logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GUSTAV MEYRINK

Christofera Taubenschlaga promluva prvá


(...)
Dům pánů z Jöcheru (v originále "das Haus derer von Jöcher", obráceně bychom to jméno mohli číst foneticky zapsáno "rechoej" - pozn. překl.), ve kterém jsem měl žít tolik let, byl jedním z nejstarších ve městě; měl hodně pater, v nichž bydleli baronovi předkové - další generace vždy o poschodí výš než předešlá, jako kdyby jejich touha přiblížit se nebi byla stále větší.
Nemohu si vzpomenout, že by baron do starých místností, jejichž okna do ulice oslepla a zešedla, vůbec někdy vstoupil, bydlel se mnou v několika nevyzdobených vybílených pokojích těsně pod polochou střechou.
Jinde rostou stromy na zemi a pod nimi kráčejí lidé; u nás roste černý bez s bílými voňavými květy vysoko nahoře ve velikém zrezivělém kotli, který kdysi sloužil k zachycování dešťové vody a vysílá k dláždění na zemi okapovou rouru naplněnou navátým zetlelým listím a sypkou hlínou.
(...)
Řeka obtéká v kruhu město, které leží uprostřed a podobá se ostrovu, chycenému do vodní smyčky (v originále "inselgleich, von einer Wasserschlinge gefangen" - pozn. překl.), přitéká z jihu, stáčí se na západ, znovu se vrací k jihu, kde ji od místa, na němž začíná objímat město, dělí jen úzký pruh země, na kterém stojí jako poslední náš dům, a pak za zeleným vrškem mizí z dohledu.
Přes hnědý dřevěný most, lemovaný plaňkami vysokými jako člověk, jehož povrch tvoří surové kulatiny, které se otřásají, když po nich přejíždějí povozy (v originále "die braune, mit mannshohen Planken eingefaßte Holzbrücke - der Boden aus rohen rindigen Stämmen, die beben, wenn der Ochsenwagen darüberfährt -", tj. jde dokonce o neodkorněné povalové kmeny a volský povoz - pozn. překl.) -
(...)
Náš dům je na začátku ulice, která mi v paměti zůstala jako Pekařská. Stojí první o samotě.
Ze tří stran je rozhled do okolí, na čtvrté straně odděluje náš dům od sousedního tak úzká ulička, že když otevřu okno a vykloním se, můžu se stěny sousedního domu dotknout rukou.
Ulička mezi nimi nemá žádné jméno, neboť je to pouze příkře stoupající průchod - jaký snad nikde jinde na světě není (v originále "ein Durchlaß, wie es wohl keinen zweiten mehr auf der Welt gibt" - pozn. překl.) - průchod, který navzájem spojuje oba levé břehy řeky prochází tu napříč pruhem, na němž bydlíme (v originále "ein Durchlaß, der die beiden linken Ufer des Flußes miteinander verbindet; er durchquert hier die Landzunge jenes Wasserkreises, auf der wir wohnen." - pozn. překl.).
Když časně ráno obcházím, abych zhasl lampy, otevřou se dveře sousedního domu a ruka ozbrojená koštětem vymetá hobliny do přitékající řeky, která jim uspořádá výlet kolem celého města a o půl hodiny později sotva padesát kroků od druhého konce průchodu je převalí přes jez, na němž se řeka s hukotem s městem loučí. Tento konec průchodu ústí do Pekařské uličky (následuje líčení vývěsního štítu rakvářova - pozn. překl.)

Úryvky českého překladu románu "Der weiße Dominikan" (Bílý dominikán) jsou tu pod titulem kapitoly, z níž pocházejí, převzaty beze změny z knihy českokrumlovského antikváře (a někdejšího knihovníka) Jana Kočnara "Magické zrcadlo pětilisté růže - Esoterický průvodce po Českém Krumlově", vyšlé v nakladatelství Onyx roku 2005. Na jejího autora se odvolávám i co do jeho objevů ohledně vztahu spisovatele světového jména k bezesporu nejkrásnějšímu šumavskému a také jednomu z nejkrásnějších českých a evropských měst. Nečiním si rozhodně nárok nějak je doplňovat (ačkoli v závorkách uvádím jakoby doplňující "poznámky překladatele", český překlad je nijak nezměněn převzat z Kočnarovy citace), poněvadž i v této omezené podobě obohacují obraz Meyrinkův o nové rysy (jedno z nejautentičtějších svědectví o něm je jistě oddíl "Známost s Meyrinkem" ve vzpomínkové knize Maxe Broda "Život plný bojů" a také nekrolog Meyrinkův, který pro list Prager Tagblatt do jeho vydání ze dne 6. prosince 1932 napsal Roda Roda /vl.jm. Alexander //Sándor// Friedrich Rosenfeld //1872-1945//). Tak ožívají v románových úryvcích z "Bílého dominikána", uvedených v Kočnarově knize, českokrumlovské domy čp. 53 (dům barona Bartholomäa von Jöchera z románu se Kočnarovi jeví podobným tomuto skutečnému na střeše s plochou teráskou se zábradlím /výhled odtud je prý jedinečný/ na českokrumlovském Latránu, který náležel rodině Porákově a Meyrinkův známý z okultistických kruhů baron Artur von Rimay, který byl švagrem Ernsta (Arnošta) Poráka, sem zajížděl a zřejmě sem spisovatele možná i vícekráte pozval - na průčelí domu byly po renovaci z roku 1895 umístěny hodiny, které nás upomínají na Meyrinkovo líčení své kdysi prvé z mystických vizí - na lavičce u Vltavy seděl s pohledem upřeným k nebi, když ho náhle pronikla otázka po tom, kolik je hodin: v momentě vytržení uviděl na nebi obrovský kruh s rafijemi, udávajícími čas a přitom cítil zpomalení pulzu, zázračný pocit, jako by něčí ruka pevně svírala jeho srdce: podařilo se mu prý takové zážitky opakovat a nepovažoval je za druh snu, nýbrž za enormní bdělost - jeho Zelená tvář /Das grüne Gesicht/ ostatně začíná větou : "Wachsein ist alles!", tj. "Bdělost - toť vše!"), dřevěný Lazebnický most (i s těmi plaňkami), ulice Parkán v místech mlýnského náhonu (v románě "Bäckerzeile", tj. Pekařská ulice), ale snad i domu čp. 53 tak blízká Klášterní ulička, kde v domku čp. 51 pobýval na přelomu 17. a 18. století herec v eggenberských ještě službách Valentin Petzold (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), známý svou šprýmovnou selskou figurou jménem Kilián Brustfleck (v místě, citovaném z Meyrinkovy knihy, se vedle příjmení hlavního vypravěče, znějícího Taubenschlag, což vlastně značí "holubník", objevuje i bizarní postava rakváře jménem Mutschelknaus s jeho ženou Aglájou a dcerou Ofélií) i velkému Goetheovi, a celé město, které Meyrink líčí téměř totožně jako Schiele na svých obrazech řekou z hor těsně obtékané shluky "prastarých růžově, okrově a světlemodře zbarvených domů, nad jejichž černě vyhlížejícími okny sedí střechy jako mechově zelené klobouky bez kremp" (v originále zní ta věta doslova: "Tief unten strömt ein breiter, wellenloser, von Gebirgswasser grauer Fluß dicht an den uralten, rosa-, ockergelb- und hellblaufarbigen, aus kahlen Fenstern blickenden Häusern hin, auf denen die Dächer sitzen wie moosgrüne Hüte ohne Krempen."). Druhá Meyrinkova manželka Mena (Philomena), roz. Berndtová, kterou si v Praze vzal roku 1905, byla ostatně, jak upozorňuje Kočnar, neteří básníka Rainera Maria Rilkeho (je na webových stranách Kohoutího kříže samostatně zastoupen), jehož strýc z otcovy strany, policejní úředník, obýval v Krumlově měšťanský dům v Široké ulici čp. 75 a českokrumlovská hrobka rodiny Klima-Rilke je směrem napravo od mariánské hřbitovní kaple pod slepým arkádovým obloukem ve zdi (poslední člen této větve, Hermann Rilke, byl tu pochován v roce 1936). Meyrink ovšem proslul zejména "pražským" románem Der Golem (1915) a v Praze se odehrává i značná část pozdního autorova románu z roku 1927 Der Engel vom westlichen Fenster (Anděl západního okna). Narodil se sice ve Vídni 19. ledna 1868 (v hotelu Zum Bock), ale v Praze, kam přišel jako gymnazista (vyrůstal u svých prarodičů v Mnichově a v Hamburku, poněvadž matka, operní zpěvačka Maria Meyerová, putovala po evropských metropolích, otec, württemberský státní ministr Karl von Varnbüler von und zu Hemmingen, nepovažoval pak za důstojné oženit se s ní), prožil sedmnáct let a opustil ji roku 1903 už jako spisovatel. Když tu totiž matka získala angažmá, vzala patnáctiletého syna s sebou a ten tu jednadvacetiletý se synovcem básníka Christiana Morgensterna založil banku a po pěti letech První křesťanskou směnárnu (opravdu nebyl Žid, jak se často naznačuje). Když Meyerův (ano, měl vlastní příjmení po matce, Meyrink je pouhý pseudonym) kolega z veslařského klubu veřejně urazil jeho milenku a pozdější manželku (už zmíněnou) Menu, Meyer ho vyzval na souboj. Sok odmítl a z urážky na cti byl obžalován vyzyvatel, vzápětí i ze zpronevěry peněz. Jako bankéř skončil, po také ještě pražském pokusu o sebevraždu (když prý přikládal ke spánku browning, strčil někdo pod dveře okultistický prospekt) začal se věnovat "tajným" esoterickým vědám (už roku 1891 založil spolu s hrabětem Janem Harrachem teosofickou lóži U Modré hvězdy, jejímž členem byl mj. i Julius Zeyer) a také literatuře. Z Prahy, k níž choval jakousi "nenávistnou lásku"("Hassliebe" se tomu říká v němčině a Meyrink o tom prý řekl: "...když jsem vystoupil na nádraží, okamžitě na mě padl tentýž dusivý, strašlivý pocit, který mě ovládl pokaždé, když jsem po delší době dýchal pražský vzduch. Pro mne je Praha, nemohu si pomoci, městem zločinné mysli a její atmosféra je atmosférou nenávisti. - Není na světě žádné město, jemuž bychom tak rádi ukázali záda, když v něm žijeme, jako Praha, ale také žádné, po němž bychom tak toužili, sotva jsme je opustili. - Vypadá to, jako by mrtví volali nás živé na místa, kde kdysi trávili své pozemské bytí, aby nám pošeptali, že Praha nemá své jméno nadarmo - podivný pocit, jako bychom nějakým způsobem opravdu překročili práh." - doslova to v článku Das unsichtbare Prag z Deutsche Zeitung Bohemia dne 31. března 1929 zní takto: " ...daß Prag nicht umsonst den Namen 'die Schwelle' führt - daß es in Wirklichkeit eine Schwelle zwischen Diesseits und Jenseits ist, eine Schwelle viel schmäler als an anderen Orten" /citováno Margaritou Pazi z Tel Avivu ve sborníku Unerkannt und (un)bekannt/), odchází do Vídně (řídil tam mj. časopis Lieber Augustin) a později do Mnichova, kde kdysi prožíval své dětství. Dvacet kilometrů odtud, ve Starnbergu na břehu Starnberského jezera měl posléze svůj dům "U poslední lucerny" (Haus zut letzten Laterne), dva dny po sebevraždě svého čtyřiadvacetiletého syna Bullyho, který předtím po nehodě na lyžích částečně ochrnul, 4. prosince 1932 Gustav Meyrink naposledy vydechl (jiné prameny uvádějí jako místo skonu Mnichov). Už 2. prosince večer řekl údajně své ženě: "Teď umřu, prosím abys mi to nevymlouvala, to odpoutání je nadmíru veliké a významné - a prosím, kdybych měl ještě sebevíc trpět, nedávej mi nic utišujícícho - já chci přejít na druhou stranu zpříma a při plném vědomí". Rok nato hořely Meyrinkovy knihy na Operním náměstí v Berlíně s jinými jako podle nacistických studentů "světonázorově škodlivé" (odmítal vždy nacionalismus a válku). V roce 1927 konvertoval od protestantské víry k buddhismu mahájána (tj. velký vůz, široká cesta ke spáse, mladší směr buddhismu, přejímající mnoho prvků cizích kultů) a stačil i tímto způsobem ujít totalitním ideologiím, které nadcházely s Hitlerem i Stalinem a měly téměř, každá po svém, vyhladit samu lidskost, ve svých důsledcích třeba pak i lidmi obývanou Šumavu.

- - - - -
* Vídeň (A) / Český Krumlov / † Starnberg (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

První strana listu Prager Tagblatt ze 6. prosince roku 1932 se zprávou o Meyrinkově úmrtí a nekrologem, který napsal Roda Roda (vl. jm. Alexander/Sándor Friedrich
Ladislaus Rosenfeld /1872-1945/)
Plakát k proslulému němému filmu (1920) podle jeho románu "Golem"
Titulní list vydání románu Bílý dominikán z roku 1927 u B. Kočího
a obálka vydání z roku 1999 v nakladatelství Argo
Obálka (1937) jeho posledního románu v pražském nakladatelství Zápotočný...
... obálka (1996) 3. vydání v nakladatelství Argo a obálka (2000) paperbacku
s anglickým překladem v edici Dedalus European Classic

zobrazit všechny přílohy

TOPlist