logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL MÜNDL

Vánoční pozdrav z Jáchymova*


V průběhu roku 1952 jsem mohl opět zpravit mou ženu o tom, že jsem s mnoha mými kamarády ještě pospolu, ne už ale na uhelných dolech v Kladně. To, že jsem byl s ostatními přepraven k těžbě uranu do Krušnohoří (v originále "ins Erzgebirge" - pozn. překl.), nám bylo zakázáno psát. Jáchymov (Joachimsthal) s okolím byl zapovězen veškeré civilní přepravě a také jakékoli informace o něm byly tehdy nemyslitelné (počátkem roku 1952 byly Jáchymovské doly /JD/ vyčleněny z řízení ministerstvem průmyslu a podřízeny Hlavní správě výzkumu /HSV/, podléhající přímo předsedovi vlády - je zde třeba poznamenat, že vojenské využití pro SSSR nastalo vládní dohodou z roku 1945 /ani za války, kdy zdejší doly náležely k "Říši" a pracovali tu i sovětští a francouzští váleční zajatci, nesloužila těžba jiným účelům než výrobě radia, jehož bylo během války získáno úhrnem 15, 81 gramu - pozn. překl.). Všechna pošta šla v našem případě přes Zemský trestní soud na pražském Pankráci. Ten měl, chci dodat, vlastní poštovní směrovací číslo pro každý trestní lágr v uzavřeném území a my muklové (i v originále "wir Muckel", český výklad údajné "zkratky" MUKL zněl: "muž určený k likvidaci" - pozn. překl.) z nich ještě každý své číslo vlastní. Korespondence byla tak jako tak velice omezena. Na správě tábora či území vůbec záleželo, zda často i pro nepatrný prohřešek nebude vyhlášen často i měsíce trvající zákaz poštovního styku. Tak jsem se mohl teprve roku 1949 dovědět, že mého otce pochovali už o Vánocích 1947. Na úmrtním obrázku stálo psáno: "An gebrochenen Herzen gestorben." (tj. "Umřel na zlomené srdce." - pozn. překl.) Měl pohřeb už v novém domově (rozuměj v Německu po odsunu - pozn. překl.). Na stejném lístku byla mou ženou nalepena malá fotografie, která ji zachytila uprostřed dvou našich dětí. Jak mě rozesmutnila zpráva o tatínkově skonu, tak mi srdce zahřál ten obrázek ženy a dětí. Moje paní vyhlížela velice usouženě. Ty dvě děti už přečnívaly vzrůstem nad její hlavu. Jak jsem četl psaní a prohlížel obrázek, už tu byl dozorce a obojí mi hned vzal. Nijaké rozjímání nebylo žádoucí. Uplynul skoro celý rok, než jsem směl odpovědět. Děkoval jsem z celého srdce za poslední zprávu, na kterou smím reagovat až tak pozdě:

"Tvůj lístek, milá maminko (rozuměj "našich dětí" - pozn. překl.), ukazuje mi tragiku života (v německém originále "zeigte mir die Tragik des Lebens" - pozn. překl.). Ten jeden z obrázků na posledním Vašem lístku mi dal vědět o neúprosné smrti otcově, ten druhý o mých tak rostoucích dětech. Pán Bůh dej tatínkovi lehké odpočinutí. Ty máš po boku dvě mocné opory, na kterých, odpusť mi to, musíte vyplnit teď beze mne naše životní poslání. Nespáchal jsem nic, zač by ses Ty nebo děti pro můj vysoký trest museli stydět. Věřím a doufám, že také nás, kdo to musíme snášet, stihne spravedlnost. Mou velkou útěchou jsi Ty, má drahá, se dvěma milovanými dětmi, a také vědomí, že to Vy jste v bezpečí. Pro nás všechny tady platí rčení: ,Je lepší bezpráví trpět než činit je někomu.'
Blíží se největší svátky roku, Vánoce. Lidská srdce bijí silněji, snad víc očekáváním darů a dárků než tím, jakou událost představují. Věřím pevně, že nás právě ona nemine beze stopy. Nejkrásnější dar je totiž stále ještě před námi. Je to naše shledání. Tu největší a nejopravdovější radost po tak dlouhém a těžkém odloučení prožijeme pak zplna a zhloubi. Snad je to, co prožíváme, už jen posledním zastavením na bolestné cestě.
K nadcházejícím vánočním svátkům zdravím co nejsrdečněji naše příbuzné, přátele a všechny, kdo stojí při Tobě v této těžké době, zejména rodinu majitele domu, kde žijete, a zejména ovšem mou starou, dobrotivou maminku.
Tobě a milovaným dětem, Ty nejdražší, posílám rovněž nejsrdečnější vánoční pozdrav a malou báseň:

Leise klingt' s wie Silberglocken
durch den großen weiten Raum.
Es wispeln 's auch die weichen Flocken
der Erde Winterdecke Flaum.

Allen Zweigen, allen Wipfeln
entgeht das Wunderbare nicht.
Quellen, Bäche alle lispeln,
der Tannenbaum trägt wieder Licht.

Doch die Menschen, hoch und wert,
auch die in Leid und Schmerzen,
bei denen Liebe eingekehrt
die tragen Licht im Herzen.
Jak stříbrné zvonky tiše
prostorem jde v šíř i v dál
šepot sněžných vloček, z výše
pápěřím zem zasypal.

Větve, vršky stromů kryje
zázrak, co ho nese čas.
Hlas pramenů lichotný je,
jedle domem šíří jas.

I někde v lidech dobrý třpyt,
byť bylo jim i trpce,
tak láska umí rozsvítit.
Ta zář jim plní srdce.

Ještě několik roků jsme musili toužebně čekat na shledání s našimi rodinami. Až přišly Vánoce roku 1955.
Uvítání a přijetí na hraničním nádraží ve Schirndingu bylo něco úchvatného. V tranzitním táboře Hof-Moschendorf nás zaregistrovali, podrobili lékařské prohlídce a vybavili základními potřebami. Hned 2. prosince jsme pak mířili, pozdní navrátilci, všemi směry ke svým rodinám po celé Spolkové republice. Zastupitelstvo města Bönnigheim, lékař Dr. Mai, mé sestry a švagrové a ta, která mě očekávala nejvíce, má milovaná, statečná žena se dvěma velkými už, vzorně vychovanými dětmi. Teprve když jsem je obě a poslední pak ji, ze všech nejskromnější sevřel v objetí, byl jsem doma. Slzy radosti byly hojné. (...) Jaké bylo mé překvapení, když mě pak chopila za ruku, otevřela dveře, nad nimiž stálo psáno "Herzlich willkommen" a v hlubokém dojetí pronesla: "Tady bydlíme!" Byl jsem opravdu nejvýš překvapen a pohnut, Naši mučitelé v Čechách nás při nejrůznějších příležitostech psychicky sráželi přesvědčováním, jak můžeme být rádi, kde jsme, že v Německu je hlad a nouze. Já teď viděl pravý opak. Ze všech stran se k nám ještě navíc natahovaly v přátelském gestu k pomoci ochotné ruce. Rodina Richarda Hoffackera nabídla v předvídavé moudrosti mé ustarané ženě krásný byt. "Až se váš manžel vrátí, budete potřebovat víc místa." Těžko se odhodlávala v situaci, kdy se téměř už vzdala naděje, že mne vůbec kdy ještě spatří. Vyprávěla mi to po mém návratu, teď jsem byl ale tu a mohl jsem se cítit skutečně doma. Nebe to dopustilo.
V roce 1958 jsem se v oběžníku "Der Joachimsthaler", který vydávalo sdružení bývalých vězňů jáchymovských uranových dolů (v originále "Kameradschaft ehemaliger Gefangener im Uranbergbau von Joachimsthal" - pozn. překl.), dočetl, že kdosi dává pátrat po mé maličkosti. Mladý Berlíňan Hans Bösert, můj kamarád z těch nejtěžších časů (bývalý příslušník zbraní SS a o generaci mladší spoluvězeň dělal autorovi původního textu tam v Jáchymově - jednou prý Mündla rovnou požádal, aby ho rozdrtil o stěnu šachty rozjetým plným vozíkem a ukončil tak jeho utrpení - hornického parťáka - pozn. překl.) se po mně dotazoval následujícími slovy: "Mohl by mi někdo poskytnout adresu našeho Karla z Nikolaje (nápravný pracovní tábor Nikolaj byl v Jáchymově snad nejhorším ze všech a po jeho zrušení v roce 1958 se z něho nezachovalo nic - pozn. překl.)? Karl byl mým pomocníkem na "ortu" a vždycky mi dokončil práci. Mnoho kamarádů, kteří tam byli spolu s námi, mu mají co děkovat, že jsme dokázali splnit těch debilních 100 procent a tím měli do jisté míry co jíst. Prosím o zprávu!"
Napsal jsem mému mladému příteli Hansovi dopis s adresou i sdělením, jak mne potěšilo, že jsem zůstal v jeho paměti, a přiložil jsem k němu fotografii své rodiny. Brzy nato došla odpověď na mou zprávu. Dověděl jsem se, že Hans bydlí v Berlíně-Neukölln (v 18. století tu protestantští exulanti z Čech založili osadu Český Rixdorf - pozn. překl.). Psal mi: "Milý Karle s rodinou! Tvůj dopis jsem vděčně a s velkou radostí (v originále "dankend und mit großer Freude" - pozn. překl.) obdržel. Vede se mi dobře. Jsem šťastný, čehož se naději i u Tebe, mého otcovského přítele a rádce. Přede mnou leží Tvoje fotografie, kde jsi spolu se svou rodinou. Já se oženil 10. května 1958 a mám rovněž v úmyslu konečně založit rodinu. Jsem teď opravdu velmi šťasten. Moje milovaná byla taky osm let ve vězení tam u východních bratří na druhé straně hranice (rozuměj rozděleného Německa - pozn. překl.), Častokrát jsem na Tebe myslel a hlavně mi táhlo hlavou a bolelo, jak jsem tenkrát musel z "ortu" a už Ti nemohl pomáhat. Mám dnes před očima Tvou tvář, jak se díváš oknem dílny a říkáš: , Hansi, já už brzy taky nebudu moci dál. Když ale se mnou znovu jdeš tam dolů, seberu všechny své síly a vydám se do práce za tebou...' Milý Karle, ta slova byla pro mě tím nejkrásnějším, co jsem v té zlé době vůbec kdy slyšel. Byla mi znamením, že se i já choval k Tobě správně. Milý Karle, děkuju Ti z celého srdce za Tvé přátelství a doufám, že to pouto trvá. S mnoha pozdravy zůstávám Tvůj vděčný kamarád Hans." Jeho mladá žena připojila také svůj pozdrav s poznámkou: "Chudák muž je ještě stále v nepořádku. Vy jste mu ale zůstal příkladem!" Znovu byly Vánoce!


Glaube und Heimat, 1969, s. 1027-1029

Patřila mu v Hůrce (Stuben) rozlehlá usedlost (Müllner) čp. 8 už podle usedlostního jména s mlýnem a téměř 18 hektary pozemků (asi 5 hektarů polí, 7 a půl hektaru luk, víc než 3 hektary lesa a rybník o rozloze téměř 2 hektarů). Byl tedy rolníkem a mlynářem zároveň. Narodil se v někdejší německy hovořící Hůrce dne 11. ledna roku 1899. V letech 1922-1934 vedl v rodné vsi místní organizaci Bund der deutschen Landjugend, 1924-1938 pak byl jednatelem místního zemědělského a lesnického sdružení (Deutscher Land- und Forstwirtschaftliche Verein), 1929-1939 obecním zapisovatelem, 1938-1945 předsedou skladištního družstva (Lagerhausgenossenschaft), v témže období po připojení k "Říši" vedoucím druhého hlavního oddělení "okresního rolnictva" (Kreisbauernschaft) v Krumlově (za války Krummau an der Moldau) a vedoucím selského vzdělávání při téže okresní organizaci, už od roku 1936 až do konce války posléze i předsedou okresní selské svépomocné pojišťovny proti škodám způsobeným požárem (nádherná německá složenina zní "Bezirkbrandschadenversicherung /Bäuerliche Selbsthilfe-Maßnahme/") v Horní Plané (Oberplan). Hned 26. července 1945 byl zatčen a mimořádným lidovým soudem v Českých Budějovicích následně odsouzen ke 20 letům těžkého žaláře, z nichž si odpracoval 11 let dolováním lignitu v Mydlovarech, uhlí na Kladně a uranu v Jáchymově, než po prezidentské amnestii k výročí "osvobození Rudou armádou" byl před Vánocemi 1955 propuštěn do Spolkové republiky Německo k rodině, která tam sídlila po vyhnání od roku 1947. To Karl Mündl sepsal mj. obsáhlou "zprávu o obci Stuben", vyšlou v několika pokračováních i s vlastnoručně vyhotovenými plánky a tabulkami na stránkách "diecézního" krajanského zpravodaje "Glaube und Heimat", čtrnáctideníku tehdy ještě, někdy počátkem sedmdesátých let minulého století. Na jednom místě jistě osobně upřímného líčení si Mündl neodpustí vyjádřit potěšení nad tím, jak po roce 1938 už místní nemuseli slyšet "slovanský jazyk" a i za války "naše práce měla alespoň smysl a účel" oproti té "předchozí za českého panství". Pokud se ten účel minul smyslem a smysl účelem, koho vinit? Křesťan alespoň vždy sám sebe. Karl Mündl zemřel, jak stojí na jeho úmrtním parte, "am 3. Advent", což by mělo znamenat třetí neděli adventní roku 1977, která tehdy připadla na 11. prosince. Stále čekáme na někoho, kdo by vzal naše viny a utrpení jako kdysi Kristus na svá vlastní bedra za nás za všechny.

- - - - -
* Hůrka, Horní Planá / Horní Planá / Český Krumlov / České Budějovice / † † † Bönnigheim (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam křestní matriky pro Horní Planou o narození jeho otce Rudolfa, narozeného 28. května 1876 v Jenišově (Hossenreith) čp. 2 svoborné matce Josefě Zachové a "legitimizovaného" příjmením Münd až prohlášením otcovství Matthiasem Mündlem roku 1877
Záznam hornoplánské oddací matriky o zdejší svatbě jeho rodičů18. června roku 1901, více než dva roky po jeho narození 11. ledna 1899
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 8 v Hůrce s početnou rodinou Rudolfa a Marie Mündlových, kde Karl je nestarším synem, následován dcerami Marií (*1901), Paulou (*1903) a Amalií (*1906), synem Johannem (*1909) a dcerou Hedwig (*1912)
Parte z adventu roku 1977
Katastr obce Hůrka na jeho kresbě

zobrazit všechny přílohy

TOPlist