logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN MUGRAUER

Úvodem k pamětní knize
"Pfarrgemeinde Höritz im Böhmerwald und seine Passionsspiele"


Milí spolurodáci z farní obce (v originále "liebe Landsleute der Pfarrgemeinde" - pozn. překl.) a přátelé hořických pašijových her!
Mnozí z nás žijí rozptýleni po celé Spolkové republice a po mnoha zemích celého světa. Stará domovina však není zapomenuta. Krajané se stále ještě vracejí návštěvami do rodných míst a projevují tak sepětí s nimi a lásku k nim. Jen to, co známe, dokážeme milovat. Tato pamětní domovská kniha (v originále "das Heimatbuch" - pozn. překl.) má jako most překlenout čas od vyhnání až dodnes (datována 1989 - pozn. překl.), zpravit naše potomky slovem i obrazem o osvojené domovině (v originále "von der angestammten Heimat" - pozn. překl.), o jejích mravech a obyčejích, o způsobu života našich předků. Farní obci Hořice na Šumavě, po celém světě známé svými pašijovými hrami, jsme zavázáni dluhem, který nám přikazuje nedat ji upadnout v zapomenutí.
Také její mrtvé, kteří přišli o život ve válce a během vyhnání, nechceme nikdy zapomenout. Tato pamětní kniha je má uchovat ve vzpomínce.
Mnozí ze spolurodáků se teď zeptají, proč připomínáme farní obec Hořice na Šumavě teprve po 43 letech (rozuměj od vyhnání v roce 1946 - pozn. překl.). Už po léta se při našich rodáckých setkáních ozývá dotaz, cože je s naší farní korouhví. Často se řadí naše téměř zapomenutá farní obec ve slavnostních průvodech s jinými skupinami pod nějakou jinou rodáckou korouhev.
Taková korouhev přináší ovšem s sebou ovšem i nemalé povinnosti, poněvadž to ona je při úmrtích spolurodáků, při domovských a farních setkáních výrazem sepětí s domovem. Kdo by ji měl vůbec pořídit? Kdo by měl nést náklady na její pořízení za tak rozptýleně usídlené spolurodáky? Pan Dr. Ernst Kurz (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) myslil ovšem i na naše padlé a pohřešované. To i pro ně a za ně měla být vydána tato pamětní domovská kniha. Oční choroba mu znemožnila jeho předsevzetí uskutečnit. Před půldruhým rokem přinesla Anna Pöchmannová (roz. Mathuniová ze Záhliní /Eisengrub/, ročník narození 1922 - pozn. překl.) na setkání Hořických roku 1987 v Leutstetten svou sbírku fotografických podobenek našich padlých a pohřešovaných. Už tenkrát jsem vyjádřil ochotu ke vzájemné spolupráci. Později se k nám přidružil ještě Hubert Watzl (ročník narození 1925 - pozn. překl.). Setkávali jsme se často, abychom vypracovali soubor témat, jimž se má pamětní knihy věnovat. Úspěch nás neminul a dal nám pobídku k další práci.
Děkujeme všem, kdo se přihlásili ke spolupráci či nám poskytli pomoc, ať už žijí ve Spolkové republice. Některá jména nesmíme opomenout: Trude Ertlová, roz. Fahrenschonová, Hedi Thomaová, roz. Fahrenschonová, Elfriede Seidlerová, roz. Proschko ze zaniklého dnes Hubenova, a Ute Thomasová, roz. Mugrauerová.
Nebylo snadné po 43 letech od vyhnání přesně zjistit, jak všechno bylo a jak se všechno stalo. Často nám způsoboval potíže místní dialekt a psaní jmen s ním spojené. Prosíme o prominutí, pokud všechny údaje nesouhlasí se skutečností nebo s ní souhlasí jen zčásti. Dochází v nemálo případech i k vzájemným protimluvům v souhrnu zpráv našich spolupracovníků a spolupracovnic. Snažili jsme se, seč bylo v našich silách, uvést vše na správnou míru. Nebylo také v našich možnostech pořídit ke všem snímkům v obrazovém doprovodu knihy úplné popisky.
Doufáme, že se nám podařilo předat o naší domovské farnosti cosi našim potomkům a udržet ji tak v dobré a trvalé vzpomínce. V naději, že tato domovská kniha nalezne u všech, kdo ji budou číst, kladnou odezvu, těšíme se na shledanou při hořickém farním setkání.


Pfarrgemeinde Höritz im Böhmerwald und seine Passionsspiele (1989), s. 5

Téměř třetinu třísetstránkové "Heimatbuch" hořické farnosti zabírá plný text proslulých zdejších pašijových her ve zpracování Johanna Josefa Ammanna (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení) z roku 1892, stejně jako celá kniha provázený bohatstvím dobových snímků. V tom má Kurzem inspirovaný Mugrauerův počin, na němž se podíleli vedle Anny Pöchmannové a Huberta Watzla i mnozí další pomocníci a přispěvatelé, ojediněle vysokou cenu, poněvadž Hořice jsou svého druhu fenoménem světovým. Mugrauerů bylo v obci i okolí hodně, jeden Johann Mugrauer (1887-1959) byl starostou obce od připojení k "Říši", jiný Johann Mugrauer (1880-1953) starostoval v blízkém Muckově (Mutzgern) v letech 1927-1938 a i jeho nástupce v letech 1938-1946 se jmenoval Josef Mugrauer. "Náš" Johann Mugrauer se narodil 27. září roku 1924 v Hořicích na Šumavě ve stavení čp. 104, zvaném "Stroßtoni". Tam se narodil 25. srpna 1892 i jeho otec Josef Mugrauer jako syn zdejšího chalupníka Johanna Mugrauera a jeho ženy Josefy, roz. Fischerové ze zaniklého dnes Račí (Mitterberg) čp. 9 (měla to být podle serveru Zaniklé obce tamní rasovna /pohodnice/). Josefina matka, roz. Bergerová, pocházela ze Štěchovic, vsi, která je dnes částí obce Volenice u Strakonic (Volenice měly být v roce 1963 mou první učitelskou štací, staly se jí však měsíc před mým nástupem dvouleté vojenské služby Strakonice). Dne 27. června 1922 v hořickém kostele sv. Kateřiny oddal farář Paulus Heinrich (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) Josefa Mugrauera, tehdy továrního dělníka, se služebným děvčetem Annou, narozenou 2. srpna 1901 v také dnes zaniklých Pasovarech (Passern) čp. 3 jako dcera tamního chalupníka Josefa Kitzbergera a Theresie, roz. Schinkové také z Pasovar čp. 23. Ti dva měli spolu pět dětí, v jejichž kruhu vyrůstal i malý Johann. Ani ne dvacetiletý narukoval do druhé světové války, na jejímž konci se dostal do amerického zajetí. Pracoval v jednom francouzském uhelném dole a poté, co byl v roce 1952 propuštěn, setkala se rodina Mugrauerova v bádensko-württemberském městě Künzelsau znovu a začala se stavbou vlastního domu. Roku 1959 se Johann Mugrauer oženil s Gerdou Roblovou ze zaniklého dnes Veselí (Schneidetschlag). Jako zakládající člen vstoupil 1, března roku 1957 do Heimatgruppe Künzelsau ve Spolkové republice Německo tři roky předtím obnoveného sdružení Deutscher Böhmerwaldbund. V letech 1957-1964 byl pokladníkem "Heimatgruppe" (HG), tj. domovské skupiny, v letech 1980-1984 zastupujícím předsedou a v letech 1985-2002 předsedou. V té funkci si o rodné Hořice na Šumavě získal jedinečnou zásluhu vydáním pamětní knihy, jejíž předmluvu v českém překladu cituji. Zemřel nečekaně 23. června roku 2010 v Künzelsau a je tam i pochován. Podle nekrologu v krajanském časopise, který napsal Johann Jakesch, mající také své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže, rámovaly pohřební obřad zvuky lesních rohů. To nebožtíka zdálky pozdravil rodný hvozd.

- - - - -
* Hořice na Šumavě / † † † Künzelsau (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obnovený památník pašijových her na hořickém náměstí
Arch ze sčítání lidu v roce 1921 pro hořický dům čp. 104 zachycuje rodinu jeho děda Johanna Mugrauera (*4. října 1853 v Hořicích na Šumavě) s dědovou chotí Josefou (*18. března 1869 v Horní Vltavici) a jejich dětmi Josefem (*1892), Marií (*1895), Johannou (*1903) a Eduardem (*1910), z nichž nejstarší syn Josef, otec "našeho" Johanna, pracoval už tehdy jako papírenský dělník u firmy Spiro, nebyl však dosud ženat
Hořický dům čp. 104 na snímku z roku 2016
... a na leteckých snímcích z let 1949 a 2011 nedaleko místního hřbitova vpravo... a na leteckých snímcích z let 1949 a 2011 nedaleko místního hřbitova vpravo

zobrazit všechny přílohy

TOPlist