logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF MERBELLER

Z mých vhledů v onen svět


Ve válečném roce 1915 jsem měl mít poprvé příležitost prožít spiritistické zjevení (v originále "ein spiritistisches Phänomen" - pozn. překl.). Nikdy předtím jsem se takovými věcmi nezabýval a věděl jsem také v tom ohledu jen velice málo.
Bylo to dne 17. dubna zmíněného roku, kdy jsem šel večer kolem půl osmé zpátky domů z jednoho výletu do šumavského okolí Prachatic (v originále "in der Umgebung von Prachatitz im Böhmerwald" - pozn. překl.). Na tak řečené "staré feferské cestě" (v originále "auf der sogen. alten Pfefferschlägerstrasse", rozuměj na cestě spojující Prachatice s Fefry, tj. s dnešním Libínským Sedlem - pozn. překl.) jsem spatřil ve vzdálenosti asi 100 kroků před sebou jít samotného muže. Na jeho zevnějšku nebylo nic nápadného. Blížil jsem se mu víc a víc, a když jsem ho dostihl, chtěl jsem přejít silnici tak, abych mu mohl pohledět do obličeje. Jak jsem se zhrozil, když jsem v následující vteřině hleděl do prázdna. Jako by jej náhle země pohltila. Počínalo se teprve šeřit, nějaký útěk toho muže v jakémkoli směru bych musil beze vší pochyby zaznamenat zrakem i sluchem, takže dotyčný zmizel v okamžiku způsobem skutečně záhadným. Vysvětlení jsem si tehdy neuměl podat absolutně nijaké, přiznávám ale, že právě proto jsem byl hluboce nesvůj (v originále "dass mir eben darum höchst unbehaglich zu Mute wurde" - pozn. překl.). Byl to můj prvý zážitek v této oblasti a dnes vím, že to tenkrát nebylo nic jiného nežli nějaký fantom, nějaká materializace ducha (v originále "eine Geistermaterialisation" - pozn. překl.).
Od té doby uplynulo mnoho let, aniž bych snad někdy měl nějaký okultní (z lat. "occultus", tj. "tajný, skrytý" - pozn. překl.) zážitek. V prosinci 1919 jsem ovdověl, v lednu 1920 poté jsem přesídlil z mého předměstského bytu do vnitřního města a nyní to začalo hned v mém osamělém příbytku večer klepat na tu či onu stěnu, a sice pokaždé třikrát, tu tiše, tu zase silněji. Většinou to bylo slýchat ve večerním čase mezi devátou a půl desátou, později i v jinou dobu. Věnoval jsem zprvu tomu klepání málo pozornosti, ačkoli mi ty zvuky vždycky připadaly podivné, zejména když mě moji sousedé v domě ujišťovali, že v tak pozdní hodinu by na zeď jistě nikdo z nich neklepal. Rok 1920 prošel beze zvláštních okultních zážitků, ačkoli ono klepání se stávalo vždy častějším a silnějším; teprve léto 1921 přineslo události, které mou pozornost pro podobné věci vyburcovaly prudčeji. Dne 8. června toho roku seděl jsem večer u piana, abych dal své fantazii volné pole; k deváté hodině přerušila hudební kadenci rána jako výstřel z pistole, celý jsem sebou škubl, když vzápětí následoval výstřel nový, který se stejně jako ten první zdál přicházet z domovní předsíně. Byl jsem tenkrát ve druhém patře docela sám, poněvadž můj vedle bydlící nejstarší syn dlel i se svou malou rodinou u svého tchána ve Vídni na dovolené. V té době jsem byl vůbec jediný muž v celém domě přítomný, poněvadž první poschodí obývala jedna paní se třemi dcerami a jednou vnučkou. V přízemí se nacházely toliko kupecké krámy. Vchod do domu byl už zamčen. Partaj z budovy ve dvoře spěchala na chodbu, nikdo si tu detonaci neuměl vysvětlit.
Dva dny nato počala se, přinejmenším pro mne, záhada trochu vyjasňovat.
Dne 10. června jsem hrál za večerního stmívání zase jako obvykle na klavír, mohlo být tak asi 9 hodin, když náhle zaduněly tři mocné rány na dveře z chodby do mé zadní alkovny (starší výraz pro přístěnek - pozn. překl.). Skokem jsem byl na chodbě, chvátal po všech schodech k domovním dveřím, které byly opět už na noc zamčeny. Všeobecný úžas v celém domě! Teď ve mně započala svítat myšlenka, zda snad nemají být tyto zážitky znamením z onoho světa (v originále "Zeichen aus dem Jenseits" - pozn. překl.). A brzy jsem byl v tom domnění skutečně posílen, neboť už 15. června večer jsem zaznamenal téměř ve stejnou večerní hodinu prudké trojnásobné zabušení na dveře do mého velkého pokoje, ve kterém stojí piano. Opětně jsem se znovu přesvědčil o tom, že v domě není nijaký cizí člověk a už následující večer, tedy 16. června 1921, mi dodalo jistoty co do mých shora zmíněných náhledů bubnováním na skleněnou výplň dveří k sousednímu bytu, který byl přece tenkrát neobýván. Dnes, kdy píši tyto řádky, sotva se mohu mýlit (v originále "glaube ich kaum eine unrichtige Prämisse auszusprechen" - pozn. překl.), když vyslovím tvrzení, že obklopující mne nadsmyslný svět (v originále "mich umgebende Geisterwelt" - pozn. překl.) tím zřejmě zamýšlel podat jasně patrnými zvukovými projevy důkaz o své existenci!

Jde o úvodní pasáž kapitoly Meine Erlebnisse z knihy, jejíž autor Rudolf Merbeller předřadil svému jménu čestný titul Medium a právě "auf Grund zahlreicher eigener Erlebnisse", tj. "na základě četných vlastních zážitků" označil svou práci názvem "Meine Einblicke in die Jenseitswelt", tedy "Mé vhledy v onen svět". Nevím proč se mi chce to "onen" psát s velkým písmenem na začátku, ale na Šumavě takové místo opravdu existuje v podobě sklářské osady Jenewelt německy zvané blízko někdejší Zejbiše (Seewiesen), dnešní Javorné. Založil je už v roce 1494 Mertl z Mochova a náleželo do roku 1950 k obci Jesení (Gesen), dnes k Čachrovu v okrese Klatovy. Rudolf Merbeller do šumavských Prachatic přišel ovšem úplně odjinud. Narodil se 2. prosince roku 1858 v rakouském Salzburgu a jako kontrolora berního úřadu ho osud zavál do Čech, přesněji do podkrkonošského Vrchlabí (Hohenelbe), kde se (za ta podrobná data ohledně Merbellerova života vděčím prachatickému rodopisci MUDr. Janu Antonínu Magerovi) 30. června 1866 oženil s místní rodačkou Emilií Kulhanek. Narodily se jim po řadě čtyři děti: syn Max v roce 1889 (zemřel ve Vídni pětaosmdesátiletý v březnu roku 1974), Ernst o rok později, dcera Johanna roku 1893, nejmladší syn Alexander pak v roce 1895. Až na podzim roku 1898 byl Merbeller z Úštěku (Auscha), kde působil po odchodu z Vrchlabí, přeložen do Prachatic. Na zdejším berním úřadě pracoval až do penze, o město a o Šumavu si však získal zvláštní zásluhy zejména jako prvý kustod sbírek prachatického muzea, které vzniklo v prostorách staré radnice v roce 1904 (až po roce 1945 bylo přemístěno do domu zv. Sitterův či Žďárského). Publikoval např. texty na prachatických ostrostřeleckých terčích, jako amatér se věnoval i archeologickým výzkumům (mohyly v lese Kluzí u Vitějovic). Po smrti své paní Emilie (zemřela 12 dnů před Štědrým dnem roku 1919) se v lednu 1920 přestěhoval z Primátorské ulice (Primatorgasse, dnes Nebahovská ulice) čp. 71 do domu na Kostelním náměstí (Kirchenplatz) čp. 15. Založil v Prachaticích spiritistický kroužek a organizoval seance, svou knihu, z níž pochází i naše přeložená textová ukázka, vydal vlastním nákladem roku 1928 tiskem místní firmy Eduard Tilp. Na staroprachatickém hřbitově u sv. Petra dal pochovat svou ženu a sám ve městě pod Libínem skonal v nedožitých 87 letech dne 25. listopadu roku 1945, tak osudného pro prachatické Němectvo. Ani se neptám, jaké "fenomény" mu bylo nedlouho před vlastní smrtí spatřit. Nemusily být nutně nadsmyslné a nebylo jim třeba ohlašovat se bušením na vchodové dveře.

- - - - -
* Salzburg (A) / † † † Prachatice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (1928) jeho knihy, vydané vlastním nákladem
Rodný Salcburk
Dům čp. 71/II v Nebahovské ulici, kde v Prachaticích bydlil s manželkou
Dům čp. 15/I na prachatickém kostelním náměstí, kam se Merbeller přestěhoval po manželčině smrti

zobrazit všechny přílohy

TOPlist