logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WENZEL NEJEDLY

Velešínský vodník


Můj strýc, hospodský a řezník ve Velešíně (Weleschin), často chodíval po okolních vsích za nákupy jatečného skotu i bravu. Kolem roku 1860 takhle na podzim bral se už po několikáté za soumraku z jedné podobné pochůzky právě kolem rybníka blízko Velešína směrem od Zlaté Koruny (Goldenkron) a vidí ke svému údivu, jak se něco živého motá v rákosí při mělčině. Myslel nejdřív, že je to nějaká chovná prasnice nebo flekaté tele, co tam uvízlo, než však přišel blíž, zmizelo to, jako by se to do země či spíš do mělkého bahna propadlo. Jindy se mu zase přihodilo, že se v jeho hospodě pořádala tancovačka, při níž se opakovaně vyskytl podivný host odjinud neznámo odkud v černém fraku a na hlavě něco jako pomačkaný cylindr. Nápadnou postavu zahlédli obyvatelé z okolí už předtím poblíž zmíněného rybníka a jeden důvěryhodný našinec se nechal slyšet, že muži ve fraku při odchodu z tanečního sálu kapala prý ze šosů voda. Když jednou v době Velikonoc strýc sekal v řeznictví maso zákazníkům, vstoupil ten cizí muž dovnitř krámu. Strýcovým zvykem bylo, strčit přijatý obnos za maso hned do své peněženky a když cizího zákazníka obsloužil a ten hned rychle odkvačil, přišlo mu to sice podezřelé, ale že mu chybí něco z tržby, tenkrát ještě nezjistil. Od té doby si ten zvláštní chlapík chodíval ke strýci pro vepřové maso a ačkoli strýc byl už daleko opatrnější na své peníze a po cizincově odchodu si nikdy neopomněl je přepočítat, velké obnosy z nich vždycky chyběly. Tu se jednou zapřisáhl, že až se příště nebezpečný zákazník znovu objeví, usekne mu nožem prst na pravé ruce, aby si už jednou rozmyslel nějakými čáry se mu dostat k penězům. Když ten pak přišel nakupovat, strýc ho vyzval, aby mu na mase ukázal, který že kousek z něj by si přál a ve chvíli, kdy ten natáhl ukazovák pravé ruky, usekl mu na ní právě ten a ještě jeden prst s ním. Muž s kletbami a žalostným nářkem prchl pryč odtud a hlasitým křikem hrozil ještě zdáli: "Jen počkej, ty pse, já už si tě dokážu stáhnout pod vodu!" Sám řezník si myslel, že může mít pro strach uděláno, jen když se nepustí blízko k rybníku. Netrvalo však dlouho a přišla po strašlivé bouřce i prudká průtrž mračen. Při ní došlo na vodníkovu hrozbu: stačilo by mu totiž nakonec i menší množství vody k tomu, aby v ní utopil každé živé stvoření. Řezník postavil pod okap ve dvoře za toho deště škopek, uklouzl přitom a spadl do pouhé louže - aniž mohl vydat ze sebe volání o pomoc, našli ho utonulého a bez života ležet na mokré toliko zemi. Sama mrtvola byla plna vody, která mu po kapkách prýštila z úst i z nosu.
Můj otec s matkou šli taky v podzimní čas jednou kolem toho rybníka u Velešína a jen maminka najednou uvidí na trámu stavidla mladíka trpasličího vzrůstu, spíš něco jako dítě (v originále "einen zwerghaften Knaben" - pozn. překl.), mělo to na sobě zelený kabát a klobouk, dolní končetiny ponořeny pod vodou, stačila sotva špitnout do ucha tatínkovi ustrašeně: "Podívej, tamhle sedí hastrman!"
Tu ta postava zmizela ve vodě, ani stopy po ní nezůstalo, zato se zvedl vítr, který hrozil, že snad zažene rodiče do rybníka.
Rybník blízko vsi Doubravice (v originále Daubrawitz) na jihovýchod od Budějovic (dnes byste u Doubravice na mapách nějakou stopu po rybníce marně hledali, to ale platí i o starých leteckých snímcích a mapách, malý rybníček byl a je na návsi - pozn. překl.) obýval skřet 2-3 stopy vysoký (vídeňská stopa = 0, 316 m), oblečený v zelených lněných kalhotách a kabátě, s vlasy téže barvy, spadajícími mu až na záda.
Jednou si hrálo několik dětí na travnaté návsi, když se mezi nimi najednou objevil hráč na píšťalu a hrál jim na veselou notu; všechny poslouchaly a tancovaly kolem něho, jako by je tou muzikou zrovna posedl.
Nepřestával pískat a poznenáhlu se vymaňoval z jejich kruhu, jenže ony byly těmi pěknými nápěvy tak očarovány, že táhly dál za ním, až na jedno jediné děcko, které se jen dívalo, kam ostatní jdou. Mužík vedl děti k Doubravickému rybníku a uhodil tam vrbovým proutkem o hladinu. V té chvíli se před ním voda rozestoupila a on i s dětmi do té hloubky sešel dolů.
To dítě s křikem běželo teď od rybníka, kam za nimi z povzdálí taky došlo, nazpátek do vsi a vyprávělo o tom, čeho bylo svědkem. Rodiče zmizelých dětí se rozhodli vodníka si vyčíhat a lapit. Když se k večeru zase vydal na obchůzku, přepadli ho a povalili, při čemž se marně snažil rýt v zemi pod sebou, jako by hledal vodu, v níž by snad mohl najít záchranu. Nic nepomohlo, byl svázán lýčím a uvržen do šatlavy.
Vyslýchali ho pak, aby pověděl, co se s dětmi stalo, kloudnou odpověď však z něho nedostali. Teprve pod hrozbou, že ho zaživa upečou, konečně kápl božskou.
Prosil, aby ho ušetřili, nebo alespoň do ohně aby nebyl uvržen a sliboval, že děti pustí zpátky na svobodu. Slíbili mu pardon, když je hned přivede a sám se odtud ztratí.
Ještě téhož dne ho propustili a všechny děti se opravdu v pořádku vrátily domů. Nedovedly nic povědět na nijakou otázku, jen že si hrály a potom prý měly snad usnout.
Na den a hodinu, kdy hastrman slíbil vydat se odtud pryč, shromáždila se celá ves a viděla u rybníka, jak z vody vyrazila malá kára, tažená čtyřmi černými kocoury. Na kozlíku trůnil zelený mužík, kouřil z fajky a práskal bičem. Podivné spřežení zmizelo mžikem v dáli a od té doby o vodníkovi široko daleko už nikdo nikdy neuslyšel.


Böhmerwäldler Jahrbuch 2002, s. 146-147

Jsou hned dva podstatné důvody, proč se tento text objevuje v Kohoutím kříži. Je především převzat do šumavského krajanského kalendáře na rok 2002 z českobudějovického měsíčníku Waldheimat, pro šumavskou německou literaturu pramene z nejcennějších, kde ho nalezneme v dubnovém čísle ročníku 1929. Johann Nepomuk König tam v něm převyprávěl ústní podání "bodrého Šumavana", jak píše, což je nejen onen druhý z důvodů, nýbrž i záminka povědět si něco víc právě o ševci Wenzelu Nejedlém z Velešína, jehož strýc řezník je nám příkladem, že vlastní zhouba číhá většinou nakonec v nás samotných. Švec a Šumavan Wenzel Nejedly se narodil 10. září roku 1854 ve Velešíně čp. 35 (ne 53, jak mylně uvádí Waldheimat), vyučil se ševcovině, zůstal až do roku 1878 doma jako tovaryš svého řemesla a až od té doby se už natrvalo usadil ve Vídni. Žil tam v 16. městském obvodě, Hartmannplatz 4/12 a vyprávěl tam Johannu Nepomuku Königovi "mnohou pověst ze Šumavy", jak ji kdysi předtím on slýchal od svého vlastního otce, jímž byl Prokop Nejedly (1816-1890), jihočeský zedník ze selské chalupy ve Velešíně, který se živil v letech 1840-1880 sezónní prací ve Vídni, která by bez takových pilných rukou asi sotva vyrostla do podobné moci a slávy. Je vidět, že ani německá šumavská literatura by nebyla celá bez podílu živého a jadrného lidového vypravěčství z Čech.

- - - - -
* Velešín

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Narodil se ve Velešíně čp. 35 (ne tedy 53, jak uvádí text v časopise Waldheimat) 10. září roku 1854 podruhovi Prokopu Nejedlému (jeho otec Josef, "soused" ve Velešíně čp. 35, měl manželku Majdalenu, roz. Kamarýtovou z čp. 50 rovněž zde) a jeho ženě (křestní jméno Alžběta je v matrice přeškrtnuto) roz. Bláhové, dceři Jana Bláhy, "souseda" v Ledenicích čp. 61 a Kateřiny, "rozené Niemec", též z Ledenic
Jiný "Václav Nejedlý" se roku 1854 podle indexu farní matriky opravdu ve Velešíně nenarodil
Otec Prokop Nejedlý byl synem velešínského "sauseda" Josefa Nejedlého (jeho otec Bartoloměj byl rovněž zdejším "sausedem", matka Katharina pak byla roz. Hniličková) a jeho ženy Magdaleny, dcery "sauseda" Frantička Kamareita a Kateřiny, roz. Baurhanslové
V indexu jednoho ze svazků velešínské matriky je ještě otcovo jméno psáno kurentem
Velešín s panoramatem Kleti na Seidelově snímku někdy z konce druhé světové války -
vodojem z roku 1930 zde už dominuje obrazu města

zobrazit všechny přílohy

TOPlist