týdne roku 1950. Kniha takto vzniklá měla nahradit všechny ty předchozí zápisky, které jsem musel už v Rusku spálit. Zapomenut v ní nezůstal ani můj někdejší lesní domov, Šumava, kam jsem se už nikdy neměl vrátit. Právě Šumava se stala ostatně útočištěm paměti i mnoha mých stejně postižených kolegů v tom dlouhém zajetí.

Tam v krásné Šumavě

Narodil jsem se roku 1927 v jedné šumavské vsi blízko bavorských hranic. Poté, co byli vyhnáni její obyvatelé, byla po válce stržena a zničena. Z rozhledny v sousedním Bavorsku jsem tak mohl na vzdálenost pouhých čtyř kilometrů spíš jen tušit svou rodnou ves na vršku u Novosedel (Neubäu), spíš jen snít o těch lesnatých hřebenech.

In dunklen Wäldern spielen Buben,
in Ruinen, in hölzernen Schuppen -
und über verschneite Schwedenschanzen
stapfen sie, mit ihren Schulranzen...

...und dort tief im Böhmerwald bin ich geboren -
und dieser Wald hat Herz, hat Augen und hat Ohren.
Aus der Erinnerung sei mir gegrüßt,
du Wald dort drüben, wo der Grenzbach fließt...
V temných lesích si chlapci hrají,
tam v kůlně, v pobořené stáji,
a když na Švédských šancích sněží,
s taškou hned ze školy sem běží...

Tam z krásné Šumavy jsem rodem, celou duší
vím, že ten les má srdce, oči, uši
a vzpomínka na něj je dosud živá,
na les, kde potok s hranicemi splývá...

A přece už roku 1939 cítil šumavský chlapec, bylo mi tenkrát sotva dvanáct let, obavy z umírání lesa, jak je měla o to silněji přinést teprve doba poválečná:

Der Wald mahnt

Vom Wald umrauscht stand ich in ihm,
von nahen Dörfern Glocken klangen;
dazu des Waldes Tiefen sangen
ein uralt Lied mit tiefem Sinn.
Über mir, da raunt es in den Zweigen -
und, als ob mich würden mahnen
die guten alten Ur-urahnen,
so rauscht's aus diesem dunklen Schweigen.

Und ein Vermächtnis durch die Weiten hallt -
Ich fühlte es, was er mir sagen wollte,
der grüne Greis, zu jedem er so reden sollte,
zur Jugend immer jung, zum Alter weise und alt:
Ein Volk ohne Wald ist nahe dem Verderben!
Drum es durch die Lande schallt:
Lasst Wald,
lasst Wälder werden!
Les varuje

Les šuměl a já tam v něm stál,
z blízkých vesnic sem zvony zněly,
jako by tmy odpověděly
a les to v písni uchoval.
Někde ve větvích nade mnou
jako by hlasy varovaly,
prapředci, mého dobra dbalí,
pronesli větu tajemnou.

Daleko zní to poselství,
cítím dobře, co chce mi říci
zelený stařec hovořící
ke každému, kdo slyšet smí:
S tím lesem zašel by náš svět!
Jako by zněl tím všechen kraj:
Byl ráj,
dej lesům o něm vyprávět!

Snad by dnes bylo méně starostí kolem ekonomie a ekologie světa, kdyby velká politika dokázala včas naslouchat intuici malého šumavského chlapce. Namísto toho byla třicátá léta plná politického napětí kolem těžce zkoušených hraničních krajů. To skončilo roku 1938 jejich přičleněním k Německé říši. Válka tím byla na krátký čas odložena, militarizace však jen sílila dál.

Ukrácená léta učňovská a vandrovní

Už jako školák jsem recitovával básně na vesnických slavnostech a hrával divadelní role u venkovských ochotníků. Krátce před začátkem války jsem ještě stihl hlavní roli v dramatickém kuse "Der verlorene Sohn" (Ztracený syn). O letních prázdninách roku 1944 jsem musel nastoupit do vojenského otužovacího tábora (Wehrertüchtigungslager) a na podzim jsem narukoval do války a přerušil tak v půli svá zamilovaná učitelská studia. Byl jsem "zařazen" k Říšské pracovní službě (Reichsarbeitsdienst) a mým úkolem bylo od nynějška vršit coby kopáč ve Vorarlbersku obranné valy a cvičit se uprostřed pokojné přírody ve střelbě. Pln stesku jsem hleděl ke švýcarským horám, které se "dosud nenacházely ve válečném stavu":

Die Schweiz

Glocken läuten, klingend in Kadenzen,
dumpf herüber, wohin mein Auge blickt -
Der Rhein noch in der Wiege sich hier wiegt -
und sein Lauf zieht Grenzen. -
Schroffe Klippen, grün umsäumt,
dazwischen oft sich Schluchten engen -
Hügel sich an Hügel drängen,
Berg an Berg zum Himmel sich aufbäumt...
Švýcarsko

Zvony znějí kadencemi něhy,
temně až, kam oko provodí tě,
Rýn se ještě kolébá jak dítě,
v náruči ho nesou pevné břehy -
strmé srázy, celé v zeleni,
úzké soutěsky mu přejí věnem -
vrchy kolem hřeben za hřebenem,
horstvo v nebetyčném temeni...

Tím, jak jsem musel vyměnit školní knížky za lopatu a střelnou zbraň, má šťastná "léta učňovská a vandrovní" došla konce dřív, než mohla vlastně vůbec začít. Povolávací rozkaz mne koncem roku 1944 zařadil k výcvikovému útvaru do jedněch pražských kasáren.

Konec války - začátek zajetí

Sotva jsem byl vycvičen a uznán schopným služby, zažil jsem 9.květen 1945 v Praze. Místo návratu do rodných lesů začala pro mě strastiplná cesta do pětiletého zajetí v Rusku. Proč? Jako jeden z nejmladších jsem byl hnán v stohlavém desetiřadém zástupu "křižáckého tažení" (jakéhosi pochodu smrti potupně označených Němců - pozn. překl.) z Prahy do Brna. Hlad byl strašlivý. Mělo mi stačit sotva pár drobtů chleba. Ostatní pili z kaluží při silnici, aby utišili palčivou žízeň. Živili jsme se zbytky jídel a kopřivami. V dobytčích vagonech jsme byli transportováni do tranzitního tábora na maďarském území:

Im Zuge der Gefangenen

Dicht gereiht hockt Mann an Mann
sinnend im rollenden Wagen...
Wohin? - ein jeder will fragen,
keiner Antwort geben kann.

Dort drüben ziehen im Fluge
blaue Hügel und Berge vorbei -
Kameraden, es winkt die Slowakei
herüber zum fahrenden Zuge.

Kriegsgefangen - das Los ist schwer,
es drückt so manchen hart -
Die Sonne brennt, weit geht die Fahrt -
und wir, wir lieben die Heimat so sehr...

Daheim bangt manche Frau, manch Kind,
wird manche Mutter weinen;
denn jeder liebt die Seinen,
die in der Heimat sind. -

"Kommt mein Liebster gar nicht mehr..." -
wird manches Mädchen flehen -
"Darf ich in seine Augen nimmer sehen,
vorbei für ihn die Wiederkehr?"

Irgendwo, o zärtlich Lieb,
irgendwo in Ungarlanden...
träumt er von lieben, treuen Banden -
hört der Puszta Liebeslied. -

Mancher sitzt, in grauen Haaren schon,
unter jungen Kameraden -
Viele deutschen Frontsoldaten,
kriegsgefangen im Waggon...
und alle harren stumm und still
doch draußen wacht der Posten
schwer atmend faucht der Zug "gen Osten"
komme, was da will!?"
V zajateckém vlaku

Natěsnán je muž za mužem
ve vlaku, co tam vpřed se valí...
Kam? - To jen sebe jsme se ptali,
odpověď si dát nemůžem.

Podél trati luka tonou v kvítí,
modré hory obzorem se řadí -
Slovensko nás zdraví, kamarádi,
náš vlak, kterýv neznámo se řítí.

Je přetěžko být v zajetí,
svůj osud jsme si nevybrali -
daleká cesta, slunce pálí -
domove drahý, jak je Ti...

Tam doma zůstal dětský pláč,
stesk našich žen a matek;
domov, nejdražší statek,
je věru plakat nač.

"Nevrací se, kdo má mě rád..."
si mnohé děvče stýská,
"kdy spatřím ho zas zblízka?
Smím vůbec věřit na návrat?"

Kdesi, má lásko přesladká,
tam dole, tam v uherské zemi,
řekl bych ti,jak těžko je mi,
písní pusty jak v pohádkách.

Zatím mnohým vlasy šednou
steskem, nad nímž srdce zalká -
mládí sebrala jim válka,
konce cesty nedohlédnou...
čekají jenom v mlčení
uprostřed stráží v kalném ránu,
vlak míří "na východní stranu",
jejich vůle to nezmění.

Jako mladistvý jsem měl být už z Maďarska propuštěn domů. Poněvadž ale v jedné ze setnin náhle chyběl jediný muž do počtu (opravdu jen ten počet rozhodoval!), byl jsem přibrán namísto něho k transportu do rumunské Konstancy na černomořském pobřeží. Ze sběrného tábora v někdejších místních jatkách byl jsem pak naloděn se 4000 spoluzajatci na loď "Transilvania", která nás jako náklad dopravila až do kavkazského černomořského přístavu Suchumi.
Se západem slunce odplula "Transilvania" také na Západ. Z nuzného zajateckého lágru jsem zkormouceně hleděl na mořskou hladinu:

Die Schatten werden länger,
auf den Hügeln, da und dort -
Die Bergen rücken näher:
...es dämmert hier am Ort...
A stíny jak se dlouží
na vrších, zrakem měřím -
hory jsou náhle blízko,
naráz se tady šeří...

Abych si uchoval duševní svěžest, učil jsem se poznávat hvězdy na obloze za jasných kavkazských nocí, memoroval jsem básnické texty, matematické formule a historická data. Neměřil jsem tolik v brzký návrat jako v otcovskou dobrotu Boží. Pokusil jsem se stát zajatcem Božím, totiž vnitřně svobodným člověkem i vprostřed zajetí.

Kavkazský zajatec

Za bílými ledovcovými vrcholky Kavkazu jsem musel budovat silnice, které ještě dlouho neměly vést domů. Denně tam za ně k Západu putovalo jen Slunce. Já zato byl místo nazpět domů přepraven po roce z Gruzie dál přes Arménii až do Azerbajdžánu, po historické cestě, jíž kdysi dávno táhly vojenské zástupy směrem na Persii a Indický poloostrov. Náš nákladní vlak plný zajatců se sunul horskými průsmyky do Tiflisu a podél řeky Kury k Baku. I tam jsme stavěli silnice do pouště v Neftečalské stepi:

Endlose Weite, dürftig das Land -
Ölturm an Ölturm sich reiht -
Nur mattes Grün auf weißlichen Sand:
Salzgewässer weit und breit -
...Schakale durch die Steppe jagen,
heulen in die Nacht hinein -
als ob sie die Toten beklagen
im Abenddämmerschein...
Bez konce dálka, žíznivá zem -
v ní jen věže naftových polí -
bělavý písek až za obzorem,
co třpytí se vodou a solí -
...Nezapomenu na šakaly,
jak vyli do nočního šera,
to hlasy mrtvých žalovaly
už v prvním sklonu podvečera...

Přes postupující celkovou podvyživenost jsem i za daných podmínek chtěl zůstat zdráv. Čistota mi byla přikázáním, záplavě blech, vší a štěnic ale nešlo uniknout. Dostal jsem úplavici a od roku 1946 jsem trpěl každoročně také malárií.
Nervové napětí a nejistota mne sice provázely (včetně trvalého tlaku, který jsem bez ustání cítil v čelní dutině), nepřestával jsem však doufat, že se znovu shledám doma se svými blízkými. Roku 1947 už jsme však věděli, že němečtí Šumavané museli opustit svůj osvojený domov. O mých rodičích a sourozencích jsem přitom po tři roky neměl ani tu nejmenší zprávu. Nevěděl jsem, zda jsou vůbec naživu, byl jsem však vyhnanec jako oni a v myšlenkách jsem byl neustále s nimi se všemi:

Heimatlos

In der Fremde musst du hören
ein gar traurig, karges Lied:
Die Heimat darf Dir nimmermehr gehören,
wo Deine Jugend einst geblüht...
Bez domova

V cizí zemi měl jsi spatřit
nevýslovně krutou zvěst.
Čti jen: domov ti nemá patřit,
kdes vlastní mládí zažil kvést...

Domov, to pro mne nebyl pouhý kus země, který se teď zdál ztracen: byl a zůstal mi duchovním majetkem.Toho nemůže být člověk zbaven pouhým vyvlastněním. Hledal jsem po celý rok korespondenčními lístky, na nichž jsem měl jako zajatec povoleno pokaždé jen 25 slov, svůj budoucí druhý domov, až mi teprve roku 1948 došla odpověď mé milé z Bavorska, které nás po vyhnání přijalo jako příbuzenský kmen.
Denně jsem musel překonávat příznaky svého tělesného i duševního oslabení a rozpadu. Bál jsem se zmarnění svého mládí, měl jsem strach z pozdního návratu, z prošlé lhůty svých životních příležitostí. Měl jsem projít nápravou, měl jsem právě pro své mládí trpět za zločiny, za něž jsem přece nemohl být nijak odpovědný. Blízko Baku jsem tvrdě pracoval na stavbě mostu přes řeku Kuru; nebyl to však most k návratu domů.
Za těch deset let války a zajetí jsem dozrál z dítěte v mladého muže, který v sobě však stále na prvním místě nosil lásku k matce. Vztah k druhému pohlaví se mohl projektovat jen do budoucna a pramenil z ideálních představ někdy ze školních časů. V mnoha mých verších se obráží "vztahy dvou milujících" jako výraz touhy mladého zajatce po lásce: v obraze milované matky a "vybásněné milenky".
Tato vnitřně zvroucnělá mladistvá láska se vždy na přelomu roku stala i vyznáním věrnosti mým rodičům, sourozencům a blízkým příbuzným, jak to dokumentují právě dochované dopisy z dob mého zajetí. Přednes milostných veršů v temných táborových barácích dodával naději i mým spoluvězňům. To, že se naši věznitelé obávali, aby zesílená touha po domově nesnižovala pracovní morálku na stavbě, vedlo - alespoň podle mého názoru - jen k ještě pevnějšímu setrvání ve víře, která nás držela všechny pohromadě: jen k většímu pocitu povinnosti vytrvat v mravní normě, k větší péči o vlastní duši.

Zajatci doufají... a počítají roky podle Vánoc

To o Vánocích byla naděje nejsilnější, naděje, že snad příštích už budeme doma. Jen v povídkách a básních, které jsem předčítal svým starším spoluzajatcům, často otcům rodin, na Štědrý večer, jsme si je tak vysnívali:

Ich hör' die Glocken läuten,
auch hier, in fernem Land -
Ich seh' die Lichter leuchten
als selbst ich davor stand...
Slyším, jak zvony znějí,
sem z dáli znějí dál,
ve světlech nad závějí,
jak bych tam dosud stál...

A jediné oko nezůstalo suché, když jsem nechal promluvit malého chlapce, který právě usnul pod vánočním stromem:

Schon Worte entfleuchen dem Träumer:
"Sag Vati, sag - hörst Du noch mich?"
Und Mutter, sie lauschet nun seiner:
...."mein Vater, ich warte auf Dich!"
Už ze sna hlásek ztiší:
"Tati, tys blízko nás?"
A matka v slzách jen slyší:
..."přijď, tati, už je čas!"

Schraňovali jsme mnoho dní před svátky sedmnáctigramové ranní příděly cukru, abychom měli pár oslazených kousků chleba k "slavnostní štědrovečerní hostině". Široko daleko po světě známé jasné hvězdy na kavkazském nebi nám daly vždy znova uvěřit v narození Spasitelovo. Tak končí má báseň "Páté zajatcovy Vánoce" (Gefangene im fünften Weihnachten) verši:

...auch Sterne schlagen Brücken,
wohl über Freud' und Leid...
...i hvězdy staví mosty
přes radosti i žal...

....jako Prométeus v okovech

K 15. květnu 1949 se měli podle oficiálních zpráv vracet domů i ti poslední ze zajatců. Znovu jsem nebyl mezi nimi. Převezli nás do Zakavkazska a já zůstal jakoby přikován za trest k těm kavkazským skalám. Prométeus tak trpěl kdysi proto, že přinesl na zem božský oheň. Proč já?
Byla to beznaděj, která mne přiváděla na myšlenky o samém
? Spíš naopak: v mé reflexívní lyrice zřetelně přibývalo rostoucí síly vytrvat v prostoru i v čase. I ve znameních přírody jsem nacházel povzbuzující poselství. Na staveništi přehrady u Mingečauru mne uštkl do ruky škorpion. Když jsem překonal následky otravy, připomenul jsem si, že to zvíře probodne sebe samo, pokud se ocitne v bezvýchodné situaci, např. obklíčeno ohněm. V Azerbajdžanu jsem spatřil, jak step dokáže dát na vodních kanálech vyrůst rajským zahradám. Jakoby odtržen od celého ostatního světa, obdivoval jsem podzimní scenérie na pozadí arménských hor:

Herbst 1949

...verblüht sich längst die Heckenrosen -
Schon blinken die Früchte im purpurnen Rot...
Das Symbol der Liebe lässt mir hier Gott
zwischen Dornen aufleuchten:
"Liebe und glaube in Not"-
will er sagen - "und lerne begreifen:
Mögst Du verlassen im Blätterregen auch steh'n -
auch schwerste Zeiten müssen vergeh'n...
Podzim 1949

Odkvetly dávno plané růže,
zářivě rudnou šípky na keři...
Jakoby prostřed trnů, když se sešeří,
sám Bůh mi řekl právě tak:
"Kdo miluje a věří,
en, chápej, kdyby sám byl,
opuštěn v chladu deště, až nastane listopad,
ví, že zlo mine, jak to praví řád...

Bůh mi připomněl svou lásku, která roste z utrpení a odpuštění. Při těch několika málo bohoslužbách, kterých nám bylo v táboře dopřáno, se bez liturgických symbolů prostě světil a rozděloval chléb zajatcům. Denně dostávalo úředním přídělem deset mužů jedné pracovní brigády jediný bochník chleba, který byl bratrsky a za pomoci dřevěné váhy spravedlivě dělen. Přáli jsme každému z nás, když se vracel ze zajetí domů dříve než my ostatní a mohl tam alespoň vyřídit naše pozdravy blízkým.

V zajetí jsme uvěřili slovům hymny

Ptali jsme se po příčinách poslední světové války, která nakonec vedla k potupnému rozdělení naší vlasti:

...weil wir der Völker Recht verletzt,
weil sinnlos wir zerstörten...
...vzali jsme práva národům,
ničili beze smyslu...

Hitlerova válka byla především zločinem na německé mládeži. To zejména v nás mladých vyrostla v zajetí touha stát se "duchovními staviteli mostů", posly smíření. Už roku 1948 jsem napsal verše, které se objevily i za sklem táborové vitrinky:

Wir lieben die Heimat, die Deutschland heißt -
Drum reicht Euch die Hände jetzt Brüder,
dass niemand das Land unsrer Väter zerreißt -
und findet Euch alle nun wieder!
Německo. které milujem,
chce na nás spojit ruce, bratři,
nedělitelná země otců, pod nebem
jediným ať nás všechny spatří!

Slova německé hymny Einigkeit und Recht und Freiheit für das deutsche Vaterland nebyla pro muže v zajetí nijakou politickou frází, nýbrž vyjadřovala jejich skutečné, niterné pocity a přesvědčení.

Návrat domů: ti, co se vracejí, nic nežádají, nic nezapomínají, žijí v očekávání...

Krátce před koncem roku 1949 jsem opustil s posledním transportem zajatců břehy Kaspického moře:

Räder rollt, die Heimat winkt,
gern lausch' ich eurer Melodie:
Das Lied der Heimkehr ihr mir singt -
Räder rollt, rollt wie noch nie!
Domov čekal, v rytmu vlaku
jedna melodie zněla:
píseň, touha jitřních zraků
o návratu vyprávěla...

V ranním šeru jednoho mrazivého lednového dne jsem vyhledal dům, v němž mí rodiče a sourozenci našli svůj druhý domov. K našemu setkání došlo pod rozsvíceným vánočním stromem, který nám připomíná Šumavu a narození Ježíše Krista Vykupitele, Toho, kdo svým utrpením osvobodil všechny lidi.
V pěti dnech jsem stihl zapsat ze své paměti básně, které vznikaly v pěti letech mého zajetí a které jsem tak chtěl zachránit před zapomenutím. Mé první verše doma platily těm, kdo padli ve válce či kdo zemřeli v zajetí.

Vrátili jsme se už opravdu domů?

Mnozí z pozdních navrátilců skutečně zmeškali svůj návrat, nedokázali se vypořádat s nabytou svobodou, sotva zvládali nové životní situace či rovnou skončili v předčasném důchodu. Někteří se musili svobodě teprve znovu učit.
Jako mladý válečný poškozenec a dodnes těžce zdravotně postižený člověk jsem se z vlastních literárních zápisků ze zajetí dobral poučení, že z utrpení roste láska. Moje verše mezi válkou a mírem i dnes ve zralém věku chápu jako veřejné vyznání, že domov nepřestáváme hledat vlastně nikdy. Moji rodiče, po nichž se mi v zajetí tolik stýskalo, jsou už dávno mrtvi. Jsem stále na cestě k věčnému domovu, dokud je psáno: Auditores, nunc avocor in aliam scholam!
Zážitky z mládí před čtyřiceti lety, mezi válkou a mírem, byly věru bolestné. Chtěl bych však zvůli vyhnání a onomu stesku, který mne provázel v zajetí, z vlastní vůle dát nějaký smysl, abych tu minulost dokázal překonat. V zrcadle dějin našeho století jsou mi mé verše ze zajetí i nadále průvodcem křesťanské víry. I dnešní mladí lidé z nich mohou vyčíst, co všechno znamená svoboda:

Keinen Vogel sperr' ich daheim je in einem Käfig ein -
weil ich weiß, was es heißt, ein Gefangener zu sein...
Ptáka jsem doma neuměl do klece uzavřít -
to že už vím,co znamená to, v zajetí, bez volnosti žít...

Mé básně z války a zajetí se bezpochyby vyznačují nehotovostí postojů a citů mladého člověka. Je v nich ale skutečný příběh mého života. Cituji z dopisu jednoho z mých kamarádů: "...psals je v zajetí jako člověk svobodný."
Dej Bůh, aby naše "děti ve svobodě" se už nikdy nemohly stát "zajatci mezi válkou a mírem"!


Rukopis knihy "Jugend zwischen Krieg und Frieden", básně se zlomky vzpomínek a ilustracemi, leží mezi mými písemnostmi připraven k vydání. Ti ze čtenářů či případných nakladatelů, kteří by o něj měli zájem,, mohou se obrátit na Sudetoněmecký archiv v Mnichově nebo na redakci měsíčníku "Glaube und Heimat".


Glaube und Heimat, 1985, č. 12, s. 18-21

O duchu Tepelského kodexu


V centru západočeské kultury
Adalbert Stifter formuloval šumavskou kulturu jako "laskavý zákon" harmonie člověka a přírody. Z Hochsteinu, jednoho z vrcholů hřebene Třístoličníku hleděl na českou stranu "přes vlny lesa k severu" až k Dyleni (Tillenberg) "a dál k Chebu", někam i přes mé rodné Novosedly (Neubäu) v Českém lese. Slavnému spisovateli a školnímu radovi přitom jistě mohlo vytanout mnoho duchovních spojitostí mezi Šumavou a Chebskem. I já jsem za svých učitelských studií často přemýšlel o kulturních hodnotách západočeské krajiny, zvláště za pravidelných jízd vlakem z Bělé nad Radbuzou (Weißensulz) do Chebu (Eger), kde jsem navštěvoval učitelský ústav. Tady na styčném pásmu germánského a slovanského živlu vyrostla v srdci Evropy vysoce civilizovaná kulturní oblast.

Pivoňský a kladrubský klášter a osídlení na Radbuze a Mži
Jako bylo údolí Radbuzy osidlováno a pokřestěno pivoňskými bratřími řádu augustiniánů eremitů, osidlovali vilhelmité z bavorského mateřského kláštera Schönthal zpočátku okolí hradu Přimda (Pfraumberg), o němž je prvá písemná zmínka už kolem roku 925. Při pohledu na starý "Phrimpurk" musíme pomyslet na lesní poustevny a osmělé kaple, z nichž tenkrát před tisíciletím vzcházelo světlo křesťanské civilizace. Kostely těchto tichých vsí, které zčásti patřily i k chodské oblasti Bělé nad Radbuzou, převzali do své péče kladrubští benediktini. Jejich klášter vznikl v rozmezí let 1108 a 1115 a leží na řece Úhlavě (Angel), přítoku Mže (Mies). Od 14. století bylo jím právě v údolí Mže osazeno mnoho farností a jeho opat Chuno dal na místě někdejší poustevny mnichů Radislava, Pravisia a Jana postavit kostel svaté Kateřiny, kolem něhož vznikla stejnojmenná šumavská osada nedaleko Přimdy. Z ní pocházel i kladrubský opat Platzer, zvolený roku 1650.
V Tachově (Tachau) překračuje trať na Cheb řeku Mži. Mezi Planou u Mariánských Lázní (Plan) a Chodovou Planou (Kuttenplan) leží poutní místo Svatá Anna. K němu putovaly kdysi stejně jako k rozpadlé nyní loretánské kapli Černé Matky Boží v Boru u Tachova (Haid) zástupy věřících z celého horšovotýnského kraje. Nynější správce farnosti dal milostnou sošku Madoninu přenést do zčásti dnes už opraveného městského farního kostela.

V srdci chebské kultury
Už z oken vlaku fascinuje pohled na Mariánské Lázně, oslavené kdysi pro všechny časy velikým Goethem. To v nich připsal Ulrice von Lewetzow svou nesmrtelnou Elegii z Mariánských Lázní, kterou jsem čítal ve svých studentských letech stejně rád jako historii toho světoznámého místa tady nedaleko Chebu. Pohled do údolí Teplé (Tepl) připomene opata Pfrognera, který dal postavit prvý lázeňský dům. Jeho nástupce Reitenberger pomohl lázním ke světové slávě právě z kláštera v Teplé u Mariánských Lázní. Výmarský "kníže básníků" byl v Mariánských Lázních dvakrát. I on věděl o jejich základním významu pro celou oblast.
Krátce před Chebem se přibližujeme k poslednímu severozápadnímu výběžku Šumavy a Českého lesa, k vrchu Dyleň na samotné bavorské hranici. Tam z bavorské strany pocházeli albenreuthští Lamingenové, páni zámku v Újezdu Svatého Kříže (Heiligenkreuz), kteří usadili ve vsi Novosedly i mé vlastní předky a sami se stali v Trhanově i pány nad Chodskem. Mezi Chebskem a Šumavou vznikla řada německých sklářských osad. Z bavorského Waldsassenu vzešla pak kulturní tradice chebských cisterciáků, které si tolik cenil nejen samotný Goethe.
V Chebu jsem musil roku 1944 přerušit svá pedagogická studia a nastoupit (v 17 letech - pozn. překl.) vojenskou službu. Z "otužovacího" tábora ve Stříbře (Mies) jsem pak odešel konat válečnou povinnost do tichých prostor kladrubského kláštera. Místo abych se v doškolovacích kasárnách v Praze učil střílet, zahloubal jsem se právě tenkrát poprvé do studia Tepelského kodexu. Tato první německá bible z kláštera v Teplé svědčí výmluvně o vysoké kulturní úrovni německo-českého jazykového pomezí. I za polorozpadlými zdmi dnešního klášterního komplexu se teprve nyní, po konečném pádu Hitlerovy a Stalinovy diktatury jeví jako skutečný poklad západočeského kulturního dědictví.
Po válce rozpoutané hitlerovským nacizmem jsem se až roku 1950 mohl vrátit z ruského zajetí do Bavorska, odkud mi Stalinovo panství zase až do otevření hranic v dnešních časech znemožňovalo vydat se do rodných Čech po stopách někdejšího domova. Teprve nyní jsem tedy našel svou vlast na zašlých hřbitovech, mezi troskami domů a kostelů. Stalinské padoušství se nezastavilo před příbytky lidí, neštítilo se ani ničení oltářů, pomníků a hrobů. S lidmi měl být totiž vyhnán i sám Bůh. Rozpadlý je i kostel v šumavské vsi Šitboř (Schüttwa) blízko Poběžovic (Ronsperg), kde se narodil Johannes Henslin ze Šitboře, "oráč z Čech". Byl notářem v Praze a v Žatci a jako rektor tepelské školy se nejspíš podílel i na nejstarším německém "Písmě Svatém Nového Zákona" - "schrift des newen gezeugs". Z jeho Ackermanna - napsal ho kolem roku 1400 poté, co pochoval na božím poli svou milovanou ženu Markétu - na nás dechne láska vyrostlá z utrpení, jako roste nový život právě ze smrti. Svým perem "jako pluhem" nejen "oral na papírové líše", nýbrž "prohrabal se" a prodral i k srdci a nitru svého těžce zkoušeného hrdiny a vyhnance. I my, vysídlenci z Čech, můžeme nyní přispět ke křesťanské obnově rodné země. Ve stopách našeho krajana ze Šitboře bychom neměli hledět jen na rozpadlé klášterní zdi, ale měli bychom za nimi hledat onoho ducha, vyzařujícího právě z Tepelského kodexu.
Jako ke Svaté Anně u Horšovského Týna putovali po otevření hranic někdejší vyhnanci i k poutnímu kostelu svaté Anny u Plané, přímo při cestě z Bělé nad Radbuzou do Chebu. Tam putovávalo před vyhnáním mnoho tepelských premonstrátů, jimž byla kdysi v kraji kolem Plané svěřena řada farností. Můj osmdesátiletý průvodce mne vezl po trase dávné poutnické cesty přes Michalovy Hory (Michelsberg) zničenými vesnicemi až k samému tepelskému klášteru. Beze slova jsem pak stanul s ním, jenž jako zámečník sloužil až do dob druhé světové války údržbě klášterních budov, tváří v tvář veškeré té zkáze. Kolikerá skrytá, symbolická síla však zároveň vyzařuje z osmi století historie těchto posvátných míst!

Svatyně českých i německých křesťanů
Blahoslavený český šlechtic Hroznata založil v letech 1192-1193 tento klášter na památku své předčasně zesnulé ženy. Povolal sem německé premonstráty řádu svatého Norberta z pražského Strahova, kam přišli teprve roku 1143 ze Steinfeldu v Eifelu. Poté, co zbožný Čech založil v Chotěšově roku 1197 i ženský klášter premonstrátského řádu, stal se rok nato sám jeho příslušníkem a od roku 1202 stál v čele svého tepelského kláštera. Uvězněn loupežnými rytíři na hradě Kynšperku nad Ohří (Königsberg an der Eger), zahynul tam smrtí hladem a jako mučedník byl každoročně uctíván zvláště o svém svátku 14.července.
Po vysvěcení prvního kostela roku 1232 se i klášterní statky požehnaně rozvíjely. Od roku 1381 sem přicházelo mnoho Němců poté, co domácí obyvatelstvo prořídlo následkem morové epidemie. Zatímco za husitských válek byla Teplá kupodivu ušetřena, vyplenili ji za války třicetileté, zejména v letech 1641 a 1648 Švédové a dílo zkázy dokonal požár roku 1659. Stavba, dnes opět vážně porušená, byla vlastně znovuzřízena až za opata Wilferta (1688-1722). Od časů protireformace přebírali řádoví bratři farnosti v celém plzeňském kraji, především kolem Chotěšova, jednotlivě také na Horšovotýnsku (Mělnice, německy Melmitz - pozn. překl.), významně ovšem i na Chebsku. Trojí paroží ve znaku tepelského a chotěšovského kláštera je v úzké spojitosti s parožím ve znaku města Hostouně (Hostau), kam se od nás z obce jezdívalo k okresnímu soudu. Zakladatel obou klášterů Hroznata je rodově spřízněn s pány z Vrtby a pány z Gutštejna, pro Hostouň tak významnými (do roku 1747 byli dědici Chocenic), kteří se pak i úspěšně zasadili proti hrozícímu zastavení Hroznatových klášterních statků.

Centrum zemědělské výroby, vědy a umění
V 18.století na tepelských statcích kvetlo zemědělství, lesní a rybniční hospodářství. Opat von Trautmannsdorff, spřízněn pokrevně s horšovotýnskou šlechtou, zrušil nevolnictví už před aktem rakouského císaře. Ve spojení s pražskou univerzitou (kde byl opat Pfrogner rektorem) pěstovaly se tu vědy a umění, byla zbudována knihovna a fyzikální kabinet s mineralogickými sbírkami (výskyt živce např. u Meclova /Metzling). Roku 1804 převzal klášter do své péče plzeňské gymnázium a vedl ho až do dob první světové války. Na přelomu století vyrostly kolem Teplé další zemědělské dvory, mlýn a pivovar. Železniční trať údolím říčky Teplé spojila klášter s Mariánskými Lázněmi a Karlovými Vary.
Ještě ve dvacátých letech mohly být pozemkové ztráty vyrovnány získáním bavorského kláštera Speinshartu, ale za nacistického panství byly Tepelským odňaty mariánskolázeňské léčebné domy. 3.září 1945 byl klášter obsazen československou armádou a dosavadní obyvatelé byli internováni v jeho objektech. Opat i převor zůstali pak v chebské věznici až do roku 1948. Po tzv.odsunu Němců se roku 1950 klášter přeměnil oficiálně v kasárna. Budovy propadaly zkáze. Můj přítel loví v paměti zážitky z dávných let: zdá se mu, že to snad včera dokončil dnes prorezlou kovovou mříž, že se jakoby před chvílí právě vrátil z klášterní hospody, dovezl léky do klášterní lékárny, navštívil svou sestru, bydlící v hospodářském dvoře...
Vstupujeme do chrámu, stavebního díla Dientzenhoferova. Nehoří tu žádné věčné světlo. Modlíme se přesto o pokoj a mír.

Klášterní knihovna jako alibi neboli místo nalezení smyslu
Češi a Němci se setkávají v sále knihovny, všichni v plstěných pantoflích. Průvodkyně hovoří česky mnoha slovy o českém původu tepelského vladyky Hroznaty, méně už o jeho spolupráci s německými premonstráty. Můj pohled upoutává portrét císařovny Marie Terezie a ptám se po Tepelském kodexu. Konečně ho nacházím v jedné z vitrin. Zbožně čtu řádky dvou rozevřených stran Lukášova evangelia, na jejichž německém znění se měl podílet i Jan ze Šitboře. Jeho Oráč z Čech i Hroznatovo založení kláštera jsou vlastně v obojím případě památníky žalu nad smrtí jejich manželek a přesáhly místo i čas, v němž se udály, daleko do nesmrtelnosti. Duchovní truma pomáhá v jejich díle uzdravovat svět.
Po smuteční mši v městském kostele se modlím s českým děkanem Kolandou před schránkou s Hroznatovými ostatky. Snad by mohl návrat premonstrátů z Obermedlingen, z mé druhé domovské diecéze augsburské, pomoci učinit z Teplé znovu středoevropské křesťanské duchovní centrum. Otevřené šumavské hranice znovu spojují západní Čechy s Bavorskem, dva středoevropské regiony, v jejichž německém pojmenování Böhmen a Bayern zní i jméno keltského kmene Bójů, praobyvatel obou těch území.
Československý prezident Havel, který označil vyhnání za hluboce nemravný čin a podává ruku k vzájemnému smíření, stejně jako bavorský předseda vlády Streibl, jehož předkové pocházejí ze Šumavy, usilují o znovuoživení západočeského pohraničí. Prosebníci a dělníci Páně učinili kdysi dávno právě z Čech srdce a střed křesťanského Západu. S Boží pomocí se snad i dnes podaří společným úsilím Čechů a Němců vytvořit z našeho kontinentu opět Evropu otevřených regionů.

Kulturní regionalita dvou národů
Čtrnáct českých knížat se dalo už roku 845 pokřtít v bavorském Řezně (Regensburg). To oni povolávali pak i Němce do Čech. Český kníže Soběslav se prohlásil už roku 1176 za ochránce Němců. Matka i manželka českého krále Přemysla Otakara II. byly německého původu. Císař Karel IV. založil roku 1348 pražskou univerzitu pro oba národy žijící v Čechách, tedy pro Čechy i pro Němce. Na husitské a protestantské reformaci se podíleli vedle Čechů významnou měrou i Němci. Od časů Marie Terezie byli posléze Češi i Němci vyučováni ve školách každý ve své vlastní mateřštině.
Teprve hitlerovská diktatura územně oddělila oba národy a diktatura stalinská pak vyhnala sudetské Němce z jejich rodných domovů. Myšlenka kolektivní viny a odvety vedla nakonec k ekonomickému, ekologickému i kulturnímu úpadku západních Čech, jejichž duchovními a náboženskými centry kdysi byly misijní kláštery Pivoň, Kladruby a Teplá. Z kaple, kterou dal roku 1047 zbudovat český kníže Břetislav I., vytvořili němečtí augustiniáni v pivoňském klášteře místo, nazývané "křtitelnicí na Radbuze". Bratři eremité v poustevnách rozesetých mezi Šumavou a Chebskem byli prostřednictvím purkrabího na Přimdě Bohuslava sloučeni za časů opata Chuno s benediktinským klášterem kladrubským. Za opata Jindřicha Břetislava, (v letech 1182 až 1197 byl i pražským biskupem) synovce krále Vladislava, toho, jenž byl na říšském sněmu v Řezně uznán za plnoprávného říšského knížete, podřízeného jen samému císaři, od něhož získal roku 1193 i titul "českého vévody", vznikl pak klášter Teplá. Toto centrum západočeské kultury, kde se zrodil Codex Teplensis, je i dnes výzvou celé křesťanské Evropě.
V duchu smíření probudí Němci i Češi po letech stalinského bezpráví a zvůle společným úsilím tento region k novému životu.

Zničený klášter sídlem naděje
Návrat zničených klášterů Pivoně augustiniánům, Kladrub benediktinům a Teplé premonstrátům dává naději, že se znovu stanou kulturními centry celého kraje. Klášter Teplá byl po staletí požehnáním celé Šumavy a Chebska. Tak jako naplňuje jeho zkáza bolestí Čechy i Němce, tak mohou Češi i Němci přímo symbolicky právě jeho obnovou dokázat svou lásku ke společné vlasti. Věříme, že se tato křesťanská domovina stane hluboce tvůrčí oblastí svobodné Evropy regionů. Pak se jistě brzy uskuteční prorocká slova dvou nositelů evropské Karlovy ceny, poběžovického německého hraběte Richarda Coudenhove-Kalergiho i československého prezidenta Václava Havla - Čechy mají znovu příležitost stát se samým srdcem a zářivým středem křesťanského Západu.
Já, bývalý student chebského učitelského ústavu a pozdější bavorský pedagog, který se podílel na výstavbě školství svobodného spolkového státu Bavorsko, v to skládám pevnou naději. O to víc, že z těchto obnovených klášterů už teď zaznívá plným hlasem Boží slovo. Duch prvé "německé bible" Codex Teplensis pomáhá překonat zvůli ničivé stalinské doktriny, která tak zpustošila náš někdejší domov. Smírná slova radostné zvěsti evangelia nám ho opět vracejí: Na počátku bylo slovo, a slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh... Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (Jan 1,1, 3)

Dr. Waldemar Nowey se narodil 11. března 1927 v Novosedlech (Neubäu) u Horšovského Týna (Bischofteinitz). V Bělé nad Radbuzou (Weißensulz) navštěvoval měšťanskou školu a v Chebu (Eger) pak i německý učitelský ústav. Šumava, Chebsko, Augsburg, Bavorsko, Čechy, mezitím dlouhé ruské zajetí. Odtud vytěžil i knihy Als Wojna-Plenny-Pilger durch das heilige Russland a Gefangen zwischen Krieg und Frieden, které vzbudily značný čtenářský ohlas. Je autorem více než 500 titulů knih, pojednání a esejů. Zajímá ho jako pedagoga především budoucnost, a to i budoucnost jeho rodné, tolik zkoušené země. V jedné ze svých knih to definuje takto: "Vlast jako regionální, lidský, nesmrtelný pocit vlastních kořenů je zároveň pocitem vyhnance, který se, byť i pozdě, vrací domů. Ten, kdo byl vyhnán, cítí tuto vnitřní vlast jako cosi na způsob kultury, reprezentující jeho vlastní původ, jeho kořeny. Tak se vlast stává ze ztraceného vnějškového jmění hlubokým vnitřním darem." Odtud pak už je pouhý krok ke vzdělávacímu projektu Euregio Egrensis, jehož autorem je v knize Bildungsregion der offenen Grenzen inmitten Europas právě Waldemar Nowey. Vydal ji Arbeitskreis Egerländer Kulturschaffender (AEK) roku 1991. Aktivita tohoto rozeného pedagoga je obdivuhodná: je založena na víře, která nám připadá snad až trochu nadnesená: že totiž právě Bavorsko a Čechy svou znovunalezenou dějinnou blízkostí se mohou stát nadějí křesťanského Západu a přivodit vzkříšení tvůrčích sil centrálního evropského regionu. Je to cosi jako psychologie, pedagogika a teologie otevřených hranic v Evropě svobodných regionů zároveň. Budeme chodit všichni do té školy, už do ní chodíme. Pokud propadneme, bude nám souzeno ji opakovat.

- - - - -
* Novosedly u Horšovského Týna / Bělá nad Radbuzou / Horšovský Týn

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Poutní místo Svatá Anna u Chodové Plané - památník na místě zbořeného barokního kostela
Rozhledna na Hochsteinu v zimním hávu...
... a šumavský Hochstein na grafice Vojtěcha Brechlera
- z té hory prý kdysi obzíral Šumavu Adalbert Stifter
Pamětní deska na jižní straně klášterního kostela sv. Jana v Řezně
připomíná zdejší křest 14 českých knížat roku 845
Článek k odhalení pamětní desky k 1150. výročí (1995) křtu 14 českých knížat kardinálem Ratzingerem, pozdějším papežem Benediktem XVI., provázenému pozdravným dopisem Václava Havla se slovy: "Musíme si připomenout, že máme víceméně stejné kořeny."

zobrazit všechny přílohy

TOPlist