logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

DIETMAR MÜLLER

Jak Panna Maria zachránila kdysi můj jihošumavský rod před vyhladověním


Toto je skutečná historie. A velice osobní. Je trochu kuriózní a má co činit s ochranou, která je nám poskytována naší Přesvatou Matkou Pannou Marií. Upřímně řečeno, dlouho jsem tomu příběhu nedokázal uvěřit. Dnes ale vím, že je pravdivý a že se Mariino působení projevuje stále ještě dodnes a že se asi také nikdy projevovat nepřestane. Bylo to tak:
Z otcovy strany sahají kořeny mého rodu na jižní Šumavě kolem 500 let daleko nazpět, přesněji řečeno do Žumberka u Želnavy (v originále "genauer nach Sonnberg bei Salnau", od roku 1949 /viz Wikipedia vyhláškou komunistického už ministerstva vnitra z 18. ledna 1950 změněno místní jméno na Slunečná - pozn. překl.) ležícího na okrese Český Krumlov (v originále "im Kreis Krummau in Tschechien" - pozn. překl.). Náš dvorec má a měl usedlostní jméno (v originále "hat und hatte den Hausnamen" - pozn. překl.) "Gofahel". Byl jednou z asi deseti usedlostí v malé osadě, k níž náleželo množství polí, luk, lesů a také brod přes řeku Vltavu, která tekla kolem níž dole ještě docela mladá a sotva deset metrů široká.
Vedle Adalberta Stiftera (ten má ovšem i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) tuto krajinu geniálně zvěčnil i proslulý český hudební skladatel Bedřich Smetana ve své symfonické básni "Vltava" (ta je částí hudebního cyklu "Má vlast" - pozn. překl.): brzy na začátku díla vstupuje na scénu selská svatba, zaznívající zdáli, Vltava plyne dál, nastává soumrak. V tichu noci čeří řeku v měsíčním světle jen pomalé, něžné vlny, trávu břehů víří pak víly v tanečním reji (v originále "tanzen die Nymphen einen Reigen" - pozn. překl.). Za mého mládí jsem na těch lukách při vodě strávil jednu noc - upřímně řečeno troubili odnaproti velice hlasitě a poměrně děsivě jeleni, ale bylo lze si celkem dobře představit v trávě i rej rusalek. Druhou část tohoto reje umisťuje Smetana do blízkého okolního lesa, poněvadž odtud znějí tiše, ale velice působivě akordy pozounů, symbolizující majestát a ctihodnost temné Šumavy.
V tomto lese, lépe řečeno v jednom malém jeho cípu, nachází se jedna boží muka, která můj prapra... praděd Albert Müller zřídil v roce 1728 mezi Žumberkem a blízkou Želnavou. Na Šumavě tehdy panoval strašlivý hlad a on v nouzi rozhodl vydat se s povozem do Uher, aby tam nakoupil obilí. Jedna jeho část měla být určena k přípravě jídla pro rodinu, ta druhá k setbě v příštím roce. Nebezpečný záměr skutečně vyšel, po Dunaji to šlo na jih do Uher rychle, pomalu a pěšky zase nazpět. Byla to dlouhá a strastiplná cesta, která kladla na všechny zúčastněné značné nároky. A čas naléhal, doma neměli co jíst! Musel pohánět tehdy tak drahé koně ke spěchu, aby těžký náklad byl co nejdřív doma pod střechou. Díky Bohu nepadl můj předek ani do rukou lupičů, ani neutonul s povozem v řece a výprava se už zdála dojít šťastného konce.
Téměř. Neboť několik metrů před domovským dvorcem, na dohled od dlouho kýženého cíle, padli oba věrní koně mrtvi k zemi.
A cože učinil můj předek? Místo aby klel a nadával, naříkal a bědoval, jak by to asi udělali mnozí z nás - mě nevyjímaje - děkoval Přesvaté Matce Marii na kolenou za to, že to do té míry dopustila dojít. Přitom se obrátil směrem k Želnavě, jejíž kostel je odtud vzdálen pouhých několik set metrů. V té chvíli se mu zjevila na obloze Panna Maria s Jezulátkem v náručí. Lze si představit ohromení, ale také citové pohnutí, které tu událost provázely. Jako "osvícený" a "moderní" student jsem ten příběh vyslechl poprvé jako zbožnou, ale hloupě naivní anekdotu (v originále "eine fromme, aber dumme Anekdote" - pozn. překl.). Teprve když jsem mnohem později zakusil moc Mariina přispění sám na vlastní kůži, dokázal jsem uvěřit, a to bezmezně. Božská Matka přišla mé rodině skutečně v pravé chvíli na pomoc - a provází nás svou ochranou všemi zmatky světa až dodnes. Je mi ovšem líto těch koní, kterým budiž na tomto místě vysloven obzvláštní dík.
Po mariánském zjevení trvalo pak nějakou chvíli - jak by asi mohla nejlépe popsat paní Mgr. Mirka Fridrichová (v originále "Frau Professor", blíže o ní viz Wikipedia /sešli jsme se s ní i v práci nad webovými stránkami Kohoutího kříže/ - pozn. překl.), vlastivědná badatelka a pečovatelka o šumavské kulturní dědictví včetně Želnavy, Perneka a okolí, která začátkem tohoto století zjistila, že šlo dokonce o nějakých pár let - než právě na tomto místě dal můj předek zřídit dřevěnou původně kapli. Když ta časem zchátrala, nahradil ji přibližně po 150 letech nato - v roce 1909 - můj praděd Jakob Müller (žil v letech 1868- 1944 - pozn. překl.) masivní žulovou kaplí, resp. žulovými božími mukami (v originále "eine massive Granitzkapelle bzw. -marterl" - pozn. překl.).
Jak známo, bylo zdejší německé obyvatelstvo za nejbezcitnějších podmínek z tehdejšího Československa vysídleno. I moje rodina tím byla postižena, stejně jako všichni obyvatelé Žumberka a Želnavy. To byla pro nás tak řečené vyhnance (v originále "für uns sogenannten Vertriebenen" - pozn. překl.) těžká rána - v novém domově, v našem případě to bylo Bavorsko, jsme nebyli vítáni. Poté, co jsme ztratili velký statek s rozlehlými polnostmi (v originále "mit ausgedehnten Ländereien" - pozn. překl.), byli jsme v Německu vystaveni urážkám a vydělávat jsme si museli jako námezdná čeleď. K tomu přistupoval neodbytný stesk po domově, který tolikero krajanů doháněl rovnou k zoufalství: "domů" (v originále "hoam" - pozn. překl.) se po mnoho desetiletí nedalo ani zajet, tedy alespoň na chvíli znovu uvidět statek, kapli či kostel, cokoli z toho, co mému rodu náleželo jako životní prostředí a zázemí po celá staletí. Až do pádu železné opony.
Hned po otevření hranic roku 1990 se na cestu do rodných končin vydal můj otec Alfred Müller a hned se sháněl po oněch božích mukách. Statek byl a je přirozeně ztracen díky Benešovým dekretům, které jsou v očitém rozporu s mezinárodním právem. Usedlost má teď nového českého majitele. My sudetští Němci jsme se ale poučili, že jen třeba i jednostranné a bezpodmínečné odpuštění může vyléčit staré rány. Jinak nenávist mezi národnostmi nevyhasne nikdy. Tak se dá vysvětlit i hluboká víra mých krajanů - Ježíš a Maria nám velí odpouštět vždy znovu. A také ti nebeští ochránci přispěli ku pomoci: v novém domově se mohla moje rodina podílet na německém hospodářském zázraku, zatímco vyrabovaná stavení starého domova se rozpadly vniveč.
I když rodový statek ve své původní podobě zanikl, alespoň boží muka znovu stojí. Můj otec do nich přinesl nový mariánský obraz a zajistil výklenek železnou mříží.
Několikrát v roce čistil můj otec "Marterl" od bláta, kterým ho zastříkala kolemjedoucí auta. Když počátkem května po zimní pauze přelomu let 2011/2012 chtěl znovu podstoupit úklid, ranila ho málem mrtvice. Boží muka beze stopy zmizela. Bylo to už vzhledem k materiálu, z něhož sestávala jako by navěky nezničitelná, totiž z těžko rozbitných masivních žulových desek, něco nepochopitelného. Ale ano, byla pryč. beze stopy.
Naprosto vyřízen hnal se můj otec zpátky domů do Holledau (také Hallertau, oblast ve středním Bavorsku i s domovským okresem Kelheim, kde Müllerovi po válce bydlí, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) a referoval mi o všem, co viděl. Po několika dnech, kdy jsme propadali zoufalství, obrátili jsme se na tehdejšího želnavského starostu Václava Čížka. Na můj dotaz, přeložený do češtiny jednou přítelkyní a zaslaný e-mailovou poštou, nám starosta sdělil, že boží muka byla dne 18. listopadu 2011 rozbita na několik kusů nárazem holandského terénního automobilu. Je sotva k uvěření, že vůz byl ještě poté schopen další jízdy, naštěstí však nebyl nikdo zraněn.
Pan Štěpánek (rozuměj Ing. Pavel Štěpánek - pozn. překl.), dnešní majitel naší někdejší usedlosti a provozovatel tamní Biofarmy Slunečná (viz blíže webové stránky Biofarma Slunečná - pozn. překl.), se postaral o uložení trosek a zjistil i z místa nehody uprchlého šoféra. Byli jsme panu Štěpánkovi vděčni zejména za to, že zničená boží muka uložil na své farmě. V létě 2012 jsme se v Želnavě navzájem setkali můj otec, pan Čížek, paní Kunešová, jakož i pan Štěpánek a moje maličkost. S velkou radostí jsme se dověděli, že obec Želnava uvede boží muka za peníze z úrazového pojištění prostřednictvím zkušeného restaurátora do původního stavu na místě, kde stála, jen o pár metrů dál od silnice, aby je nějaké vozidlo opět nesmetlo. Skutečně se tak stalo a náklady byly navíc pokryty i příspěvkem české památkové péče.
Řekněte sami: mohlo by se to všechno stát bez pomoci Mariiny? Mně osobně z toho vzešlo velké poučení: v prvních hodinách a dnech naší poválečné ztráty ve mně planula zášť vůči Čechům, které jsem přitom vůbec konkrétně neznal. Všechna bolest a smutek mé rodiny nad nespravedlností a bezprávím vyhnání ze Šumavy živila ten vysoký plamen. Teď se za to hanbím a vidím, že nám dnešní obyvatelé Šumavy podali vstřícnou ruku. Pozdního léta roku 2015 nám došlo jmenovité pozvání obce Želnava ke slavnosti znovuvysvěcení božích muk. Slavnost se konala dne 7. listopadu 2015 v 11 hodin dopoledne za účasti hned dvou kněží. Překvapivě velké množství místních lidí se dostavilo v roli diváků.
Ta boží muka se dají najít v údolí řeky Vltavy při cestě z Volar do Horní Plané (v originále "von Wallern nach Oberplan" - pozn. překl.), rodiště Adalberta Stiftera, asi kilometr od Želnavy pod naším statkem v někdejším Žumberku (v originále "unterhalb unseres Hofes in Sonnberg" - pozn. překl.). Až půjdete kolem, darujte mým předkům alespoň jedno malé Zdrávas Maria (v originále "ein kleines Ave Maria" - pozn. překl.). Podívejte se na nový obraz, který namalovala paní Kunešová zvlášť pro tato boží muka - zachycuje scénu Mariina zjevení. Jako předloha podoby mého prapředka Alberta Müllera jí posloužil její vlastní muž. Ve skutečnosti mohl můj prapra... praděd vypadat docela jinak, ale na tom teď opravdu nijak nezáleží.


Glaube und Heimat, 2019, č. 5, s. 15-17

Podle "Historie rychty Želnava s obcemi Bělá, Záhvozdí, Pernek a Nová Pec", jak ji v českém zpracování pořídil a v roce 1997 vydal Stanislav Jagr (*12. září 1926 v Líšni, †13. dubna 1998 v Horní Plané), hospodařil na usedlosti čp. 3 v tehdejšín Žumberku od 31. května 1724 jako její právoplatný majitel "Albert Müller z Bělé". Poněvadž předchozím vlastníkem statku byl Quirinus Mauritz, lze se důvodně domnívat, že želnavská svatba ze dne 14. listopadu 1723, kde byl ženichem "Adalbertus Millner aus Pargfrid" (*25. března 1700 ve Slunečné) a nevěstou "Sophia Mauritz aus Sumberg" (*28. března 1701 ve Slunečné jako dcera Quirina a Ursuly Mauritzových) není ničím jiným než přiženěním "našeho" Alberta Müllera z Bělé, rodem ze Slunečné, na "naše" stavení čp. 3. Posloupnost Müllerových je od té doby 222 let nepřetržitá: od 20. října roku 1771 Leonard Müller, od 14. ledna 1800 Karl Müller, od roku 1830 bezdětný Simon Müller, který 30. prosince 1854 předává usedlost synovci a jmenovci Simonu Müllerovi, od 10. ledna 1899 pak následuje opět "náš" Jakob Müller (*26. dubna 1868, †10. února 1944, v obou případech ve Slunečné), Simonův syn, který se 21. května 1907 oženil s Annou, roz. Mathé ze Slunečné čp. 8. Měli spolu děti Johanna, Annu, Paulu, Adolfa a Rudolfa. Prvorozený Johann (*9. ledna 1913 ve Slunečné) se ujímá statku v dubnu 1941, když se 16. listopadu roku 1939 oženil s Emilií, roz. Jungbauerovou z Hor (Spitzenberg) čp. 1. Svou svatbou legitimizovali syna Aloise (*4. března 1938 v Horách) a Alfreda Johanna (*9. října 1939 v Perneku čp. 5). Alfred Johann Müller se pak 31. ledna 1969 stal v městysi Siegenburg (ležícím v dolnobavorském zemském okrese Kelheim při vodním toku Siegbach, ústícím kus na západ do řeky Abens, přítoku Dunaje) otcem Dietmara Müllera, autora originálu naší textové ukázky. Datum a místo narození Dr. Dietmara Müllera, žijícího v místní části dolnobavorského města Abensberg jménem Unterhörlsbach, jsem získal jeho laskavou ochotou přímo od něho osobně. Je mj. i rodáckým zpravodajem někdejších německých obyvatel farnosti Želnava na stránkách krajanského časopisu "Glaube und Heimat" a o něm jako literárním autorovi knihy "Heidi auf Speed" viz více článek v "prvním a jediném online magazínu Bavorského lesa" pod názvem "da Hog'n", což je nářeční výraz označující trní při domě, na které lze napíchnout lístek s nějakou zprávou ). V krátké korespondenci se mnou vyjádřil radost nad svým zařazením na webové stránky Kohoutího kříže a my ji sdílíme s ním.

- - - - -
* Siegenburg (BY) / Slunečná, Želnava

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam želnavské stavovské matriky o zdejším válečném už sňatku děda z otcovy strany i s uvedením otce jako jednoho ze dvou "společných dětí", teprve sňatkem legitimizovaných
Stavení čp. 3 ve Slunečné
Letecký pohled na Slunečnou
Boží muka u Slunečné před a po zničení nárazem autobusuBoží muka u Slunečné před a po zničení nárazem autobusu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist