logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OTTO J. NEIDHARDT

Lambach, co do data svého založení poslední sklářská huť
v Lamském koutě


Lambach, položený 4 kilometry na severovýchod od Lamu, vděčí za svůj vznik poslednímu v Lamském koutě (v originále "im Lamer Winkel" - pozn. překl.) založení sklářské hutě bavorským "vrchním důlním radou (v originále "OberstBergrat" - pozn. překl.) Franzem Xaverem Benedictem von Baaderem (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) roku 1806. Neosídlené lesní končiny patřily až do roku 1803 klášteru Rott am Inn. Sekularizací připadly státu. Lamský vlastivědný badatel Kurt Sanetra uvádí, že obci Lam byl celý majetek nabídnut za 8 tisíc zlatých. Lamští ovšem koupi odmítli, takže ho bavorský vrchní důlní rada a filosof Franz svobodný pán von Baader mohl nabýt za 12 590 fl (zlatých) a 15 kr (krejcarů). V regestech farnosti Lam poznamenává kolem roku 1900 farář Sebastian Holzer, že v oblasti dnešního Lambachu bylo předtím vydáno jen 16 uživatelských práv. Lambach nebyl nikdy vydán do dědičného nájmu jako ostatní "Lamer Winkel".
S výstavbou sklářské hutě započal von Baader ještě v samotném roce 1806. Provedení obtížného záměru se podjal v čase konjukturálně velice nepříhodném, vyznačujícím se tvrdou konkurencí a špatným odbytem výrobků. V jednom dopise z 27. září roku 1809 stěžuje si von Baader svému příteli Dr. von Stranskymu (Franz Otto von Stransky auf Stranka und Greiffenfels, český říšský rytíř, žil v letech 1777-1845, jeho potomkem je český spisovatel Jiří Stránský, viz Wikipedia - pozn. překl.), že "wenn es so fort geht - seinen Wald zu Erdäpfelfeldern umbauen müsse, um vom ,Banquerot' verschont zu sein." (tj. "když to tak půjde dál, budu muset svůj les předělat na bramborová pole, abych ušel bankrotu" - pozn. překl.) V témže dopise sděluje, že se v jeho lese právě opět vyskytují tři medvědi a jeho lesní byl blízek tomu, dostat se jim "zu Leibe" (tj. "na tělo" - pozn. překl.), on je ale "ruhig gehen lasse" (tj. "klidně nechal jít" - pozn. překl.). Univerzálnímu učenci se posléze podařil právě v Lambachu doslova avantgardní objev (v originále "eine bahnbrechende Entdeckung" - pozn. překl.): von Baader totiž vynalezl techniku, která dosud pro výrobu skla nezbytný potaš, jehož získání vyžadovalo spalovat nesmírné množství dřeva, i jinak stravovaného coby otop sklářských pecí, nahradila přimíšením Glauberovy soli a výsledkem bylo pak "ein ungleich farbloses, spiegelndes und überhaupt bessseres Glas" (tj. "nesrovnatelně bezbarvé, zrcadlící a vůbec lepší sklo" - pozn. překl.). Hospodářský efekt z toho však vyvodit nedokázal, navíc byl ještě pronásledován smůlou: huť hned třikrát vyhořela, čímž upadl naopak do finančních těžkostí. Následně prošel majetek rukama četných vlastníků, než se jeho větší část dostala nazpět do správy katolické církve.
Dne 5. března 1836 náležel majetek podle výtahu z gruntovní knihy požárního pojištění obce Lam stále ještě svobodnému pánu von Baaderovi. V dokumentu nazvaném "Extract aus dem Hypothekenbuch der Landgemeinde Lamm" jsou 9. března 1839, tedy tři roky nato, zmíněni následující majitelé: Samuel Hechinger, dvorní faktor v Harburgu, a Gabriel Hirsch z obce Kriegshaber (dnes jen místní část města Augsburg - pozn. překl.). Oba získali "in Folge Einlösungsrechtes" (tj. "následkem práva vyplacení", což v rakouském zákonodárství značilo zvýhodnění zástavních věřitelů ve smyslu jejich možnosti vyplatit "před dražbou statku (...) pohledávku, pro kterou bylo za dražbu žádáno" - pozn. překl.) objekt sklářské huti za 25 501 zlatých. Ke změně majitele došlo však ve skutečnosti už v roce 1836. V kupní smlouvě ze dne 9. března 1839, v níž je také zmíněno, že (čtvrtá) sklářská huť v Lambachu byla propachtována sklářskému podnikateli Benediktu von Poschingerovi, prodali Židé Samuel Hechinger a Gabriel Hirsch objekt sklářské huti v Lambachu za 28 000 zlatých velkoobchodnímu domu Tritschler & Co. ve Stuttgartu. Podílníky této firmy byli tehdy Johann Wiest a Johann Durst. Podle "Jagdpachtvertrag von 26. August 1841" (tj. "podle smlouvy o nájmu honitby z 26. srpna 1841" - pozn. překl.) je jako podílník firmy Tritschler & Co. a správce huti v Lambachu uveden Anton Vogt. Ferdinand Winterhalder ja poprvé podepsán na jedné kupní smlouvě z 29. září roku 1849 ve prospěch firmy Tritschler & Co., v pozdějších aktech přejmenované na "Tritschler, Winterhalder & Co. in Lambach", přičemž není jasné, odkdy bylo toto označení zavedeno. Dne 5. srpna 1861 byla podepsána zakladatelská listina (v originále "Gesellschaftsvertrag" - pozn. překl.) s platností na deset let.
Od roku 1866 byl správcem sklárny v Lambachu Konstantin Willmann. V roce 1871 byla zakladatelská listina obnovena. Společnost, která byla listinou kdysi ustavena, provozovala nyní podniky ve Stuttgartu, Tübingen a Pforzheimu, výrobní podniky pak ve Pforzheimu, v Lambachu (pod už zmíněným firemním označením "Tritschler, Winterhalder & Co.") a v Oedu (1871 si zdejší podnik pronajal svobodný pán Johann Nepomuk von Voithenberg). Smlouvou o přenechání práv (v originále "durch Überlassungsvertrag" - pozn. překl.) ze 7. února 1880 vystoupila firma v Lambachu ze společnosti a přešla ve výhradní vlastnictví Konstantina Willmanna. Sklářská huť v Lambachu užívala nyní označení "Tritschler- Winterhalders-Nachfolger". Dne 25. května 1895 předal ji Konstantin Willmann svému synovi Hermannu Willmannovi. Roku 1904 došlo k opětnému spojení firmy v Lambachu s firmou v Oedhütte-Voithenberg a následně byly oba podniky přeloženy do města Neustadt an der Waldnaab, kde nadále působily pod jménem "Tritschler, Winterhalder & Co. Waldnaab W. N.". Podílníky této firmy byli tehdy Oskar Herrmann a Hermann Willmann. Pivní sklenice s vyrytým nápisem "Andenken an die letzte Arbeit (nach knapp 100 Jahren) am November 1904" (tj. "V upomínku na poslední dílo /po bezmála 100 letech/ v listopadu 1904" - pozn. překl.) zůstává i dnes dokladem o zániku sklářské huti v Lambachu. Na podzim roku 1922 předal Hermann Willmann svůj podíl synům Ottovi a Paulu Willmannovým, kteří firmu přeměnili na akciovou společnost. Statek Lambach zůstal přesto ve vlastnictví Hermanna Willmanna, který z něj učinil výkonný lesní závod a ještě poskytl práci mnoha jeho zaměstnancům. V roce 1964 daroval nástupce Hermanna Willmanna, majitel statku Albert Willmann, "pán na Lambachu" (v originále "der ,Herr von Lambach'" - pozn. překl.), jehož manželství zůstalo bezdětným, biskupskému stolci v Řezně (Regensburg) všechen svůj zdejší majetek se 651 hektary lesa, 20 hektary polí a luk, jakož i s veškerými zdejšími budovami. K nim náležela i panská vila, která tu vznikla roku 1905 na místě zámecké budovy Franze von Baadera. Ačkoli měl bratr Alberta Willmanna syna, který si jako správce v Lambachu a kvalifikovaný lesní hospodář činil nárok na dědictví po svém strýci ( Klaus Willmann, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, který je oním synem Albertova bratra, popsal celý příběh velmi osobně v románě "Das Erbe unterm Osser" s podtitulem "So erbt die Kirche", tj. "Dědictví pod Ostrým - Tak dědí církev" /1988, přepracovaná verze 2013/, kde ovšem strýc Albert vystupuje pod jménem Anton a on sám pod jménem Kurt /Kurti/ - pozn. překl.). Starý muž se zato mohl po letech hrdě vykazovat církevním řádem "Pro Ecclesia et Pontifice" (tj. "Pro církev a papeže" - pozn. překl.), který mu za jeho velkorysý čin propůjčil sám papež. Uspořené peníze z osobní Willmannovy církevní renty měl podle důchodcova přání jednou dostat řezenský biskup nazpět. Tak po 700 letech připadl veškerý majetek znovu církvi, která zřídila v Lambachu prázdninový Kolpingův dům a výrazná budova panské Willmannovy vily (kterou ovšem získal od církve do dědičného pronájmu rolnický pár Fritzer a Franziska Schleyerbachových - pozn. překl.) nese nyní název "Märchen- und Gespensterschloss" (tj. "Pohádkový a strašidelný zámek" - pozn. překl.) a je vyhledávaným turistickým cílem.

Článek Otto Neidhardta v listu Chamer Zeitung z 26. května roku 2007 popisuje dílčí majetkovou historii šumavského koutu, který patří nejen ze druhé strany hřebene Ostrého, nýbrž i v úhrnném celku hraničního pohoří k těm nejkrásnějším. Takových příběhů by se ovšem našlo více a Otto J. Neidhardt z jejich fabulace vytěžil nejprve titul "Geschichten aus dem Lamer Winkel" (2009) a tři roky nato i "Geschwisterbuch", tj. "sesterskou knihu" pod názvem "Geschichten aus dem Bayerischen Wald" (2012). Nejen odlehlost oblasti, nýbrž, přiznejme si to, zejména její blízkost české hranici formuje její osobitý a místy i tragický vývoj. Sám Otto J. Neidhardt se narodil ve válečném roce 1943 kus na severozápad odtud v městě Bad Berneck im Fichtelgebirge na severu zemského okresu Bayreuth v bavorském vládním obvodu Horní Franky. Ve válce ztratil otce a matka mu zemřela jako pětiletému chlapci v roce 1948. Vyrůstal u příbuzných v osadě Alt-Schrenkenthal (dnes místní část obce Lohberg), obecnou školu navštěvoval v Lamu a měšťanku ve Furth im Walde. Po 45 let pracoval jako bankovní úředník v Lamském koutě, z toho 20 let ve funkci představeného samostatné raiffeisenky v Lohbergu. Od podzimu 2008 působí Neidhardt jako volný spolupracovník listu Kötztinger Umschau pro Lam a okolí a věnuje se vedle toho i svým koníčkům, jimiž jsou fotografování, železnice a cestování vůbec. Ve své knižní prvotině se, jak je vidno i z textové ukázky, snažil vyzdvihnout i význačné osobnosti, které Lamský kout zaujal nebo které z něho vzešly. Tady lze zmínit vedle jmen jako Baader či Willmann třeba osobnost Dr. Roberta Ulicha, jehož rodiče byli majiteli lamského mlýna Riedermühle (nyní Roßberg KG, výroba dřevěných hraček HEROS). Spolu se svou druhou manželkou Elsou Brandströmovou, která jako "anděl ze Sibiře" ("Engel von Sibirien") přispěla v první světové válce k záchraně mnoha válečných zajatců, emigroval profesor Ulich už roku 1933 před národním socialismem do USA. Tam založil koncem druhé z obou světových válek se stejně smýšlejícími organizaci CARE, která se starala v době těsně poválečné o zásobování zničené Evropy potravinami. Tak jako odtud lidé dříve často odcházeli, objevuje v přítomnosti Lamský kout a Šumavu stále rostoucí počet těch, které zajímá i zapomenutá minulost zapomenuté horské končiny.

- - - - -
* Bad Berneck im Fichtelgebirge / Alt Schrenkenthal, Lohberg (BY) / Lam (BY) / Furth im Walde (BY) / Lohberg (BY) / Lambach, Lam (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Při představení své prvotiny  "Geschichten aus dem Lamer Winkel" roku 2009 v Lamu 
stojí tu čtvrtý zprava
Snímek z jeho stránek na Facebooku
Obálka knihy, vydané nakladatelstvím Druck & Service Garhammer
Roku 2012 při prezentaci své druhé knihy "Geschichten aus dem Bayerischen Wald" ve "Schwarzauer Haus" v Lohbergu je zachycen čtvrtý zleva
Znak městyse Lam, udělený mu v roce 1957, symbolizuje kolonizační minulost místa a okolí, svěřenou církvi

zobrazit všechny přílohy

TOPlist