logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ILSE MILTSCHITZKY

Bylo to tenkrát ...


Bylo to tenkrát poutní místo pro celé okolí: Svatá Anna. Svátek sv. Anny byl tedy pro nás děti svátkem roku, opravdu velkým svátkem. To přicházeli ti z Bučiny (Buchwald), ze všech stran, inu procesí a bohoslužby (v originále "halt Prozessionen und Gottesdienste" - pozn. překl.) a věci k nakupování a kolotoč, jak už to tak je (v originále "wie es halt ist" - pozn. překl.). Byl to, jak říkám, svátek pro celé okolí. Ta křížová cesta je už také i z darů, a bohatých darů, od vyhnanců z domova, obnovená. Takovou radost mi to udělalo. Byla jsem tam a na měděné tabuli se všemi jmény vidím psáno "Josef Miltschitzky", jméno mého muže, který také vždycky přispěl. Je to zdokumentováno. To člověku udělá radost.
(...)
Po všech těch strastech a zármutku a strachu jsem teď odcházela utěšená a usmířená. A může to tak zůstat.


Erinnerungskultur und Lebensläufe: Vertriebene zwischen Bayern und Böhmen im 20. Jahrhundert - grenzüberschreitende Perspektive (2013), s. 69. 74-75

Narodila se jako Ilse Rothová 8. listopadu roku 1931 v dnes neexistující už osadě Hrabická Lada (Rabitzerhaid), nejmladší vůbec osadě na správním území Nového Světa (Neugebäu). Zůstal po ní kupodivu název tamní autobusové zastávky. Na chalupě čp. 3, řečené Böhmei, hospodařili v roce 1945 Ferdinand a Anna Rothovi, Ilsini rodiče. Maminka Anna, dívčím příjmením Bergerová, narozená v Novém Světě dne 6. dubna 1905, se za svého muže provdala v roce 1929. Měli spolu dvě dcery, kromě Ilse ještě Marii. Anna Rothová zemřela devětaosmdesátiletá ve švábském Ottobeuren, svobodný stát Bavorsko, 29. září 1994. Je v Ottobeuren i pochována po manželově boku. Ilsin dědeček Julius Roth si kdysi přivydělával na témže stavení jako knížecí schwarzenberský hajný. Po vyhnání se Ilse vyučila krejčovskému řemeslu a jejím manželem se stal Josef Eduard Miltschitzky, narozený 20. srpna roku 1928 v Heřmanicích (Hermannstadt), okres Frývaldov (německy Freiwaldau, dnes Jeseník). Ten žil do roku 1945 v Horní Lipové (německy Oberlindewiese, dnes část obce Lipová-lázně), v Německu se po válce vyučil technickým kresličem, po absolvování učitelského ústavu v Lauingen však učil na jednotřídce ve Waldmühle (až s 80 žáky v jedné třídě), od roku 1971 pak na hlavní škole (Hauptschule) v Ottobeuren. Zemřel v roce 2007. Josefu a Ilse Miltschitzkym se narodilo v Böhen-Waldmühle u Ottobeuren pět dětí. Jejich nejstarší syn Josef Edwin Miltschitzky se v roce 2009 stal nositelem Sudetoněmecké kulturní ceny za svůj umělecký přínos v interpretaci zejména církevní hudby. Získal si jako varhaník jméno i v zahraničí a založil soubor Consortium suevicum, věnující se jihoněmecké hudební tradici a hrající na historické hudební nástroje. Jeho rodiče se angažovali v krajanském hnutí i publikováním v krajanských časopisech, v neposlední řadě pak udržovali styk s domovem nejen účastí na rodáckých setkáních, nýbrž i konkrétní podporou obnovy poutního kostela Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách (Zuckmantel) na Jesenicku, repliky jesenické Vřesové Studánky (Heidebrünnel) u Weilersbachu, obnovy poutní kaple sv. Anny s přilehlou křížovou cestou při Borových Ladech a hřbitova v Novém Světě při zbořeném kostele sv. Martina, kde byla Ilse Rothová kdysi pokřtěna. Při jedné své návštěvě kdysi za totality viděla, jak dělníci nahromadili náhrobky stranou a sama hrobová návrší srovnávali se zemí. Když jeden z pracovníků přistoupil blíž, myslila, že jim chce něco vysvětlit, ale on jí sebral kameru a v maringotce musila podstoupit výslech, který se protáhl na hodiny. Tehdy si prý řekla:

I kdyby mě snad měl stesk po domově zabít, nikdy už se tam nepodívám. Ten strach ze všudypřítomné zvůle ve mně zůstal. Hlavně že jsme byli šťastně pryč a v Bavorském lese plno života a světla, aut a lidí a já se zapřisáhla: tam do té země už nikdy.

Kniha, která nese název, jehož česká podoba by asi zněla Kultura vzpomínky a životní osudy a z níž pochází naše textová ukázky, má jednu kapitolu, kterou napsala Sarah Scholl-Schneiderová, věnovánu i Ilse osobně. Nijaká zkratka ovšem ten životopis nevystihne, každý citový odstín vyžaduje zvláštní empatii. Budeme-li schopni vcítění, píšeme a čteme ten "Lebenslauf" i my. Doložil bych to na skutečnosti, že zatímco prvá část naší úvodní textové ukázky je takříkajíc dokumentem ústního podání a pochází z interview, které poskytla Ilse Mitschitzky spoluautorce už zmíněné knihy s kapitolou o sobě Sarah Scholl-Schneiderové, její druhá část, lépe řečeno ony dvě věty za třemi tečkami v závorce vepsala paní Ilse do novosvětské kroniky, kterou si vedou manželé Hojdarovi, tj. Ing. Ivan Hojdar, podnikatel, a jeho žena, lékařka Alena Hojdarová, majitelé zdejšího penzionu U Hojdarů. Rodiče MUDr. Hojdarové se stali v roce 1938 obětí vyhnání ze zabraného jihočeského pohraničí. Přesto líčí Ilse Miltschitzky vstup do jejich domu takto:

Když jsme k nim vešli, byly celé stěny plné obrázků, zvětšených pohlednic ze staré Šumavy. To jsou dva lidé, kteří postavili zcela vědomě svůj dům tady v té osamělé končině a kteří Šumavu opravdu milují. Nekonečně trpí, že je to všechno zničeno.

Hojdarovi opravdu s podporou Evropské unie dokázali uskutečnit projekt obnovy zdejšího hřbitova a půdorysu základů někdejšího kostela sv. Martina. Ještě předtím, než se tak stalo (projekt byl schválen v roce 2010) vepsala Ilsina dcera do kroniky Hojdarových tato slova, mířící dál do budoucnosti (citujeme v českém překladu): "Co se díky Vám se mnou v posledních dnech stalo, překonává mé nejsmělejší naděje. Najít Vás je pro mne vzácné štěstí, poněvadž teď mám také já místo, kam se mohu vracet, bylo navázáno spojení, od něhož mohu očekávat, že z něho vzejde něco, co zůstává a co nachází mnoho podob. Otevřely se přede mnou celé světy: objevili jste pro mne přítomnost tohoto místa, jeho domy náhle nabyly jmen; němá, nesrozumitelná, také podivná a překvapivá znamení, vepsaná nyní do této krajiny, obsahují v sobě vyjasnění, za šiframi se vynořují jednající lidé. (...) Vy představujete nový začátek, vnesli jste sem nový život. (...) Chci Vám poděkovat i za inspiraci, že jsem dokázala konečně sama v sobě zapátrat (v originále "endlich selbst zu recherchieren") a něco dělat. Bylo to jako slepé místo, jako ochrnutí."

- - - - -
* Hrabická Lada, Nový Svět / Borová Lada

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Lyžující Ilse v Hrabických Ladech na snímku někdy ze zimy 1937-1938
Připomínka jejích šedesátin na stránkách krajanského měsíčníku
Nekrolog maminčin
Někdejší chalupa Ilsiny rodiny v Hrabických Ladech na snímku z doby druhé světové vlálky a dnesNěkdejší chalupa Ilsiny rodiny v Hrabických Ladech na snímku z doby druhé světové vlálky a dnes

zobrazit všechny přílohy

TOPlist