logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF NAHLINGER

Svatodušní obyčej a jeho zlé následky


Před nějakými 50 lety se na šumavských vsích ještě nestavěly nijaké májky s příchodem měsíce května. Teprve v noci ze svatodušní soboty na svatodušní neděli se všude vztyčovaly vysoké "Pfingstbäume" (Svatopluk Čech má v závěrečné kapitole svých "Vzpomínek z cest a života II." /1901/, nazvané "Vineta", o kraji "v límanu řeky Odry" za dnes už polským Štětínem i pasáž o kůlu ozdobeném chvojím, jemuž tu tehdy poněmčené, slovanské kdysi obyvatelstvo, říká "Pfingstbaum" a Čech dodává: "Tedy naše ,máje'." - pozn. překl.). V roce 1900 jsem byl novopečeným mladším pacholkem (v originále "kleiner Knecht" - pozn. překl.), zvaným tu "Meiner", v Hůrce u Horní Plané (v originále "in Stuben bei Oberplan" - pozn. překl.). Bylo mi toho roku 16 let. Starší vesničtí výrostci (v originále "Dorfburschen" - pozn. překl.) se už dávno domluvili, že se navečer o svatodušní sobotě vypraví pro nějaký ten "Pfingstbaum". Také my, řečení "Meiner", jsme směli být u toho. Jinak se mladiství mého věku nesměli po klekání (v originále "nach dem Gebetläuten" - pozn. překl.) objevit na veřejném prostranství; tady nerozuměli čeledíni žádnému špásu. Ten, kdo dostal holí (v originále "Stäbel" - pozn. překl.) po zádech nebo dokonce přes hlavu, pamatoval si to ještě hodně dlouho.
Když se na svatodušní sobotu setmělo, vydali jsme se do lesa zvaného "Kraunatwold". Byly v něm velice krásné smrky. Jeden zvláště štíhlý se podařilo skácet, odvětvit a pak dopravit do vsi. My mladší jsme byli velice hrdí na to, že smíme strom taky nést. Když jsme došli cíle, zbavili dospělejší výrostci kmen kůry až po vrchol. Mezitím uvila děvčata velký věnec z chvojí a připravila stromu ozdoby. Zatímco jsme my mladší stáli nečinně kolem, přidružili se k nám někteří výrostci ze sousední vsi Žlábek (v originále "Riendles " - pozn. překl.) a vyptávali se nás, ve kterých staveních sloužíme. Aniž bychom tušili, oč jde, jmenovali jsme můj kamarád a já své sedláky. Brzy nato začali mládenci kmen vztyčovat. Byla to opravdu namáhavá práce. Nám předtím nařídili, abychom nádoby na mléko a stájové nářadí, které jsme dokázali odnést ze stavení našich sedláků, přinesli ke stromu. Tam byly narovnány kolem. Příštího dne měly děvečky co dělat, aby je našly a odlišily jednu, totiž tu "jejich" věc, od druhé.
Já tu svatodušní noc velice dobře spal a ani v nejmenším jsem se nenadál, že předchozí večer bude ještě pro mě mít zlé následky. Mezi výrostky, kteří se nás u "májky" vyptávali, byl pacholek sedláka Osena ze Žlábku, Karl L. Ten neměl nic důležitějšího na práci, než nás denuncovat u svého sedláka; naši dospělejší výrostci ve tmě přehlédli hranice lesních majetků a strom neporazili v hereckém, nýbrž ve žlábeckém lese. Ačkoli Osen vlastnil mnoho tisíc stromů, podal na nás u okresního soudu v Horní Plané (v originále "beim Bezirksgericht in Oberplan" - pozn. překl.) trestní oznámení. Můj kamarád a já jsme byli předvoláni a měli jsme vypovídat, kdo vlastně strom porazil. To jsme odmítli. Nato jsme byli my dva odsouzeni každý ke 24 hodinám arestu. Aby náš sedlák ortelem neutrpěl nijakou škodu, odešli jsme v sobotu večer do Horní Plané a a odseděli jsme si svůj trest v neděli. Věřte mi, že jsem docela dobře nerozuměl, zač jsem byl potrestán. Byl jsem neplnoletý a my dva jsme přece strom neporazili, jen jsme přece činu přihlíželi. Všichni dospělí chtěli, aby se staré obyčeje udržovaly. Poněvadž jsme byli nápomocni péči o jejich zachování, dostali jsme se už v mladém věku do vězení.
Ten zážitek hodně přispěl k tomu, že jsem domov předčasně opustil. Hned příštího roku jsem vycestoval do Porúří (v originále "ins Ruhrgebiet" - pozn. překl.) a našel jsem tam svůj druhý domov. Na krásnou Šumavu jsem přesto nikdy nezapomněl a rád se v mysli vracím do svých mladých let, která jsem tam prožil.


Hoam!, 1958, č. 5, s. 3

Podle hornoplánské křestní matriky se narodil dne 13. července roku 1883 v Hůrce čp. 8, kde byl jeho otec Johann Nahlinger, syn podruha v Hůrce čp. 27 Franze Nahlingera a Marianny, roz. Malschingerové, dcery podruha v Hůrce čp. 17, rovněž podruhem (v originále "Inwohner"). Chlapcova matka Josefa byla dcerou chalupníka v Huťském Dvoře (Hüttenhof) čp. 48 Sigmunda Kollera a jeho ženy Theresie, roz. Neubauerové z Huťského Dvora. Kmotry dítěte se stali podruh v Hůrce čp. 7 Michael Kübeg a jeho žena Elisabeth. O dalších osudech Rudolfa Nahlingera se můžeme jen dohadovat: vzpomínku, tvořící naši textovou ukázku, poslal v roce 1958 nebo už dříve do krajanského časopisu z města Bottrop v Poruří, spolková země Severní Porýní-Vestfálsko (Nordrhein-Westphalen). Bylo mu tenkrát v červenci roku 1958 sedmdesát let a měl nárok být trochu sentimentální. V těch napolo či zcela zaniklých vsích se sice nestaví máje, ale duch, natož ten svatý, si dále "vane, kam chce. Hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde." (Evangelium Janovo 3, 8)

- - - - -
* Hůrka , Horní Planá

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození  a křtu v hornoplánské matrice
Hůrka, kde se odehrává jeho vyprávění, na staré pohlednici fotografa Josefa Wolfa z Českého Krumlova
Na chalupě čp. 48 v Huťském Dvoře, odkud pocházela matka, hospodařil podle archu sčítání lidu z roku 1921 dál její bratr Koller
Maminčino rodné stavení v Huťském Dvoře na zvětšeném výřezu ze staré pohlednice...
... a pohled směrem, kde stávalo, v roce 2016

zobrazit všechny přílohy

TOPlist