logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RODERICH FERDINAND OTTOMAR MENZEL

Mlýn na Rákosovém rybníce


Kolem půle sedmnáctého století žil v jižních Čechách muž, který prchl před hrůzami třicetileté vojny do lesů. Pobýval tam se ženou a děckem v chýši, z níž vyrážel na celý den za loveckou kořistí a za sběrem hub a lesních plodů. Teprve když i na lesní půdě vydobyl něco polní úrody, couvl hlad od jeho prahu. Strávil tak celých dlouhých patnácte let vzdálen světu i lidem.
Nadešel však den, kdy dospěl k názoru, že takový život už nedokáže déle snášet. "Jsme o dost starší," řekl si, "a už málem nevíme, zda jsme ještě lidé, či snad nějaká lesní zvěř. A nemá snad mladý Matthias poznat nijaký jiný domov než stín temného jedloví a za sousedy má mít věčně jen medvědy?" Odvážil se proto ten muž po drahném čase zase k lidskému sídlu a když tam uslyšel, že válce má být vbrzku konec, jakkoli v kraji je dosud málo klidu, rozhodl se vrátit do své rodné vsi. Žena byla s radostí svolná. Že však syn vyrostl a zmužněl, pojal ji o sedmnáctiletého jinocha strach; císařští totiž hledali právě takové statné mládence, aby jimi doplnili své pohotovostní stavy. Otec prohlásil, že tu tedy musejí syna nechat, prý je ostatně natolik dospělý, aby se o sebe dokázal postarat sám. Kdyby byly silnice jisté a rodičovský dům u Krumlova (v originále "bei Krumau" - pozn. překl.) ještě stál, byl by ho vzal najisto domů. Takto se rozloučili v slzách.
Zpočátku syna dobrodružství lákalo. Rodiče mu nechali do zásoby dost jídla, aby netrpěl nouzí, a když byla spíže prázdná, nalovil si holou rukou ryby z potoka či si poradil s trefou nějakého tučného ptáka kamenem z praku. Plynul však týden za týdnem a otec se nevracel. Matthias už tu samotu nemohl vystát. Nějak se snad protluču, pomyslel si bezstarostně; jak jen se rodiče podiví, až jim najednou padnu kolem krku.
Vydal se tedy za časného božího rána na cestu, v ranci jen pár brambor a něco zrní (v originále "und Körnerfrucht" - pozn. překl.). A šel a šel bezcestím, jen vodního toku se držel. Po pět dní a pět a půl noci tak putoval, aniž kdy uviděl stoupat kouř z nějakého komína. Šestého dne ale uslyšel vytí psa a kozí mekot a když zamířil po těch zvucích, dorazil posléze do jednoho údolí, kterému jako by se válka vyhnula. Lidé tam ovšem nebyli pro tu nedotčenost zkázou nijak trpělivější či přívětivější. Když jim Matthias od srdce popřál dobrého jitra, obrátili se k němu zády, aniž by jeho pozdravení jakkoli opětovali. Když jsou tu všichni tak nerudní, snad abych se raději hnedle vrátil do své lesní samoty, řekl si pro sebe jinoch.
Jenže pak ho potkala babka, která už hodně dlouho čekala třetí zuby. A jak tu na něho s otevřenými ústy civěla, zůstal před ní i on stát s otevřenou pusou a jen hleděl, co se z toho setkání vyklube. "Jdeš jistě od mlýna?" optala se ho stařena skřehotavým hlasem.
"Od jakéhopak mlýna?" chtěl vědět.
"Tam nahoře přece, co je při Rákosovém rybníce (v originále "am Schilfteich" - pozn. překl.)," odpověděla, přičemž dlouhým křivým palcem ukazovala někam za Matthiase dozadu. "Musíš jít tam odtud, jiná cesta sem přece nevede!"
Mladík se brzy vzdal naděje, že by jí to mohl nějak vymluvit. Umíněně trvala na tom, že je jistě příbuzným zemřelého mlynáře. A dodávala, že se nesmí divit, když se mu tu proto každý vyhne: ten, kdo přichází od mlýna, je ve vsi proklet; tak zle si mlynář s nimi všemi zahrál. Ještě ve své smrtné hodince je chtěl podvést a když se někdo snažit beze škod uchovat si to, co mu patřilo, byl nakonec rád, že vyvázl alespoň s holým životem.
Matthias nebyl z jejího povídání zrovna moudrý. "Nevíte, kde bych se dostal k nějakému
soustu? Mám hrozný hlad," přerušil ji. Tu se rozhlédla kolem po vesnické cestě, zda je snad nikdo nevidí a nechala mu vejít do svého malého stavení. Podala mu misku kyselého mléka a starou veku; shltl jí máčenou v mléce a byl syt tak sotva ze čtvrtiny.
"Tady zůstat nemůžeš," řekla stařena, když se ohlížel po nějakém loži, "dali by mi pykat." A vyjela proti němu najednou docela vztekle, ať že raději maže pěkně rychle zpátky do mlýna nebo rovnou do pekla. Když proti němu zvedla svou křivou hůl, dal najevo, že tedy půjde dál - nebyla asi úplně při smyslech.
Probudila se v něm teď ale náhlá zvědavost a pomyslil si, že přece může nakonec v tom mlýně přenocovat stejně dobře jako někde pod stromem; snad tak aspoň přijde celé té záhadě na kloub. Vyrazil tedy v zapadajícím slunku po silnici a tam, kde končila, cestou v lukách a ještě dál stezkou vedoucí lesem. Tu přišel za soumraku k jednomu rybníku zpola zarostlému rákosím, okřehkem a žabím květem (v originále "mit Schilf, Wasserlinse und Froschbiß", třeba asi poznamenat, že okřehku se lidově říká žabinec a voďanka žabí květ je dnes už rostlinou silně ohroženou - pozn. překl.). Líně sem plynul potok a padal přes polámané mlýnské kolo. Také mlýnice byla celá zašlá a musil to být celý lidský věk, co tu za někým zapadly dveře. Ty teď visely šikmo ve veřejích a zaskřípěly ostře, když jimi Matthias vešel dovnitř. Chodba byla plná pavučin a letitého prachu. Netopýří trus se povaloval na schodech, jejichž zábradlí bylo zpřelámáno. A přece to byla tak znamenitá budova, že Matthiasovi přímo cukalo v pažích chopit se díla a zjednat tu pořádek. Přemohla ho ovšem únava a když v jedné komoře objevil truhlici, ve které leželo pár pytlů s moukou, natáhl se na ně jak dlouhý tak široký a rázem usnul.
Probudil se prostřed noci, když ze vsi odbíjela dvanáctá. Nevyděsil ho ale spíš dusot podkov a skřípání brzd příjíždějících povozů? Teď zadupaly těžké kroky vzhůru po schodech, rozezněl se povyk nejméně tuctu mužských hlasů. Tu se i mlýn probudil ze sna, rozeběhl se a mlel, jako by se snad ani nebyl nikdy zastavil. Trapoty trap to znělo a klapoty klap (v originále "tapp-trapp-tappa-trapp" a "plapp-klapp-plappa-klapp" - pozn. překl.).
Mladík, který nevěděl, co je strach, teď ležel bez hnutí a nemohl pohnout ani prstem. Teprve když rozeznal jeden z hlasů, setřásl ze sebe kouzlo. To budou sedláci, řekl si, kteří tu chtějí tajně semlít své obilí. Jenže s tím slabounkým bezmocným čůrkem na polámaném mlýnském kole, copak by se tu jen dalo zmoci?
Opatrně se zvedl, připlížil se ke dveřím a zapátral pohledem klíčovou dírkou. Na schodech stál mlynář... kdopak by ho nepoznal v jeho zamoučeném oděvu s bílou čepicí ve vlasech. Hnal pacholky vláčející do mlýnice pytle se zrnem i ty vracející se už s pytli mouky na zádech nazpátek - nemělo to konce, nepřestávalo to.
Když Matthias přistoupil k oknu a podíval se dolů, stálo tam dvanáct obrovitých žebřiňáků za sebou. První z nich byl už plně naložen a za práskání biče hrčel odtud. Pak druhý, třetí, čtvrtý. Než ale se podařilo naložit poslední, odbila jedna hodina s půlnoci a všechno zmizelo jako přelud. Nijaké stopy chůze po schodech, ani prášek mouky na podlaze mlýnice, ani rýha po vozovém kole ve dvoře.
Ráno se vydal Matthias do vsi. Vešel ke stařeně a vyprávěl jí, co viděl. "A to ses vrátil živ?" ptala se nevěřícně, jako by snad ani nestál před ní v celé své tělesné podobě. Tu se jí vysmál; je mu prý jedno, zda je právě poledne či půlnoc. "Je ten mlýn na prodej?" chtěl vědět. "Není tu dědice," odpověděla babka. "Dva mládenci zrovna vyučení mlynářskému řemeslu chtěli ten mlýn uvést do chodu. Jenže přiběhli do vsi brzy za ranního šera děsem celí bez sebe a ještě dneska jsou z toho na hlavu."
"Už vím, co musím udělat," řekl Matthias. "Strašidla a duchové jsou živi jen z našeho strachu, říkával mně táta. Kdopak ví, jestli ten mlynář nemá chudák náhodou strachu ještě víc než my... A před kýmže? To před Ním, Pánem Jediným, kdo naše životy váží podle viny a hříchu."
Tu sňala stařena svůj křížek z krku. "Až budeš v tísni, zvedni ho proti hrudi toho, kdo ti bude hrozit," kladla mu na srdce.
Ve mlýně se Mathias hned uložil ke spánku, aby byl bdělý, až se kolem půlnoci přihrne podivný zástup. Úderem dvanácté vjely vozy do dvora, mlynář poháněl pacholky, kroky hřmotily po schodech nahoru a dolů. Teď vešel mlynář do zásobní komory, Mathias za ním.
"Ve jménu Páně!" zvolal, jak ho to naučili rodiče. Neblahým mužem to trhlo, jeho stín rostl po zdi až ke stropu, jako chapadla sahaly jeho paže po mladíkovi. Před znamením kříže však se celé zkroutily a klesly konečně ke kolenům.
"Nech mě běžet, příteli," žadonil, "tvá škoda to nebude, mám zlata a majetku dost!"
"Nic z toho není tvoje, všechno jsi promrhal," pravil Matthias a přistoupil s křížkem v ruce blíž k mlynáři.
Ten musil uznat svou slabost. "Pomoz mi," prosil, "máš tu moc, jsi ještě bez viny - jinak bys byl navždy ztracen!"
A začal mu překotně, jako někým štván, vyprávět, proč přichází noc co noc sem do mlýna a za co tu pyká.
Zdědil mlýn po svém otci a ten po dědovi a pradědovi. Jemu samému však nestačilo, že žil v pohodlném dostatku - chtěl víc, chtěl být stejně bohatý a mocný jako vládcové světa. Pořídil si proto dvě váhy, jedny pro zrno, které k němu do mlýna sedláci přiváželi, jedny pro semletou mouku. Vážily ovšem obě chybně, jedna pod míru, druhá nad ni. Mnoho pytlů mouky si tak mlynář během roku zadržel sám pro sebe a brzy jich bylo na tisíce, jak plnily mlýnská sklepení a komory.
Pak přišla veliká válka, zpustošila všechno kolem a jen ves v údolí zůstala jako zázrakem ušetřena; hlad však vládl v každém z jejích stavení. Tu začal mlynář sedlákům prodávat "svou" nakradenou mouku. Co jim uzmul lstí a podvodem, dával si teď od nich draze zaplatit, jako by to semleté zrno bylo zlato samo. Když válčící mocnáři spolu konečně uzavřeli mír, patřilo už mlynáři půl vsi... zásuvky mu rovnou přetékaly dlužními a zástavními úpisy.
Jak se ale říká: čert si tě odnese, právě když nejhlasitěji zpíváš. A odnesl si i mlynáře prostřed největší parády. Když se hříšníkovi schylovalo k poslední hodince, poklesla mu přece jen kuráž a dal si zavolat faráře, aby se mu ze všeho vyzpovídal. Nedal se ale tenkrát tak zhurta nijaký najít, takže se dostavil s duchovní útěchou, až byl už mlynář po smrti. A přece se stačil ke svým přečinům přiznat: mistru pekařskému, který se za ním přišel podívat, v horečném pomatení řekl to, co bylo určeno duchovnímu. Tu přiběhli sedláci a smrt ještě před mlýnem dohonili a předstihli. Vpadli s dupotem do světnice umírajícího a chtěli nazpátek svoje papíry. Mlynář přišel ještě jednou k sobě a horečně supěl: "Kdoví, zda tam na onom světě nebude přece leccos z toho potřebí!" A umřel s kacířstvím na rtech a s dodatečnou lží, že prý jeho synovec uvede všechno do pořádku. Neměl ovšem tu na světě nijaké příbuzné, všichni ho už ve smrti předešli. Teď musil za trest noc co noc chodit do mlýna, pytle převažovat a plnit správnou mírou. To ale jen do zvonění na prvou hodinu dne. Teprve až všechno vypořádá a odešle správnými dveřmi, může být zbaven prokletí. Stejně tak dobře by se ovšem daly spočítat kapky vody v rybníce jako zkoušet napravit v krátké noční hodině celoživotní hříchy a nepravosti.
Mlynář sotva dořekl poslední slovo svého vyprávění, když se ozvala hodina s půlnoci a všechno bylo zas tak, jako by se tu nebylo nikdy nic stalo. Matthias však řekl do tmy: "A přece musí být někde nějaká záchrana!"
Nejprve chtěl však najít rodiče; snad si bude otec vědět rady. Putoval tak od místa k místu, musil se ptát i ptáků a včel, poněvadž lidé jen krčili nevědoucně rameny. V jedné krčmě ale, kam také zavítal, seděl nějaký žoldnéř (v originále "ein Landsknecht", což je pojem, časově
vázaný spíše na 15. a 16. století - pozn. překl.). Měl jen jednu nohu, druhou mu uťal švédský generál Königsmarck (žil v letech 1600-1663, jako švédský polní maršál německého původu organizoval roku 1648 na samém konci třicetileté války tzv. "Prager Kunstraub", loupež uměleckých pokladů českého hlavního města, viz k tomu podrobněji Wikipedia a ještě další heslo, opět z Wikipedie - pozn. překl.) - možná to byl prý jen jeho generálský třmen. Dali se do řeči, oba mladí a plni plánů do budoucna. Matthias vyprávěl, že ví o jednom mlýně, kde by se mohli vyučit v mletí; potřebovalo by to jen pěknou hromadu peněz, aby mlýn zase uvedli do chodu. Žoldnéř ukázal roličku mincí, svou válečnou výslužku; je ochoten je na tu věc dát, vezme-li ho Matthias do spolku.
"Je tu ale ještě jedna věc," povídá Matthias a zmíní půlnoční zjevení. "Kdyby nebylo nic horšího!" zasmál se ten druhý. Co jen za přízraky zažil on ve válce! Pak se rozpomněl: zná přece ten mlýn na Rákosovém rybníce, sám tam přes vodu veslovával jako děcko - tatínek mu to ale zakázal, poněvadž odtok z rybníka byl silný a prudce přepadal dolů přes vysoké skalisko.
"Je to všechno zarostlé rákosím, okřehkem a žabím květem," řekl Matthias.
Dlouho spolu ještě hovořili o tom i onom, než se dali dohromady. Zpečetili to rukoudáním.
Týdny nato prosekali ve vodě cestu rákosím, vytrhali ze dna vodní mor. Postavili vor, že by snad i hrad unesl, a přivázali jej u břehu. Matthias pak doběhl do vsi a vzbouřil sedláky. Ten, koho mlynář podvedl a stává za první úplňkové noci s koni a vozem u násypky, neotvírej si hubu, cos viděl. Raději pohni údy, abys co nejrychleji naložil a vypadl od mlýna, jako bys měl čerta v zádech. "Úderem jedné musí být všechno ve stodole, vrata zavřena, světlo zhaslé, jinak je to ztraceno."
"Máš nás za blázny, zelenáči," mumlalo si několik z nich. Když vzešel úplněk, stáli ale všichni u stavidel a špehovali, co je s potokem. Jen krejčí Jakob, který vždycky všechno věděl líp, zůstal v posteli. "Jsou to všechno troupi (v originále "Tröpfe" - pozn. překl.)," posmíval se, "naletí kdejakému enšpíglovi." Když se mu proto z kořisti ničeho nedostane, zůstane už nadosmrti záplatářem.
Mezitím čekal Matthias se svým druhem ve mlýně na půlnoc. Poslední úder hodin na kostelní věži dozněl, když tu zaduněly přijíždějící mlynářovy vozy. Jako za dávno zašlých časů klapalo hlasně mlýnské kolo. Pytle obilí přes ramena, supěli pacholci nahoru po schodech, s těmi plnými už semleté mouky zase chvatně opouštěli mlýn. "Na vor!" křičel Matthias na mlynáře, sám si naložil dva pytle a hnal se s dupotem na svázané klády. Mlynář, silný jako nějaký medvěd, měl na zádech hned čtyři plné pytle mouky, kterými mrskl na plavidlo, až voda vysoko vystříkla. Klapaje svou umělou nohou, rovnal žoldnéř pytle k sobě jako páry bot. Netrvalo dlouho a všechno bylo naloženo, takže vor mohl odrazit. Dlouhými tyčemi usměrňovali ho oba odvážlivci po hladině rybníka.
Tu šlehl nocí blesk a sjel do vody, až zpěnila varem. Hrom, jehož zadunění následovalo, otřásal peřejemi. Z nahromaděných mračen crčely, rovny bystřinám, proudy vody (v originále "stürzen Gießbäche" - pozn. překl.), jimiž bouře bičovala vratké plavidlo.
To v jejím hukotu mířilo k vodopádu, už se nořilo do víru dole pod ním. Jak se z něho muži
dostali, aniž by vor ztroskotal, nedovedli by povědět. Neztratili však ani jediný pytel z nákladu, který jako by stál i s nimi pod nějakou vyšší ochranou.
V běsnění zuřících živlů konečně přistáli u dolní propusti. Bylo to náhle, jako by vešli do jiné země. Pokojně zářil úplněk nade vsí, něžně si pohrával noční vánek korunami stromů. Mezi tady a tam se tyčila hranice ostrá jako čepel meče.
Připevnili vor a vyskočili na břeh. Sedláci jako by procitli ze ztrnutí a rázem se všechno dělo tak hbitě, jak to s nimi Matthias snad tisíckrát nacvičoval. Házeli pytle na vozy, šlehali biči koně do klusu cestou domů. Rafije hodin na kostelní věži stanuly právě na jedné, když byly stodoly plné, vrata zavřena, světlo zhašeno. Když ale ta hodina odbila, prohnal se hrozivý dým celou vsí a zvysoka zachvěl okny i dveřmi ve veřejích. Pak byl už všemu strachu snad opravdu konec.
Následujícího jitra vtáhl Matthias se svým přítelem do mlýna. Sedláci jim dali, co potřebovali na nářadí, zařízení a materiálu. Slíbili se o ně i dále postarat, dokud mlýn nepoběží. To slovo však měli dodržet pouhý den. Neboť už úderem půlnoci mohlo opět zaznít práskání bičů a skřípot brzd dojíždějících povozů. Lopatky mlýna zazněly známým klapotem, pily se rozječely, kladiva rozbušila, hobliny rozletěly kolem.
O jedné hodině s půlnoci bylo všechno hotovo a mlýn stanul v někdejším lesku. Matthias se stal poctivým jeho správcem a nepotřeboval vážit na dvou vahách, aby došel peněz a uznání všech.
Jednou, bylo to rok a den poté, co se mlýn zvedl ze spánku, zašli do něho dva staří lidé, muž a žena, oba klesající po cestě hladem a únavou. Sotva je mlynář spatřil, rozbušilo se mu srdce až v samém hrdle. Pak se zeptal sterého muže: "Cože tak putujete světem, není vám snad už načase trochu si odpočinout?"
Tu muž odpověděl: "Museli jsme tak putovat, dokud jsme nenalezli syna."
Nato Matthias řekl jemu i ženě: "Počkejte u mě, snad půjde kolem."
"Ach ne," řekla žena a chtěla jít dál, "možná je tam dole ve vsi nebo nahoře na lučním svahu."
"A poznáte ho vůbec po tolika letech?"
"Ach ano, ach určitě," zvolali oba jako jedněmi ústy. A řekli, že má na zádech mateřské znaménko.
Nato mlynář svlékl košili a zeptal se staroušků: "Má být asi jako to tady?"
Všem zvlhl zrak, ani ten žoldnéř se za slzy nijak nestyděl.
A zůstali pospolu ještě hromadu dobrých let.

Hospoda na Šumavě


Mezi Nýrskem a Hojsovou Stráží (v originále "zwischen Neuern und Eisenstrass" - pozn. překl.) stával před časy zámek, patřící jedné knížecí rodině. Zámecký pán, neobyčejně hrdý muž, doufal, že jeho dceru Therese si vezme za ženu nějaký arcivévoda a jeho rod tak bude spřízněn se samotným císařským domem. O to pobouřenější musil být, když mu bylo zjistit, že dceřina náklonnost platí mladému zahradníku Rolandovi. Dívka se ke své lásce otevřeně znala; nikdy a za žádných okolností nebude náležet nikomu jinému.
Tu si dal kníže zavolat mladého muže a řekl mu: "Máš dostat naši dceru, ale nejprve mi sem musíš přihnat stádo divokých koní z Camargue, poněvadž tu chci založit jejich nový chov."
Camargue ovšem leží hluboko v jižní Francii a je od nepaměti obklopeno horkými močály a zrádnými bažinami. A ti koně jsou rychlí jako ptáci, silní jako býci a divocí jako panteři. Nikdo se jim nesmí přiblížit, poněvadž bijí svými kopyty jako sekerami. Jen jednomu jedinému člověku se až dosud podařilo na ně usednout a ten pak o tom vyprávěl po zbytek života zmrzačen na celém těle.
Když se Roland rozloučil se svou znejmilejší, vydal se na cestu, provázen toliko svým věrným psem jménem Toro, chytřejším jinak nežli mnozí z lidí a hlavně schopným uchránit svého pána mnohých nebezpečí. Po dlouhém a obtížném vandrování dorazili konečně do kraje divokých koní. Potkali tam jednoho pastevce, který je hned zrazoval od další cesty, jinak že ve vodách Camargue bídně utonou. Také prý tu mají být koně, rozzuření bodáním divokých komárů (v originále "durch die Stiche wilder Hummeln" - pozn. překl.), nebezpečnější než kdekoli jinde, schopní udupat všechno, co jim přijde do cesty.
"Bojíš se, Toro?" optal se Roland svého psa. Ten odpověděl: "Dnes ne, aniž zítra (v originále "Nicht heute, noch morgen." - pozn. překl.)."
Když pastevec viděl, že se nedají nijak přemluvit, sešil jim dva páry bot z březové kůry. Byly to napůl střevíce, napůl čluny, které je měly přepravit přes močály. Sotva však měli pevnou půdu pod nohama, zaduněla kopyta stád takovou silou, že se museli utéci nazpět do slatě. Trvalo to den za dnem a týden po týdnu, kdy se živili toliko rybami, plody klikvy a všelijakými kořínky.
Jednoho dne se objevilo nové stádo, které tepalo půdu jako bouře nad stepí a zastavilo se teprve před brakickou vodou (rozuměj poloslanou vodu smíšenou z mořské a říční, zde v ústí jihofrancouzské řeky Rhôny do Středozemního moře - pozn. překl.). Vůdčí hřebec byl snad nejkrásnějším zvířecím stvořením, které Roland vůbec kdy spatřil. Jeho srst jiskřila zlatohnědým žárem, oči vystřelovaly blesky, z nozder sršel oheň.
"Toho musím mít, kdybych ho měl deset let chytat," vykřikl Roland. "Deset let na tebe moje paní čekat nebude," ozval se Toro, "ale vím, jak ho můžeš dostat rychleji. Nedaleko odtud, v Arles, rozbil svůj stan král Francie, který sedlá nejkrásnější klisnu daleko široko. Když jen zdáli nějakého takového uvidí, pronásleduje ho s přímo milostnou vášní, kam jen se pohne."
"A co je mi platno, když je král nespustí z očí?" zeptal se Roland.
"Dej mi volnost," poprosil Toro. "Až se rozbřeskne den, budeš sedlat toho hřebce ty namísto krále."
"I kdyby tě to zvíře následovalo, jak projdeme močály?" chtěl vědět Roland. Toro však už objevil jednu stezičku, která vedla bezpečně slatí a za velkým mostem přes Rhônu už čekala jen pevná zem.
Všechno se pak stalo, jak to Toro předpověděl. Kolem půlnoci došel věrný pes až k ležení krále, spícího už ve svém stříbrném stanu. Před stanem drželi vojáci stráž. Poněvadž ale byla horká noc a oni měli za sebou dlouhé pochody, byli unaveni. Napili se červeného vína a brzy hluboce usnuli. Tu se Toro vkradl ke králově klisně, nesoucí jméno Blanche. Překousl oprať, kterou byla přivázána, načež se obrátil na útěk, při němž táhl klisnu za sebou.
Když vzešel den, probudilo Rolanda pronikavé koňské zaržání. Vydala je bílá klisna králova, stojící proti obzoru plnému jitřních červánků a zářící na jeho pozadí jako padlý sníh. Roland vyskočil a ujížděl na ní odsud, jak jim věrný Toro ukazoval suchou cestu. Vedla bažinami Camargue a přes rhônský most na pevnou zemi. Tu spatřil zlatohnědý hřebec klisnu a následoval ji v milostné vášni, stádo pak se hnalo tryskem za nimi. Letěli tak bez oddechu z kraje do kraje, ze země do země. Osmého dne večer dorazila klisna na pastvinu zámeckého statku na Šumavě. Hřebec a stádo v jejích stopách byli pochytáni, než se nadáli, co se vlastně stalo. Stájoví pacholci za nimi zatarasili vjezd vysokými pevnými vraty.
Tak slavili princezna a mladý zahradník šťastné shledání.
Kněžna matka však řekla: "Ba, Rolande, tos věru dobře udělal. Jistě také dostaneš naši dceru za ženu, musíš nám však ještě obstarat strom se zlatými listy." Strom se zlatými listy rostl ovšem daleko, daleko odtud na ostrově v Jižním moři a střežil ho jeden čaroděj, který proměnil každého, kdo se ke stromu přiblížil, v ještěrku.
Mladý muž se musil opět rozloučit se svou milovanou. Ta mu však dala s sebou ptáka jménem Tirila; ten totiž věděl víc, než mnozí namyšlení lidé a bylo to velké, silné stvoření. Dokázal na svých mohutných křídlech přenést Rolanda přes sedmero moří až na jihomořský ostrov Pagopago. Když tam dorazili a nalezli odpočinek v jednom z palmových hájů, řekl pták: "Počkej tu na mě, Rolande! Když ale nebudu do večera zpátky, vezmi toto pero a zafoukej zdaleka proti čarodějovi. Pohne-li se na něm pouhý vlásek, upadne v té chvíli do spánku a probudí se teprve poté, až udělá tři tucty vdechů a výdechů (v originále "drei Dutzend Atemzüge" - pozn. překl.). Běž nato, jak jen rychle umíš, ke stromu se zlatými listy a seber hrst semen, která pod ním leží. Pokud se ovšem čaroděj probudí, než budeš mít stín stromu za sebou, jsi ztracen."
Roland slíbil udělat všechno tak, jak mu pták nakázal. Ten odletěl hned zrovna doprostřed ostrova Pagopago, posadil se na ten strom a švitořil (v originále "und zwitscherte" - pozn. překl.): "Ze všechněch stromů se zlatými listy, na kterých jsem kdy seděl, je tenhle ten nejmenší vůbec." To ovšem čaroděje poblíž mocně rozlítilo a spustil křik: "Ty v hrdlo lžeš, tohle je totiž jeden jediný strom se zlatými listy na celém světě a tys na jiném co živ neseděl!"
Pták měl z toho jen smích a cvrlikal bez přestání dál, že tohle je opravdu ten nejmenší strom se zlatými listy a že kdekoli jinde se dají najít mnohem, mnohem větší. A poletoval v kruzích od stromu vždycky o kousek dál, následován ovšem zuřícím čarodějem. Bleskurychle se pak vrátil zpátky ke stromu, aby sezobl alespoň jedno ze semínek pod ním a odnesl je odtud pryč. Jenže než se stačil dostat ze stromového stínu, proměnil ho čaroděj v malou ještěrku.
Když se pták Tirila dlouho nevracel, vydal se Roland za ním a pronikl až doprostřed ostrova. Skryt mezi banáníkovými keři, foukl pero proti čarodějovi. Ten po něm chňapl, když mu chtělo vletět do očí a usnul v tom okamžiku na tři tucty vdechů a výdechů. Tu mladý muž běžel, co jen nejrychleji mohl ke stromu se zlatými listy, aby nabral do hrsti semena ležící pod ním. Pak uháněl odtud, jako by ho pronásledovala smrt sama. Čaroděj právě procitl ze spaní, ale spatřil jen stín, vržený cípem nějakého kabátu - myslel, že se to snad kolem mihla myš. Byl to však kabát zahradníkův a do něj vklouzla malá ještěrka, v níž se, jak víme, proměnil pták Tirila.
"Běž na pobřeží," radila Rolandovi, "a volej:

Příteli lidí, věrný delfíne,
nes mě modrým mořem k dálné pevnině,
nes mě rychle a daleko ztad,
po všechen čas chci ti děkovat!"

(v originále "Helfer der Menschen, du treuer Delphin,/trag durch das blaue Meer mir dahin,/trag mich, so schnell du kannst und so weit,/will dir es danken allerzeit!" - pozn. překl.).
Na pobřeží volal Roland, co mu ještěrka radila. Tu připlul bílý delfín, na jehož hřbetě pak zahradník putoval po sedm dní a nocí modrým Jižním mořem a Rudým mořem nato. A když posléze delfín veplul do Středozemního moře, vyvrhl tam Rolanda na italský břeh. Poslední kus cesty na Šumavu musil urazit pěšky a to mu zabralo nejvíce času.
V zámeckém parku zahrabal hned do země ukořistěná semena a kropil je třikrát denně růžovou vodou a rosou z karafiátů (v originále "mit Rosenwasser und Nelkentau" - pozn. překl.). Ještěrka však ležela stále na semenném jadérku, které Roland zasadil uprostřed parku a jen tohle semínko vzklíčilo a vyrazilo jednoho jarního dne do výšky. Dva roky nato pak skutečně nesl strom zlaté listy. Jeden z nich spadl rovnou na ještěrku a z ní se stal znovu pták Tirila.
Tu se velice zaradovali mladý zahradník i jeho krásná princezna a chtěli hned slavit zásnuby. Jenže kníže řekl: "Dobře jsi to vykonal, Rolande, a zcela jistě si získáš naši dceru. Nejdříve ale mi přines ze šumavské hospody konvici vína."
Ta úloha se zdála být snadná, a přece právě ona byla ze všech nejtěžší. Kníže totiž měl na mysli konvici, ze které vína nikdy neubývá, ať se z ní jakkoli často pije a aby navíc to víno bylo vůbec nejskvostnější z vín, co jich na světě je. Tu hospodu na Šumavě ovšem vyhledávali jen lidé, kteří neměli v životě co ztratit, nebo kteří s ním rovnou skoncovali. Ještě nikdo z těch, kdo se tam kdy vydali, se už nazpět jakživ nevrátil. Lidé si šuškali, že v tom místě straší. A skutečně bylo odtud slýchat mnohou noc rachot a povyk, znící hrůzostrašně daleko do kraje. Mnozí prý dokonce zahlédli tajemnou loď nad vrcholky jedlí, která vířila do kruhu jako nějaký pomatený kolotoč, a tvrdili o ní, že to je ta hospoda sama. Jak by se však mohla odpoutat od země a tančit nahoře v oblacích, povědět nikdo nedovedl.
Hospoda ležela v hlubokém lese, kam nikdy nepronikl sluneční paprsek. Dřív tudy mohla vést pašerácká stezka, ale teď všechno dávno zarostlo. A hospodský? Byl to, povídalo se, pořád tentýž muž, který tu hospodu v nejodlehlejším koutě Šumavy založil, a to už bylo teď nejmíň čtvrtý či pátý lidský věk dlouho.
"Nechoď tam," prosila Therese svého nejmilejšího, "raději půjdeme spolu do světa a budeme se živit jako hauzírníci."
"Přihnal jsem koně z Camargue a obstaral strom se zlatými listy, donesu i konvici vína z hospody na Šumavě," řekl mladý zahradník.
Dívka ho doprovodila až na kraj vysokého černého lesa, nad nímž trůní Luzný (v originále "der Lusen - *) Berg an der böhmisch-bayerischen Grenze, 1370 m hoch." - pozn. překl.) jako přízračný obr. "Tady na tebe chci čekat i kdyby to mělo trvat celý život," pravila. Tu jí stesal malo chýši, aby byla chráněna před bouří a deštěm, jakož i před divou zvěří.
"Brzy budu zpátky," řekl jí, "a potom už nebude nikdo a nic stát v cestě našemu štěstí!"
Nato se spolu něžně rozloučili. Dívka dala ovšem ještě Rolandovi na cestu perlu, kterou zdědila po pramáti svého rodu. "Kdyby ses ocitl v nouzi, hoď tu perlu vší silou na zem," řekla Therese, "vyrazí z ní pak plameny a oddělí tě od tvých pronásledovatelů."
Teď pronikl Roland do lesa, kde měla ležet tajemná hospoda. Překračoval padlé rozkládající se stromy, porostlé mechem, razil si cestu obrovitým kapradím, jedovatými žlutými náprstníky a trsy oměje, vysokými jako člověk. Padal do jam se slizkými mloky a brodil se blátivými kalužemi. Sám les byl přitom stále hustší, temnější a hrozivější a Roland ztrácel ponětí, zda je den či noc. Konečně se vyčerpán uložil pod jedním bukem.
Probudilo ho naříkavé houkání sýčka. Před Rolandem stála žena, stará snad jako ten les kolem, šedá jako kámen, křivá jako kosodřevina (v originále "eine Zwergkiefer", česky i borovice kleč či pouze kleč - pozn. překl.). "Cože tu hledáš? To místo patří mně!" hubovala. Byla to vědma Bezejména (v originále "die Hexe Namenlos" - pozn. překl.), projíždějící lesy na větvité kleči.
"Hledám hospodu na Šumavě," opáčil Roland.

"Ten dům znám: je proklet,
z něj nevrátíš se zpět,"

(v originále "Verwunschenes Haus, kommst nie mehr Kraus" - pozn. překl.) zaskřehotala stařena.
Tu jí pověděl Roland, že se jeho děvče smí za něho vdát jen poté, až on z té začarované hospody přinese začarovanou konvici vína jejím rodičům.

"Toť pěkný nerozum,
dá se snad unést šum?"

(v originále "Ein fauler Tausch, Rausch gegen Rausch" - pozn. překl.) lamentovala vědma v odpověď. Poněvadž byl ale Roland tak mladý a kurážný, dala mu s sebou na další cestu jeden špánek kleče (v originále "Latschenspan", rozuměj dlouhá dřevěná tříska, která se kdysi užívala vedle loučí i ke svícení - pozn. překl.), na kterém se i on může nést kupředu a bude-li to třeba, uniknout na něm pronásledování svých nepřátel.
Mladý muž poděkoval a pokračoval v cestě ještě hloub do lesa. A šel tak den, týden až do novoluní a živil se přitom jen kůrou stromů, houbami a brusinkami. Když jednou zas po celý den klopýtal pralesem a srdce mu prudce skličovala bezmezná samota, povzdychl si: "Kdybych tak měl aspoň ježka druhem o své pouti!"
V té chvíli spatří ježka, který sedí u jeho nohou a ptá se, proč že ho sem přivolává.
"Ach, milý ježečku," stěžoval si Roland, "ty asi taky nevíš, kde je ta hospoda na Šumavě."
"Co hledáš, blázne ubohý, stojíš zrovna před ní," zvolal ježek.
A skutečně měl Roland vráz na očích rozpadlé téměř staré stavení, které prorůstaly od země nahoru dva mocné javorové kmeny, svými vysokými korunami kryjící zároveň sešlou střechu.
Vchod tarasilo křoví a bodláčí.
"Ničemu se nediv," řekl ježek, "ta hospoda je otevřena jen mezi půlnocí a rozbřeskem."
"Když už jsem tak dlouho bloudil kolem, můžu ještě do té doby sečkat," mínil Roland, sedl si pod listnaté loubí a udělal si pohodlí.
"Copak chceš najít v tom prokletém domě?" ptal se ježek. "Což nevíš, že se tady odtud jaktěživ nikdo nevrátil?"
Tu mu Roland musil povědět, že dostane svou nejmilejší za ženu jen tenkrát, když přinese konvici vína z té hospody na zámek dívčiným rodičům. "Potom ti můžu pomoci," prohlásil ježek, "když mi vytrhneš ze zad jednu bodlinu!" Jak to Roland učinil, ježek dodal: "Jde ti o život, neboj se jí použít; sám však s ní jako první nesmíš napadnout nikoho!"
Roland to přislíbil a poděkoval za pomoc. Pak čekal hodinu za hodinou, až nadejde půlnoc.
Když se tak stalo, rozletěly se s třeskem dveře hospodského stavení. Ve veřejích stanula těžká a hřmotná mužská postava, na sobě vepředu uvázánu širokou koženou zástěru. Cípy vousů mu sahaly hluboko pod bradu. Hleděl pátravě kolkolem a volal přitom: "Tak se mně zdá, že budeme mít dneska v noci ještě jednoho hosta!" A řehtal se, jako by se mu povedl kdovíjaký šprým.
Tu vystoupil Roland ze tmy a pravil nebojácně: "Ten host jsem já, máte-li ovšem co kloudného k jídlu a k pití a taky postel, ve které už teď nespí nadbytek blech."
"Oho, to je mi ale drzá řeč na takového holobrádka!" zahřímal hospodský. "Ale jen vstupte, budete věru dobře obsloužen!" Vyrazil k tomu zase z hrdla svůj kozlí smích, nevěstící nic dobrého.
Když Roland vešel do hostinské místnosti, zavalila ho oblaka tabákového dýmu a pach rozlité kořalky. Na stěnách hospody plápolalo a praskalo pár loučí, které spíše ponořovaly místnost do potemnělého přísvitu, než aby jí dodávaly jasu.
Na dlouhých lavicích se roztahovali lancknechti a vagabundi - právě začali hrát v kostky. Za výčepem stála hospodská, postarší osoba, která měla chamtivost vepsánu v obličeji. Zpustlý tovaryš s jednou nohou dřevěnou se belhal v lidském chumlu sem a tam.
Pojat odporem a bázní, usadil se Roland ke stolu. Přivolána hospodskou, objevila se před ním mladá děvečka, aby ho obsloužila. Když se zahleděl do její nevinné tváře, zděšeně vykoktala: "Kéž byste sem nikdy nezavítal, mladý pane!" A poté, co jí stejně tlumeným hlasem jako ona zeptal, proč že ho lituje, zamumlala něco, z čeho rozeznal jen dvě slova: totiž zločin a prokletí.
Tu sem ale přistoupil i sám hospodský, zaplašil ji odtud a přisedl si k hostu: "Už vidím, že asi budete něco lepšího než ti ostatní," řekl tónem, v němž se mísil výsměch se zvědavostí, "to vám musím servírovat taky cosi extra." Sáhl rychle po lahvi, stojící kupodivu hned pod stolem a nalil Rolandovi i sobě.
"Na vaše zdraví," připil hostu, "kéž máte potěšení z naší společnosti a dlouho u nás pobudete, hahaha!"
Roland ochutnal víno, jako by byl nějaký znalec, pokýval pak hlavou a podotkl: "Není špatné, ale znám lepší."
"To jste opravdu tak zhýčkaný?" zamručel hospodský. Chopil se však hned druhé lahve a nalil znovu. "Nijak zlé," mínil Roland zostra, "ale proslavila vás ještě jedna jiná sorta. Abych to řekl bez okolků: hledám víno, které nikdy nedochází, a nevyčerpatelnou konvici s ním mám odsud donést na zámek."
Hospodský si měřil svůj protějšek přimhouřenýma očima. "A víte-li pak, cože to stojí?" zeptal se Rolanda řezavým hlasem.
"Slyšel jsem, že u vás má být všechno zadarmo," opáčil mladík srdnatě.
"Pro toho, kdo činí všechno, co žádám, jakož i sdílí vinu se mnou," řekl hospodský.
A když Roland chtěl zvědět, jakouže vinu to má na mysli, procedil jen nerudně mezi zuby, že to host brzy sezná.
Mezitím se z lavic zvedal neblahý povyk. Hrálo se stále horečněji a o vyšší sumy peněz, zlaťáky, stříbrňáky a měďáky se před jedním z lancknechtů vršily do kupy stále obsáhlejší. Tu muž, který proti němu seděl a prohrál právě svůj poslední peníz, vyskočil a zařval cosi o podvodu, načež si žádal vidět kostku vítězovu. A už si leželi oba ve vlasech, další se vmísili do sporu těch dvou a po kletbách následovaly pěsti a nože. Náhle ležel štěstím tak nebezpečně obdařený hráč na podlaze a v těle mu zela krvavá rána. Hospodský skočil mezi znesvářené a dobře cílenými údery rozehnal bojovné kohouty od sebe navzájem. Pod stolem rozházené
mince smetl do tučně naditého měšce a ten posléze zmizel pod jeho koženou zástěrou. Muže ležící po podlaze vyházel jednoho po druhém z hospody ven. Vrátil se ale najednou zpátky celý rozrušený a volal jako o překot: "Už jdou!"
Vypadalo to, jako by ostatní v místnosti čekali jen na tato slova. Ten s dřevěnou nohou vypadl, jak jen nejrychleji uměl, ze šenku a vrátil se po chvíli, přes sebe přehozenu zelenou pelerínu, zase nazpátek. Když se plášť při jednom jeho bezděčném pohybu svezl, zdálo se Rolandovi, že pod ním zahlédl stříbřitou rukojeť nějaké zbraně.
S několika letmými pohledy do ručního zrcátka si hospodská nasadila podivný čepec, jaký obvykle nosívají klášterní klíčnice a proměnila se po několika módních úpravách ve zdánlivě ctihodnou měšťanskou paní. Děvečka vyleštila stoly a pokryla je pestrými ubrusy. Čas od času vrhla prosebný pohled po Rolandovi, jenž to ovšem nestačil zaznamenat.
Také ze zadní místnosti a prostor v horním patře bylo slyšet, jak lidé chvatně pobíhají sem a tam. Hospodský však, který svou koženou zástěru vyměnil za širokou rudou kazajku, přistoupil k Rolandovi, naklonil se k jeho uchu a zašeptal: Vy jste ještě tady? Teď si budete moci tu konvici vína zasloužit!"
V témže okamžiku zazněl zvenku dusot koňských kopyt, tlumený skřípot vozových kol a pár rychlých rozkazů. A zatímco se Roland ještě tázal sám sebe, po jakýchže to cestách ten povoz mohl proniknout sem do té temné, divoce zarostlé samoty, uváděli už dva lokajové v livrejích do hostinské místnosti aristokratický pár, který klátivě po svých následoval jejich kočí. Aby jim udělal místo, chtěl Roland s dvornou úklonou ustoupit. Hospodský však mu vnutil podnosy a mísy, sám stavěl na stoly talíře a sklenice a ještě se stačil osopit na děvečku, aby rozložila příbory. Přitom mu jinak z úst sladce plynula slova přivítání a obličej jeho ženy byl jeden jediný falešný úsměv (v originále "ein einziges öliges Lächeln" - pozn. překl.).
"Sešli jsme z cesty," řekl příchozí pán, zřejmě opravdu vysokého stavu, "lépe řečeno je tu poblíž zatarasena padlými stromy a kočí jel oklikou pořád dál, až jsme docela zbloudili. Byli jsme rádi, že jsme spatřili vaše světlo v naději nalézt tu dobrý nocleh."
Za početných úklon ujišťoval hospodský, že může nabídnout vše, co by vzácné hosty uspokojilo a v příštích dnech i pomohlo najít správnou cestu dál. Mrkl přitom okem na svou paní, která už nalévala víno zlatožluté barvy do dvou břichatých džbánků. Odpověděla mu rovněž mrknutím a vsypala, když se cítila být zrovna nepozorována, do obou nádob šedobílý prášek. Totéž učinila i předtím, než podala lokajům a kočímu, kteří si našli místo na jedné z prázdných lavic, jejich pivo. Šveholila přitom sladce laděným hlasem, kéž by se tu panstvu líbilo a jakouže ctí je taková návštěva pro jejich skromný dům.
"Nechceme dlouho popíjet... jsme opravdu znaveni cestou," zívl vznešený host, načež si všichni řádnými doušky svlažili hrdla.. "Nejlépe bude - húúúááá - zavede-li nás rovnou - húúúááá - do našich pokojů. Dal postele předehřát?" Poslední slova už ze sebe sotva vypravil. Hlava mu klesla na hruď a začal docela politováníhodně - Bůh mu odpusť - chrápat. Podobně se dařilo i služebným a také vysoce urozené choti se hvízdavý dech těžce dral nosními dírkami.
Dílem okamžiku se stala s hospodským proměna. Nejprve hrubě zalomcoval těly svých hostů a skutečnost, že jejich chrápání nijak neustávalo ani poté, když do nich opakovaně bušil, vyvolala jeho bujarý chechtot. Kývl na svou ženu a jali se spolu prohrabávat spícím kapsy. Zlaťáky a stříbrňáky v nich nalezené uložili do svých měšců. Pídili se po hodinkách, stáhli svým obětem i prsteny z rukou a vypečená paní hospodská odepnula své nedobrovolné návštěvnici i náušnice a perlový náhrdelník. "Svažte je a hoďte do sklepa!" nařídil nato hospodský páru ochotných pacholků. "Musím si ještě nechat projít hlavou, k čemu bych je mohl potřebovat!"
Všechno se to stalo tak rychle a nečekaně, že Roland, zdá se, pochopil teprve nyní všechnu tu hrůzu. Když ale chtěl hospodský přejít kolem něho, aby okradl ještě kočího, zastoupil mu cestu. "To je to víno, které tu čepujete?" vyjel naň. "Jste lump a zasloužíte šibenici!"
Třesa se zuřivostí sápal se mu hospodský po hrdle. Jenže Roland vytáhl ježčí bodlinu a držel si tím mizeru od těla. Z toho ostnu se totiž obratem ruky stala kovová dýka a její hrot mířil rovnou na srdce hospodského.
Ten se rychle vzpamatoval, i když se zákeřným úsměvem ve tváři. "Jste pěkný taškář a připravujete se o svůj podíl," řekl. "Kdopak vás naučil zacházet s takovými zbraněni?"
Roland na to nic neodpověděl, zato rozkázal osvobodit zajatce z jejich pout, uložit je naopak do čistých postelí a nazítří ráno je odtud neokradené propustit. "Jak si přejete," opáčil hospodský, "ale přicházíte tak o kýžené víno a leccos jiného navrch!" S těmi slovy kráčel napřed, aby mu ukázal, v které místnosti bude spát.
Mladý muž se tam zavřel na závoru a zabarikádoval dveře, dobře uložil perlu, špánku kleče i ježčí bodlinu a usnul pak pokojně, jako by snad byl doma mezi svými květinami a zelenou zahradní vegetací.
Jeho spánek ovšem netrval dlouho. Když hodiny na chodbě odbíjely půl (v originále "die halbe Stunde schlug" - pozn. překl.) nato, zvedla se příšerná vřava. Zdálo se, jako by snad měla být hospoda vyvrácena ze samých základů a spirálovitým pohybem stoupala výš a výš. Když se Roland vrhl k oknu, udělalo se mu nevolno, tak se všechno točilo kolem dokola a než si stačil uvyknout na to rychlé stoupání a kroužení, byli už pod vrcholky těch nejvyšších jedlí.
Tu vystoupily z jejich větví podivné bytosti. Jako by měly tady nahoře svůj příbytek a zavítaly do šumavské hospody jen k napití a ke hře o peníze. Nějaký rytmistr, krátký plášť se zlatými šňůrami nedbale přehozen přes ramena, čáku šikmo posazenu do čela, vešel právě hlučně zdraven a na rtech s veselým nápěvem do hospodské světnice. Tlustý obchodník s dobytkem ve vysokých botách kráčel těžce hned za ním. Následovali úředníci s červenými nosy, kníratí feldvéblové, vyparáděné markytánky a všeliká jiná soumračná chasa.
Bujná muzika vřískala, dupot a klapot tanečních kroků vířil prach na prkenné podlaze. Také bědnější postavy se však se sem šouraly z větvoví, okouněly přede dveřmi, čekaly, až jim předhodí nějaký zbytek či donesou džbánek něčeho k napití. Když vyšla mladá děvečka ven s mísou, vrhly se k ní jako smečka vyhladovělých vlků.
Tiše přivolala Rolanda. Byla poplašena ještě víc než tenkrát, kdy ji poprvé uviděl a chtěla odsud. Považovala ho i teď za nějakého kumpána pana hospodského nebo si snad myslila, že se mu tak rychle poddal?
Na své klečové špánce přiletěl Roland oknem k ní. "Co se to tu děje, co to má znamenat?" naléhal.
"To opravdu nevíte?" vyrazila chvatně, nahlížejíc přitom bázlivě dovnitř. A svěřila mu překotnými slovy, jak se to s tou hospodou vlastně všechno má (v originále "was es mit dem Gasthof für eine Bewandtnis hat" - pozn. překl.):
Byla jednou - je to ale jak sto padesát let - malá krčma (v originále "eine kleine Schenke" - pozn. překl.) v hlubokém lese. Otec hospodského jakžtakž vyžil z vandrovníků a jahodářů, kteří potřebovali k snědku sotva víc než chleba s máslem a k zapití jim stačila jen sklenice mléka. Pak se dal syn dohromady s podloudníky, pašujícími své zboží z Čech do Bavor a z Bavor do Rakous. Brzy ale byl nabytý zisk mladému hospodskému málo. Když šel jednou kolem rytmistr, s hanbou propuštěný z armády, pobratřil se s ním, aby spolu přepadali a olupovali nebohé pocestné. Nalákali k sobě hromadu bezuzdné a lehkovážné čeledě jako své zločinné kumpány. Nikdo víc už nepřešel bez úhony přes vltavský brod a les na Luzném a to, co začalo přepady a loupežemi, končilo ubíjením a vraždami. Teď se to opakovalo noc co noc, tytéž přečiny a tytéž hrůzy, muka bez konce. "Já sama," končila svou výpověď chvějící se děvečka, "byla jsem panu oficírovi až moc lehce po vůli a stala jsem se spoluvinna na všem tom spuštění... "
"Takže jsi... takže jste vy všichni... ?" tázal se Roland a váhal dopovědět.
"Mrtví a prokletí!" vydralo se (v originále "entringt sich 's" - pozn. překl.) z té nešťastné.
"Prokletí k tomu, aby páchali každou noc dál znovu ty zločiny. A pokud nepřijde nikdo, kdo by se hostinskému vzepřel, zůstaneme prokleti až do soudného dne."
Sotva to tajemství zjevila, chopily se tak jako tak děvečky čísi hrubé paže a vtáhly ji dovnitř hospody.
Tu se Roland, ozbrojen ježčí bodlinou a perlou, kterou mu dala s sebou jeho nejmilejší, rozletěl na špánce z kleče kolem dokola prokletého hospodského stavení. Nahlédl do všech jeho prostor, místností a komor. Slyšel, co bylo vysloveno a na dlouhý čas prokletím ustaveno před těmi sto padesáti lety, nářek zajatých, steny raněných, křik smrtí navštívených. A konečně nezpozorován vešel do hospodské světnice, plné nic netušících pocestných a ničemných pobudů.
Skočil na stůl, ukázal na ty zlem poznamenané a zvolal: "Odpadněte od vražedníků, zbavte se jejich moci! Ten, kdo ke mně z vlastní vůle přistoupí, je zproštěn viny!"
Tu se jako prvá prodrala zástupem nebohá děvečka a stanula vedle něho. Jeden vandrovní tovaryš, který tu v hospodě také uvízl, ji následoval, dva vojáci se svými děvčaty zdráhavě za nimi. Než se hospodský stačil rozhlédnout, byl opuštěn polovinou bývalých kumpánů; ostatním bylo zřetelně vidět na obličejích, jak dlouho už ho tajně proklínají. Chtěl odpadlíky zadržet, vytáhl pistole. V rukou toho s dřevěnou nohou a ještě několika lancknechtů se zableskly dýky.
Roland hodil na zem perlu, z níž vyrazily plameny a rozhořely se na nezvládnutelný požár (v originále "zur Feuersbrunst" - pozn. překl.). Ten rozdělil zachráněné od podněcovatelů zla (v originále "von den Empörern" - pozn. překl.). Tu poklesla i hospodskému kuráž. Roland však vzkřikl směrem k právě zatraceným, že se nikdo nemusí bát. Ten, kdo proskočí ohněm, bude vykoupen jako ti ostatní zachránění.
Přes vysoko vyšlehující žár prošli jím bez úhony všichni, naposled, zoufalstvím bez sebe, i zlopověstný hospodský. A bylo to, jako by někdo přes ně hodil jakýsi závoj, když se na druhé straně toho ohně zase dotkli země. Neboť Roland spatřil z nich už jenom stín, a také ten v následující chvíli vyhasl.
Když se rozhlédl kolem sebe, stál sám pod stromy a po šumavské hospodě nebylo ani vidu ani slechu. Jako by beze stopy zmizela. A kdyby mezi kmeny javorů nestála konvice vína - a věru z ní neubývalo, když se napil - věřil by snad, že si z něho někdo ztropil blázny (v originále "ihm wäre alles nur vorgegaukelt worden" - pozn. překl.). Takhle však vyšel, nádobu v rukou (v originále "den Krug in der Hand", ačkoli předtím všude jen "eine Kanne"! - pozn. překl.), z lesa ven a kráčel volně a lehce podrostem a kapradím jako by šel přes louku v zámeckém parku.
Naproti se mu v ústrety vydala jeho dívka a rozvzlykala se na jeho hrudi. Myslila, že si to cestou v lese dal znovu projít hlavou a chce s ní jen hauzírovat po světě. Neuplynula totiž ani hodina, co se tu s ní rozloučil.
"Tos dobře udělal, Rolande," řekl kníže, když mu mladý muž předával konvici s nikdy neklesající hladinou vína. Než však mohl pokračovat v řeči, konstatoval ten milující se pár, že zakázka je už opravdu vyřízena a nazítří by mohla být svatba. A tu si kněžna, pro sebe alespoň, pomyslela: "Zeť, který přižene koně z Camargue, dá vyrůst stromu se zlatými listy a opatří konvici vína, které nikdy nedopiješ - ten má cenu dobře jako arcivévoda." Utěšovala se tak nad tím, že k císařskému domu přece jen ještě patřit nebudou - snad to bylo i tím vínem, které jí pomohlo se sebrat.
Princezna, která se teď stala paní zahradníkovou, nijakou útěchu nepotřebovala. Neboť štěstí zůstalo při ní a při jejím muži až do posledních dnů.
Ten, kdo ten zámek mezi Nýrskem a Hojsovou Stráží najde, tomu bude ještě dnes podán truňk (v originále "ein Trunk kredenzt" - pozn. překl.), který nemá nijakého dopití.

Ne, zůstaňte doma raděj,
zde pohádky konec má děj.
(v originále "Bleibt lieber zu Haus,
das Märchen ist aus." - pozn. překl.)

Co zažil Goethe v Mariánských Lázních


Za svého prvého pobytu v Karlových Varech (Karlsbad) roku 1785 vešel Goethe při jedné z procházek podél říčky Teplá (Tepl) do lesního šenku, aby se nápojem osvěžil. Hned se dostal s tamní hostinskou do živé rozpravy a dověděl se tak, že v okolí města se nachází ještě mnohý pramen, jehož léčivá síla není menší nežli ta, kterou má proslavené Vřídlo (Sprudel) a Mlýnský pramen (Mühlbrunnen). "Kdyby pán sledoval tuhle říčku až k jejímu ústí - je to ovšem koňmo na dobrý jeden den jízdy - a obrátí se pak k západu, přijde ke dvěma pramenům, jakým je co do síly roven sotva který jiný. Říká se jim Ferdinandův pramen (Ferdinandsquelle) a Křížový pramen (Kreuzbrunnen). Jsou ovšem neobjeveny ještě mnohé jiné léčivé vody," mínila hostinská, "a ten, kdo je objeví, vyslouží si jako dobrodinec nemocných vysokou odměnu."
Ještě o ledačems jiném rozprávěla řečná šenkýřka, takže Goethe brzy sledoval spíše tok svých vlastních myšlenek a snad ho tak mnohé její slovo i minulo. Zpozorněl teprve, když k němu dolehla ozvěna jedné obzvláštní věty. "Povídá se o tom," pravila hostinská, "že tam, na výšinách Tepelských vrchů (Tepler Gebirge), žije hluchoněmá dívka, která vládne tajemnými schopnostmi. Její praděd měl už počátkem sedmnáctého století objevit první prameny a mnohý neduh jejich vodou vyléčil." Goethe odpověděl, že snad každý pramen probouzí lidskou fantazii, ve všech pověstech pak se skrývá pravdivé jádro, nemluvě ani o jiných jazykových projevech (v originále "und was solcher Redensarten mehr sind" - pozn. překl.).
Tak se i rozloučil s díky a se štědrým spropitným.
Myšlenky na onu hluchoněmou v Tepelském lese (Tepler Wald) se už nezbavil a když následujícího roku pobýval v Karlových Varech opětovně, najal si zdatného koně a vyjel s ním už za ranního šera do okolí. Slunce rozhazovalo marnotratně chomáče svých paprsků do potoka, les celý zářil v jitřním třpytu, krůpěje rosy svítily v travách jako drahocenný prach. Už tady mínil jezdec, že sám ten vzácný zážitek stojí za veškeru námahu a bylo by vlastně jedno, zda ještě potká hluchoněmou dívku a zjistí, zda ta osoba skutečně vládne nadpřirozenými vlohami či nikoli. Obraz krajiny se mu vrýval hluboko do srdce. Rozhodl se, že na zpáteční cestě přenocuje v klášteře Teplá (v originále "in Tepl" - pozn. překl.) a teprve druhého dne se vrátí do Karlových Varů.
Den se už nachýlil, když Goethe po energické jízdě, kterou přerušilo jen požití svačiny, zabočil do úvalu, porostlého jako okolní výšiny obrovitými smrky; ty vydechovaly tak silnou vůni, že se osamělý jezdec zhluboka nadechl a pronikl jím životní pocit dosud nepoznaný. Sesedl, poplácal koně po šíji a vystoupil nazdařbůh (v originále "aufs Geratewohl" - pozn. překl.) strání vzhůru; nedovedl později říci, zda ho sem přivedla nějaká vyšší moc či pouhá náhoda.
Náhle uviděl na lesní světlině ženskou postavu. Žena, oděná v modrý šat, na způsob sárí (v originále "Sari /indisches Wickelwand/" - pozn. překl.) ovinutý kolem těla a kryjící i její vlas, seděla na padlém stromovém kmeni. Na tváři měla úsměv, jaký je, tak dojímající lidská srdce,
vlastní toliko dětem. Když ji poutník, který okouzlen zastavil svůj krok, spatřil, vyzvala ho jakýmsi líbezným pohybem ramen, aby přistoupil blíž. Poté, co před ní stanul, sklonil hlavu jako před vévodkyní matkou ve Výmaru (Weimar) a smekl svůj klobouk podle dvorského ceremonielu. Má to snad být ta hluchoněmá dívka, o níž hovořila šenkýřka? Po způsobu jejího odění i podle celého jejího vystupování se Goetheovi zdálo, že nejspíš patří k rodině z blízkého zámku nebo že se tu tichou meditací připravuje na vstup do kláštera. Poděkovala mu také za pozdrav víc pohybem očních víček než úklonem hlavy a vykázala mu proti sobě místo k posazení.
Po chvíli mlčení objasnil Goethe krátce svůj příchod a zeptal se, když ona dosud nevyslovila jedno jediné slovo, už přímo, zda mu chce odpovědět pouhým mlčelivým náznakem; on by jí už jistě porozuměl. Teprve pak ho napadlo, že ho zřejmě nemůže ani slyšet, a pokusil se o vzájemné dorozumění několika gesty rukou.
Její úsměv se při jeho slovech a následných gestech prohloubil a náhle uslyšel z ženských úst, která se přitom ani nepohnula, tato slova:

Taž se mlčky, svoje slova
uč se mlčky vyslovovat,
viz můj úsměv beze slov!
Řeč zavádí, jazyk klame,
příliš slov přeje lži samé,
pravda hledí beze slov.
(v originále: "Stelle schweigend deine Fragen,
lerne schweigend auszusagen,
lausche lächelnd meinem Blick!
Sprache täuscht und Zungen trügen -
so viel Worte, so viel Lügen -
Wahrheit spricht aus reinen Blick." - pozn. překl.)

Jakkoli zarážející bylo slyšet od hluchoněmé takové verše - a navíc jakým způsobem pronesené! - nepodivoval se Goethe přece nijak. Bylo to, jako by v hloubi nitra tušil, že se to jednou stane, a skutečně měl hned zjistit, co s tím počít. Tak laskavě naň ta dívka hleděla, jako by z ní vycházelo jakési vlnění a neslo k němu sesterský proud nevyslovitelného. Říkala mu, zatímco mlčky a s úsměvem vnímal její pohled, že lidé byli před dávnými časy němí. Hleděli jen na sebe a věděli, co si ten druhý myslí, zakoušejíce tak navzájem jen dobro jeden od druhého (v originále "erfuhren nur Gutes voneinander" - pozn. překl.). Had však, který dokáže jen uštknout, jim vnukl, že by chtěli a uměli jistě zpívat jako slavíci a řičet jako lvi, jen když se naučí hýbat rty a jazykem. A jakmile to uměli, zahovořili jako ďábel a vnesli do světa lež. Všechno jí prorostlo jako plísní a kdyby se zase lidé nenaučili hovořit očima, zašli by na lež všichni do jednoho. On, Goethe, byl však vyvolen, aby ono poselství právě předal všem lidem.
S těmito slovy a viděními se zvedl a šel neslyšně odtud, až nakonec za sebou spatřil jen pás mlhy, který rozehnal večerní vítr.
Následujícího dne Goethe poté, co jel noc nazpět pokryt potem, překotně odcestoval. Jeho útěk z Karlových Varů byl vykládán rozličně. Teprve v Římě došel klidu a učinil tam k malíři Tischbeinovi záhadný výrok:

"Má být snad považováno za nic,
co bylo zapsáno po tisíciletí
a nijaké slovo už nemá zvěstovat
velikost světa a člověka?"
(v originále "Soll denn für nichts zählen,
was aufgezeichnet wurde durch die Jahrtausende
und kein Wort mehr künden
die Größe von Welt und Menschen?" - pozn. překl.)

A dodal, když na něho Tischbein nechápavě pohleděl, že to nedokáže přenést přes srdce. Cože to vlastně bylo, neprozradil ani tenkrát ani nikdy později.
Jeho setkání s hluchoněmou však se přesto stalo známým. Nehr, klášterní lékař z Teplé, vyprávěl o něm mužům, kteří na jeho radu tam pod Císařským lesem (Kaiserwald) objevili nové prameny a při nich záhy rozkvetlé místo nazvali Marienbad, Mariánské Lázně. Tam vědí v té či oné místní rodině až dosud, co zažil Goethe, když se vrátil k pramenům.

Ty tři texty ze samého závěru knihy Märchenreise ins Sudetenland, vydané v roce 1967 mnichovským nakladatelstvím Aufstieg-Verlag, jsem překládal v létě 2012 ve vlídném ústraní novohuťské fary v prvém týdnu své tamní dovolené při Studeném potoce (Kaltenbach). Může se někomu zdát podivné, že poslední ze tří ukázek se týká spíše západočeských lázní nežli Šumavy samé. Jenže tepelský klášter, který byl i jedním z jejich duchovních ohnisek a který Goethe za svých pobytů v Čechách (prý dávají dohromady 1000 dnů!) také navštívil, byl místem, jemuž proslulý Marienbad, s nímž se pojí jedna z nejkrásnějších básní světové poezie vůbec, totiž nedostižná Goetheova Elegie z Mariánských Lázní, vděčí za samotný svůj vznik. Jako kdybych v těch Menzelových mnohomluvných vyprávěních cítil rovněž ohlas pohádek Boženy Němcové či Jiráskových Starých pověstí českých, jen že Bruncvík z nich je teď opravdovým německým Rolandem. Upoutala mne i scéna, kdy na jeho výzvu projdou všichni zlem postižení očistným ohněm a jsou i ve smrti zproštěni viny - tak má končit každá pohádka nejen o šumavské hospodě. Roderich Ferdinand Ottomar Menzel byl původem z Liberce (Reichenberg). Přišel tam na svět 13. dubna roku 1907 v rodině Ernsta Menzela, jehož otec byl vedoucím sklářské hutě na Jizerce (Klein Iser, dříve Wilhelmshöhe), osadě, která je dnes částí obce Kořenov (Bad Wurzelsdorf). Ernst Menzel se z místa poslíčka vypracoval až na spolumajitele obchodního zastoupení společnosti Felten & Guillaume (výrobce elektrotechniky a kabeláže) pro severní Čechy. Jeho syn Roderich už jako student střední obchodní školy začal hrát závodně fotbal za RSK Reichenberg a už ve svých 16 letech nastoupil jako brankář za seniorské mužstvo. Věnoval se i tenisu, který nakonec v konkurenci s kopanou na celé čáře zvítězil a osmnáctiletý hráč se v roce 1925 stal juniorským mistrem Československé republiky. Těsně předtím mu v necelých 44 letech svého věku zemřel otec a živitel rodiny. Roderichovi se roku 1928 poprvé podařilo kvalifikovat se do Wimbledonu a v témže roce také poprvé nastoupil za Československo v Davisově poháru. Když deset let nato, psal se "mnichovský" rok 1938, hrál v této soutěži "za ČSR" naposledy, mohl se v ní pochlubit výjimečnou bilancí 61 výher a 23 proher, dodnes nikým z domácích tenistů včetně Kodeše a Lendla nepřekonanou. Po záboru Sudet se Menzel stává "říšským" občanem a roku 1939 už hraje Davis Cup za Německo. Válečná léta pak na rozdíl od svých kolegů z německé tenisové reprezentace (Henkel padl u Stalingradu, von Cramm utrpěl na ruské frontě těžké omrzliny obou nohou) strávil jako pracovník zahraničního vysílání rozhlasové stanice Großdeutscher Rundfunk. Sportovec, vysoký 191 cm, měl vedle tenisu ještě dvě velké záliby: totiž cestování a psaní. Poznal Afriku, Austrálii i Tichomoří, Indii, Japonsko i USA. Psát začal právě během své sportovní kariéry nejen o tenise, nýbrž i o tom, co uviděl na cestách. Před druhou světovou válkou přispíval nejčastěji do pražského německého listu Prager Tagblatt, kde byli jeho novinářskými kolegy třeba Egon Erwin Kisch či Max Brod, kde vycházely i jeho básnické pokusy a kde se po dva roky střídal s Karlem Čapkem a s Hermannem Hessem v psaní sobotního fejetonu. Jeho sportovní román Der weiße Weg (1931) vyšel i česky pod názvem Bílá cesta. Po válce žil Menzel v bavorském Landshutu a mohl se, když skončila jeho tenisová kariéra, věnovat už plně literatuře. Přestěhoval se do Mnichova a potkal tam svou budoucí ženu, ilustrátorku Johannu Senglerovou, která je mj. autorkou kreseb i v knize, z níž jsou naše přeložené textové ukázky. V roce 1950 vyhrál spolu s Josefem Mühlbergerem soutěž Nadace Adalberta Stiftera o nejlepší drama (jeho divadelní hra Rübezahl se hrála v téměř padesáti německých městech). Z lásky k rodné zemi se vyznal v autobiografii Liebe zu Böhmen (1973) a pak v románové trilogii Die Tannhofs: Als Böhmen noch bei Österreich war (1974), Der Pulverturm (1977) a Der Sieger (1981), vyšlé roku 2011 i česky v brněnském nakladatelství Barrister & Principal. Roderich Menzel zemřel osmdesátiletý v bavorském Mnichově dne 17. října roku 1987.

- - - - -
* Liberec / Český Krumlov / Nýrsko / Hojsova Stráž / Teplá / Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na záhlaví článku o něm v tenisovém magazínu z roku 2012
Jiný jeho snímek při hře
Se svou tehdejší ženou Bucky v Austrálii roku 1934, kdy tu hrál za Československo na tenisovém turnaji (Menzel stojí vpravo)
Ještě jednou se svou první ženou Bucky a taneční hvězdou Ginger Rogersovou v Hollywoodu roku 1934 na snímku s věnováním

zobrazit všechny přílohy

TOPlist