logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEINRICH MEISINGER

Vyhnanci se hlásí o svá práva


Slova báťušky Stalina (v originále "Väterchen Stalins Wort" - pozn. překl.) se nepotvrdila. Vyhnanci se hlásí o svá práva a musejí znovu sebrat svou trpělivost a výdrž, aby jejich požadované právo na domov došlo nakonec úspěšné realizace, řekl v neděli ministerský rada Dr. Hans Sehling (*1928, pochází z města Schönfeld /dnes Krásno nad Teplou v okr. Sokolov/, odkud uprchl s rodinou v roce 1945 - pozn. překl.) ve svém slavnostním projevu u příležitosti Dne domova (v originále "anläßlich des Tages der Heimat", jde o připomínku data 6. srpna 1950, kdy byla před zámkem ve Stuttgartu vyhlášena Charta německých vyhnanců z domova, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) v ingolstadtském městském divadle. Před mnoha hosty, pozvanými sem Svazem vyhnanců (zkratka BdV - pozn. překl.) a mnoha krajanskými sdruženími (v originále "vor den vom Bund der Vertriebenen und mehreren Landsmannschaften geladenen Gästen" - pozn. překl.), Sehling prohlásil, že k uznání práva na domov je třeba solidarity celého národa a spolupráce mladé generace.
Shromáždění, rámované mnoha vystoupeními krajanských krojových a hudebních souborů, zahájil předseda ingolstadtské krajské skupiny BdV Eduard Steurer. Vyjádřil mínění, že 40 let po konci války a po vyhnání stojí národní skupiny (v originále "Volksgruppen" - pozn. překl.) stále ještě oběma nohama pevně na zemi. "Väterchen Stalins Wort, nach zehn Jahren rede niemand mehr von Heimat, hat sich nicht bewahrheitet" (tj. "Slova báťušky Stalina, že za deset let už nikdo o domově mluvit nebude, se nepotvrdila." - pozn. překl.), řekl Steurer doslova. Setkání Slezanů a jiných krajanských sdružení by dokázala, že vyhnanci se svým požadavkem práva na domov nebyli umlčeni. Při pohledu na delegaci sdružení Deutsche Jugend des Ostens (DJO) zdůraznil Steurer: "Auch wenn die Alten abtreten, die Jugend folgt uns nach." (tj. "I když staří odstoupí, mládež nás bude následovat." - pozn. překl.).
Ministerský rada Sehling, zároveň člen spolkového shromáždění Sudetoněmeckého krajanstva (v originále "Bundesversammlung der Sudetendeutschen Landsmannschaft" - pozn. překl.), podtrhl hodnotový obsah pojmu domov: "In der letzten Monaten sind die Vertriebenen in der Öffentlichkeit manchen Angriffen ausgesetzt gewesen. Wir aber haben den Wert der Heimat hochgehalten" (tj. "V posledních měsících byli vyhnanci na veřejnosti vystaveni mnoha útokům. My si však hodnoty domova ceníme vysoko." - pozn. překl.), řekl přímo. Za zostuzováními stál pokus, který by měl přimět síly domovu věrné k mlčení a vyřadit je z procesu tvorby politické vůle.
Ty kritické hlasy ovšem jako by přehlédly, že vyhnanci jsou důležitým faktorem poválečné znovuvýstavby, garantem politické stability a svobody. Kromě toho jsou příslušníky velkého mírového hnutí, neboť se svou vyhnaneckou Chartou provždy zřekli násilí a pomsty. Nerozřešenou otázku domovského sebeurčení (v originále "die ungelöste Frage des Heimat- und Selbstbestimmungsrechts" - pozn. překl.) lze řešit jen jako část nevyřešené německé otázky (psáno 5 let před znovusjednocením Německa 3. října 1990 - pozn. překl.) v rámci celoevropského mírového uspořádání, na němž se musejí podílet i národy východní Evropy (tady je zajímavé, jak Československo, Maďarsko a Polsko nejsou chápány jako národy středoevropské, poněvadž byly ještě několik let součástí tzv. "sovětského bloku" a tzv. Varšavské smlouvy - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 1985, č. 11, s. 24-25

Narodil se dne 13. března roku 1924 v Chrobolech čp. 8 (jeho rodiče měli v tom domě, který vprostřed obce při silnici na Leptač dosud stojí, dobře prosperující hostinec). Tam v Chrobolech i vyrůstal, navštěvoval tam ještě obecnou škola a zažil roku 1938 vstup wehrmachtu jako následek připojení československých pohraničních území k nacistické říši, v níž byl rok nato povolán nejprve k tzv. Reichsarbeitsdienst (zkratka RAD, rozuměj česky Říšská pracovní služba) a později k wehrmachtu. Když se vrátil z války domů, čekalo ho odtud vyhnání do Německa. Bavorský Ingolstadt se mu stal druhým domovem. Od počátku byl u toho, když se krajané z prachatického okresu, zejména ti jeho chrobolští, svolávali do Ingolstadtu ke společným setkáním. Byl to rovněž on, kdo se jako úředník tehdejšího tamního landrátu zasazoval o to, aby zemský okres Ingolstadt (Landkreis Ingolstadt) převzal patronát nad vyhnanými krajany z domovského okresu Prachatice (Heimatkreis Prachatitz). Po územní reformě z roku 1973 vstoupil do služeb "statutárního" města (v němčině tomu pojmu odpovídá označení "kreisfreie Stadt") Ingolstadt a usiloval o totéž. Jako první "Heimatkreisbetreuer" a zakládající člen ingolstadtské místní skupiny sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, Landesverband Bayern, jehož předsedou byl pak po 30 let, zajišťoval každoroční "Heimattreffen" a získal si zásluhy i se svou ženou Emmi (se jménem Emma Meisinger se setkávám na ingolstadtském parte její snachy Ibolyi, roz. Rostas /1956-2014/, původem z rumunského Aradu, manželky syna Wernera Meisingera, činného jako velitel sanitního záchranného útvaru OSN na hranicích Turecka a Sýrie, zemřelé v 58 letech věku/ o vznik ženského pěveckého souboru Frauensingkreis. Heinrich Meisinger zemřel 18. září roku 2000 ve věku 76 let a je pochován v Ingolstadtu. Právo na domov zůstává pouhým abstraktem, ani tak nebo právě proto se ho však zříci vlastně nelze.

- - - - -
* Chroboly / † † † Ingolstadt (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jako řečník na krajanském setkání v Ingolstadtu v roce 1991...
... a v čele průvodu k tamní pamětní desce sv. biskupa Neumanna
Pozdrav k jeho sedmdesátinám napsal za celý "Heimatkreis Prachatitz" Richard Schiefer

zobrazit všechny přílohy

TOPlist