logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF NEUBAUER

Jak jsem se naučil znát, vážit si a milovat Služebníka Božího,
biskupa Jana Neumanna


Bylo to v devadesátých letech (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.), když jsem poprvé slyšel o biskupu Janu Neumannovi (v originále "von Bischof Johann Neumann - pozn. překl.). Bylo mi tenkrát pouhých osm let a několik týdnů letních prázdnin jsem směl trávit u svého bratra Georga, tehdy kaplana v Záblatí (Sablat) u Prachatic (Prachatitz). Šlo vlastně o výslovné pozvání dobrotivého záblatského děkana Wastla, který měl rád děti, u kterého jsem často dlíval a chodíval spolu s ním i na procházky. Jednou večer po jídle hodný pan děkan vyprávěl, že dostal od budějovického biskupa Dr. Martina Říhy úřední pokyn, aby za účelem eventuálního zahájení procesu svatořečení blahoslaveného Služebníka Božího biskupa Jana Neumanna z Prachatic ("Služebník Boží" je v katolické církvi ustálené označení zemřelé osoby, u níž byl zahájen proces kanonizace; příznačné je i to, že papež bývá označován jako "Služebník Služebníků Božích" - pozn. překl.) předložil budějovickému ordinariátu všechna známá data o jeho osobě, dochovanou korespondenci, jeho spisy a pojednání o něm. Tu se dobrý děkan rozpovídal o tom, jak Služebníka Božího Jana Neumanna poznal na budějovickém gymnáziu; byl ovšem jako starší studentem vyšších tříd školy. Udělal na něho hluboký dojem svou zbožností a svým úsilím o ctnostný a dokonalý život. Tu jsem neměl klidu, dokud mě bratr Georg nevzal s sebou do Prachatic a nezavedl mne do Neumannova rodného domu, jehož jedna část byla vysvěcena jako kaple. Netušil jsem tenkrát, že já sám budu smět později jako student v té kapli ministrovat. Po smrti dobrého děkana Wastla stal se bratrovým představeným děkan Tilp, prachatický rodák. I za něho jsem směl několikrát trávit prázdniny u bratra v Záblatí. A děkan Tilp právě jako rodák z Prachatic uměl vyprávět mnoho zajímavého o blahoslaveném Služebníku Božím Janu Neumannovi a jeho rodičích. Především mi imponovala ta skutečnost, že podstoupil cestu do Ameriky, byl tam roku 1836 v New Yorku vysvěcen na kněze a jako duchovní pastýř pak za nejtěžších okolností požehnaně působil, stal se 1840 redemptoristou a misionářem a dosáhl výsledků natolik vynikajících, že byl roku 1852 dokonce proti své vůli jmenován biskupem ve Filadelfii. Děkan Tilp a můj pozdější profesor Dr. Rudolf Schmidtmayer OCist., rovněž z Prachatic rodem (má na internetových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), mi vyprávěli, že biskup Neumann cestou do Říma 1854 ke slavnostnímu vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie navštívil své rodné Prachatice a také budějovického biskupa Jana Valeriána Jirsíka, jakož i kněžský seminář v Budějovicích, kde by rád nadchl některé z bohoslovců k cestě do Ameriky, aby tak získal tamní své diecézi nové síly. Pokud si dokážu vzpomenout, psal o tom prof.Dr. Rudolf Schmidtmayer někdy ve dvacátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) v článku pro Budweiser Zeitung. Jako studentu bohosloví se mi dostal do rukou životopis biskupa Neumanna a od té doby jsem se učil našeho velkého krajana a Šumavana milovat a následovat jeho příkladu. Když jsem se pak stal knězem, vzýval jsem v různých záležitostech Služebníka Božího, a on vždy pomohl.
Největší radost jsem měl, když Msgre Franz Dichtl blahé paměti založil v roce 1920 v Krumlově (Krummau) pro budějovickou diecézi tak významné dílo péče o kněžský dorost a postavil je už jeho názvem (Bischof-Neumann-Werk) pod ochranu blahoslaveného biskupa. Bischof-Neumann-Werk (tj. "Dílo biskupa Neumanna" - pozn. překl.) vzniklo vlastně z ničeho, bez jakýchkoli hmotných prostředků, založeno na neotřesitelné důvěře v Boha, pomoc Mariinu a přímluvu blahoslaveného Jana Neumanna z Prachatic. Prvními chovanci byli mí někdejší ministranti Franz Fuchs z Pravětína (Gansau) a Johann Grill z Táflovy Hutě (Tafelhütten, osada zaniklá pod jménem Huť pod Boubínem - pozn. překl.) ve farnosti Korkusova Huť (Korkushütten). Rodiče obou neměli peníze na to, aby jim mohli platit studia. Tu jsem se v denní modlitbě obrátil o pomoc k blahoslavenému Služebníku Božímu Janu Neumannovi, aby jim bylo umožněno dosáhnout jejich cíle stát se knězi. A blahoslavený biskup Neumann, k němuž jsem denně vysílal prosby a modlil se mnohou novénu (tj. devět dnů osobní modlitby, konané za určitým konkrétním úmyslem - pozn. překl.), opravdu pomohl: pro oba přišly finanční prostředky na celou dobu studií z větší části také z Ameriky. Zde jsou tedy hned dvě vyslyšené modlitby k blahoslavenému biskupu Neumannovi: oba, Franz Fuchs i Johann Grill se v budějovické katedrále stali knězi, a to dobrými knězi. Bohužel Franz Fuchs zmizel kdesi u Stalingradu a Grill zemřel v roce 1946. Třetím případem vyslyšené modlitby o přímluvu blahoslaveného biskupa Neumanna je kněz Rudolf Sellner z Vimperka (Winterberg). Pro něho jsem vícekrát vzýval Služebníka Božího Neumanna, především o prostředky na studium, což bylo i vyplněno. Rudolf Sellner byl už bohoslovcem v Budějovicích, když byl, nedlouho už před vysvěcením na kněze, stižen chrlením krve. Stát se knězem se zdálo být vyloučeno. Znovu vzývání a novény ke Služebníku Božímu Neumannovi - a hle! do Budějovic za mnou přijel přítel lékař ze Šumavy, kterému jsem sdělil svou starost ohledně kněžství Rudolfa Sellnera. Dobrý lékař řekl jen: pošli mi bohoslovce Sellnera do proslulé plicní léčebny Ústí nad Labem - Bukov (Aussig - Pockau). Což se také skutečně stalo - jakkoli chyběly prostředky i pro sanatorium, také ty byly po vzývání Služebníka Božího Neumanna získány - a Rudolf Sellner byl léčen, uzdraven, mohl být roku 1941 Jeho Excelencí biskupem Remigerem v Praze vysvěcen na kněze a nyní působí jako zdatný duchovní pastýř v pasovské diecézi. Čtvrtým a pátým případem vyslyšených modliteb ke Služebníku Božímu biskupu Neumannovi jsou oba mí bývalí ministranti z Korkusovy Hutě: Anton Grillinger a Josef Pimmer. Aby oba dosáhli kněžství, vzýval jsem vroucně a často blahoslaveného Služebníka Božího Neumanna. Stalo se tak a jsou nyní jako dobří kněží činní v pasovské diecézi. A teď šestý případ vyslyšení modliteb, k němuž došlo po vzývání ctihodného Služebníka Božího biskupa Neumanna! Stalo se dne 16. května 1954 za pouti Šumavanů (rozuměj těch ze Šumavy po válce vyhnaných či uprchlých - pozn. překl.) k Marii Pomocné u Pasova (Passau).
Ano, toho 16. května 1954 se stalo zřejmým, že blahoslavený Služebník Boží Jan Neumann z Prachatic, tedy sám Šumavan rodem, by chtěl mít své Šumavany ve velkém počtu pohromadě tam u Matky Boží v Mariahilf nad Pasovem. Poněvadž poutnímu komitétu došlo jen málo přihlášek, myslilo se, že přijde nejvýš tak 3000 Šumavanů. I já jsem byl, poněvadž také počasí bylo v předcházejících dnech špatné, trochu ve starostech o zdar poutě. Vzýval jsem proto celé týdny blahoslaveného Služebníka Božího: Pomoz nám, aby k pouti přišlo opravdu hodně lidí a aby se stala poutí plnou milosti a Božího požehnání pro náš šumavský domov. A hle! - proti všemu očekávání připutovali Šumavané v takových zástupech, že dóm v Pasově, který pojme dobrých 8000 lidí, byl plný tak, že se v něm poutníci sotva stěsnali hlava na hlavě a podle policejního sčítání jich ještě 2000, kteří se dovnitř nevešli, stálo venku na náměstí zvaném Domplatz. Pojízdná kaple (Kapellenwagen) Ostpriesterhilfe, která byla "náhodou" zrovna v Pasově, musela být k slavení mše svaté a udělování sv. přijímání nakonec vzata na pomoc. A když jsme pak v čele poutního průvodu došli nahoru na Mariahilf, byly tam už před námi další stovky Šumavanů, které na nás čekaly. Milostiplná byla ta pouť pro všechny, kdo se jí zúčastnili - všichni tu našli útěchu, v radostném povznesení přijalo jich na tisíce sv. svátosti, ba mnozí zůstali na lačno ještě kolem dvanácté v poledne, aby mohli přistoupit na Mariahilf ke sv. přijímání. Ó, jak jsi, blahoslavený Služebníku Boží, biskupe Neumanne, stál pevně při nás Šumavanech, jak jsi naše modlitby tak krásně svou přímluvou dovedl k vyslyšení! Mnohokráte, tisíckráte zaplať Bůh! A my Šumavané musíme se nyní s plnou důvěrou obracet k blahoslavenému biskupu Neumannovi, často a často jej vzývat ve všech záležitostech duše a těla, a především prosit Boha Všemohoucího, Trojjediného, aby svého ctihodného služebníka biskupa Jana Neumanna brzy pozvedl ke cti oltáře (tj. přijal mezi světce - pozn. překl.), aby nás tak jeho zářivý příklad a přímluva povzbuzovaly dál trpělivě nést daleko od domova náš kříž, věrně sloužit Bohu, vždy naplňovat Jeho svatou vůli a stát se tak hodni toho, zde na zemi znovu dosáhnout svého šumavského domova a jednou brát podíl i na domově věčném.
Na závěr prosím osoby, které jsem jmenoval ve vyslyšení modliteb a které nevěděly, že byly předmětem těchto mých častých modliteb a starostí o ně, aby mi odpustily, že jsem to zveřejnil na stránkách "Glaube und Heimat", Stalo se to jen k větší cti Boží a k povýšení našeho milého, dobrého Služebníka Božího, biskupa Jana Neumanna z Prachatic na Šumavě.


Glaube und Heimat, 1963, s. 823-826

To sedmé "vyslyšení modliteb" nastalo až v roce 1977, kdy opravdu došlo ke svatořečení Neumannovu (tenkrát se staly jeho rodné Prachatice uzavřeným městem a školy nesměly ani na výlet na Šumavu, aby tu snad nedošlo vůči mládeži k náboženským "excesům" disentu). Toho roku byly totiž uzavřeny i pověstné "helsinské dohody" a vznikla Charta 77. Josefu Neubauerovi by bylo toho roku devadesát let, nedožil se jich však. Zemřel 30. září 1962 v dolnobavorském Aidenbachu kus na jih od Dunaje v západním cípu tzv. "Klášterního kouta" (Klosterwinkel). Otevírá se tu pohled jak k severu na Bavorský les, tak na Alpy k jihu. Tady skončila v 75 letech životní pouť českobudějovického rodáka, kanovníka Msgre Josefa Neubauera. Narodil se ve městě na soutoku Vltavy a Malše 22. srpna roku 1887. Křestní jméno měl po španělském světci Josefu Kalasanském (1557-1648), patronovi řádu piaristů, tak zasloužilých o rozvoj školství i v rodném městě, od nichž prý později získal dokonce Neubauer světcovy ostatky (roku 1948 papež Pius XII. sv. Josefa Kalasanského jmenoval patronem základních škol na celém světě vůbec). Neubauer navštěvoval v Budějovicích (Budweis) obecnou školu, gymnázium i kněžský seminář, 16. července 1911 tu byl pak vysvěcen na kněze. Začínal svou kněžskou dráhu jako kaplan ve Zbytinách (Oberhaid), ale už po roce byl povolán za městského kaplana v Horšovském Týně (Bischofteinitz). Vypukla zanedlouho první světová válka, v níž sloužil Neubauer v c.k. uniformě feldkuráta. Po návratu z války dostal 1. května 1917 jako první svou faru tu v šumavské Korkusově Huti u Vimperka. Strávil tu dvanáct let (i jeho bratr se tu usadil jako truhlář), než 1930 odtud odešel do Mělnice (Melmitz) na Horšovskotýnsku. Pět let nato mu byla udělena hodnost biskupského notáře a kanovníka budějovické katedrály a 1. dubna 1939 byl povolán jako "Domkapitular" nazpět do rodných Budějovic. Tady se nelze vyhnout informaci, jím samým potvrzené, o stycích s nacistickými kruhy (viz Josef Hüttl: Die sudetendeutsche Administratur Passau 1939-1946, in: Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien 4 /1976/, s. 77 - Hüttl, který tu píše i o tom, že Neubauer od nacistů věděl, že se plánuje zřízení župy "Böhmerwaldgau" a Budějovice mají dostat německého biskupa - ani k jednomu nakonec nedošlo - je s nejvyšší pravděpodobností i autorem Neubauerova nekrologu v Glaube und Heimat, 1962, s. 920-921), z budějovického biskupství pak mi pan Feldmann sdělil, že prý Neubauer dokonce dal na kanovnickém domě vyvěsit vlajku s hákovým křížem (za což měl být, ale nebyl, suspendován) a v kázání prý dokonce měl přirovnat Hitlerovu matku k Panně Marii (!). Byl za druhé světové války ve vedlejším postu i "Wehrmacht- und Lazarettspfarrer für Südböhmen". Trest (bezpochyby i Boží) ovšem nadešel hned po skončení války. Podle svědectví spoluvězně z českobudějovického sběrného tábora byl Neubauer během osmiměsíční internace obětí týrání (osobně ho prý zbil jeho někdejší chráněnec Josef /nejspíše nikoli Kalasanský/ Plojhar, který mu přičítal své zatčení nacisty a následný pobyt v koncentráku, Neubauer byl podle téhož svědectví /Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel, s. 513/ v českém sběrném lágru nucen strpět 70 úderů gumovým obuškem, "Hoam!" 1977, s. 92 píše dokonce o ocelových prutech /"mit stählernen Ruten"/, což přebírá z už citované Hüttlovy studie z roku 1976, s. 77 - pozn. překl.) a byl poté vyhoštěn do Rakouska. Během svého kanovnického působení v Budějovicích přece jen nabyl titulu Monsignore a papežského komořího, ale v mühlviertelském Peilsteinu ho čekalo jen místo pomocného kněze a jakkoli linecký biskup Fließer měl také křestní jméno Josef Kalasanský, jako celé Horní Rakousko na sever od Dunaje byl ten vlastně "šumavský" kraj v okupační správě Rudé armády. Neubauera to táhlo za vyhnanými krajany, převážně odsunutými do Bavorska (americká okupační zóna Německa) a už 1. srpna 1947 ho nacházíme jako farního administrátora (Pfarrverweser) v Nesselbachu v pasovské diecézi, hned měsíc nato pak dostává do duchovní péče Thurmannsbang v Bavorském lese, 30 km na sever od Pasova. Tam setrval až do listopadu 1955, kdy pro zdravotní potíže, způsobené v necelých sedmdesáti letech zřejmě i poválečnými osudy, musel řádné kněžské služby zanechat. Získal dům v Aidenbachu a je na místním hřbitově i pochován. Zač asi kromě proseb o odpuštění vlastních svých vin se modlil celá ta léta po válce k šumavskému světci Neumannovi?

- - - - -
* České Budějovice / Zbytiny / HoršovskýTýn / Korkusova Huť / Mělnice / † † † Aidenbach (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Český záznam v českobudějovické matrice o jeho narození továrnímu dělníkovi Tomáši Neubauerovi
a jeho ženě Terezii, roz. Lieblové, v Hrnčířské ulici čp. 49 v Českých Budějovicích
Ve třicátých letech minulého století působil v "šumavské" vsi Mělnice se starobylým kostelem sv. Jiljí z konce 13. století, zde i na staré pohledniciVe třicátých letech minulého století působil v "šumavské" vsi Mělnice se starobylým kostelem sv. Jiljí z konce 13. století, zde i na staré pohlednici
Roku 1951 o čtyřicetiletém jubileu svého kněžství
Jako svědek v mnichovském procesu s někdejším velitelem "zajišťovací stanice" v Českých Budějovicích Václavem Hrnečkem vypovídal kupodivu v roce 1953 spíše v jeho prospěch, ačkoli jinak v lágru zažil prý mnohokrát bití od jiných dozorců (viz i Rolf Thiele)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist