logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRIEDRICH NITSCHE

Andreas-Hofer-Lied


Zu Mantua in Banden
Der treue Hofer war,
In Mantua zum Tode
Führt ihn den Feinde Schar.
Es blütete der Brüder Herz,
Ganz Deutschland, ach, in Schmach und Schmerz,
Mit ihm das Land Tirol,
Mit ihm das Land Tirol.

Die Hände auf dem Rücken
Der Sandwirt Hofer ging,
Mit ruhig festen Schritten,
Ihm schien der Tod gering.
Den Tod, den er so manchesmal,
Vom Iselberg geschickt ins Tal,
Im heil'gen Land Tirol,
Im heil'gen Land Tirol.

Doch als aus Kerkergittern
Im Festen Mantua
Die treuen Waffenbrüder
Die Händ' er strecken sah,
Da rief er laut: "Gott sei mit euch,
Mit dem verrat'nen deutschen Reich,
Und mit dem Land Tirol,
Und mit dem Land Tirol."

Dem Tambour will der Wirbel
Nicht unterm Schlegel vor,
Als nun der Sandwirt Hofer
Schritt durch das finst're Tor,
Der Sandwirt, noch im Banden frei,
Dort sand er fest auf der Bastei.
Der Mann vom Land Tirol,
Der Mann vom Land Tirol.

Dort soll er niederknie'n,
Er sprach: "Das tu ich nit!
Will sterben, wie ich stehe,
Will sterben, wie ich stritt!
So wie ich steh' auf dieser Schanz',
Es leb' mein guter Kaiser Franz,
Mit ihm sein Land Tirol!
Mit ihm sein Land Tirol!

Und von der Hand die Binde
Nimmt ihm der Korporal;
Und Sandwirt Hofer betet
Allhier zum letzten Mal;
Dann ruft er: "Nun, so trefft mich recht!
Gebt Feuer! Ach, wie schießt ihr schlecht!
Adé, mein Land Tirol!
Adé, mein Land Tirol!"

Píseň o Ondřeji Hoferovi


V Mantově městě spoután,
náš věrný Hofer šel
na smrt v Mantově veden
kohortou nepřátel.
Raněno srdce bratří všech,
vlast v krvi, v hanbě, v bolestech,
a s ní tyrolská zem,
a s ní tyrolská zem.

Svázány ruce vzadu,
ten sandský krčmář jde
klidným a pevným krokem:
"Jak nicotná smrt je!"
Smrt, kterou uměl tolikrát
níž z hory Isel v boji hnát
za svatou rodnou zem,
za svatou rodnou zem.

Když však z žalářních mříží
v pevnosti Mantova
ruce svých věrných druhů
zří se natahovat,
tu zvolá: "Pán Bůh s vámi buď,
vlast v nouzi přiviň na svou hruď
a s ní tyrolskou zem,
a s ní tyrolskou zem."

Tambor už paličkami
nevíří hlasně nic,
když sandský krčmář stmělou
branou jde smrti vstříc.
I v poutech volný muž to snad,
když na baště ho vidíš stát:
tak zná ho rodná zem,
tak zná ho rodná zem.

Když pak měl pokleknout,
řekl: "Ne a ne zase!
Chci umřít tak, vestoje,
jak v boji umírá se!
Jak stojím tu na šanci,
živ buď, císaři Franzi,
Ty i tyrolská zem!
Ty i tyrolská zem!

Pak mu z rukou ta pouta
před salvou kaprál sňal;
Hofer se ještě modlí,
jak vždy se modlíval;
Pak vzkřikne: "Miřte pořádně!
Palte už! Jak střílíte zle!
Buď s Bohem rodná zem!
Buď s Bohem rodná zem!"

http://de.wikipedia.org/wiki/Tiroler_Landeshymne

Toto je dodnes tyrolská hymna, k níž slova napsal v roce 1831 Julius Mosen a hudbu složil o 13 let později Leopold Knebelsberger. Friedrich Nitsche "von Hohenplan" si výslovně přál, aby ta píseň zazněla nad jeho hrobem a 8. prosince 1923 se tak ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) opravdu stalo. Ne bez důvodu. Čtyři dny, tj. 4. prosince, před datem pohřbu zde ve Vyšším Brodě zemřelý někdejší poslanec říšského a zemského sněmu byl jednak rodákem z tyrolského Innsbrucku (narodil se tam 23. června roku 1835), jednak už jako čtyřiadvacetiletý mladý muž v rakouské válce proti Itálii (vlastně proti Francii a Sardinii, začala i skončila 1859, Rakousko, k němuž až do roku 1866 patřilo třeba Benátsko, musilo odstoupit Lombardii, skončila však éra "bachovského absolutismu") působil v hodnosti nadmyslivce (Oberjäger) a velitele čety (Zugskommandant), vyznamenání z té doby si pak po celý svůj život vysoce cenil. Ani to jistě nevyčerpává všechny dobové odstíny atmosféry, v níž smuteční hosté, jejichž výčet zabral v "Budweiser Zeitung" tři stránkové sloupce, slova i melodii vyslechli. První republika měla za sebou pět let své existence a v Národním shromáždění zasedali i němečtí liberálové, jejichž zástupcem byl Nitsche už v rakouské poslanecké sněmovně (1896 byl dokonce jako senior zvolen předsedou jejich volného sdružení) a jejichž programem byly umírněné národnostní požadavky (roku 1938 se nespojili se Sudetoněmeckou stranou). Zesnulý byl tedy jaksi mezi frontami a staré mocnářství odneslo s sebou mnohé, co bylo příčinou vlastního zániku podunajské říše. Liberalismus a tolerance byly také jistě jedněmi z těch příčin. Friedrich Nitsche to neměl po roce 1918 věru lehké. Ze státních dluhopisů, v nichž měl značnou část peněz, byly náhle bezcenné cáry papíru a on musil žít nejvýš skromně. Byl přitom rodu významného. Dědeček byl rodákem ze Starých Křečan (Alt-Ehrenberg, dříve i česky Starý Ehrenberk) v okrese Rumburk (dnes okres Děčín) a filosofem, rektorem innsbruckého lycea, pevným zastáncem osvícenských myšlenek (dílo "Darstellung des Geistes der Humanität" z roku 1807). Žil ještě v době napoleonských válek, jejichž obětí (v poslední době podrobovanou značně kritickému zkoumání) byl právě i Andreas Hofer (popraven napoleonskými vojáky v roce 1810). Filosofův vnuk Friedrich poté, co absolvoval právnická studia v Innsbrucku, stal se roku 1868 advokátem v Horních Rakousích a dva roky nato 1871 notářem ve Vyšším Brodě. Tam byl po léta starostou, zakladatelem místního hasičského sboru a nositelem mnoha veřejných funkcí. Za jeho působení byla postavena nová škola, městské lázně, renovována radnice, založen městský park. V letech 1877-1913 byl poslancem českého zemského sněmu, členem zemské kulturní rady, kontrolní komise státního dluhu (Staatsschuldenkomission) a ředitelem České zemské banky. V letech 1877-1916 byl i poslancem říšské rady ve Vídni. Jeho výjimečné zásluhy o hospodářský a kulturní rozvoj Šumavy byly vícekráte oceněny, zejména pak v roce 1909 udělením řádu Železné koruny (Orden der Eisernen Krone) a povýšením do šlechtického stavu s predikátem "Edler von Hohenplan" a právem uvádět ve znaku pětilistou rožmberskou růži. Tělesné ostatky jedné z nejvýznamnějších osobností vlastně "rakouské" ještě Šumavy spočinuly v rodinné vyšebrodské hrobce, už za jeho života však blízko poutního místa Maria Rast nad Vyšším Brodem bylo po něm pojmenováno vyhlídkové skalisko Friedrichsfels (nedaleké Lorenzfels podle starosty Lorenze Watzkarsche). Stal se čestným občanem Českého Krumlova (Böhmisch Krumau), Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg), Volar (Wallern), Prachatic (Prachatitz), Vimperka (Winterberg), Horní Plané (Oberplan), Českých Budějovic (Budweis), Nové Bystřice (Neubistritz), Tachova (Tachau) a ovšem Vyššího Brodu. Tam byl po něm pojmenován městský park (Dr.-Nitsche-Park) a výšina (Dr.-Nitsche-Höhe) s obeliskem na jeho památku, Krumlov po něm pojmenoval kdysi jedno ze svých náměstí (Dr.-Nitsche-Platz). Ještě ale k té písni v úvodu. Už v roce 1907 k ní brémský (pamatuji se a uvádím to i jinde, že Frank Boldt, zastoupený samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, říkal tomu městu, německy řečenému Bremen, česky Břímě) učitel a sociální demokrat Heinrich Eildermann vytvořil nový text počínající slovy "Dem Morgenrot entgegen" (tj. "Ranním červánkům vstříc") a nazval ji "Lied der Jugend" (tj. "Píseň mládeže"). Její refrén zní opravdu bojovně: "Wir sind die junge Garde des Proletariats!" ("My jsme ta mladá proletářská garda!"). V únoru 1923 se stal v Praze obětí atentátu (vrahem byl člen KSČ Šoupal) národně demokratický ministr financí Alois Rašín, slábnoucí spíše Německá demokratická strana svobodomyslná (Deutsche demokratische Freiheitspartei - zkratkou DdF, založená jako vůbec první německá strana v první republice hned roku 1919) toho roku Nitscheova úmrtí spadá už pod tzv. Německé pracovní a hospodářské souručenství (Deutsche Arbeits- und Wirtschaftsgemeinschaft). Co všechno se po pádu monarchie jménem "mládeže", "proletariátu" a "revoluce", nejlépe ovšem rovnou "světové", v tom dvacátém století v Rusku, v Německu i "u nás na Šumavě" všechno událo! Pan doktor Nitsche je v tom všem, mám takový dojem, celkem nevinně.

Padl strom na Šumavě...

V čísle 101 listu "Budweiser Zeitung" vyšla koncem prosince 1923 tato báseň Johanna Petera (je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), která dokumentuje význam muže, jehož památce je věnována, s veškerou dobovou patinou veršů autora tehdy už pětašedesátiletého velice výmluvně.


Johann Peter

Friedrich Nitsche


Es ist ein Baum gefallen
Im deutschen Böhmerwald,
Ein Mann, gekannt von allen
In seiner Kraftgestalt,
In seiner Herzensgüte
Und seines Schaffens Drang,
In seinem Treugemüte
Und seines Geistes Rang.

Geschätzt in allen Kreisen,
Geehrt bei groß und klein,
Ein Mann wie Stahl und Eisen,
Deutschfest wie Feuerstein.
Des Wuldlervolkes Eckart
Getreu und hilfbereit,
Ein unverzagtes Eward
In langer Führerzeit.

Für sich ein gern Entsagen,
Fürs Volk sein letztes Gut,
Sein Wagen und sein Schlagen
Den letzten Tropfen Blut!
So ist er alt geworden,
Steinalt, der Treuenhold,
Bis in der Heimat Borden,
Erblich sein Herzensgold.

Wie er der Heimat diente,
Selbstlos und ohne Rast,
Wie er sein Deutschvolk minnte
Und seiner Pflichten Last
Getragen bis zur Stunde,
Wo brach sein deutsches Herz
Und stumm von seinem Munde
Noch sprach der deutsche Schmerz.

Der große Schmerz, den Lüge
Und Zwietracht und Verrat
Durch schnöde Winkelzüge
Uns zugefüget hat:
Das werden wir ihm nimmer
Vergessen rund im Wald,
Wo blank wie Sonnenschimmer
Sein edles Vorbild strahlt! --

Nun, Vater Nitsche, ruhe
Von deiner Arbeit aus!
Dein Geist stieg aus der Truhe
Ins ew'ge Vaterhaus!
Was wir an die besessen,
Verwischt uns keine Zeit,
Und wer dich könnt' vergessen,
Der tät' mir herzlich leid! ...


B.-Leipa-Haida,
Christtag 1923

Friedrich Nitsche


Padl strom na Šumavě,
německý jak ten les
muž, který v srdci, v hlavě
sílu a dobro nes',
Neustal v tvůrčím ruchu
a v dobru neustal,
věrnému tomu duchu
náleží verše chval.

Cenili si ho všici:
z ocele neměnné
byl, dalo se i říci:
z dobrého kamene.
V pomoci věrný Eckart,
sama vltavská čest,
zákona dbalý Eward,
jenž jiné umí vést.

Znal, co je odříkání,
svým uměl všechno dát,
nebál se v boji ani
vlastní krev prolít snad!
V jeho ctihodném stáří
jako žeň bohatá
nad domovem teď září
to srdce ze zlata.

Domovu služba svědčí,
oběť, té nikdy dost,
a láska k rodné řeči
a nejvýš povinnost.
Šel dobou těžkou zhusta
až do posledních chvil,
byť oněměla ústa,
on srdcem promluvil.

Bolest a lež nás drtí,
nesvornost, řada zrad,
mrzkost už nadosmrti
nás bude z kouta štvát:
my ale nikdy si tu
v tom lese kolkolem
nedáme ubrat třpytu
co on rozesel v něm!

Otče Nitsche, spi sladce
a sobě odpočiň!
Tvůj duch a Tvoje práce
stoupá výš v Boží síň!
Co je nám v Tobě cenné,
to nelze zahladit,
toho, kdo zapomene,
líto mi může být! ...


Bor u České Lípy (nyní Nový Bor -- pozn. překl.),
Boží hod vánoční 1923

Budweiser Zeitung, 1923, č. 101, s. 2


- - - - -
* Innsbruck (A) / † † † Vyšší Brod

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Český hlas o poslanci Nitscheovi je ovšem kritický
Výšina s pamětním obeliskem z roku 1914 připomíná nad Vyšším Brodem dodnes jeho jméno
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro vyšebrodský dům čp. 66, kde žil ovdovělý Dr. Friedrich Nitsche s dcerou Franziskou a rodinou "domácí pomocnice" Therese Stockingerové
Index vyšebrodské matriky zachycuje datum jeho úmrtí v roce 1923

zobrazit všechny přílohy

TOPlist